Radomír Šimůnek

Určitě to znáte taky. Dostanete impulz, díky kterému si okamžitě vybavíte dětství.

Ten můj je spojený s vůní hranolek a smradem doutníků. Jde o symboly belgického cyklokrosu, tedy spíš jeho fanoušků. Stojí v bahně, na nohách mají holínky a do toho se ládují vším možným. Tyhle věci mi pokaždé připomenou, jak se jmenuju.

Radomír Šimůnek.

Jen tohle ale nestačí, nemůže. Jsem, a vždycky budu, junior. Syn čtyřnásobného mistra světa. Syn československého Sportovce roku 1991. Syn, který šel ve stopách slavného rodiče, a navíc je mu hodně podobný.

Vždycky mě s tatím, jak mu odjakživa říkám, budou ostatní srovnávat. Každá debata se dřív nebo později stočí k němu. Nevadí mi to. Byl, a myslím, že pořád je, legenda cyklistiky. Se vším, co k němu patří.

Jestli jste někdy přemýšleli o tom, jak vás může ovlivnit jméno, tak věřte, že pokud máte podobně flegmatickou povahu jako já, budete v pohodě. S ní jsem poměrně úspěšně filtroval, když mě kdokoliv konfrontoval s tatího kariérními úspěchy i soukromými pády. Vedle toho mi nátura pomáhala vyřešit poměrně zásadní rozhodnutí.

Miluju hokej. Vždycky jsem ho miloval. I dnes, pokud to vyjde, nevynechám žádný zápas Plzně v extralize. S cyklisty z kraje pořád držíme pravidelné úterní zápasy.

Obdivuju hokej jako přímočarou, rychlou a tvrdou hru, která zdůrazňuje krásu týmu. Sám jsem ještě ve čtrnácti chytal za Velké Popovice, kde se bohužel ukázalo, že nemám velkou budoucnost. Uvědomil jsem si to na konci základky. Bylo jasné, že se pro další postup musím posunout do většího klubu, do mládeže Sparty nebo Slavie, kde bych byl hned vystaven pořádné konkurenci.

Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak si vybral jinou, snazší cestu. Na kole. Tušil jsem, že na něm mám mnohem větší šanci prosadit se. Částečně za to mohlo jméno.

Rozhodnutí, že nebudu zalezlý v bráně, ale začnu se na podzim a v zimě brodit v bahně a sněhu, vyplynulo automaticky. Tatí mě do ničeho nenutil, ale všechny jeho zkušenosti jsem měl na zlatém podnose. Proč toho nevyužít… Žil jsem v jeho světě a měl všechno mnohem lepší než konkurenti. Každý den jsem do sebe podvědomě nasával potřebné informace. Ráno jsem viděl, jak šel na trénink. Odpoledne, po návratu ze školy, jsem čekal, než se z dalšího tréninku vrátí.

Rodinný život se přizpůsoboval jeho programu.

O víkendech jsme nejezdili na výlety, ale na závody po Evropě. Skoro každé Vánoce a Silvestra jsme trávili v zahraničí. Nezapomenu na rok 1991, když byl tatí jako profesionální mistr světa na vrcholu a v belgickém Kooksijde, kde se jezdí na písku, dostal od šéfa týmu apartmán v hotelu u pláže. Místo sněhu jsem koukal na moře.

Jako rodina jsme chtěli být co nejvíc u sebe, takže jsem znal každou trať. Jejich přírodní tribuny pro mě byly něco jako hřiště. Pobíhal jsem okolo, vždycky jsem okruh v průběhu závodu obešel a jen tak mimoděk dostával do hlavy, kde je jaká zatáčka nebo technická pasáž a jak se s nimi závodníci vyrovnávají.

To hrálo později v můj prospěch. Cyklokros pro mě nebyl sport, ale přirozený svět, takže jsem všude blbnul většinou na kole. Na klasickém BMX, které v té době dost letělo. Bylo mi jedno, jestli je teplo nebo zima. I u krkonošské babičky v Horní Branné jsem si na zahradě za barákem odhrabal sníh a postavil tam trať se dvěma zatáčkami.

Byl jsem sportovec a chtěl reprezentovat na mistrovství světa.

Jakmile jsem si vedle sebe porovnal přísné hokejové síto a cyklistiku, kde jsem měl jasný plán, bylo to dané. Volby jsem nikdy nelitoval. Stačilo chopit se kola, přidat trochu píle a výsledky zákonitě přišly. To, co jiným trvalo tři roky, jsem zvládnul za sezonu. Bylo to vidět hned. V dubnu jsem začal trénovat a v září mě vzali do nároďáku.

Tatí, který se mnou jezdil úplně všude, řekl jedno slovo, cvaklo mi v hlavě a věděl jsem, že do zatáčky na kluzké trati nesmím najet nejvíc vyjetou stopou, ale místo toho hledat tu sušší. Podle citu jsem dokázal zařadit správný převod a plynule vyjel líp než ostatní.

Nakonec z toho bylo jedenáct profesionálních sezon v Belgii. Vítězství v závodu Světového poháru, stříbrné medaile z mistrovství světa juniorů i v kategorii do 23 let, 5. místo na mistrovství světa elity, titul mistra republiky.

Pokud mě někdo chce srovnávat, je jasné, že jsem toho dosáhnul milionkrát míň než tatí. Zároveň mám pocit, že jsem se přes všechny smutné okolnosti snažil držet a taky chránit jeho obdivuhodný sportovní odkaz.