Rudolf Kraj

Nikdy. Nikdy nesmíš dát najevo, že už nemůžeš.

I kdyby byl tvůj soupeř úplně zabitej, všimne si toho. Pak do něj vjede takovej adrenalin, že tě přejede.

Tohle říkám všem klukům, který ke mně dneska chodí do tělocvičny, aby se naučili boxovat.

Každej si řekne, že je to jasný. I blbec přece vidí, že sportovec, kterej nemaká, na to dojede. Jenže skoro nikdo se podle toho nechová. Většina naopak zjišťuje, jak moc si může ulevit, aby to šlo co nejvíc na pohodu. Když se to člověku vymstí, buď se změní, nebo to přestane brát vážně. Úspěšný a ty ostatní odděluje na prvním místě vůle, vnitřní touha a výdrž.

Myslím, že tyhle dvě věci v sobě skoro nikdo nemá hned od začátku. Jsem ukázkovej případ, že je musíš objevit sám.

O trenérech jsem si jako mladej frajer říkal, že jsou úplný idioti. Respektoval jsem je, měl jsem s nima dobrej vztah, jenže mi vadilo, že jim nestačí jen to, jak boxuju. Chtěli, abych běhal, a to jsem nesnášel. Na co? Proč má fighter běhat? Proč, když umí to, co já? U nás v Čechách jsem byl relativně brzo dobrej. Vědělo se, že mám bombu. Levej přední hák, pravej zadní kros.

Byl jsem talent, vždycky jsem měl silnej úder. To je věc, kterou musíš mít danou, podle mě nejde natrénovat.

Už v sedmnácti jsem získal titul na amatérském mistrovství republiky a o rok později k tomu přidal zlato na Grand Prix v Ústí nad Labem, která byla mezinárodně uznávaná. V pět a sedmě, a později i v jedna osmě, tedy ve vahách do 75 a 81 kilogramů, jsem to na domácí půdě celkem kosil. Jako amatéři jsme sice ještě nosili helmy, ale stejně jsem často přišel do ringu, dal dvě facky a bylo hotovo.

Vím, že jsem kvůli lenosti a neochotě pracovat na fyzičce přišel o dvě velký medaile.

Zápasil jsem v extralize za Opavu. V pět se začínalo, já to obvykle ukončil před limitem, sebral odměnu dvanáct tisíc a nejpozději v sedm jsem nasednul s týmovým parťákem Slávou Konečným do auta směr Praha. Nikdy mi nic nebylo a odjel jsem, abych ještě ten večer hlídal diskotéku na Štvanici. Po zápasech jsem často zůstával celou noc vzhůru, protože jsem měl práci na dveřích rád. Lidi byli až na výjimky normální, nikdy se to nezvrhlo. Někdo sem tam dělal bordel, vymetli jsme ho a často se stalo, že se nám dotyčnej druhej den přišel omluvit. V partě vyhazovačů jsem byl věčně vysmátej, nás to spolu vyloženě bavilo a seznámil jsem se tu i s manželkou Evou, která pracovala na baru.

Noční život sice způsoboval, že jsem mezi zápasama spíš regeneroval než trénoval, ale doma na mě stejně až na výjimky nikdo neměl. Tak proč se dřít? Jakmile jsem si mohl povolit, povolil jsem. Jenže stačilo vyjet za hranice a bylo jasný, že s tímhle nikdy nebudu patřit mezi nejlepší.

Ranař bez kondice najednou nic moc neznamenal.

Tehdy se boxovalo na tři kola po třech minutách. První jsem skoro vždycky vyhrál, jenže pokud to soupeř vydržel, byl to průšvih. Od druhýho jsem postupně chcípal a třetí obvykle sotva ustál. Nepamatuju si, že by mě někdo vyloženě zbil, ale já prostě nemohl. V ringu jsem často přemýšlel jen nad tím, jak a jestli to přežiju.

Vím, že jsem kvůli lenosti a neochotě pracovat na fyzičce přišel o dvě velký medaile.

Nejdřív mi utekl bronz na mistrovství světa 1997 v Budapešti. Měl jsem super los, ale hned první duel jsem prohrál na pomocné body s průměrným Němcem, on pak skončil třetí.

Dneska se ve sportu s oblibou říká citát „buď vyhraješ, nebo se poučíš“, ale já se nepoučil a o rok později na mistrovství Evropy v Minsku mě to vytrestalo ještě víc. V prvním zápase jsem porazil běloruskou hvězdu Sergeje Savického, nikdo nevěřil, že na něj budu mít, ale já ho vystřílel. Ani jsem nevěděl jak. Jenže už o den později se boxovalo čtvrtfinále. Rus Dmitrij Strelchinin byl jasně horší, ale od úvodního gongu jsem byl zavařenej a vypinkal mě. Pamatuju si, jak po prvním kole sedím v rohu a trenér řve na sekundanta. „Podívej se na něj, vždyť nemůže dejchat, má úplně fialový rty.“

Byl jsem flink, ale měl jsem kliku.

Zachránilo mě, že v roce 1999 zavřeli Štvanici, to pro mě najednou znamenalo víc času a míň peněz. Řekl jsem si, že začnu pořádně makat a zkusím se dostat na olympiádu. A buď to zvládnu, nebo se na box vykašlu.

Kvalifikoval jsem se z posledního turnaje a změnilo mi to život.

Stříbrná medaile ze Sydney, dodnes největší úspěch amatérského boxu v éře samostatného Česka, neurčila jen můj další směr, ale vynesla mi i přezdívku „Mlátička“. Měl jsem formu a bylo to vidět. Ve finále mě sice jasně porazil Alexandr Lebzjak, ale byl jsem jedinej, kdo s touhle ruskou legendou neprohrál na olympiádě před limitem. Bylo mi dvaadvacet, jemu o deset let víc a po mistrovství světa a Evropy mu chybělo poslední zlato do sbírky.

Ustál jsem to se ctí, ale hlavně… Od týhle chvíle jsem dodržoval pravidlo, že nepůjdu do ringu, pokud nejsem dobře nafýzovanej. Ono prostě nestačí jen bouchat do pytle, musí se pracovat i na síle, rychlosti, výbušnosti. I to blbý běhání pomáhá.

Po tomhle výsledku jsem si mohl připadat jako dobrej a úspěšnej sportovec, ale brzy jsem zjistil, že jen tohle nastavení v boxerský realitě nestačí.