René Jauris

Táta mi na smrtelné posteli řekl: „Buď pořád stejný, i když to budeš mít v životě těžké.“

Poslechl jsem ho. Nikdy jsem před nikým necouvnul.

Ani před sebou. Zpětně vidím, že mi to zkomplikovalo život, ale vím, že kdybych měl další šanci, zachovám se stejně. Pokud bych se měl před někým sklonit, nerozdýchám to. Takhle mě lidé znají. Buď to bude tak, jak chci já, nebo to nebude vůbec.

Jsem sedminásobný mistr republiky v cyklistice. Šestkrát na dráze, jednou na silnici. Moje profesionální kariéra skončila v roce 2005. Přesunul jsem se do role trenéra, doteď ale pořád závodím. Letos mi bude pětapadesát a loni jsem skončil devátý v bodovacím závodě na domácím mistráku. Z mého pohledu to nebylo úplně ono. Nebyl jsem vyzávoděný, pustil jsem se do toho spíš proto, abych pomohl svému svěřenci Denisovi Rugovacovi. Dojel třetí.

Na rovinu, zatím neumím skončit, není důvod, když mě to baví. Nechávám to plynout intuitivně. Když se mi chce trénovat, jdu. Upřímně, chce se mi skoro vždycky.

Zároveň už si nemám co dokazovat. Dělám to z vnitřního přesvědčení, nechci být fyzicky podprůměrným člověkem. Mám kondici, to mi dodává sebedůvěru, nebojím se jednat s lidmi zpříma. Vím, že okolí to může vnímat jinak. Nevadí mi to. Občas o mně řeknou, že jsem něco jako jezdící divák, občas se setkám s tím, že mě pořadatelé závodů v České republice neradi vidí na startu. Pouze kvůli věku. Uvědomuji si, že má přítomnost může být nepříjemná pro mladé závodníky, kteří projedou cílem až za mnou, ale to přece není má chyba.

Znám své limity. Už neusínám a nevstávám s myšlenkou na to, že se stanu mistrem světa a udělám pro to všechno. Ještě ve čtyřiceti to tak bylo, ale doba, kdy jsem to mohl dokázat, je pryč. Ve Světovém poháru jsem nejlíp dojel šestý, na mistrovství světa devatenáctý.

Šance na vysněný titul přišla jen jednou, v roce 1997. Nominaci jsem si sice vyjel i v roce 2002, v Prostějově jsem na Hanáckém poháru vyhrál oba kvalifikační závody, ale do týmu mě nakonec nevzali. Prý kvůli absenci v kontrolní soutěži. Jel protekční závodník, jehož tatínek finančně přispíval. Přitom na mě nikdo neměl, ani Rakušan Franz Stocher, který se stal o pár týdnů později vicemistrem světa.

Už tehdy mě určitá skupina lidí, která řídí náš sport, neměla v lásce. Podobný stav vydržel dodnes. Tím, že pořád stíhám, ukazuju, že práci nedělají dobře, což si navíc často skutečně myslím. S výjimkou skvělých sprinterů Dukly Brno a jejich realizačního týmu, kteří jsou podepsaní mimo jiné pod stříbrem a bronzem Tomáše Bábka z mistrovství světa, u nás dráhová cyklistika nemá žádný systém. Vytrvalostním disciplínám chybí řád a vize. Vadí mi to, už jen proto, že na to přispívám coby daňový poplatník.

Možná jsem až moc upřímný, jinak to neumím.

Z Dukly jsem několikrát odešel jako závodník a později i jako trenér. Jakmile cítím, že někde nejsem vítán, radši zmizím, než abych ohnul hřbet a podvolil se tomu, s čím nesouhlasím. Ovlivnilo to můj vývoj. Nejsem typ, který by zhrzeně nadával někde u piva na osud, ale někdy mi ta myšlenka vyskočí v hlavě.

Stačilo málo a všechno mohlo být jinak. Vím, že byly chvíle, kdy jsem měl lepší výkonnost než ti, kteří se stali šampiony.

Vnitřně mě mrzí, že mezi ně nepatřím.