Rostislav Osička

Když se složil na chodník, hned jsem ho začal křísit. Ten chlap ležel úplně bezvládně, byl v bezvědomí, měl zlomený nadočnicový oblouk.

Uvědomil jsem si, že je všecko špatně, protože ho k zemi ho poslala moje pěst.

Měl jsem „nakoupeno“, což byl následek několikadenního tahu po pražských barech. Procházel jsem Václavákem a odbočil do Štěpánské ulice, kde se dostal do konfliktu můj dobrý kamarád, malíř a bohém, za nímž jsem přijel z Olomouce. Byl v podobném stavu jako já a chtěl si namlouvat ženské. Jedné navrhoval, že jí udělá portrét, protože vypadala jako víla a borci, veksláci a pasáci, kteří k ní patřili, se do něj pustili. Hned, jak jsem viděl, že ho bijí, vběhnul jsem tam a třísknul prvního člověka, který mi zkřížil cestu.

Byl to náhodný chodec.

Prostě se mezi nás přimotal. Kdyby se do toho nepletl, pobiju se s frajerama, kteří s tím počítali, a bude klid.

Jakmile se probral, ukázal na mě prstem, a řekl: „Osička“. Jak jsem se později dověděl, chodil kondičně boxovat na Pragovku, měl přehled a věděl, že ho trefil bronzový medailista z mistrovství Evropy a držitel tří třetích míst ze šampionátu armád.

V roce 1981 jsem patřil do Dukly Olomouc i do reprezentace, měl jsem fyzičku jako kůň a cítil, že můžu sbírku úspěchů ještě rozšířit.

Do té doby jsem rozdal stovky tisíc úderů, ale žádný z nich neměl takový význam jako tahle jedna jediná rána.

Všechno změnila.

Incident se seběhl cestou na Hlavní nádraží, odkud jsem měl pokračovat na soustředění boxerského nároďáku. Po výslechu na záchytce, kde mě připoutali k radiátoru, mi dali povolení odjet, ale jakmile se zpráva dostala ven, bylo zle. Dodnes mám schovaný článek ze Svobodného slova. Psal ho nějaký Staněk a dal mu titulek „Ulice není ring!“.

Franta Venclovský, přemožitel kanálu La Manche a náš skvělý masér, mi mával před očima novinami a s úsměvem hulákal, že jsem slavný. Funkcionáři tolik pochopení neměli. Věděli, že jsem průserář a milovník společenského života. Už v Olomouci jsem se pravidelně setkával s malíři, kteří holt nepijí mlíko, ale víno, což mi jako klukovi z Moravského Žižkova vůbec nevadilo, naopak.

Dokud nebyl skandál, procházelo mi to, protože jsem patřil k nejlepším, ale pak přišel rychlý obrat. Trenéři prosazovali v mé váze do 71 kilogramů jiné oblíbence a hodilo se jim to do krámu. Dostal jsem vyhazov z reprezentace, řešili mě i politici, protože rvačka proběhla shodou okolností v termínu Ústředního sjezdu KSČ. Udělali ze mě exemplární případ a odhlasovali doživotní distanc, který později zmírnili na rok a půl.

Chlap, kterého jsem sejmul, nakonec žalobu stáhl, protože po dohodě dostal pět tisíc a nechal to plavat. Litoval jsem toho tehdy a vyčítám si to i dnes. Dohnalo mě, že jsem příliš často hýřil a nekontroloval se.

Byl to začátek pádu.