Simona Necidová

Na začátku to vypadalo, že ze mě bude skvělá gólmanka. Díky bráchovu nadšení pro kopačák jsem svoje první fotbalové zkušenosti začala nabírat už jako batole.

Pantoflemi vyznačená branka a uprostřed ní já, sedící, občas skoro spící, chytající pokusy tu Raula, tam Ronalda či Zidana.

V tu dobu jsem ještě samozřejmě nechápala, co se kolem mě děje, kdo jsou ti chlapíci, na které si Tomáš tak rád hraje. Postupně se ale z mojí ne úplně dobrovolné účasti na fotbalových seancích stával highlight každého všedního dne. I přesto, že když brácha zavelel „Ségra, do brány!“, musela jsem se podvolit, i když mě víc bavilo střílet góly.

Koho taky ne…

Slovy klasika – tenkrát byl svět ještě v pořádku. Okraj Prahy vypadal jako vesnice a taky se tak choval. Každou volnou chvíli jsme trávili venku s klukama ze sídliště, vymýšleli všelijaké lumpárny a hlavně: hráli fotbal. Motala jsem se mezi nimi jako jediná holka, ale i oni brzy pochopili, že to, co máme v kalhotách, neurčuje, jestli umíme nebo neumíme udělat pár kliček, nasadit gajdy a zakončit do odkrytého růžku branky.

Čím víc času jsem na ulici s klukama trávila, tím víc mě fotbal pohlcoval. Vydržela jsem hrát celé hodiny a i kluci začínali chápat, že se mě tak snadno nezbaví. Myslím, že zpočátku měli i trochu strach, abych je náhodou neztrapnila.

Přece je neobehraje holka!

Po krátké době už mě ale brali kompletně jako sobě rovnou, takže nějaké zacházení v rukavičkách šlo stranou. Ono když chcete zapadnout mezi starší kluky, tak to ani jinak nejde.

Nedávno o mně v jednom článku na idnes.cz napsali, že bych se svýma dlouhýma štíhlýma nohama mohla brázdit přehlídková mola. V té době ale spíš moje nohy brázdily samé modřiny, odřeniny a jizvy. Začínala jsem fotbal brát vážně a chtěla v něm být dobrá. Minimálně jako Tomáš, jehož zápasy jsem prožívala, jako bych snad po trávníku běhala sama.

„Kopání do míče je pro kluky.“

„Pro holky jsou jiné sporty.”

„Na ženský se nedá koukat.“

Jednu z těchto vět slyšela asi každá holka, která se kdy pokusila hrát fotbal. Spousta z nich musela kopačky vyměnit za vhodnější aktivity, mnohé to odradilo a na sport úplně zanevřely. Nevím, kde někteří lidi berou potřebu škatulkovat a určovat, co se hodí, co nehodí, čemu by se měl člověk věnovat a čemu raději vyhýbat. Ne každý má hlavu na to, aby se dokázal postavit předsudkům a prosadil si svou proti všem. Těžko se pak můžeme divit, že do reprezentačních týmů není téměř kde vybírat.

Jenže… „Ženskej tenis je moc uhekanej, ženskej hokej moc měkkej, ženskej fotbal moc pomalej“…

Tahle moudra rezonují na sociálních sítích prakticky pořád. Většinou jsou výplodem těch, co si říkají věrní fanoušci a většinou se objeví ve chvíli, kdy nějaká holka nebo holčičí tým v daném sportu něčeho dosáhnou.

Od cizích to nevnímáte, ale když si to myslí i váš vlastní táta, zabolí to. Táta na rozdíl od mámy vždycky koukal jen na Tomáše a jeho kariéru. Vidina úspěchu a slávy v ženském fotbale v tu dobu nebyla. Od rodičů čekáte bezmeznou podporu, ale když víte, že jste na druhé koleji, není to nic příjemného.

Tyhle věci jsou pro každého taková malá osobní tragédie, často skrytá za suverénní úsměvy a gesta. Člověk se v tom nesmí utápět a dopustit, aby to ovlivnilo jeho život víc, než je bezpodmínečně nutné. Pocit toho, že jsem doma navíc, vyvrcholil mým nedobrovolným odchodem z domova těsně před maturitou. Od té doby se už s tátou nestýkám. Na všem špatném se ale snažím najít pozitivní věci, a těch bylo a je plno.

Pravdou je, že mužský a ženský fotbal jsou dva úplně odlišné světy. V Česku snad ještě víc než kde jinde.

Když vám totiž v Anglii řve do uší dvaadvacet tisíc lidí, rozhodně vám nepřijde, že by se na ženský fotbal nedalo koukat.

Optimismem mě naplňuje pocit, že od mých začátků ve Slavii se toho v českém prostředí dost změnilo. Mladé holky dostávají hodně příležitostí, kluby si je vychovávají, poskytují jim zázemí a servis, trenéři jsou vzdělanější. I konkurence roste, což je skvělý příslib do budoucna. Ženský fotbal se konečně začíná brát vážně. Občas si říkám, že když už nic jiného, aspoň jsem svojí kariérou mohla pomoct prošlapat cestu holkám, které přijdou po mně.

S takovým pocitem se dobře usíná.

„My holky nebereme, zkuste přímo holčičí tým.“

„To jako myslí vážně?! Jak asi, když tu žádný holčičí týmy nejsou,“ blesklo mi hlavou, když mě tehdy po jednom tréninku odmítli v Motorletu vzít. A to jsem patřila do té lepší skupiny.

Klub Královské Vinohrady, ve kterém jsem začínala – pochopitelně v týmu plném kluků – se krátce předtím rozpadl, a tak mamka hledala nové místo, kde bych mohla dál řádit. A fakt jsem nečekala, že to bude tak složité. Doma jsem to samozřejmě obrečela, ale spíš než lítost mnou cloumal vztek. Ve vší té naštvanosti jsem se zařekla, že fotbal s klukama už nikdy hrát nehodlám. Když mě nechtějí, vnucovat se přece nebudu.

Trvalo to sedm let, do mých čtrnácti, než jsem se k fotbalu vrátila.

Když jsem potom znovu vbíhala v kopačkách na trávník, srdce mi bušilo o sto šest. Nervózně jsem přešlapovala a houpala se ze strany na stranu, protahovala si hamstringy a očima skákala z jedné spoluhráčky na druhou. V hlavě jsem si opakovala instrukce, které nám před pár minutami v šatně vštěpoval trenér, a skenovala soupeřky. Nebyla jsem na hřišti poprvé, ale přesto jsem se tak cítila.

Když vzduch pročísl hvizd rozhodčího, všechny moje myšlenky se ve vteřině rozplynuly. Zpovzdálí jsem slyšela mamčino povzbuzování, ale moc jsem ho nevnímala. Soustředila jsem se jen a jen na hru.

Najednou jsem nechápala, jak jsem mohla bez fotbalu vydržet. Za těch pár let jsem sice postupně vystřídala tenis, ping pong i atletiku, ale zakotvila jsem nakonec až u házené. Uvědomila jsem si, že individuální sporty nejsou nic pro mě. Chyběl mi kolektiv, vzájemné povzbuzování, sehranost. A i když jsem dost postrádala kopání do míče, rozhodně nemůžu říct, že by čas u házené byl ztracený. Dala mi pohybový základ, schopnost rychle se rozhodovat, číst hru, hrát tvrdě a nebát se jít do soubojů. A paradoxně právě házená mě zas přivedla zpátky k fotbalu. I ke Slavii.

Zatímco jsem si rovnala míč kousek za vápnem, usilovně jsem přemýšlela, kam to pošlu. Bude lepší rozehrát holkám, co mají lepší střelu, nebo poslat centr a doufat, že se některá dostane hlavou nejvýš?

Teprve když jsem si byla jistá, že je míč postavený správně, narovnala jsem se. Čtyři dlouhé, táhlé kroky vzad. Nádech, výdech. Pomalu jsem zavřela oči.

Kolem mě najednou nebyli rozhodčí, ani rodiče na tribuně. Moje spoluhráčky i soupeřky nahradili kluci ze sídliště, místo stadionu jsem stála na plácku před brankou z bot nebo z toho, co bylo právě po ruce. Ve vzduchu byla cítit čerstvě posekaná tráva, koleno, z něhož mi po holeni stékal pramínek krve, mě pálilo jako čert, a brácha, stojící kousek ode mě, mi naznačoval, kam mám střílet. Zapadající slunce sestupovalo níž a níž a s každou sekundou ztrácelo na intenzitě, ale i přesto mě jeho žár donutil zavřít oči.

Zpátky v realitě. Jakmile jsem uslyšela píšťalku, rozběhla jsem se a vší silou jsem se opřela do balónu. Možná jsem se řídila Tomášovými posunky ve svojí mysli, možná po vzoru Davida Beckhama, ale zřejmě jsem překvapila brankářku, která o pár desetin vteřiny později jen bezmocně sledovala, jak míč proplachtil kolem a skončil za jejími zády. Byl to první gól, který si pamatuju, a zároveň asi poslední přímák, který se mi takhle povedl.

Možná to bude znít jako klišé, ale ten první mistrák na slávistické umělce proti Mělníku ve mně zase probudil obrovskou lásku k fotbalu. I přesto, že jsem pak pár dní doma sykla pokaždé, když jsem se omylem dotkla svých sedřených kolen z gólové oslavy na umělce.

Nic se totiž nevyrovná tomu pocitu, když vidíte, jak míč padá do sítě, a vy v obrovské euforii běžíte, naskakujete na spoluhráčky, řvete z plných plic a na závěr se sklouznete tváří v tvář fanouškům s rukama roztaženýma nebo zaťatýma v pěst.