Tereza Kmochová

Proč se na sebe máma s tátou tak zvláštně koukají?

Bylo mi to divné. Vždyť stojím na stupních vítězů, úplně nejvýš, a na krku mi visí další zlatá medaile. Už pátá, na téhle akci jsem vyhrála, co se dalo. Čekala jsem, že na své druhé deaflympiádě v Rusku nějakou placku získám, ale že budu nejlepší ve všech závodech, do nichž nastoupím, mě samotnou překvapilo. Dost příjemně překvapilo.

Tak proč jsou sakra naši tak rozhození?

Támhle vidím českou vlajku, koukám, že čepice taky mají všichni dole, tak nechápu, v čem je problém.

Teď lidi tleskají, tak jim zamávám, usměju se, a šup za rodiči. Podělit se o radost, ale taky se zeptat, co se stalo.

„Místo hymny ti hráli znělku z Dallasu,“ říká mi máma, naštvaná na pořadatele.

To jim tak vadilo, že jsem pobrala všechny zlaté? Důvod jsme se nedozvěděli, ani jsme po něm vlastně nepátrali. Třeba to byla jen chyba, vždyť na předchozí deaflympiádě mi zase Američani omylem hráli právě ruskou hymnu.

A hlavně, já to neslyšela.

Já totiž neslyším vůbec nic.

Od narození mám stoprocentní ztrátu sluchu, což s sebou obnáší i skutečnost, že ze mě asi nikdy nebude úplně expert na hudbu. A i když díky speciálním naslouchátkům dneska přece jen můžu velmi slabě pochytit, že něco hraje, žádnou písničku nepoznám.

Jsem tak trochu jako Jiří Macháček v Samotářích.
„To je skvělá muzika, co to je za muziku?“
„To je státní hymna, ty vole.“

Když v baru vibruje podlaha, nebo někdo pustí nahlas hip hop a rap, vnímám to, ale nějaký rock, pop, jazz? Bohužel.

Nevím, co je melodie ani rytmus, přestože se říká, že ho na lyžích při slalomu potřebujete chytit, abyste mohli jet co nejlépe.

Stačí, že jsem vždycky nervózní jako hrom, ještě tak přemýšlet nad nějakým rytmem. Prostě vystartuju a jedu.

A jedu asi docela obstojně, když se ohlídnu za tím, kam jsem se už dostala.