Robin Kaleta

„V Alpách zahynul český lyžař, který jel mimo upravenou sjezdovku, přecenil své schopnosti a nerespektoval aktuální situaci v horách.“

Slova, která slýcháme každou zimu.

Nikdy jsem nelyžoval s růžovými brýlemi na očích a vím, že to, co dělám, není jen krásné ježdění v prašánku. Ale s Romanem a Filipem, kamarády a parťáky, kteří nám pomáhali organizovat freeride kempy pro veřejnost, jsme podobné zprávy z televize a internetu brali vždycky s rezervou.

Věděli jsme, že i když v horách umírají z mnoha příčin příslušníci všech národností, naše média rozmáznou hlavně informace o mrtvých Češích. Obvykle doplněné o to, jak přehnaně riskovali.

Věřili jsme, že tím, co děláme, přispíváme k tomu, aby se lidi v horách naučili chovat s větším respektem, aby jim líp porozuměli. Tak jako my jsme se to začali učit na beskydské sjezdovce Řeka, kde jsme se poznali jako malí kluci.

Takže když ke mně 6. února 2016 doputovala zpráva, že Roman, Fíďa a další dva klienti z freeride kempu umřeli v Tyrolsku pod lavinou, hodil mě ten šok do režimu připomínajícího autopilota. Byl jsem zrovna v autě na cestě na jiný kemp, někde před Českými Budějovicemi. Po prvotní ráně jsem udělal jedinou možnou věc. Otočil jsem volantem a zamířil domů. Dorazila za mnou má žena Kristýna a začali jsme objíždět pozůstalé.

Nic jiného v tu chvíli nedávalo smysl. Navštívit všechny a alespoň chvíli s nimi pobýt trvalo tři dny.

Nevybavuju si detaily návštěv, jen to, jak mi pořád zvonil telefon.

Novináři. Chtěli vědět, co se stalo, a já mluvil stručně, věcně, bez velkých emocí. Až tak, že jsem to pak v internetových diskuzích slíznul za to, jak chladně a bezcitně vystupuju.

Byla to asi vnitřní obrana, fungoval jsem jako stroj, všichni chtěli znát příčinu a označit viníka.

Zdůrazňoval jsem, ať s hodnocením tragédie počkají, protože jediné informace do té doby poskytl opilý chatař z rakouské chaty Lizumer Hütte, kde celá skupina bydlela. Tvrdil, že všechny varoval, ať nikam nechodí. Vypustil do světa bublinu, podle které se Češi sebevrazi pustili v nebezpečných podmínkách na vrchol Geier ležící ve výšce 2800 metrů.

Stala se hrozná věc.

A po ní přišli na řadu lovci senzací, detaily je nezajímaly. Tak takhle, takhle vzniká to, co jsme dřív sledovali zvenčí.

Můj kamarád David Knill, horský vůdce, byl zrovna poblíž neštěstí. Nabídl se, že zjistí detaily, což bylo moc důležité, protože se na situaci podíval objektivně a pomohl rychle upravit mediální obraz.

Podle Dafa kluci skutečně žádnou zásadní chybu neudělali. Ve skutečnosti to byli jedni z nejopatrnějších freeriderů, co znám.

Naše skupina se pohybovala ve výšce kolem 2300 metrů, kde byla tou dobou lavinová předpověď mezi dvojkou a trojkou, kdy jsou freerideři mimo sjezdovky úplně běžně. Jenže ten den spadlo jen v Tyrolsku šestnáct lavin. U nás se probíralo, že jsme magoři. Naopak v Rakousku údajně řešili, proč byla tak měkká prognóza.

Klienti, kteří přežili, napsali Romanovi a Fíďovi na rozloučenou dopis. Poděkování za to, jak je během kempu naučili pracovat s lavinovou výbavou, s pípáky, sondou a batohy s airbagy, které při odpálení fungují jako plováky, aby měl člověk větší šanci zůstat nad sněhem. Skupina byla připravená. Rychle zavolala pomoc a pak hledala ostatní. Bohužel to v několika případech trvalo moc dlouho.

Přestože jsme věděli, kdo umřel, trvalo dva týdny, než se těla dostala domů, abychom se s nimi mohli rozloučit. Existuje totiž nesmyslné pravidlo. Když zahyne pod lavinou víc než jeden člověk, musí se identifikovat pomocí DNA, aby nedošlo k záměně. Pozůstalí tak museli na policii odevzdat své vzorky.

Vše by se možná táhlo ještě déle, kdyby se do věci nevložili český konzul a horský svaz Alpenverein.

Rozloučení jsme naplánovali ještě ve chvíli, kdy byla těla v zahraničí. Když je pak dopravili do Čech, zjistilo se, že řidič jednoho z automobilů převozní služby dokonce ukradl osobní věci kluků.

Většina pohřbů proběhla v sobotu. Ty, co jsem stihnul absolvovat, byly – pokud se to tak vůbec dá říct – krásné.

Večer jsme pak sezvali pozůstalé, kamarády a dosavadní účastníky freeride kempů na sjezdovku Řeka. Sešlo se přes tři sta lidí. Postavili jsme ze dřeva obrovskou hranici a kamarád sestříhal videa kluků, kteří nás opustili. Toho roku nebylo v Beskydech moc sněhu, ale zrovna den před rozloučením napadlo asi dvacet čísel, tak jsme všichni sjeli svah s hořícími loučemi a pozůstalí pak zapálili velký oheň.

Jako symbol celé tragédie vznikla hvězdička ze zkřížených lyží, splitboardu a hůlek.

Všichni jsme se ve finále dost sundali a pořádně se s klukama rozloučili. Hodně lidí říkalo, že kdyby nešlo o pohřeb, byl to super fesťák… Od té doby vzpomínkové setkání opakujeme každý rok.

Nezlehčuju to, ale přiznávám, že mi cynismus v několika chvílích pomáhal. Samotného mě překvapilo, že jsem nebrečel. Na první pohled jsem dokonce fungoval úplně normálně, jenže zhruba po půl roce jsem začal mít zdravotní problémy. Bláto ve žlučníku a žaludeční reflux, celkem nic neobvyklého, ale tak nějak se mi to nasbíralo.

Doktoři mi dali prášky. Nebral jsem je a místo toho navštívil šamanku. Jo, když budete jen trochu chtít, najdete tyhle lidi mezi námi i dnes. Podstoupil jsem s ní hodně ezoterický obřad, kdy mi řekla, že jsem myslí pořád s lidmi pod lavinou. Pak mě od nich postupně poodstřihávala.

Dva dny na to jsem měl sen, kde jsem Romanovi vyčetl, že nás tu nechal, a brečel jsem u něho, když odcházel. Od té doby problémy přestaly.

Těžko říct, jak to všechno je, ale tyhle věci mě přiměly, abych se snažil tragédii přetvořit v něco jiného.

Třeba ve zdroj určitého poznání. Rozhodovací proces nás všech, co se pohybujeme v terénu, je velká neznámá a tahle tragédie mě nakopla, abychom se jím začali zabývat.