Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Myslím, že jsem to nakonec dokázal. Hlavně sám sobě.
Jsem fotbalista. Se vším, co k tomu patří.
Je rozdíl mezi tím, když člověk říká, že hraje fotbal, a tvrdí-li, že je fotbalistou. To první může zvládat skoro každý, ale ve druhém případě jde o víc. V mých očích to znamená, že se hře věnujete s láskou a vášní i v případě, že vám nepřináší nic hmotného.
Uspokojí vás třeba jen dobrý vnitřní pocit, když vlezete na hřiště. Tohle mi muselo stačit deset let.
Už ve třiadvaceti jsem sice patřil mezi brankáře, kteří se objevili na širší soupisce A-týmu Hradce Králové, ale ligu jsem si zachytal až ve dvaatřiceti. Neznám u nás gólmana, který by si premiéru odbyl později. Do té doby jsem poznal všechny ostatní soutěže, pravý český fotbal, který je obvykle schovaný za statistikami a sázkovými kurzy.
Vždycky, ať mi bylo sebehůř, jsem si na sportu našel něco pěkného, důvod, proč ho mít rád. Když už mě nehnala dopředu motivace v podobě dobrého živobytí nebo kvality na hřišti, chtěl jsem se aspoň prosadit mezi novými lidmi v neznámém prostředí a dělat věci tak, abych si mohl říct, že pracuju poctivě.
Všechno mělo smysl.
Krajský přebor v Týništi nad Orlicí byl o srdci, o lidskosti a o tom, že skoro každý kloubil fotbal s normálním životem. Když byl před zápasem Majáles, šlo se na něj, někdo se nešetřil a pak prostě běhal míň a nevracel se tolik do obrany.
V divizi, kterou jsme s Týništěm vykopali, už se za fotbal braly docela dobré peníze, stejně tak později v Nové Pace a Živanicích. Tuhle kategorii drží podnikatelé a mecenáši, na které jsem měl štěstí. V posledním zmíněném klubu byl šéfem jistý pan Novák, přímý chlap, pro nějž bylo podání ruky víc než papír a každý si ho za to vážil. Co se slíbilo, to bylo. Cítil jsem morální povinnost odevzdat na hřišti úplně všechno. Někdo mě platil za výkon, tak jsem se choval slušně a makal.
Klidně se smějte, ale v mých očích je divize co do náročnosti nedoceněná soutěž, protože v ní dojíždějí kariéru zkušení hráči z ligy. Nastupovali proti mně třeba Radim Holub nebo Petr Papoušek. Na vrcholový sport už neměli věk, tak zakotvili níž a zlepšovali všechny ostatní. Hrálo se tvrdě, po trávníku běhali i metrákoví chlapi, kteří prostě na téhle úrovni nemuseli mít míň. Každá srážka s nimi pěkně štípla.
ČFL v Převýšově, tam už se dalo mluvit o určité kvalitě. V zápasech byla vidět taktika, a i když hráče limitovaly individuální schopnosti, rychlost nebo technika, jezdilo se v rámci možností naplno.
Druhá liga, kterou jsem si na pár zápasů osahal v Hradci a později taky v Sokolově, byla a pořád je o tvrdosti a důrazu. Asi proto, aby se otrkali všichni, kteří chtěli úplně nejvýš, aby si pak mohli vážit toho, že se v nejvyšší soutěži hraje hlavně s balonem a spoléhá se na rychlost a taktiku.
Zpětně vnímám pozitivně, že jsem šel z nejnižší úrovně pořád nahoru, díky tomu jsem si uvědomoval, že nic není samozřejmé. Ať jsem hrál kdekoliv, nezesměšňoval jsem to.
Pokud bych měl jiný přístup, nikdy bych se nedostal dál.
„Mít o deset čísel víc, jsi úplně jinde.“ Tahle věta mě provází celou kariérou a přiznávám, sám si ji opakuju celkem často.
Měřím 183 centimetrů. Pro život to je docela dobré, ale pro fotbalového brankáře na profesionální úrovni o dost horší. Jasně, Keylor Navas má jen o dva cenťáky víc a chytá za Real Madrid. Fabien Barthez byl stejně vysoký jako já, vyhrál mistrovství světa i Evropy a čtyři roky dělal jedničku v Manchesteru United. A Jorge Campos se dokonce s pouhými 168 centimetry stal legendou Mexika.
Evidentně to jde.
Jenže já nejsem jako oni, můj potenciál končí jinde. Jako kluk jsem sice chtěl hrát za Bayern Mnichov, ale časem jsem se vyrovnal s tím, že pro mě bude stropem česká liga. Byl jsem poměrně talent, v hradeckém dorostu určitě, od mladších žáků mě posouvali vždy o kategorii výš, pokaždé jako jedničku.
Hrál jsem každou volnou chvíli, po škole letěla taška klasicky do kouta a do večera jsem mastil fotbal s dalšíma klukama za barákem. Když nikdo nepřišel, vydržel jsem si kopat sám několik hodin o zeď a dělat u toho žongly. Rodiče mě často naháněli domů za tmy, ale byli v klidu, protože věděli, že jsem na hřišti.
Zlom přišel v šestnácti. Pořád jsem měřil 175 centimetrů, zatímco třeba ostravský brankář Michal Daněk, se kterým jsem se potkával v mládežnických zápasech, se vytáhnul o těch deset čísel, která mi chyběla. Překopnul celé hřiště, já to zvládnul sotva na půlku. Hodně jsem sledoval svůj vývoj a pořád si opakoval, že nesmím posilovat, abych nezabíjel růstové buňky. Nevím, kdy jsem téhle fámě uvěřil, ale činky jsem nebral vůbec do ruky. Bylo to zbytečné, v osmnácti jsem zjistil, že budu menší než moji konkurenti.
Došel jsem do fáze, která už sejmula tisíce kluků přede mnou. Přechod z dorostu do chlapů jednoduše velká část lidí „nepřežije“. Do té chvíle jsem byl přesvědčený, že budu chytat ligu. Nastavil jsem si myšlení tak, že přijdu do brány a bude to dobrý. Jenže jednou to dobrý nebylo.
Chápu každého, kdo se na sport v tuhle chvíli vykašle. Pokud si v hlavě držíte dětský a možná i naivní cíl, který se během pár chvil zhroutí, zažijete obrovské zklamání. Místo profesionální smlouvy v Hradci Králové mě vedení klubu poslalo hrát krajský přebor do Týniště nad Orlicí. Byl jsem neuvěřitelně naštvaný, vůbec se mi tam nechtělo, jenže jedinou další variantou byl konec s fotbalem, protože v áčku i béčku už byli tři brankáři, všichni skoro dvoumetrové hory.
Týniště nakonec bylo to nejlepší, co jsem mohl na dané úrovni dostat po sportovní i po lidské stránce.
Šéf klubu pan Otčenášek dával do fotbalu hodně peněz, měl firmu na prodej plechů a dařilo se mu, takže jsem si pár korun vydělal i já. První den jsem přišel do kabiny a myslel si, že na mě všichni čekají, což byla samozřejmě blbost. Místo toho mi v osmnácti došlo, že když člověk nemachruje, nedává všude najevo, že je zahořklý, zklamaný, a neohrnuje nos nad tím, co má, ostatní ho přijmou. Jádro týmu tvořili starší hráči, na přebor to uměli nadprůměrně, navíc se chovali tak, že vedli mladé. Předávali zkušenosti v kamarádském duchu a bez obavy o nějaké pozice. Všechno šlapalo.
Šli jsme na benzínku, nakoupili věci na slavení, lehli za pumpu na palouk, všichni vedle sebe, a dali jsme si vítězný doutník.
Fajn, chytal jsem sice jen prales, což mi přišlo hodně málo, ale nakonec to byla nádhera. Skoro pořád se vyhrávalo a dávalo mi smysl tam být, protože šlo jen a pouze o fotbal. Super tréninky, zápasy i lidi.
Po přípravě se nikdy nezmizelo hned domů, minimálně tři čtvrtiny mančaftu vždy sedly do hospůdky Olšinka, kterou u hřiště provozoval spoluhráč Mára. Každý si dal aspoň Kofolu nebo pivo a kecalo se, hodinu, někdy dvě, nešlo o nic brutálního. Bylo to rodinné a příjemné, nikdo nespěchal.
Postoupili jsme do divize a po posledním zápase se ukázalo, že jsme opravdu dobrá parta. Jasně, tohle se v českém fotbalu říká často, ale sejde se to málokdy. Šli jsme na benzínku, nakoupili věci na slavení, lehli jsme si za pumpu na palouk, všichni vedle sebe, a dali jsme si vítězný doutník. To mám před očima i po letech, byla to paráda. Potvrzovalo to soudržnost, byli jsme spolu rádi.
Díky téhle zkušenosti mi relativně brzy došlo, že ať už to v budoucnu dotáhnu kamkoliv, bude vždy záležet především na práci konkrétních lidí. Tedy hlavně na mně.
Teď už by to mohlo přijít, nebo spíš mělo. Zase ne. Aha, tak jo, asi už je pozdě.
Od chvíle, kdy mě Hradec poprvé uvolnil na hostování, jsem se vracel každou zimní i letní přestávku na přípravu s áčkem. Mohl za to trenér brankářů Karel Podhajský, znal mě dlouho, měl mě rád, pokaždé zavolal a dával mi naději: „Přijď, třeba se něco stane a vyjde to.“
Přišel jsem vždycky, nevycházelo to, ale trénink s prvním týmem mě nabil natolik, že jsem pak i na nižší úrovni přemýšlel jako profesionál. Pokaždé jsem si ověřil, že zvládnu držet krok s klukama, kteří trénují dvakrát denně, zatímco já se snažím o fotbal jen odpoledne se spoluhráči, z nichž většina chodí do práce.
Díky tomu jsem měl sílu pořád začínat znovu a ustál jsem i největší krizi, která přišla zhruba v osmadvaceti. Připadalo mi, že mi to jde, že mám ideální věk, ale pro ostatní jsem byl jen docela dobrej. Jenže ne tak dobrej, aby to bylo na nejvyšší soutěž. Na téhle úrovni nemáte agenta, všichni jsou napojení na profesionální kluby v kraji, které po přípravě rozešlou seznam volných hráčů na hostování. Krajský přebor, divize a ČFL si pak rozebírají fotbalisty podle ekonomických možností.
Cítil jsem, že mě zaškatulkovali: Je malej, chytá stabilně prales, na nejlepší nemá.
Pochyboval jsem o sobě čím dál víc a začal si vyčítat, že jsem gólman. Odmala mě to táhlo i ven z brány, jakmile to šlo, nastoupil jsem do zálohy nebo do útoku. Bavilo mě střílet penalty a přímáky, často jsem nahrál z výkopu rovnou na gól.
Na divizní úrovni bylo vidět, že umím nohama líp než někteří kluci v poli, našlo se poměrně dost lidí, kteří mi to v dobrém zdůrazňovali. V té době jsem podobné postřehy bral celkem špatně, ale byly jen dvě možnosti. Zabalit to, nebo se přestat litovat a místo toho využít svou přednost k tomu, abych byl v bráně výraznější.
Poručil jsem si, že když už neměřím přes sto devadesát centimetrů, což je limit, který dnes profesionální fotbal u brankáře preferuje, musí být nadprůměrné ostatní parametry. Spolehlivá práce nohou a chytání míče. Tou dobou dávali všichni za vzor Němce Manuela Neuera. Já díky tomu začal cítit, že se pořád nesnažím zbytečně, protože jsem stejně jako on, jen o spoustu levelů níž, působil rozehrávkou a technikou jako jedenáctý hráč v poli.
Rodiče mi odjakživa říkali, ať na všem hledám spíš pozitiva, a tady se ukázalo, že měli pravdu. Moje nohy byly a jsou na české poměry super, s tímhle nastavením jsem měl do fotbalu zase chuť. Řekl jsem si, že to sice nemusí stačit na ligu, ale chtěl jsem hrát tak, abych měl pocit, že vždycky ukážu to nejlepší.
V tomhle mi šel příkladem táta, je muzikant, umělec. Baví se tím a hraje na všechno, hlavně na klávesy, jezdí po lodích a zábavách, je hodně svůj a vždycky mi s mamkou moc pomáhali. Náš život se řídil podle fotbalu, díky nim jsem začal mít sport opravdu rád, nikdy na mě netlačili a nechávali mi volnost.
Rodiče mě podporovali i finančně, hlavně v začátcích. Mohli v klidu říct, ať se seberu a začnu dělat něco pořádného, ale nikdy mě nepostavili před dilema, jestli má dostat přednost fotbal, nebo klasické zaměstnání.
Jejich roli později převzala moje žena Petra, která mě stejně jako oni do ničeho nenutila. Pracuje ve školce a rozhodnutí, jestli fotbal „ano“, nebo „ne“, nechávala vždycky na mně, což nejspíš moc ženských nedělá, tím spíš, když pravidelně přicházely finanční stresy.
Můj fotbalový osud zachránila ekonomická krize.
Stačilo, aby se v divizi chvíli nedařilo, a člověk mohl spadnout i na plat deset tisíc, s tím už se vyjít nedalo. Stejně tak některé kluby neplatily v letní a zimní přestávce, takže jsem často nevěděl, co bude. Nebylo to ani žití od výplaty k výplatě, řešil jsem, jestli si můžu dovolit přípravu v týmu Hradce, nebo jestli začnu obvolávat známé a budu se ptát po nějaké práci, abych zaplatil účty.
Dvakrát jsem si řekl, že zkusím fotbal zkombinovat s klasickým zaměstnáním.
Poprvé jsem kvůli tomu dokonce odmítnul profesionální smlouvu. Dostal jsem laso z druholigového Sokolova, který tehdy trénoval Martin Hašek. Přesvědčil jsem ho na tréninku, podporoval mě, moje výška mu nevadila a vždy říkal, ať to nevzdávám, protože něco chytnu a mám super kopací techniku. Dojíždění sice byla dálka jak pes, ale šel jsem do toho, protože to zvládalo i dalších pět kluků z Hradce. Pokaždé cestovalo plné auto, klub nám navíc zajistil dobrý hotel.
Vzpomínám na to rád, bohužel jsem dělal dvojku a pořád seděl. Klub mi sice po sezoně nabídnul víceletou smlouvu, ale šanci jsem pustil, protože se nám narodil první ze dvou synů. Cestování bylo na hlavu. Manželka bydlela střídavě dva týdny v Hradci a dva týdny v Sokolově, pořád pendlovala, za což jsem ji začal ještě víc obdivovat. Navíc mi vadilo, že jsem kluka moc neviděl a sílil ve mně pocit, že mi v roli rodiče uniká období, které se už nikdy nebude opakovat.
V tu chvíli se ozval pan Otčenášek z Týniště. Řekl, ať jdu zpátky do divize, že mi dá stejné podmínky jako Sokolov, pokud vedle fotbalu začnu pomáhat jako obchodní zástupce v jeho firmě na prodej plechů.
Souhlasil jsem, ale měl jsem ještě jednu podmínku. Šel jsem z brány do zálohy, protože tehdy v Týništi chytal můj dobrý kamarád Marcel, v současnosti velice dobrý právník. Vyrůstali jsme spolu a já ho nechtěl vytlačit, to nebyl můj styl.
Odmítnul jsem profesionální smlouvu, vzdal se místa v bráně a přemýšlel, že jako čerstvý táta pozvolna přesedlám na civilní život.
Můj fotbalový osud zachránila ekonomická krize. První čtyři měsíce obchody celkem šly, šéf byl velkorysý, takže jsem objížděl zákazníky ve služebním BMW a neměl se špatně, ale pak všechno spadlo dolů.
Nic jsem neprodával, protože nikdo nic nechtěl, firmy neměly zakázky. Na skladě často ležel kvalitní plech, ale na trhu byla poptávka jen po levném. Buď jsem ho musel prodat za nízkou cenu, nebo rovnou nakoupit horší, abych měl aspoň nějakou marži. Hodně se prodělávalo, takže se začal snižovat můj plat. Práce přitom bylo paradoxně víc, aby to firma ustála. Domů jsem jezdil vyčerpaný a neměl na fotbal ani pomyšlení.
Naplno mi došlo, že když někdo pracuje, jeho sportovní kvalita jde automaticky dolů. Na zaměstnání myslíte i mimo kancelář, kromě vyšší únavy tělo hůř regeneruje, a pokud vše chcete skloubit i s rodinným životem, na výkonu se to podepíše.
Po roce jsem toho nechal, poděkoval panu Otčenáškovi a zkusil další přípravu v Hradci, abych se připravil a mohl odejít do Nové Paky, kde mám dodnes před očima shnilý koberec. Kabina byla v útrobách atletického stadionu, z oken nešlo dovnitř skoro žádné světlo a vlhkost dělala své. Po tréninku jsme hráli bago nebo trefovali břevna a sázeli se o to, kdo bude muset luxovat, což bylo fakt za trest.
Na práci jsem si ale zvyknul, proto mě jeden spoluhráč přesvědčil, abych si udělal zkoušky jako finanční poradce. Šel jsem do toho, bavila mě čísla a byla to obří škola ohledně toků peněz i lidských povah.
Dodnes mám divný pocit, když na ulici vidím člověka v kvádru.
Pokud tohle povolání vezmete za správný konec, můžete ostatním hodně pomoct, ušetřit jim peníze a poradit s tím, jak si vybrat hypotéku nebo jak změnit nevýhodnou pojistku. Hned jsem ale viděl, že mezi poradci často pracují šmejdi, kteří lidem neříkají pravdu. Uzavírají nevýhodné smlouvy jen proto, aby měli velké provize. Dělají prasárny hraničící s lichvou.
Dodnes kvůli tomu mám divný pocit, když na ulici vidím člověka v kvádru. Na školení nám zdůrazňovali, ať nosíme sako, že v něm budeme vypadat důvěryhodně. Po měsíci jsem naštěstí zjistil, že je to celé o lidech. V kombinaci s fotbalem mě to živilo slušně, chtěl jsem radit klientům v tom, co mi bylo blízké. Díky sportu jsem měl spoustu kontaktů a v téhle komunitě byla největší poptávka po úrazových pojištěních, investicích a revizích starých smluv.
Po roce jsem zase dostal možnost přeorientovat se jen na fotbal, protože jsem jako brankářská trojka Hradce jezdil chytat na farmu do Převýšova ČFL.
V době, kdy jsem byl zvyklý mít za fotbal zhruba patnáct tisíc čistého, jsem měl možnost vydělat si přes sto tisíc za 90 minut.
Dostal jsem nabídku od sázkařské mafie, abych v zápase Převýšov-Domažlice pustil nějaké góly a přišel si díky tomu na pět tisíc eur. Hned jsem to odmítnul a ještě dneska mě vyloženě štve, že je moje jméno jakkoliv zmiňováno v souvislosti s úplatky. Upřímně mi to přijde nehorázné a vadí mi, že si to ke mně dovolili, řešil jsem v té době sice každou korunu, ale tohle prostě ne, dejte mi s tím pokoj.
Šel jsem všechno oznámit vedení klubu a zdůraznil, že v zápase nenastoupím, nakonec jsem tam s týmem ani neodcestoval. Celá věc se dostala před soud a musel jsem jít vypovídat. Bylo to hrozně nepříjemné a mít sebemenší vinu, hned to vyklopím. Pokud se zapletete do ovlivňování zápasů, musí to být velký tlak na hlavu, já bych to rozhodně neustál. Divím se, že někomu stojí za to, mít podobné opletačky.
Nejsem hloupý a vím, že se tyhle věci dějí. Když chce někdo něco pořešit, jde logicky za gólmanem nebo za stoperem, kteří toho zmůžou nejvíc. Pokaždé jsou to nějací známí vašich známých, ale dal jsem myslím dost jasně najevo, že o tohle nestojím.
Zachoval jsem si důstojnost a uzavřel to.
Převýšov by kvůli tomu mohl být klubem, na který budu chtít zapomenout, ale je tomu přesně naopak, protože jsem poznal trenéra Bohuslava Pilného. Jako hráč slavil ligový titul s Libercem a byl v sestavě při výhře nad AC Milán.
Pro mě ale bylo důležitější, že jsem si ve třiceti letech poprvé zahrál pod člověkem, který si mě vyloženě oblíbil a dal mi důvěru. Nezáleželo mu na mojí výšce a viděl ve mně to, co od brankaře očekával.
Pochopil můj styl, který je založený na tom, že fotbal „vidím“. Myslím, že celkem slušně poznám, co hráči chtějí udělat, celé moje chytání je o předvídavosti. Neříkám, že čtu soupeřům myšlenky, ale snažím se odhadnout dopředu jejich pohyb a myslím, že mi to docela vychází. Když hráč vystřelí, jak chce, mám velkou šanci, že to chytnu. Horší je, když se ukopne a trefí bránu, ale to je nepříjemné pro všechny gólmany.
Trenér dokázal najít přednost i v tom, co brali ostatní jako slabinu. Menší vzrůst a stovky zápasů v nižších soutěžích mě naučily důrazu v pokutovém území, protože jsem v něm zažil hrozná zvěrstva. Loktovačky, stahovačky, dupnutí kolíkem kopačky na palec u nohy těsně před výkopem rohu. Tyhle věci mě vycvičily a obrnily, takže při centrech skoro nechybuju. Musel jsem se naučit perfektně předvídat, kdybych byl nejistý, hned by to všichni shodili na mou výšku. Speciálně jsem kvůli tomu posiloval, abych ustál osobní souboje.
S Bohoušem jsem si porozuměl, dokonce jsme si začali tykat. Později se přesunul z Převýšova do druholigového Hradce na pozici hlavního trenéra, a když shodou okolností odešla jednička Tomáš Koubek do Sparty a dvojka Martin Kuciak do Podbrezové, vytáhnul si mě místo nich.
Všechno, o co jsem se marně snažil devět sezon, nabralo nakonec rychlý spád během několika dnů.
Zvládnul jsem první zápas proti Táborsku, který skončil 0:0, a od té chvíle jsem se mohl považovat za skutečného profíka. Řekl jsem si, že pokud má být tohle můj výkonnostní strop, urvu si v bráně ruce i nohy, abych nezklamal důvěru, kterou jsem dostal.
V té samé sezoně jsme vykopali postup do ligy a já vychytal ve 26 zápasech 17 nul. Jo, po postupu jsem se chvíli bál, že klub přivede do brány někoho vysokého a skončím zase bůhvíkde, ale když se to nestalo, věřil jsem, že si zasloužím chytat.
Lidsky jsem cítil, že si to myslel i Bohouš.
Trvalo to pár vteřin. Několikrát jsem si zopakoval, že se nesmím podělat.
Je 31. července 2016, stojím na brankové čáře v pražském Dolíčku a na protější straně vršovického stadionu sleduju kotel Bohemians 1905, diváky, kteří jsou na fotbal naladěni tak hezky jako nikde jinde v republice.
V tu chvíli, těsně před prvoligovým debutem, mi hlavou fakt prolítlo celých těch deset předchozích let.
Vítězné doutníky a neprodané plechy v Týništi, pocitové odmítnutí angažmá v Sokolově, shnilý koberec v Nové Pace, féroví lidi v Živanicích, úplatky a finanční poradenství v Převýšově. Strach o to, že nebudu mít z čeho uživit rodinu. Velkorysost nejbližších, kteří mě vždycky nechali dělat to, co mám rád. Postupné smiřování se s faktem, že ukončím kariéru s nenaplněnou ambicí, i následný rychlý obrat.
Chtěl jsem si to maximálně užívat, ale do reality mě vrátil už v osmé minutě gól, který naštěstí neplatil kvůli ofsajdu. Ještě víc mě po půlhodině vyděsil kamarád Tomáš Čížek. Bohemka zahrávala přímák asi ze čtyřiceti metrů a postavil se k němu právě on. V zimě jsme spolu jezdili na halové turnaje, znal mě moc dobře. Měl v noze granát a já si v duchu říkal: Ty vole, hlavně nestřílej. Jako by mě slyšel, napálil to a já míč vyrazil jen tak tak do autu.
Bylo to o fous, ale tímhle jsem se chytnul. Jakmile jsme dali první gól ze standardky, věděl jsem, že to zvládnu. Vyhráli jsme 3:0, neudělal jsem žádnou chybu, bylo to víc než jen zadostiučinění.
Vše mi docházelo postupně celý následující týden.
Ve dvaatřiceti ze mě byl ligový hráč a věděl jsem, že jsem na vrcholu kariéry. Tím spíš, že mě všichni označovali za jeden z objevů soutěže. Reakce byly skvělé, měl jsem radost, pozornosti se mi možná dostávalo až moc, ale užil jsem si to v mezích a cítil se pořád jako součást malého klubu.
Jednu věc jsem si ale dovolil, jako klasický fotbalista jsem si díky smlouvě v první lize koupil nové auto. U mě ale nešlo o žádnou nadupanou káru, měl jsem totiž veterána, deset let starý Peugeot 306 a byl jsem rád, že jsme si našetřili na větší Mitsubishi ASX. Pro rodinu se dvěma dětmi jde o ideální vozítko.
První liga pro celý Hradec bohužel skončila smutně. Podle statistik jsem se sice stal třetím nejlepším gólmanem soutěže, nevynechal jsem jedinou minutu hry, ale jako tým jsme jeli ve vlnách. Po podzimu desáté místo, jenže na jaře jsme doma skoro nikoho neporazili a sestoupili o skóre.
Jestli už nikdy nic lepšího nepřijde, za tohle to určitě stálo.
Všichni mi sice říkali, že chytám skvěle, a obdivovali moje zákroky proti mistrovské Slavii, ale ve dvou zápasech jsme s nimi měli hrozivé skóre 0:7. Proti Plzni se mi povedlo chytit za stavu 0:0 penaltu, ale nakonec jsme prohráli gólem těsně před koncem a ve dvou zápasech nám dali pět kousků.
Mnohem víc jsem si vážil výkonu proti Jihlavě. Bylo to po třech prohrách v řadě a cítil jsem, že vedení řeší, jestli mě nechá v bráně. Trenéři mě podrželi, vyhráli jsme 1:0 a byl to pro mě nejlepší zážitek, protože jsem v nastavení vychytal Harise Harbu, který šel sám na bránu. Dostal jsem se k němu blízko, vykryl mu prostor a on mě nestihl přehodit. Měl jsem stejnou radost jako útočník po důležitém gólu.
Jestli už nikdy nic lepšího nepřijde, za tohle to určitě stálo.
Momentálně zase chytám druhou ligu.
Stojím v bráně Hradce a vím, že je reálné, abychom se do nejvyšší soutěže vrátili.
Jsem Hradečák, narodil jsem se tu, mám to tady rád a být jedničkou ve městě, které má přes sto tisíc obyvatel, je pro mě čest.
Zároveň jsem starý, táhne mi na pětatřicet, sedím v kabině s nastupující generací a někdy si rekapituluju, co mám za sebou. Dřív v týmu hrálo dvacet lidí, sedmnáct z toho bylo zkušených a k nim se dali tři mladí, kteří museli umět. Dnes je to naopak. Veteráni navíc mohou být rádi, že je někdo chce, což je dané dobou.
Osmnáctiletí kluci jsou perspektivní sportovně i ekonomicky. Česká klubová politika stojí na tom, že čím dřív hrajete, tím dřív získáte zkušenosti a roste vaše cena. Když už je to takhle nastavené, líbí se mi, pokud jsou lidi okolo mě cílevědomí a nastaví si myšlení tak, že se budou fotbalem živit. Funguje to ale jen v případě, že jsou ochotni makat víc než ostatní. Je to jediný způsob, jak být lepší. Schopný hráč, který má nadstandardní parametry, sice propluje sebetěžším tréninkem, ale bude rozvíjet jen něco a jednou přijde chvíle, kdy to přestane stačit.
Sám se v tomhle pořád snažím jít příkladem, i v přeboru a v divizi jsem pracoval na svých slabinách v době, kdy ostatní seděli doma. Díky tomu vnitřně vím, že odevzdávám maximum, ale ani tak nemám nic jistého. Loni jsme se jako tým trápili, nešlo to nikomu, dokonce jsem nahrál Táborsku nesmyslně na gól, který nás srazil úplně dolů. Vyčítal jsem si to půl sezony a zaslouženě přišel na několik kol o místo v bráně.
Ať je to ale, jak chce, být na hřišti mě naplňuje. Od chvíle, kdy se mi začalo vracet, co jsem fotbalu obětoval, si vychutnávám každý zápas ještě víc než dřív. Naučil jsem se vyladit hlavu, abych si řekl, že to může být naposledy a je potřeba brát vystoupení v bráně i jako zážitek. Myslím, že tímhle nastavením pomáhám sobě i týmu.
Dřív mi to možná chybělo. Já to sice nevnímal, ale na ostatní jsem mohl působit netrpělivě, nervózně, nevychytaně. Třeba jsem opravdu dozrál až po třicítce a dřív mě trenéři po právu nebrali.
Zároveň jsem důkazem, že se ve sportu vyplácí určitý druh vytrvalosti. Nepotkal jsem nikoho, kdo by vydržel kvůli touze zakopat si ligu to, co já. V nižších soutěžích se sice můžete s ostatními chlácholit, plácat se po zádech a tvrdit, že máte na víc, ale postupně vás prostředí semele. Přijdete do týmu, máte vyšší standard než ostatní, rychlost, dynamiku, techniku, kondici. Nejdřív vyčníváte, ale tohle udržíte maximálně sezonu, pak pomalu začnete zapadat do průměru a za rok je z vás klasický hráč divize nebo krajského přeboru.
Ubránit se tomu je strašně těžké.
Klíčové bylo, že jsem každý den vstával s vědomím, že chci dělat to, co mám rád.
Dokázal jsem odolat jen díky neustálým pokusům prosadit se v přípravě s hradeckým áčkem. Naučil jsem se mít rád dřinu i v době, kdy mi stačilo trénovat desetkrát míň, ale dělal jsem to kvůli sobě. Viděl jsem kolem desítky mnohem lepších fotbalistů, kteří se vzdali a uvadali. Hodně z nich mělo ambice, a dokonce i parametry na ligu, ale nakonec jim stačilo, že to nějak doklepou.
Jejich nastavení jsem uměl pochopit. Každý měl jako kluk sen hrát v Německu nebo v Anglii, včetně mě, ale místo toho jsme se potkali v nižší soutěži. Navíc někteří ve složité situaci, bylo vidět, že je reálný život zmáhá, a fotbal byl únikem od stresu. Jasně, taky jsem si mnohokrát položil otázku, jestli mi to za to stojí. Jestli by nebylo lepší rozjet civilní kariéru a vybudovat si pozici v jiném oboru.
Vždy jsem si nakonec řekl, že pracovat budu až do důchodu, a pokud existovala i minimální možnost vydělávat sportem, nechtělo se mi utíkat dřív, než bylo potřeba.
Nakonec nic nebylo tak, jak na první pohled vypadalo. Nálepky ani předsudky nebyly rozhodující, klíčové bylo, že jsem každý den vstával s vědomím, že chci dělat to, co mám rád.
Myslím, že je důležité, aby si každý uvědomil svůj potenciál. Já ho naplnil. O to víc je mi líto skvělých hráčů, kteří dostali šanci v českých nebo zahraničních velkoklubech a pak začali mít radši než sport peníze nebo zábavu. Mrzí mě to i za ně, protože musí žít s vědomím, že se rozhodli špatně.
Osobně cítím vděk za to, jak to se mnou nakonec dopadlo. Mám skvělou práci, která mě živí, a nesmírně si toho vážím. Jsem fotbalista.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází