Šimon Hrubec

Hokejisti mají spoustu peněz, velké baráky, modelky, krásná auta. Nestrachují se, co s nimi a jejich rodinami bude…

Budu k vám upřímný, tohle byl můj úplně první hnací motor. Důvod toho, proč jsem jako dítě začal s hokejem. Ani nebyl z mé vlastní hlavy, to taťka mi životní cíl zvolil. „Podívej se, jak já se dřu, a co z toho mám? Nic,“ říkával mi.

Dal mi na vybranou, což o to. Mohl jsem si vybrat kterýkoli sport. „Ale chci, aby ses jednou živil jako sportovec,“ znělo taťkovo jasné přání.

Jako dítě nepřemýšlíte v souvislostech, věříte rodičům. Já v sobě navíc odmalička měl i soutěživost a zřejmě i nějaké základní nadání, takže jsem ke sportu přirozeně přilnul. Brzy se pak můj výběr životní dráhy zúžil na tři směry. Hokej, fotbal nebo snowboard.

Fotbal mě od počátku moc nechytil, ve snowboardu jsem sice ještě v patnácti byl druhý v republice a měl svého sponzora, ale pamatujete, jak to bylo v té reklamě na Jihlavanku? Když jsem se měl rozhodnout, hokej pro mě byl jasná volba. Vůbec přitom nebylo jasné, že to někam dotáhnu. Od nás z Vimperka zase tolik hráčů do velkého hokeje nevzešlo, vždyť my celé dětství trénovali jen třikrát týdně. Stejně jsem cítil, že hokej je to pravé.

Ani v tátovi jsem v tomhle ohledu neměl vzor v tom profesním slova smyslu. Kdysi sice závodil na běžkách a zblízka viděl třeba na Katce Neumannové, co obnáší dostat se na vrchol, znal jsem díky němu všechny sjezdovky na Šumavě, bral mě na přespolní běhy, na kolečkové brusle, naučil mě mít rád pohyb jako takový, ale špičkového sportovce jsem v něm neviděl. Pracoval jako celník. Navíc na mě byl sám, máma od nás odešla, když jsem byl malý, a přestože jsme nestrádali, měl se co otáčet, aby domácnost zvládal.

Já proto musím být dobrej, abych sám měl hezkej život. Taťka to říkal.

Tímhle jsem se zaklínal.

Při výluce NHL jsem pak v Budějovicích viděl odjíždět od zimáku Romana Turka v Porsche Cayenne a už jsem tenhle cíl přijal kompletně za svůj. Od té chvíle jsem chtěl jednou mít přesně tohle auto.

Dneska ho skutečně mám. O pár let novější typ než ten, kterým mě Roman tehdy tak okouzlil. Mám díky tomu, kam jsem se v kariéře dostal, i spoustu dalších věcí, o nichž táta mluvil.

Ale smysl hraní hokeje jsem až o mnoho let později našel v něčem úplně jiném.