Chci posílat novinky bez zbytečných frází, ať mi neuteče žádný příběh.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
www.usasportandstudy.com
Jsou to drobnosti, které nasměrují váš život. Někdo tomu říká náhoda. Můžeme se bavit o tom, jestli se tak jako tak měly stát nebo jestli by vaše kroky stejně dřív nebo později vedly daným směrem, ale fakt je ten, že pomocí malých „náhod“, které si přitáhneme do svého života, se události často dají do pohybu.
U mě všechno začalo na vejšce na hodině francouzštiny.
Na hodině francouzštiny, kterou jsem přitom vůbec nechtěl studovat, protože jsem si při nástupu na školu vybral jako druhý jazyk němčinu, o níž jsem byl přesvědčený, že ji upotřebím spíš. Jelikož jsem v ní ale nebyl pokročilý, nedali mi na výběr. Musel jsem se začít učit francouzsky. Jedním z prvních úkolů, jaký jsme dostali, bylo najít informace o nějakém Francouzovi, abychom se o něm mohli pobavit.
Napadl mě Yorick Treille. Hokejista, který tehdy zrovna přišel do Sparty. Do klubu, v němž jsem se i já zkoušel prosadit jako snad vcelku nadějný junior. Najel jsem si na Yorickovu stránku na Wikipedii a tam zjistil, že hrál i NCAA, americkou univerzitní soutěž.
Hmm, zajímavý.
To odpoledne jsme šli v rámci letní přípravy běhat letenské schody. Byl jsem pořád nováček na hraně prvního týmu, spíš za hranou. Měl jsem za sebou všehovšudy osm startů, z toho pět v nezáživném play out a s Yorickem jsem se nijak víc nebavil. Ale jak jsme se vraceli od schodů k zimáku, mě a další mladé kluky doběhl právě on s Američanem Alexem Fosterem. Věděli, že umím anglicky, tak jsme si začali povídat. Nejdřív takové ty klasické věci o tom, co další sezona, jak se klukům líbí v Praze, ale já si potom vzpomněl na svoji francouzštinu ve škole. Zeptal jsem se Yoricka, jaké to bylo na univerzitě.
„Super. Nejlepší rozhodnutí mého života, že jsem tam odešel. Jestli chceš, propojím tě s tamním trenérem,“ odpověděl.
To bylo na jaře 2012 a od té chvíle žiju daleko intenzivněji, než jsem si dovedl představit.
Když na moje jméno někde náhodou narazíte v souvislosti s hokejem, bude to určitě díky Spartě. Moji osobnost i hráčskou povahu ale utvářela v první řadě Kobra, menší pražský klub. To ona mě vychovala po všech stránkách. Ano, vím, co se o ní povídá. Že to dovede být solidní žumpa a místo plné šikany. Jenže když se něčemu takovému naučíte postavit, když zjistíte, jak se o sebe v kolektivu postarat, dost vás to posílí.
A hlavně, já mám obecně štěstí na dobré lidi okolo sebe. Vyrůstal jsem v partě kamarádů, drželi jsme pohromadě a zrovna tak naši rodiče, mnohdy jsme se scházeli jako celé rodiny i mimo stadion. Byly to báječné časy.
Táta dělával vedoucího týmu a záleželo mu na tom, aby lidi na zimák chodili rádi. Mohl se přetrhnout, aby všem vyšel vstříc. Až tak, že jsem si někdy říkal, že se víc stará o ostatní než o mě. Dnes, když jsem si uvědomil, že tuhle vlastnost mám po něm, ji už chápu. Máma mě zase kvůli mimosportovním směrům nikdy nenechala jít na sportovní školu, přestože jsem si to jednu dobu hodně přál.
Je vtipné, jak člověk některé věci pochopí až s odstupem. Díky mami, díky tati…
V dorostu jsem přešel na Spartu a i tam jsem poznal to pěkné, co tahle značka představuje. Učil jsem se od borců jako Pavel Geffert, Gusta Havel, Jiří Kročák, David Volek, Richard Žemlička nebo Pavel Arnošt, všechno výborní trenéři i mentoři, díky nim jsem měl parádní dospívání. Mezi spoluhráči, mezi nimiž byli třeba dnešní opory áčka Míra Forman a Dan Přibyl, jsem navíc získával čím dál výraznější pozici a dvě sezony jsem byl i kapitán a jeden z hlavních lídrů. Přišlo proto vcelku přirozeně, že si mě Miloslav Hořava s Radimem Rulíkem koncem nevydařené sezony 2010–11, kdy byl prostor zkoušet mladé, vytáhli i do áčka.
Svoji kratičkou extraligovou kariéru jsem začal faulem na Petra Nedvěda. Nastoupil jsem v lednu v Liberci. Sotva mě trenéři pustili na led, z přemíry snahy jsem ho v souboji podrazil. Našlapané tribuny mě vybučely.
Ahoj, extraligo, tak to jsem já.
Jak jsem se pak vracel z trestné, vypálil jsem rovnou do protiútoku s Radkem Smoleňákem. Samozřejmě jsme se ale překřížili úplně jinak, než by bylo bývalo potřeba, a z jasné situace jsme horko těžko vydolovali alespoň střelu. Já byl každopádně úplně v transu, to je hlavní dojem, jaký si z té doby pamatuju. V základní části jsem totiž celkem odehrál možná tak patnáct střídání. Další starty mi přibyly ve zmíněném play out, kam ten rok Sparta spadla. I tak to pro mě se všemi těmi borci jako David Výborný, Petr Ton, Jirka Vykoukal nebo Ondra Kratěna byla úžasná zkušenost.
Jenže právě kvůli ní jsem potom měl potíže při vyřizování školy v Americe.
Tamní univerzitní systém totiž striktně zakazuje jakoukoliv předchozí profesionalitu. Já, přestože jsem nastoupil v extralize jen krátce a pouze na juniorskou smlouvu, byl jsem pro NCAA neprůchodný. A to i přesto, že mě Yorickův bývalý kouč z týmu první, nejvyšší divize chtěl. Jak ale viděl moje statistiky, upozorňoval mě, že to asi nevyjde. A že pro případ, že ligová komise můj start zamítne, nabízí mi kontakt do Division III, kde má dobrého známého na Hobart College. Tam že nejsou tak přísná pravidla.
Hmm, ale já nejdu do nějaký třetí divize, pomyslel jsem si. To je céčková úroveň... Já chci jenom áčko. Takhle ostatně uvažuje spousta sportovců, když do USA plánuje odejít. Jen nejvyšší úroveň, jinak nic.
Verdikt ohledně mého možného startu v NCAA se stále odkládal, až tak dlouho, že moji případní budoucí spoluhráči se už scházeli v kampusu před začátkem sezony a já pořád trčel v nejistotě v Praze.
Potom přišel telefonát od trenéra. V den, kdy měl tým seznamovací večeři. Byly dvě v noci koncem srpna, já stál se sluchátkem pevné linky u botníku v předsíni a poslouchal, že už na mě nemůžou dál čekat a že moje žádost bude nejspíš stejně zamítnuta.
Poděkoval jsem, že se mojí situací vůbec zaobírali, a řekl, že si vážím, že se mnou prošli celý ten složitý proces. A zavěsil jsem.
Úplně opařený, že to celé končí dřív, než to vůbec mohlo začít.
Nato jsem bezmyšlenkovitě našel číslo na trenéra z Hobartu. Vytočil jsem ho a představil se. Řekl jsem, že jestli o mě stojí, můžeme rozjet pokus o můj přesun z Česka.
„Okej, pojďme se o tom bavit,“ zaznělo ve sluchátku.
Division III je k případům jako byl ten můj obecně otevřenější, posuzování o profesionalismu neprobíhá v centralizované instituci, ale každá škola má pouze svého úředníka a řeší vše individuálně. Po mně se chtělo, abych doložil, že jsem nikdy nepodepsal profesionální smlouvu, což byla formalita.
A pak jsem zase čekal.
To září jsem už nastoupit nestíhal, ale pokračovali jsme v řešení a věřili, že to vyjde. Po pár týdnech dorazil od trenéra mail, že mě škola přijme. A že mým „trestem“ za áčko Sparty bude jen roční distanc plus stopka na tři úvodní zápasy další sezony. Jeden za každý, k němuž jsem nastoupil v extralize. A že mám ale počkat, že to ještě celé projdou.
Jen roční distanc…
Jednou jsem pak pozdě v noci jel svým stařičkým golfem Prahou, když se mi na mobilu objevilo volající americké číslo. Píchnul jsem auto přímo v centru Starého Města na blikačky tak, že mě další musely objíždět. Ale nechtěl jsem čekat ani o minutu déle. Okamžitě jsem telefonoval zpátky. Byl to trenér.
„Tak to rozhodnutí potvrdili. Co si o něm myslíš?“ ptal se.
„No, že to je v pytli. Co tam budu dělat rok bez hokeje?“ odvětil jsem.
„Ale ne, tohle je to nejlepší, co nás mohlo potkat. Vždyť už máš za sebou rok na vysoké doma, to se do trestu počítá. Takže ti uznají kredity a vstoupíš sem do druháku. Odsedíš si tedy jenom tři zápasy.“
Jo!
Ještě jsem tedy musel zaplatit čtyřicet dolarů na charitu, což byla částka vypočtená z průměrných cen autobusů a jídla, které za mě Sparta po dobu, co jsem byl v áčku, utratila. Vybral jsem si organizaci, jíž jsem přispěl.
Dodnes mi z ní chodí maily, abych zase něco poslal. Třeba časem…
Každopádně, prý jsem měl kliku na lidi, kteří moji žádost posuzovali. Začal jsem tedy vyřizovat odlet a nástup na školu. A brzy jsem zjistil, jak výtečnou volbou nakonec Hobart byl. Hokej je jedna věc, ale já se tady dostal k perfektním možnostem a mohl potkat ohromně zajímavé lidi.
A taky brzy své zkušenosti začít předávat dál.
USA Sport & Study je organizace osobního růstu, kterou jsme založili s kamarádem Petrem Boháčkem. Od dětství jsme spolu hráli na Kobře, Petr později přesedlal na americký fotbal a do USA odešel už během gymplu po druháku na tamní střední školu. Když jsem se dostal na Hobart, měl už za sebou pár let tamní univerzity. Jednou jsme si volali a Petr nadhodil, že by dávalo smysl pomáhat dalším lidem s cestou, jakou jsme my dva už podstoupili. To on je tedy prvotní idea maker. Já byl po společném začátku tím, kdo na původní myšlence začal intenzivně pracovat a rozvíjet ji. Hlavně jsem si uvědomil, že jsem už jen před odjezdem do Ameriky absolvoval něco, co málokdo jiný, a vím dost na to, abych mohl poradit dalším.
Nejdřív jsme ani nic nezakládali, všechna činnost běžela na kamarádské domluvě. Udělali jsme základní stránky a na můj živnosťák následně inkasovali první platby. Měli jsme kliku, přestože si myslím, že náhody neexistují. Náš první klient byl nadaný fotbalista, který se dostal na floridskou univerzitu. Díky němu jsme si rychle ověřili, že skutečně dokážeme pomoct.
Mimochodem, tenhle kluk je i prvním „naším“ člověkem, který už i vystudoval a věnuje se skvělým věcem. Mám z toho radost.
A když už jsme u těch statistik, existujeme pět let a pro příští sezonu máme okolo padesáti lidí, kteří s naší pomocí pracují na svém rozvoji a odejdou do Severní Ameriky. Poprvé mezi nimi máme i „nesportovce“ – studenty, kteří mají nějaký talent a chtějí ho rozvíjet na co nejvyšší úrovni na zahraniční univerzitě. Pro ně máme specifický program přípravy. Pracujeme i s takovými uchazeči, kteří nastupují do školy až za dva nebo tři roky. A stále jich přibývá i ze zemí mimo Česko a Slovensko.
Ty první jsem řešil já osobně ještě na koleji. Zjišťoval jsem, dolaďoval, získával a předával nabídky. Na skypu jsem trávil spoustu volného času, který mi zbýval vedle vlastního studia, hokeje a hledání stáží. Počátky byly úplně nejtěžší, to chtělo opravdu sednout a zamakat. Prostě „hustle“, jak se říká v angličtině. Obepsat a obvolat co nejvíc různých škol. Nejdřív maily, potom follow-upy na telefon. Nechával jsem hlasovky těm, kteří neodpovídali, a těm, kteří se neozvali, jsem volal znova a znova. Vedl jsem si tabulky, koho jsem už kontaktoval a s jakým výsledkem. Jsou to týdny i měsíce, než od tohohle úplného začátku řešíte finální proces a nějaký člověk skutečně do USA odejde. A to je jen stipendijní část celého procesu.
Jakmile se to podařilo poprvé, měl jsem úžasný pocit. Vždyť z ničeho, z myšlenky, vzniklo něco, co funguje a reálně někomu mění život. Co otevírá obzory a pomáhá se rozvinout.
Kdyby nic jiného, Amerika je perfektní vzor toho, jak se dá skloubit sport a studium. Něco, co v Česku zatím bohužel pořád nefunguje správně. Zatímco u nás si v naprosté většině případů musíte v jednu chvíli vybrat, v USA vám systém umožní stát se jedincem plně připraveným vydat se směrem profesionálního sportu nebo zaměstnání. Vychová z vás všeobecně rozvinutou osobnost.
Naším záměrem není schopné lidi odvádět z naší země. Chceme, aby díky perfektně šlapajícímu systému dokázali co nejvíc naplnit svůj potenciál a potom to své rodné zemi vraceli. Protože jen my, naše generace, můžeme změnit k lepšímu to, co se nám v Česku nelíbí.
Naše práce coby organizace vypadá tak, že danému člověku připravíme individuální přípravu z pohledu sportu a procesu přijímacího řízení a vytipujeme ideální školu, kde na sobě bude moci nejlépe pracovat a kde dostane nejlepší podmínky. Připravujeme studenty tak, aby dělali správné kroky a měli všude otevřené dveře. Spolupráce totiž nekončí jen přijetím. Hromada lidí se totiž dostane do Ameriky, ať už sami, nebo s pomocí, ale potom už nevědí, co tam dál. Proto pomáháme třeba i s hledáním stáží a dalšího uplatnění přímo v USA.
Uchazeč nám zaplatí na začátku, ale pak až po každém roce pokračující spolupráce. Spolupracujeme na poradenské bázi, nemáme žádný podíl ze stipendií, to ani NCAA nepovoluje. Jejím pohledem jsme advisoři, poradci, které i studenti mohou oficiálně uvádět a univerzitní organizace si nás tak může i zpětně kontrolovat.
Tři roky na Hobartu pro mě znamenaly především intenzivní práci na sobě. Byla to obrovská investice času i peněz do toho nejcennějšího.
Do sebe.
Vstávačka, posilovna, snídaně, sprcha, škola, oběd, případně zase škola, trénink, úkoly, spát. K tomu týmové aktivity. Nebyl čas na cokoliv mimo program. Navíc kampus mojí univerzity leží v malém městečku daleko od všeho, není ani pořádně možnost se rozptylovat. Čas mají možná ti, kteří nesportují, ti nemají režim zase tak speciální a mají možnost volný čas mimo školu něčím vyplnit. Protože zase tolik toho v posluchárnách nestrávíte, ctí se pravidlo, že na jednu hodinu ve škole připadají tři hodiny práce na úkolech a cvičeních.
Já tak měl možnost především poznat sám sebe, zjistit, co je pro mě zajímavé. Ono si totiž často řeknete, že byste se chtěli něčemu věnovat, ale až když do dané složky proniknete hlouběji, zjistíte, že vás na ní vždycky něco nebaví. Třeba celý den pracovat v tabulkách. Ale díky možnostem různých školních nebo mimoškolních akcí na tohle aspoň přijdete a víte, co pro vás není až tak lákavé. Přesně tohle byl můj pocit ze školy. Analyzoval jsem sám sebe. To, co opravdu chci dělat. Sice jsem pokračoval směrem, jaký jsem studoval doma na zemědělce –Agriculture Economics Management, v té době jediný státem dotovaný ekonomický obor komplet v angličtině – a mířil jsem tak k ekonomii, číslům, logice, ale cestou k odgraduování jsem měl možnost nahlédnout i do dalších oborů, už jen díky konverzacím s učiteli. Do filozofie, sociologie a spousty dalších sfér.
Do Ameriky jsem odcházel s tím, že se po univerzitě stanu profesionálním hokejistou. Zároveň jsem si ale platil školné a byl tak nucený hledat si stáže a práce, abych si studium v Americe zvládl zdůvodnit. Peníze byly velmi dobrým motivátorem – jenom neproplouvat, ale aktivně se snažit, abych vůbec mohl školu dokončit. Přestože jsem si dokázal vyjednat velmi dobrou finanční pomoc od školy, stejně jsem se neobešel bez peněz od rodičů. O to víc jsem procesu věřil a pracoval na tom, abych si vytvořil co nejlepší návratnost na tuto investici.
Hokej tedy od začátku hrál výraznou roli v mém programu a rozvoji, ale můj život nakonec daleko víc pomohlo nasměrovat hledání stáží před posledním rokem studia.
Na tu zásadní jsem narazil v New Yorku, ve společnosti Markit, technologickém obrovi obsluhujícím finanční trhy. Makal jsem tam tak dobře, že mi na konci školy nabídli, abych zůstal. Protože mi neseděla ani jedna ze dvou nabízených pozic, vytvořili novou speciálně pro mě. To se běžně neděje. Rozhodně ne v tak velké firmě pro člověka mého věku. Začal jsem tak pracovat ve strategickém týmu a spadal přímo pod naši šéfku. Britku, vyloženě boss lady, která se nemazala s ničím. Ještě s jedním kolegou jsme vytvářeli strategické pohyby pro jednotlivé týmy, finanční analýzy toho, co se děje a co se dá naplánovat, vytvářeli jsme nové produkty. Chodily za námi malé firmy i banky z Wall Street. Na mně bylo, abych tohle všechno propojoval s marketingem i salesem, takže jsem byl neustále na telefonu mezi Asií, Evropou a Amerikou.
Dostal jsem se k debatám u stolu, kde druhý nejmladší člověk byl o patnáct let starší než já. Dřel jsem hodně, abych tam k něčemu byl. A abych přinášel pozitivní energii, z které jsem si zase sám pro sebe mohl brát.
Tak to mám se vším.
USA Sport & Study už delší dobu vedu sám obklopen novým týmem, Petr se časem vydal směrem diplomacie a planetární obrany. Není u nás moc lidí, kteří řeší věci v takovém měřítku. Domluvili jsme se, že jemu připadnou peníze, které jsme do té doby vydělali, a já si nechám projekt. Oběma nám to dávalo smysl.
Co jsem věděl hned, byla skutečnost, že tohle je něco, co vystihuje můj pohled na svět. Něco, v čem se chci realizovat. Navíc věřím, že dokážu strategicky nastavit proces a postavit i vést tým. Takže když dnes vidím, že mám okolo sebe tým lidí, kteří jak individuálně, tak společně tvoří skvělé věci, nepřestává mě to naplňovat. V současné době jsem hlavně tím, kdo určí strategii, připraví postupy, k tomu objedu různé konference a důležité schůzky, ale jinak už všechno běží bez mých zásahů. Už netrávím hodiny na skypu. Mám okolo sebe all star sestavu a já jsem jen ten týpek v pozadí, co předpřipraví věci, abychom všichni společně mohli být úspěšní. To mě baví.
Část roku jsem v Česku, část v Americe, kde objíždím školy, vytvářím a udržuju vztahy. Chci vždycky navštívit co nejvíc univerzit i našich lidí. Osobně se vidět, probrat nejrůznější věci.
Finance, jaké jsem si dokázal našetřit z práce, jsem zase okamžitě investoval do společnosti. Dělám to tak pořád. Přestože už bych si mohl z firmy něco vytáhnout pro sebe, stále žiju s minimálními náklady a všechno nechávám na rozvoj a lidi z týmu.
Přitom organizace pro mě zpočátku byla v žebříčku priorit až na čtvrtém místě. Vůbec bych neřekl, že by mě něco takového mohlo živit. Bavilo mě to, líbilo se mi, že to vytváří širší hodnotu, ale zároveň jsem ještě neměl žádnou vizi, znalosti ani drive tímhle směrem. Představu, co by se s tím všechno dalo dělat. Spíš jsem si představoval, že si na tom vyzkouším hromadu věcí a zároveň někomu dokážu pomoct, ale co s tím dál? To se uvidí.
To se změnilo po odchodu ze školy, kdy jsem začal víc přemýšlet o přístupu k věcem, upravoval své myšlení. Hlavně před několika lety, kdy jsme změnili přístup ze stipendijní agentury na organizaci osobnostního rozvoje a tímto směrem zatím směle pokračujeme. Ale beru to s nadhledem, sám jsem stále největší student téhle hry zvané byznys, vždyť naši organizaci vedu jako svou hlavní činnost teprve dva a půl roku.
Těším se, až se ohlédnu po dvaceti letech.
Při škole jsem se navíc USA Sport & Study věnoval pouze tehdy, kdy jsem mohl. Později při zaměstnání jen před prací, v obědových pauzách, po práci a o víkendech. Ale postupně mě to zaměstnávalo víc a víc. Ve svém pokoji v newyorském bytě, kam jsem se přesunul z koleje, jsem měl jen čtyři věci. Stůl, židli, postel a bílou tabuli. Tam jsem si kreslil mapy svého uvažování, strávil jsem tam desítky hodin přemýšlením.
Přítelkyně mi do rohu nakreslila sovu. Tím to celé vystihla.
Daphna, tak se jmenuje, tehdy ještě studovala, takže jsme udržovali vztah na dálku. Byl to jednak dobrý test a taky jsem měl čas soustředit se na práci a rozvíjení organizace. Přitom jsem ještě pořád nepřemýšlel, že se jí už brzy budu věnovat na full time.
Pak mi končila víza.
Na studentská totiž můžete v USA zůstat ještě rok po ukončení školy, potom je potřeba znovu projít celým procesem. V Markitu byli ochotní do mě investovat všechny poplatky i právní poradenství, ale já si právě tehdy uvědomil, jestli to vůbec opravdu chci.
Jsem na báječném místě vytvořeném mně na míru, mám pěkné peníze, perfektní kontakty, pozici jako hrom a silnou společnost za zády… Jenže já cítil, že na mě čeká ještě něco většího.
Připadlo mi férové nenechat si své pochyby pro sebe, Markitu jsem oznámil, že s koncem víz to balím. Že si vážím toho, co pro mě všechno udělali, ale že bych po čase stejně odešel. A že nechci, aby do mě tolik investovali.
Od té doby se věnuju jen USA Sport & Study a dalším navazujícím projektům.
Odmítnul jsem balík peněz a vcelku jistou pozici a zároveň jsem nespálil žádné mosty. Oni si vážili mé upřímnosti a se svojí bývalou šéfkou jsem dodnes zadobře. Zpětně v tomhle svém jednání navíc vidím opakující se vzorec. Vytvořím si něco stabilního, co je relativně dobré, ale ne skvělé. Odtud vyrazím za něčím lepším, přestože tím třeba i riskuju.
Říkám tomu kalkulovaný risk.
Souvisí s tím i můj konec s hokejem. Dodnes ho hraju, dokonce mě v minulé sezoně ještě pozvali, abych naskočil ve druhé lize, už se mu ale věnuju jenom rekreačně za Prague Superboys a Kobru B, když jsem v Praze. Tehdy v Americe po dokončení univerzity jsem si uvědomil, že mě spousta okolní inspirace přece jen postrčila trochu jiným směrem.
A taky jsem přestal mít rád přípravu a to všechno okolo, co hokej obnáší. I fakt, že teprve až podle toho, kdo mě kde bude chtít, někam teprve budu moct odejít. Protože hráči nemají úplnou svobodu, co se svým životem. Musejí tam, kde je o ně zájem.
Proto jsem si po škole řekl, že ani nebudu zkoušet shánět nabídky, které by se mi zřejmě sešly. A to přesto, že jsme měli báječnou sezonu. Vyhráli jsme svoji konferenci, podruhé z mých tří tamních let, a zase se dostali na závěrečný turnaj všech divizí. Spousta spoluhráčů dodnes hraje v zámoří i v Evropě, nemyslím, že ani já bych byl bez šance. Já ale už během poslední sezony, kdy je třeba promýšlet, kam pokračovat profesionálně, spíš řešil, jak se vyvine moje pracovní kariéra.
Zároveň jsem věděl, že hokej nadále zůstane součástí mého života.
I proto jsem si v New Yorku našel amatérskou soutěž. Začal jsem ve druhé nejvyšší, později si mě ale vytáhli do té top, která byla už – pro někoho možná nečekaně – hodně kompetitivní. Každý zápas se o něco hrálo, byli tam kluci z univerzitní divize 1 i se zkušenostmi z týmů NHL. Pamatuju si, že když jsem dal gól, byl to docela velkej deal. Měl jsem z něho fakt radost.
Jen jsme samozřejmě nehráli v Madison Square Garden.
Do komplexu v Chelsea Piers jsem to měl napříč přes celý Manhattan. Bydlel jsem na severovýchodě a musel jsem na jihozápad. Takže jsem si přes aplikaci objednal taxíka, s hokejkou a báglem do něho naskočil a za akčních deset dolarů v happy hour, což mi přesně vycházelo, jsem to měl akorát.
Ledy nám začínaly někdy i od jedenácti večer, to byla občas docela smrt. Vracel jsem se v noci a můj spolubydlící už spal. Zpocenou výstroj jsem tak vždycky rozvěsil do koupelny. Na dřevěnou židli, jíž jsem postavil do vany, jsem pověsil vestu, na sprcháč kalhoty, zbytek věcí rozhodil okolo a šel jsem si lehnout s budíkem nařízeným tak, abych vstal první a ve sprše zase všechno sbalil do tašky a tu hodil do skříně.
Vysprchoval jsem se, zameditoval si a vyrazil do práce. Tam jsem po takové noci býval pěkně sestřelený, ale stálo mi to za to. Byly to krásné zážitky, rád na ně vzpomínám.
Sport jako takový mě jednoduše baví. A taky je to výtečný prostředek osobnostního růstu a rozvoje, pomocník pro komunikaci a vytváření kontaktů. Způsob, jak si život udělat bohatším. Kvalita života je přece daleko vyšší, pokud si můžete s kamarády, jaké máte rádi, jít zahrát hokejíček nebo kopnout do balonu. Dát si tenis, golf. A u toho všeho se můžete snáz seznámit s lidmi z nejrůznějších oborů.
Tímto způsobem se koukám na všechny projekty, jimž se věnuju. Na jejich přesah. I proto se mi líbí Bez frází a proto ho od samého počátku podporuju. Sport je přesahová věc a Bez frází ukazuje právě ten přesah. I momenty, kdy sport přestane být sluha a začne být pánem. Kdy vám začne diktovat život a vy se dostanete do koleje, z níž se špatně vyskakuje. Ne každý tohle chce.
Zároveň ale přece sport není jen finální zastávkou, u níž končí veškerá aktivita. Je to nástroj. Člověk si ho může probrat z jakékoliv stránky a vytáhnout si z něho co nejvíc. Z toho důvodu je správné vyprávět příběhy tak, jak jsou. Aby šly k podstatě. Jedině tak mohou lidi skutečně nasměrovat, aby svůj život žili líp – ne limitovaně.
Sport chápu jako niterní věc, každému jedinci něco dává, zároveň ale může vytvářet velkou hodnotu pro společnost. Copak znáte něco jiného, co dokáže tak spolehlivě připoutat pozornost takového množství lidí jako nějaký velký šampionát? Jednou za rok se všichni sejdou, koukají a fandí. Sport představuje komunikační prostředek.
Co dokáže sjednotit planetu nejvíc? Fotbalové mistrovství světa. A když přijedete někam do zahraničí, co je dobré téma na začátek konverzace?
Jasně, o sportu.
Je to zajímavé téma a pokud o něm máte přehled, dokážete navázat hovor s kýmkoliv.
Sám zjišťuju, že právě díky tomu, čemu se věnuju, se mi naskýtají konverzace se zajímavými lidmi. Nemít USA Sport & Study rozhodně by nebyly tak časté. V New Yorku jsem se takhle potkal a skamarádil třeba i s Josephem Balazem z Bohemian Benevolent & Literary Association, což je organizace starší než Československo. Scházela se v ní zámořská elita a inteligence z našich zemí a navštěvoval ji třeba i Woodrow Wilson. Odtud jsem se dostal k možnosti vést na akci české komunity v New Yorku pódiový rozhovor s Patrikem Eliášem den po jeho slavnostním vyvěšení dresu ke stropu haly New Jersey Devils. To je pro mě ostatně jeden z nejpříjemnějších sportovně tematických zážitků, jichž jsem měl tu čest být součástí.
Mám radost, že ani hokej z mého života nezmizel a mám ho pořád stejně rád, přestože si dneska chrániče věším na balkoně a platím za něho. Zároveň jsem v životě udělal kroky, které mě dostaly do pozice, abych nemusel ničeho litovat.
Díky svým zkušenostem ze zahraničí přirozeně přemýšlím co nejpozitivněji. Snažím se dávat do věcí správnou energii a dělat to, co cítím jako správné, protože vím, že to, co dávám, se mi i vrací.
Doporučoval bych to každému. Budete pak mít svůj život rádi a společně pak budeme moct tvořit kvalitní hodnoty v naší společnosti.
Tento příběh je součástí byznysové sekce, autoři těchto textů finančně podporují chod Bez frází.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází