Radko Gudas

Vždycky odpadnu, já vím. Je to se mnou pokaždý stejný, když něco dlouhodobýho skončí. Sedne na mě ohromná únava a nemám sílu hned ten den táhnout oslavy až do konce.

Asi je to tím, kolik energie a úsilí mě vždycky stojí nejen samotnej hokej, ale i dění okolo. Jakmile je hotovo, jak ze mě všechno spadne, opustí mě všechna síla. Měl jsem to tak po zisku Calder Cupu na farmě, po finále Stanley Cupu i teď, kdy jsme s nároďákem vyhráli mistrovství světa.

Je mi hezky, jsem tak krásně unavenej, ale nedokážu to tlačit přes závit. Proto jsem se i tentokrát v půl pátý ráno sebral, klukům řekl, že už nezvládám mít ani otevřený oči, a prostě si šel s manželkou lehnout.

Ale v sedm už jsem byl zase vzhůru. Našmátral jsem na nočním stolku telefon a mezi hromadou gratulací sjel ve WhatsAppu až k obrázku chlápka s loutkou.

Chlápka, co má hlavu Radima Rulíka, zatímco loutka tu mojí.

Tak jako každý ráno předchozí tři tejdny mě nejdřív ze všeho zajímalo, co se děje v týhle skupině. Podle fotek, zpráv a časů jejich odeslání jsem pochopil, že kluci se zrovna postupně ukládají ke spánku.

A já už měl zase ukrutnou chuť na pivo!

Večer po finále nám na hotel hned vedle O₂ areny přistavili plzeňskou pípu s výčepním od Červenýho Jelena, Pantátou Mirkem Nekolným. Extratřída. Pivo i Mirek. A jak přijdu dolů do restaurace, vidím, že pípa tam furt stojí. Říkám: „Super!“ Ale jak se hrnu, abych si hned jedno ranní načepoval, vidím, že všechny sudy jsou už pryč.

No co… Tak jsem si objednal jedno hotelový. Jenže číšník přede mě postavil Zubra.

Ty vole, Zubra!

Sorry, ale jak mi přišla na stůl ta sklenice, bylo mi jasný, že to nedám. Já se těšil na plzničku.

Tak co? Tak hned vlezu na skupinovej chat s tím, že někdo je snad ještě naživu a ví, kde v okolí sakra mají pořádný pivo. A fakt že jo, tři další kluci už seděli kousek od arény, hned jsem za nima vyrazil. Jenže ani tady neměli plzeň, museli jsme proto hledat dál, než jsme pár ulic odsud narazili na obyčejnou, příjemnou českou hospodu, kde naše skromný přání dokázali splnit.

Konečně!

Čtyři plzně, čtyři zelený, čtyři smažáky. Už to sem sázej.

Deset třicet, pondělí dopoledne. Česko se probouzí do krásnýho květnovýho dne s tím, že se nám večer předtím podařilo po čtrnácti letech zase vyhrát hokejový mistrovství světa, a my si dáváme tuhle fantastickou snídani šampionů.

Ty kráso, to bylo nádherný.

Samozřejmě jsme to hned poslali do skupiny a postupně se k nám začali trousit i další kluci. Obsluha v tý hospůdce byla fantastická, nemohli pochopit, jak to, že jsme se objevili zrovna u nich, a my jim vysvětlovali, že prostě jinde v okolí nemaj tankovou plzeň. Do toho se mezi lidma rozkřiklo, kde sedíme, a tak postupně z ulice každou chvíli někdo chodil děkovat, vyfotit se.

S náma i s pohárem pro mistry světa, kterej už tam mezi těma pivama, smažákama a panákama zelený najednou seděl taky.

Tak jako postupně celej tým. Protože přesně o tom tohle mistrovství bylo. O týmu. O tom, že jeden bez druhýho nejsme nic a jenom společně dokážeme velký věci.

Miluju to. Miluju ten pocit, když víš, že se na ostatní můžeš absolutně spolehnout a tak, jako seš ty ochotnej pro ně dát to nejlepší ze sebe, víš, že to dělaj i oni pro tebe. Zlatem z Prahy se mi nejenom splnil cíl, za kterým jsem si celou dosavadní kariéru šel, ale úžasně se mi i potvrdilo, co jsem roky předtím poznával ve všech týmech, do kterých jsem přišel.

Na tohle jsem si to ráno s klukama v zastrčený hospůdce připíjel.

Stačí ti jeden souboj, abys poznal, jestli to v soupeřově mužstvu funguje, nebo ne.

Jeden jedinej, kdy někomu vrazíš ránu navíc, kdy do něj zajedeš o trochu víc, než je normální, a nikdo za tebou nepřijede, nechá to bejt. To buď víš, žes narazil na vocase, kterýho nikdo nemá rád a nevadí jim, že ho seřežeš, nebo že ho v tom ostatní nechají, protože prostě netáhnou za jeden provaz. Jsou rozpojený.

Jakmile se do někoho opřeš, nejen, že tím nabudíš svůj tým, ale zároveň i hned zjistíš, jak to funguje na tý druhý straně.

Fantasticky to v tomhle směru fungovalo na Floridě. Já byl sice ten, kdo rozdával hity a chránil svoje spoluhráče, ale jakmile by do mě někdo zajel, jakmile by mě třeba srazil zezadu, věděl jsem, že i můj parťák z obrany, kterej je ofenzivní a nepere se, má okamžitě shozený rukavice a visí tomu frajerovi na krku. A útočníci už se po něm sápou, aby ho mohli sesekat. Zbytek zápasu a klidně i ten další po něm půjdou s tím, aby ho to sakra bolelo. Aby zažil nejhorší zápas svýho života, odcházel úplně dobitej, zaledovanej a už nikdy nechtěl hrát hokej.

Přesně tohle se mi na Floridě stalo. Dostal jsem meltu, ale než jsem se zvednul, kluci už se rvali.

To je ono!

To se pak vyškrábeš zpátky na nohy a i když tě něco bolí jako prase, máš úplně radost, že tví kámoši za tebou stojí, a už si jenom hledáš, koho si chytneš, kdo na tebe zbyl, aby ses s ním mohl taky seřezat.

To je chlapský. To je bratrství, jaký v sobě musí každej správnej tým mít.

A pak máš mužstvo, kterýmu někdo někoho sestřelí a oni hrajou dál, protože jim přijde, že jsou zrovna v šanci. Mentalita bratrství tam úplně chybí.

I na Floridě jsme ji museli postupně vybudovat, nepřijde to pokaždý automaticky. Taky jsme zpočátku zažili pár scén, kdy někdo od nás dostal hit a nikdo na to nezareagoval. Proto jsme si k tomu v kabině dost jasně pověděli pár slov. Byl jsem jeden z těch, kdo řekl, že je úplně jedno, kdo je zrovna na ledě. Že to není jen o tom, jestli jsem tam zrovna já, od kterýho se podobná reakce očekává. Ať je to klidně sedmdesátikilovej kluk, kdo bude zrovna nejblíž, ale musí ukázat, že na nás si nikdo vyskakovat nebude. A ať klidně dostane přes držku, to je jedno, ale musí dát jasně najevo, že na jeho kámoše nikdo nebude nic zkoušet. Ten kluk z druhýho týmu musí okamžitě dostat pocítit, že jakmile půjde po jednom z nás, jako by šel po nás všech a my všichni tím pádem jdeme po něm.

Pamatujete, co ve čtvrtfinále pražskýho mistrovství schytával americkej kapitán Tkachuk?

A máte pocit, že by nám to pak Amíci nějak víc chtěli vrátit?

Jsem přesvědčenej, že právě tohle byl jeden z těch dílků, kterej nás pak posunul dál. Protože oni nestáli jeden za druhým. Zato my, jak jsme viděli, že Amíkům šijem do kapitána a nic zvláštního se neděje, jsme začali hrát ještě agresivnějc, začali jsme být drzejší, větší hajzlové. Viděli jsme, že můžeme. Že nepřijde žádná velká odezva. Nebyl tam nikdo, kdo by nám něco vrátil, kdo by na nás skočil a ukázal, že takhle ne.

To si pak řekneš: „Aha! Tak to můžu zkusit znova a ono mi to projde? Tak jo. Tak zajedu do tohohle. A do tohohle…“ Najednou tě maj pod kůží a nevěděj, co s tebou.

Znova! Nic? Tak ještě víc!

Jasně, na mezinárodní scéně pravidla nenahrávaj tomu, aby se někdo popral, ale to ani není třeba. Stačí přijet a osekat frajerovi špičky, pěkně přes tkaničky. Přetáhnout ho přes párky, přes zápěstí. Každej hokejista ví, kam dát ránu, aby to bolelo. Navíc po tvrdších zákrocích většinou nějakej trest padne, takže maximálně riskuješ, že když to s odvetou trochu přeženeš, vyruší se tresty a jede se dál ve stejným počtu hráčů na obou stranách. Ale hlavní je, že ukážeš, že jste jeden soudržnej tým a nikdo si na vás nebude dovolovat.

Samozřejmě, rozhodčí jsou všelijaký, takže se nám – i mně osobně zvlášť – i na mistrovství stalo, že nás vyloučili navíc, ale to už často neovlivníš. Za mě je ale ta message, hlavně na začátku zápasu, v danou chvíli důležitější než jedno oslabení.

Není totiž nad to jít na led s tím, že tam máš dvacet kluků, který ti krejou záda.

V další části příběhu se dozvíte...

Proč se tým postavil za nehrající náhradníky a chtěl pro ně stejné prémie po zisku zlata na domácím MS?

Jak tým reagoval na první střídání Jana Ščotky ve finále?

V čem prospěla nepovedená příprava na turnaj při tvorbě týmu šampionů?

Jak vznikla whatsappová skupina během pražského mistrovství?

Kde trávil nejvíc času během turnaje David Pastrňák a co měl neustále u sebe Michal Kempný?

Jak Radko zjistil, že ho chválil trenér, který zrovna získal svůj první Stanley Cup?

Jaké zážitky utvářely jeho smysl pro týmovost?

Proč je nutné věřit každému ze svých spoluhráčů?

Proč si Radko po konci na Floridě vybral zrovna Anaheim?