Roman Bernat

„Jasně, hoď to támhle dozadu.“

S chlapíkama, co hlídají parkoviště u Budvar Arény, jsme se dobře znali. Prohodili jsme u závory pár slov, pak jsem zaparkoval, kam mě nasměrovali. Přestože jsem dorazil s velkým předstihem, nádvoří před halou už se hemžilo lidmi. Nespočet pohledů mě tak provázel už když jsem si z kufru auta vytahoval tašku a hokejky, ovšem tázavých výrazů neubývalo ani co jsem se ohlásil na vrátnici a potom pokračoval chodbou do útrob zimáku.

Vždyť se přece ví, že dorazím, ne? Je to dneska, že jo? To mi to pěkně začíná…

Sotva jsem ale otevřel dveře kabiny, ocitl jsem se v úplně jiném světě. V prostředí, které jako bych nikdy neopustil. Všechno působilo přirozeně. Jako by to bylo včera, ne víc než dva půl roku, co jsem si naposledy obaloval hokejku na zápas.

Maséři mi pomohli s věcmi, usadili mě na připravené místo v šatně. Jeden po druhém se u mě potom zastavovali spoluhráči. Většinou kluci, s nimiž jsem vyrůstal, nebo je znal aspoň letmo. Byl jsem mezi svými, někde, kde jsem se cítil dobře. Bylo mi příjemně. Fakt příjemně. Přestože jsem úplně netušil, cože mě to vlastně čeká, byl jsem rád, že jsem se tuhle možnost rozhodl přijmout. S každým jsem si měl co říct. Až tak, že jsem víc kecal, než se převlékal a málem jsem tak nestihnul začátek rozbruslení.

Pravda, musel jsem taky chvilku přemýšlet, jak se vlastně obléknout do výstroje. Jednak jsem po takové době někdejší rutinu přece jen zapomněl.

A pak taky, s protézou to není úplně snadné.

Kolikrát jsem se snažil vzpomenout si, co jsem dělal a řešil pár dnů předtím, než se stala ta nehoda, ale nedokážu je ve svých vzpomínkách odlišit. Splývají mi. Mám v sobě silný vjem z té samotné události, ale to ostatní kolem jako by se vymazalo.

Nějaké útržky z všedních dnů té doby si vybavuju, ale jestli to bylo ten týden, nebo dva měsíce předtím, neumím říct. Mám to v mlze.

S jistotou akorát vím, že ze mě byla na větvi naše češtinářka na soběslavském gymplu.

„Bernat? Co ten tu dělá, ten sem snad už nechodí, ne? Děláte si ze mě srandu?“ hudrovala prý, když na moje jméno narazila v třídnici.

Protože jsme v Budějovicích s áčkem trénovali dopoledne, běžná docházka do školy pro mě byla pasé. Ukázal jsem se tam vždycky jen v pátek, kdy mi to odlišný program umožnoval.

Češtinu jsme měli pondělí až čtvrtek.

Jelikož jsem se to jaro vrátil domů po dvou letech v Kladně, paní učitelka ani nezaznamenala, že jsem zpátky. Jen automaticky zase pokaždé psala moje jméno mezi ty, co nejsou na hodině, až jí po nějaké době došlo, že ale přece chybím už pár let.

„Je tu zas, ale stejně ho nepotkáte. Chodí jenom v pátek,“ vysvětlovali jí prý spolužáci, ale ona jim stejně nevěřila. Dodnes je tohle historka, které se s kamarády rádi zasmějeme.

Zpátky mě přivedl hokej, jak jinak. Po sezoně v kladenské juniorce, kdy jsem si poprvé zahrál i za chlapy v prvoligovém Písku, jsem dostal možnost vrátit se do Budějovic, tehdejšího Mountfieldu. Mohl jsem zůstat i na Kladně, ale budějovická nabídka byla po všech stránkách lepší, slibovala mi i zajímavou šanci porvat se o místo v extraligovém týmu.

Splnilo se mi, co jsem si jako dítě vysnil. Stal jsem se profesionálním hokejistou. V osmnácti letech jsem podepsal svoji první opravdovou smlouvu. Pecka! Klub ve mně skutečně asi něco viděl, protože peníze, jaké jsem dostal, byly vzhledem k mému věku i skoro nulovým zkušenostem parádní. Kluků jako já, s nimiž jsme v mládežnických kategoriích vyrůstali, zároveň přišlo do kádru víc. Bylo na každém z nás, jak se s nabízenou možností vypořádáme.

Vrátil jsem se na místa, kde jsem to znal, mezi kamarády z mládežnických let a okouzlený pocitem, že to, co jsem vždycky chtěl, se stává skutečností. Na jeden z prvních tréninků třeba dorazili zástupci výrobců hokejové výstroje a já si mohl vybírat vybavení, jaké mi sedí a jaké mi tak klub objedná. Připadal jsem si jako školák v hračkářství.

Tyhle střípky situací a pocitů mi v paměti zůstaly.

Co jsem ale dělal třeba ten den ráno, netuším. Nejspíš to samé, co většinu předchozích rán té doby. Došel jsem si v Soběslavi koupit snídani a potom sedl do auta a vyrazil do Budějic. Tentokrát jen určitě větším autem, co mi půjčovali rodiče, protože jsem potřeboval prostornější kufr.

Bylo totiž úterý, kdy jsme se v rámci tréninku přesouvali z Budějovic do areálu na Hluboké na kolech.

Z garáže k baráku to mám asi tři sta metrů. Před časem jsem tudy šel kolem desáté večer, proti mně starší paní s pánem venčili psa. Bavili se spolu, ale jak jsem je míjel, paní evidentně zaujala moje pajdavá chůze a žoviálně mezi řečí prohodila mým směrem: „Kotníček, jo?“

Bylo to tak nečekané, že jsem se musel v duchu začít smát. Když mám dlouhé kalhoty, nikdo nic na první pohled nepozná. Stejným tónem, jaký nasadila, jsem proto té rozjařené pejskařce odpověděl.

„Kdepak, něco trochu horšího.“

„A jééééje,“ zahalasila. „Člověk dělá blbosti a pak tohle, že jo.“

„No, asi tak…“

Culil jsem se a sám pro sebe si říkal: „Paní, kdybyste věděla.“

Jestli jsem si musel za poslední roky na něco zvyknout, tak je to fakt, že kamkoliv přijdu, jsem kvůli své chůzi středem pozornosti. A co teprve, když mám na sobě kraťasy. Považuju se za extroverta, z principu mi to nevadí a je mi jasné, že být na místě těch lidí, dívám se taky.

Protéza prostě není něco, co člověk vidí každý den, pozornost upoutá i jen tak mimoděk.

Těm, které potkalo něco podobného, co mě, a ještě mají uzavřenější povahu, ale právě všudypřítomné pohledy okolí nemusejí dělat dobře. To si dokážu představit. Když už i já mívám někdy chvíle, kdy bych nejradši někomu řekl: „Už na mě nečum,“ co teprve oni.

Přitom v kalhotách skutečně nevypadám nějak zvláštně, chodím jen lehce trhaně. Té paní u garáže nemám její poznámku za zlou, vždyť se mi stávalo, že i lidi, s nimiž jsem někde trávil pár dnů, se až po čase odvážili za mnou zajít s otázkou, jestli kulhám kvůli tomu, že mám něco s kotníkem.

„Ne, s kotníkem ne. Víš, já nemám celou nohu.“

Vybavuju si zřetelně až jak ležím na silnici a nade mnou se sklánějí spoluhráči.

Zmatek. Hlasy. Obličeje.

Nevím, co přesně se děje, vnímám jen ruch a výrazy, který napovídaj, že tohle není dobrý.

Podívám se na svoji pravou nohu a ta je úplně napadrť. Rozmašírovaná. Neodkážu si vybavit živej konkrétní obraz, ale někde vzadu v hlavě vím, že jsem se tím směrem kouknul a viděl, že to je totální kaše. Trčící kosti a spousta krve.

Ne, ty vole, tohle fakt není dobrý.

Jednotlivý střípky ohledně samotný nehody se mi skládají z toho mála, co z paměti dokážu vylovit, i z toho, co mi řekli ostatní. Sám to mám dost pomotaný. Když tělo projde takovým šokem, je asi běžný, nic si nepamatovat.

Vidím sám sebe, jak na kole sjíždím z kopce kousek od zámecký zahrady na Hluboký, přede mnou další kluci, za mnou taky. Podle toho, že podávali výpověď na policajtech, mi v tu chvíli byli nejblíž Kuba Marek a Michal Kolarz.

Mířím do pravotočivý zatáčky a najednou se všechno seběhne strašně rychle. V místě, kde maj i dva osobáky co dělat, aby se vešly vedle sebe, se proti nám objeví náklaďák naloženej nějakým odpadem a střihne to do zatáčky zespoda. Kluci brzdí, vmáčknou se do mezery kolem něj.

Po brzdách okamžitě sahám i já, ale vím, že zastavit už nestihnu. Jsem rozjetej a náklaďák se tam objevil hrozně rychle. Nevejdu se do toho prostoru. Ne. To už nedám.

V tu chvíli mi smykující pneumatiky podjedou a já padám na pravej bok. Kolo pouštím, to proletí pod náklaďákem a zastaví se až na druhý straně silnice o obrubník. Já zatím kloužu setrvačností mezi nápravy, přímo pod tu zadní.

Nemůžu svůj pohyb nijak zastavit.

A to jsem prý původně šel napřed hlavou a hrudníkem a až na poslední chvíli jsem se přetočil tak, že jsem uhnul nejhoršímu. Náklaďák mi přejel jenom nohu.

Jenom.

Tohle všechno vím až díky tomu, co mi kluci vyprávěli, a z policie. Nepídil jsem se po větších detailech a bůhví, jestli ostatní taky ještě vědí něco víc. Byla to vteřina, mžik, a šok i pro ně. Sám si nedokážu představit, jak bych reagoval, kdyby se taková věc stala někomu jinýmu a já to sledoval zblízka. Ne, to fakt není jen tak. A hlavně, nikdo a nic tě na takovou situaci nepřipraví, dokud se neděje teď a tady.

Pak už to bylo rychlý. Za náma jeli kustodi v dodávce, snažili se mi s nohou něco udělat, zaškrtit jí ručníkama, do toho se hned volala sanitka. Naštěstí jedna byla zrovna poblíž, takže dorazila během pár minut. Snažili se pro mě poslat vrtulník, ale ten neměl kde přistát.

A tak mě naložili a vezli do Budějic. Vybavuju si, jak na nosítkách vjíždím těma širokýma dveřma do nemocnice.

Pak už nic. Vypnuto.

Probudil jsem se za čtrnáct dní.