Radim Ottmar

Myslím, že jsem to nakonec dokázal. Hlavně sám sobě.

Jsem fotbalista. Se vším, co k tomu patří.

Je rozdíl mezi tím, když člověk říká, že hraje fotbal, a tvrdí-li, že je fotbalistou. To první může zvládat skoro každý, ale ve druhém případě jde o víc. V mých očích to znamená, že se hře věnujete s láskou a vášní i v případě, že vám nepřináší nic hmotného.

Uspokojí vás třeba jen dobrý vnitřní pocit, když vlezete na hřiště. Tohle mi muselo stačit deset let.

Už ve třiadvaceti jsem sice patřil mezi brankáře, kteří se objevili na širší soupisce A-týmu Hradce Králové, ale ligu jsem si zachytal až ve dvaatřiceti. Neznám u nás gólmana, který by si premiéru odbyl později. Do té doby jsem poznal všechny ostatní soutěže, pravý český fotbal, který je obvykle schovaný za statistikami a sázkovými kurzy.

Vždycky, ať mi bylo sebehůř, jsem si na sportu našel něco pěkného, důvod, proč ho mít rád. Když už mě nehnala dopředu motivace v podobě dobrého živobytí nebo kvality na hřišti, chtěl jsem se aspoň prosadit mezi novými lidmi v neznámém prostředí a dělat věci tak, abych si mohl říct, že pracuju poctivě.

Všechno mělo smysl.

Krajský přebor v Týništi nad Orlicí byl o srdci, o lidskosti a o tom, že skoro každý kloubil fotbal s normálním životem. Když byl před zápasem Majáles, šlo se na něj, někdo se nešetřil a pak prostě běhal míň a nevracel se tolik do obrany.

V divizi, kterou jsme s Týništěm vykopali, už se za fotbal braly docela dobré peníze, stejně tak později v Nové Pace a Živanicích. Tuhle kategorii drží podnikatelé a mecenáši, na které jsem měl štěstí. V posledním zmíněném klubu byl šéfem jistý pan Novák, přímý chlap, pro nějž bylo podání ruky víc než papír a každý si ho za to vážil. Co se slíbilo, to bylo. Cítil jsem morální povinnost odevzdat na hřišti úplně všechno. Někdo mě platil za výkon, tak jsem se choval slušně a makal.

Klidně se smějte, ale v mých očích je divize co do náročnosti nedoceněná soutěž, protože v ní dojíždějí kariéru zkušení hráči z ligy. Nastupovali proti mně třeba Radim Holub nebo Petr Papoušek. Na vrcholový sport už neměli věk, tak zakotvili níž a zlepšovali všechny ostatní. Hrálo se tvrdě, po trávníku běhali i metrákoví chlapi, kteří prostě na téhle úrovni nemuseli mít míň. Každá srážka s nimi pěkně štípla.

ČFL v Převýšově, tam už se dalo mluvit o určité kvalitě. V zápasech byla vidět taktika, a i když hráče limitovaly individuální schopnosti, rychlost nebo technika, jezdilo se v rámci možností naplno.

Druhá liga, kterou jsem si na pár zápasů osahal v Hradci a později taky v Sokolově, byla a pořád je o tvrdosti a důrazu. Asi proto, aby se otrkali všichni, kteří chtěli úplně nejvýš, aby si pak mohli vážit toho, že se v nejvyšší soutěži hraje hlavně s balonem a spoléhá se na rychlost a taktiku.

Zpětně vnímám pozitivně, že jsem šel z nejnižší úrovně pořád nahoru, díky tomu jsem si uvědomoval, že nic není samozřejmé. Ať jsem hrál kdekoliv, nezesměšňoval jsem to.

Pokud bych měl jiný přístup, nikdy bych se nedostal dál.