Richard Žemlička

Černej kocour.

Vůbec nevím, jak jsme k němu přišli. Buďto ho někdo našel někde u popelnic, nebo ho dokonce donesl sám trenér Pavel Wohl.

Každopádně tenhle kocour měl úžasnou schopnost. Komu se v kabině vykálel před místem, ten byl další zápas k nezastavení. Vážně, takhle to fungovalo.

My ho pochopitelně milovali. Kam jela slavná Sparta, tam jsme tahali kocoura. Láďa Vlček mu vyrobil nádhernou klec. My mladý jsme ho dostali na starost a vozili ze zimáku na zimák. Jo, i tohle byl legendární Pavel Wohl. Geniální trenér, báječný a hodně pověrčivý člověk. Dovolil nám i toho kocoura.

Chlap, který mně i spoustě dalších dal ve Spartě šanci. A taky nám ukázal, co tenhle klub nejen v naší zemi znamená. My jsme toho kocoura nakonec někde ztratili. Střídali jsme se v tom, kdo si ho bral na noc domů, a jednoho dne prostě utekl. Tak jak to asi kocouři dělají. Byl pryč.

Žádný další takový už se nenašel, vyzkoušeli jsme všemožná zvířata, ale jeho kouzelnou schopnost neměla. Smůla.

Nicméně i na tohohle černýho kocoura jsem myslel v roce 2000, kdy jsme mířili ke třetímu zápasu finále do Vsetína. Hlavně nic nepodcenit. Nedat jim šanci se nadechnout, uvěřit tomu, že by nám to zase mohli vzít. Dodržet všechny rituály.

Vedli jsme 2:0 na zápasy a mnozí už by nám nejradši předali pohár v Praze. Dokonce padl návrh, že ušetříme za hotel a nebudeme si na Valašsku ani rezervovat ubytování před případným čtvrtým utkáním.

Tak takhle ne.

Na to měl Vsetín moc dobré hokejisty, abychom je mohli podcenit. Nebylo to tak, že bychom je neměli rádi. Naopak, nás to s nimi bavilo. Byl to hokej, který se nám líbil. Jenom nás už poráželi moc dlouho.

Jsem přesvědčený, že i některý z jejich dřívějších titulů jsme mohli mít my. Takže tenhle už jsme jim vážně dát nechtěli. Hotel se rezervoval, všechno muselo proběhnout jako vždycky. Pověrčivost má v hokeji svou pevnou roli.

Stejně jako měl ten černej kocour za Pavla Wohla.

Nesnáším nespravedlnost. Mám to v sobě hluboko a nikdy se to nezmění.

Lidi mě asi měli za blázna, viděli, jak se ženu za rozhodčím, a já si následně na trestné často nadával za zbytečný osobní trest.

Jenže je to součást mé povahy. Nějak se člověk narodí a takový je. Nemůžu to změnit, ani kdybych mohl, tak to neudělám. Vím, že mi to v životě a v kariéře mnohokrát ublížilo, ale zároveň mi to mnohem víckrát pomohlo.

Bez své nátury bych s hokejem skončil možná dřív, než jsem pořádně začal. Nikdy bych nevyhrál to, co jsem vyhrál.

Sám jsem si nespravedlnosti zažil docela dost a když jsem cítil, že ji někdo páchá na mém mužstvu, bylo to osobní. My jsme ve Spartě opravdu měli spoustu let takovou partu, že jsme byli jako rodina. A tu přeci budete bránit…

Myslím, že to na ledě bylo vidět.

Občas někdo řekne, že jsem paradoxně začínal na Slavii. Nic moc paradoxního na tom nebylo. Bydlel jsem na Zahradním Městě, na hokej jsem se dostal hlavně díky mámě. Přes známého, který tam měl dva syny, se kterými jsem jezdil na pionýrské tábory. Celé to byla spíše náhoda. A že je na druhé straně města ještě jeden klub, jsem se dozvěděl mnohem později.

Vždyť my žili v úplně jiné době.

Na sídlišti jsme si postavili z prken nádherné mantinely, mastili benďák každou volnou chvíli. Tedy pokud jsme zrovna nelezli po stromech a nehráli si na vojáky. Jaro, léto, podzim, zima. Pořád. Doma nebylo co dělat. Do tří hodin vysílala televize jenom zrnění a ani potom se na dvou dostupných kanálech nic přelomového neodehrávalo.

Vidím ten rozdíl na vlastních dětech. Nespočítám hodiny, které syn strávil v autě, protože jsme ho museli převážet mezi domovem, školou a tréninky. Odmalička toho musel zvládat tolik, že na nějaký spontánní pohyb moc času neměl.

Nedávno jsem to počítal. Já jenom cestami do školy, ze školy a na trénink denně nachodil třeba šest kilometrů. To je třicet kilometrů týdně, sto dvacet měsíčně. A necelých patnáct set ročně. Nejpřirozenější pohyb a dnešní děti ho nemají. Protože na něj není čas.

Jiné je samozřejmě i to, že já na té Slavii neměl žádné hvězdné ambice. Nevěděl jsem, že si může člověk hokejem vydělávat. Byla to zprvu jenom obyčejná radost, dětská zábava. Nezastřešený stadion stával mezi dnešním hokejovým a fotbalovým, místo plexiskel jsme měli pletivo. Led se upravoval za pomoci traktoru, který táhl sud plný teplé vody a hadr. To byl předchůdce dnešní rolby.

Dvakrát týdně jsem vstal v pět ráno, hodil na záda vak, který mi z tvrdého plátna ušila babička, a jel jsem se tramvají sklouznout.

Táta pracoval v podniku Technometra Hostivař.

Do roku 68 tam měl docela dobrou pozici. Jenže 21. srpna toho roku přijely sovětské tanky, celý podnik se postavil proti okupaci a táta nebyl výjimkou. Zatímco v jiných provozech byly protesty zpočátku opatrné, v Technometře vedení vyhlásilo stávku. To mělo následky i pro další zaměstnance a z otce byl najednou údržbář.

Komunisté neodpouštěli a my si žili opravdu velmi skromně. Velmi skromně.

I tohle se později promítlo do mé kariéry. Věděl jsem, že se chci mít dobře a že si to musím vybojovat. Nenechal jsem se zlomit tím, že něco zrovna nešlo. Ne, měl jsem jasný cíl a věděl jsem, že ho chci dosáhnout.

K následnému tátovu protikomunistickému postoji se váže ještě jedna vzpomínka. Poslouchali jsme spolu Hlas Ameriky a já tehdy pochopil, že hokej možná není jen zimák v Edenu a nudle na Štvanici. Dodneška si vzpomínám na reportáž ze zápasu New Jersey.

Komentátor tam mluvil o plném stadionu pro osmnáct tisíc lidí. „Táto, to je vážně možný?“ A taky o tom, že za Devils nastupuje český emigrant Jan Ludvig. Tehdy poprvé jsem se opravdu zasnil, že bych něco podobného chtěl zažít.

A tehdy jsem k tomu zároveň zrovna byl nesmírně daleko. Dva roky jsem si prakticky nezahrál, protože i v té době bujela nejen ve Slavii slušná protekce. Kdo donesl nějaké naturální úplatky, toho děti hrály. Naši takoví nebyli.

Takže jsem seděl na střídačce a mrznul. Dost dlouho jsem se z toho sbíral a zachránil mě až jistý pan Zbyněk Zavadil. To on mi dal šanci, poznal ve mně můj potenciál. A taky viděl, že se nebojím pracovat.

Možná jeho jméno znáte. Výrazný podíl má totiž na výchově řady úspěšných hokejistů napříč generacemi, v mládeži mu pod rukama rozkvetli mimo jiné Jakub Vrána s Davidem Pastrňákem. Nikdy mu nepřestanu být vděčný.

Ale i tohle ve mně zůstalo. Dvě sezony v sedmé a osmé třídě mi vzala nespravedlnost. Nezapomněl jsem na to.

Říkali tomu Machalajka. Brankářská hokejka, které uřízli čepel a zbylo z ní tedy takové pádlo. Tím pádlem nás mlátili přes prdel. „Mladej, sundej gatě.“ A prásk! Na holou. V devatenácti letech jsme zažívali neskutečnou potupu.

Mazácká vojna.

Kdo to neprožil, těžko si to dovede představit. Ale cokoliv o tom uslyšíte, to se dělo. Alespoň u nás v Táboře, kde jsem sloužil. Bylo to peklo. Sedm mladých nás sloužilo dvaceti starým. Na každého z nás vycházeli minimálně dva.

„Mladej, dojdi mi nakoupit.“ Nezastavil jsem se. „Mladej, uklidit!“ Dělali jsme jim regulérní sluhy. „Mladej, vezmeš si kartáček a vyčistíš záchod. Pořádně!“ Když už nic nepotřebovali, tak aspoň vyhodili papírky z kapsy a nutili nás je sbírat.

Nemohli jsme se bránit. Jeden to zkusil, porval se ve sprše. Měl štěstí, dvě děti, tak ho pustili domů. U jiných útvarů byly i případy, kdy si ty kluci sáhli na život. Prostě to nedali. U nás to tak daleko nedošlo, ale i tak to stálo za to.

Já byl Pražák a speciálně s jedním Moravákem jsem si tam opravdu zkusil.

Později jsme se párkrát potkali na ledě jako soupeři. Říkal jsem dopředu: „Trenére, já se neudržím.“ Vždycky ujel. Ani na podání rukou si nedovolil počkat. Věděl, co by přišlo. Nikdy jsem mu to ponížení a šikanu neodpustil. Dodneška ne.

A nikdy nebudu přihlížet tomu, že by v mé přítomnosti někdo někoho šikanoval. Ne, od té doby k tomu v mém životě žádná tolerance neexistuje. Jakmile jsme se do pozice „starých“ dostali my, tohle mazáctví jsme okamžitě zrušili.

Vojna… Co tě nezabije, to tě posílí. Zpětně vím, že to asi platí. Zase jsem ukázal sám sobě, že se nevzdám. Že něco vydržím. Musel jsem skousnout věci, které už jsem si nikdy později líbit nenechal. Přežil jsem v prostředí, které bylo absolutně proti mým morálním zásadám. Nejsem proti vojně jako takové. Pro chlapa to byla zkušenost. Ale muselo by to mít jasná pravidla.

Tohle byla víc než cokoliv jiného šílenost. Na měsíc jsem byl převelený k tankistům, jindy jsem na zimním cvičení v minus dvaceti spal na korbě legendárního vozidla V3S zvaného vejtřaska. Nevzali dostatek stanů, abychom se všichni vešli dovnitř. Klasika. Moje funkce byla jet na autě protitankové baterie zády ke směru jízdy a podávat pětatřicetikilové zásobníky do protiletadlového děla.

Později měl někdo výborný nápad převelet mě k protichemické jednotce. Co já věděl o chemii? No a samozřejmě přijel ruský generál na inspekci, tak co se mnou. Navlékli mě do ochranného mundůru, že pod svícnem je největší tma a budu jakože měřit radiaci přímo na buzeráku, náměstí mezi kasárnami.

Hned si to ten pohlavár napochodoval přímo ke mně a že co to přesně dělám. Zachránil mě nějaký poručík, který řekl, že přes ten oblek nemůžu nic slyšet. I tohle byla v socialistickém Československu příprava mladého hokejisty na kariéru.

Ve Slavii se na můj návrat těšili. „Přijde výborný bruslař! Posila!“ sliboval trenér Josef Kaiser, který mě znal z juniorů a měl na mě taky velký vliv. To on do mě nalil sebevědomí, ukázal mi, jak dobrý můžu být. Hodně jsme trénovali, nedal nám nic zadarmo. Kdo jeho metodám věřil, ten se zlepšoval. A mně nikdy nedělala fyzická práce problém.

Jenže nešlo všechno tak snadno.

Vrátil jsem se zvalchovaný službou vlasti a v Edenu dostal brusle o dvě čísla větší. Jo, teď si každý nafasuje, co přesně potřebuje, a řeší se i nejmenší detail na výstroji. My dostali, co bylo. A já měl prostě smůlu.

Normálně jsem v tom šmajdal.

Naši mi naštěstí tehdy dali nějaké spoření, které mi od dětství šetřili právě na návrat z vojny. Osmnáct tisíc. Hned jsem ho vybral a koupil za devět nové brusle. Byla to asi nejlepší investice mého života. Pak se to všechno otočilo, najednou jsem dal v první třetině druhé nejvyšší soutěže dvanáct gólů.

Po Čechách se začalo povídat, že hraje nějakej Žemlička a není úplně špatnej.