Radek Zelinka

Chtěl jsem se zeptat, co tím myslí.

Problém byl, že mi z krku vedla hadice, která mi umožňovala dýchat a zároveň znemožňovala mluvit. Mohl jsem tak maximálně chrčet. A tak mluvily jenom zdravotní sestřičky, které chodily okolo mé postele.

„To bude dobrý, všechno bude v pořádku! To nevadí, že ji nemáš, všechno zvládneš,“ říkaly.

Šrotovalo mi hlavou, o čem to mluví. Co přesně bude dobrý? Co konkrétně nemám? Byly to otázky, které jsem nemohl položit a které mě vyčerpaly natolik, že jsem po chvíli zase podlehl tišícím prostředkům a usnul.

Zpětně vím, že tohle byly okamžiky, kdy jsem se probíral ze čtyřtýdenního umělého spánku. Zamlžené chvíle, kdy mě všechny ty dámy konejšily a já neměl tušení, co se přesně děje. Ležel jsem v nemocnici, ale pořádně nevěděl proč.

Nezapomenu na moment, kdy jsem to zjistil.

Muselo uběhnout pěkných pár dní, musel jsem si ty laskavé věty vyslechnout ještě několikrát, než jsem získal trochu síly a taky odvahy se pohnout. Spíše náhodou než cíleně se mi podařilo odhrnout peřinu a najednou jsem viděl, o čem to všichni mluví.

Na místě, kde měla být levá noha, nebylo nic. Prostě jsem ji neměl.

Chvíli jsem to nechápal, možná nevěřil. Ale velmi rychle mi došlo, že tohle není žádný ze zlých snů, které mě provázely noc co noc. Tohle je realita. Nemám nohu. V sedmadvaceti letech nemám nohu a vůbec nevím proč. Co se stalo?

Hadice v krku mě začala dusit, mozek dusila pro změnu panika a všechny přístroje hlídající mé životní funkce se rozpípaly a začaly vysílat poplašné signály. Přiběhly sestry a já už věděl, co říkají. O čem mluví.

Snažil jsem se ukazovat na místo, kde měla být má levačka, a neschopen přes hadici vyřknout byť jediné slovo jsem zase jenom poslouchal.

„To bude dobrý, všechno bude v pořádku. To nevadí, že ji nemáš, všechno zvládneš.“

Tramvaj nám ujela přímo před nosem. 

A já jsem byl ten, kdo navrhl, že do centra Plzně dojdeme pěšky. Byl listopad, docela zima a nechtělo se mi čekat na zastávce na další spoj. Rozešli jsme se Klatovskou třídou zpátky k domovu. Já, moje přítelkyně a partner její sestry.

Měl to být fajn večer.

Chtěli jsme zajít společně na večeři, trochu se odreagovat. V neděli jsem pak měl za Kadaň odehrát florbalový zápas, kam mi všichni přijdou fandit a pojede se zpátky domů. V pondělí klasicky do práce.

Večeři jsme zvládli, přesun zpátky do centra k bytu přátel už nikoliv.

Pamatuji si to do momentu, kdy jsme na zmíněné Klatovské třídě potkali tři kluky a jeden z nich spadl.

Od té chvíle už mám jen záblesky.

Prý jsem se zbylých dvou zeptal, proč mu nepomohou. Pak jsme se minuli, oni začali něco pořvávat a najednou jsme stáli proti sobě.

Jo, tušil jsem, že se může něco semlít, že bude nějaká slovní přestřelka. Ale něco víc? Vždyť já se nikdy s nikým nerval. Nikdy. V hospodách, na diskotékách… Nic. Nikdy to ani nikoho moc nenapadlo na mě něco zkoušet, vždyť jsem měl přes 190 centimetrů a 90 kilogramů.

Proč se tahle scénka odehrála? Proč? Myslel jsem na to tolikrát… Jednu dobu vlastně pořád. A pořád nevím. Proč zrovna já? Nikdy jsem nic takového nevyhledával, nebyl jsem na to nijak připravený.

Tehdy, 3. listopadu 2018 večer, jsem si proti útočníkovi jenom instinktivně stoupl před svoji přítelkyni a slyšel její hlas: „Pozor, má nůž!“ Tehdy, 3. listopadu 2018 večer, se mi po téhle větě definitivně změnil život.

Mockrát jsem se ptal sám sebe, co jsem mohl udělat jinak. Proč se to všechno stalo, proč jsem si jich vůbec všímal. Zakázal jsem si to řešit, protože bych nad tím musel hloubat do konce života.