Silvie Kodešová

Skočila jsem do bazénu a po dvaceti minutách z něj zase vylezla.

Udivená, že mi to, jak do vody skládám jedno tempo za druhým, vůbec nic neříká. Nechápavě jsem se podívala na hladinu a ptala se sama sebe. Jak jsem tohle mohla dělat? Jak jsem mohla dobrovolně podstupovat všechnu tu dřinu? Dva měsíce po porodu Terezky jsem zjistila, že to, co bylo dlouhé roky moje životní náplň, je minulostí.

Role mámy mi dávala absolutní smysl, zatímco status dálkové plavkyně úplně vymizel.

Voda je v tomhle poctivá, nic vám neodpustí. Jste s ní, nebo s něčím, potažmo s někým jiným.

Mohla jsem si vybrat. Buď mi protečou mezi prsty zbytky sportovních ambicí, nebo dítě a rodina. Buď si zvolím dalších pár let masakru, který mě uspokojoval i proto, že ho zvládalo jen pár žen na světě, nebo se soustředím na zbytek života, který mě jednou stejně dožene.

Už brzy, v květnu 2020, čekáme s manželem druhý přírůstek, takže je jasné, jak jsem se rozhodla. Když každý den vidím, jak se mění naše malá dcerka i moje myšlení a tělo v těhotenství, cítím přirozenost, kterou nenahradí žádný úspěch. Protože vítězství je pomíjivé. Něco vyhrajete, ale časem to odejde a ve finále všichni kromě vás zapomenou. Tím spíš v disciplíně, jakou jsem si vybrala.

Jsem celková vítězka světové Grand Prix 2014 v dálkovém plavání, kde nejdelší závod na otevřené vodě měřil 88 kilometrů. Trval bezmála deset hodin. Pokud nejste insideři, pochybuju, že víte, o co jde, a že jste zaznamenali moje výsledky, jichž jsem dosáhla ještě pod dívčím jménem Rybářová.

Když jsem krátce po šestinedělí vylezla z bazénu, ukončila jsem vnitřním monologem úspěšnou a zároveň téměř neviditelnou kariéru. Věděla jsem, že v mém případě nešlo o to, jak mě ocení okolí, ale o to, co jsem si z každé situace odnesla do dalšího života, který měl následovat – proto jsem při první příležitosti poznala, že mi chvíle vedle mého dítěte přinesou mnohem víc než polykání dalších a dalších tréninkových dávek.

Kdybych byla olympijská vítězka, nebo tenisová profesionálka, asi uvažuju jinak. Jenže to, čemu jsem se obětovala a co mě svým způsobem naplňovalo, bylo úplně mimo hlavní proud. Navíc taková řehole, že nemělo význam obětovat se jí jen na 99,9 procent. Jakmile by mi chyběla byť jen desetina procenta chuti, vůle nebo nadšení, zbyly by mi na konci pouze bolest a vyčerpání.

Tuhle dvojici pocitů jsem totiž poznala vždycky, ale dokud jsem nebyla máma, byla jsem schopná k nim přidat i výsledky.