Robert Voves

Nahrbil se. Vystrčil čelo a zvedal vysoko kolena. Podobný styl běhu jsem předtím ani potom u nikoho neviděl.

Každá část jeho těla byla strašně ostrá. Byl vyloženě nebezpečný. Kdo ho chtěl složit, dostal obvykle loket. Nebo ho odpálilo trknutí tvrdou palicí. Zato když skládal on. Lámal lidi v pase. Nevím, jak to dělal, ale frajery zavíral jako kufry.

Sébastien Chabal. Jeskynní muž. A svého času stěžejní osobnost ragby, která do jisté míry definovala náš sport.

Na hřišti vzbuzoval strach i obdiv. Takový byl i můj první dojem, když jsem ho potkal jako spoluhráče v klubu Burgoin. Pro mě to byla první z devíti profesionálních sezon ve Francii. Pro něj zlomový rok, po kterém se stal hvězdou a přestoupil do Anglie.

Znali jsme se málo, spíš jsem ho obdivně sledoval. Ale být s ním na hřišti… To bylo podobné jako stát se aktérem středověké bitvy, kde to zametá Statečné srdce. Nedivím se, že byl zobrazován jako monstrum. Tak zkrátka působil. Všechno dělal brutálně. Na maximum, ale přitom čistě. V rámci pravidel.

Ostatní ho díky tomu nejen respektovali, ale měli ho opravdu rádi. Tím spíš, že nezneužíval své aury.

Jakmile slezl z placu, choval se jako opravdový gentleman. Přátelský, citlivý a možná i lehce stydlivý chlap. Jeho nadace přispívá na děti v nouzi. Jeho firma na oblečení zase podporuje náš sport, aby se o něm v konkurenci ostatních mluvilo. A jeho tvář přitahuje pozornost i v době, kdy už nehraje, ale dělá manažera Lyonu.

Chabal je skvělým příkladem. Ukazuje, že ragby je hra, která má vysokou sportovní i společenskou úroveň.