Tereza Vytlačilová

Ptají se, co jsem si myslela.

Nejdřív jsem si myslela, že to je jenom zkrat. Pak jsem si myslela, že to skončí. Pak už jsem si tohle všechno jenom nalhávala. Sobě i ostatním.

Naučila jsem se to všechno snášet. Odpojit tělo od své hlavy. Dát stranou emoce, city, myšlenky. Čekala jsem jenom na jediné. Až to skončí. Protentokrát.

Bylo mi patnáct let, když to začalo.

Sexuálního násilí se na mně dopouštěl člověk, kterému jsem do té doby téměř bezvýhradně věřila. Byla jsem zvyklá dělat cokoliv, aby byl spokojený.

Abych byla jeho vzornou svěřenkyní.

Abychom to spolu dokázali, abych se stala úspěšnou atletkou.

Na tohle všechno jsem myslela. A pak prostě myslet přestala. Bylo to tak zdánlivě snazší.

Trvalo tři a půl roku, než přišel den, kdy jsem to dokázala. Vzepřít se. Ukončit to. Vymanila jsem se z vlivu osoby, která mě tyranizovala. Musela jsem to udělat já sama.

Nechci politování, chci svým vyprávěním zkusit pomoci.

Třeba si můj příběh přečte někdo, kdo něco podobného prožívá. Třeba si ho přečte někdo, kdo může proti něčemu takovému zakročit.

Stala jsem se obětí chlapa, který byl o čtyřicet let starší. Byl můj trenér od osmi let. Byl zástupcem ředitele základní školy, na kterou jsem chodila a učí tam i moje mamka.

Nikdo by to do pana K. neřekl…

Vždycky jsem chtěla vyhrávat. Byla jsem ambiciózní, hodně soutěživá.

I na tom přespolním běhu, závodech druhých tříd, jsem chtěla zvítězit. Jenže jsem skončila druhá. Nebo dokonce až třetí.

Pamatuji si, jak mě to štvalo. Přespolní běh, druhá třída a malá Terka se místo radosti z hezkého umístění trápila porážkou.

Tehdy poprvé přišel pan K., který se byl na závody dívat. Asi se mu líbila moje zarputilost, bojovnost.

„Pojď s námi trénovat atletiku…“

Proč ne. Už jsem tou dobou hrála tenis, odmalička neustále jezdila na kole, v zimě na bruslích. Taťka hrál házenou, volejbal a nás s bráchou, mým dvojčetem, k pohybu vedl vždycky.

Pro pochopení kontextu, atletika v Poličce, to nebyl žádný profesionální oddíl. Měli jsme škvárovou dráhu u školy, zázemí nijaké žádné. Naším hřištěm byl častěji les nebo louka, kde jsme běhali úseky, házeli kriketovým míčkem a nabírali kondici.

Ale taky jsme měli skvělou partu. Atletickou skupinu.

Dlouho to bylo všechno fajn, zamilovala jsem si sportovní život. Najednou jsem měla v Poličce spolužáky, ale na atletice kamarády.

Nemohla jsem se dočkat víkendových závodů, až se uvidíme. To prostředí mě naprosto pohltilo. Vlastně jsem velmi rychle ani žádné jiné neznala a nepotřebovala poznat. Tady jsem přeci byla mezi svými, tady jsme měli společnou radost a měli si co říct.

A navíc, začínalo se mi hodně dařit.

Půl desátá večer.

Pro mě to znamenalo jediné, zapnout si ICQ. Pamatujete si ho? Možná jste si přes něj taky s kamarády psali zprávy, než přišel Facebook a další sociální sítě.

Já si tam s panem K. psala každý den.

Měla jsem nařízené se připojit právě v tenhle čas.

Běda, jak jsem vynechala.

„Díváš se na televizi? Plýtváš mým časem?“

Nevím, jak moc to všechno bylo promyšlené. Nevěřím, že si mě vybral jako osmiletou holčičku. Vlastně si myslím, že se všechno změnilo s mými úspěchy.

Najednou si mě mohl připoutat. Víc a víc.

Tyhle večerní seance u počítače byly začátkem. Probírali jsme tréninkové plány, musela jsem mu psát své pocity.

Pokud jsem ovšem vyjádřila nesouhlas s nějakým jeho rozhodnutím, bylo zle.

A tak jsem se velmi brzy naučila, že je lepší souhlasit. Podvolit se. Nemělo cenu protestovat.

Zaprvé to nic nezměnilo a zadruhé to znamenalo výčitky, výčitky, výčitky. Rozhodla jsem se si tyhle konfrontace ušetřit. Navíc výsledky byly.

Žádný jiný vhodný trenér v okolí beztak nebyl, tak jsem musela věřit tomu mému. Sice mi říkal: „Tak si běž“ a nabízel mi sám alternativy jiných tréninkových skupin v okolních městech. Vždycky ovšem jen proto, aby dal najevo své vlastní kvality a svou nezastupitelnost. Nebyly to vážně myšlené nabídky.

Nakonec jsem ho pod vlivem manipulace sama prosila, aby mě v atletice vedl dál.

„Na konci školního roku máte výlet na vodu, že? Tak tam nepojedeš, takový výpadek v přípravě si nemůžeme dovolit…“

Postupně mě čím dál víc izoloval. Nemohla jsem podnikat nic se svými vrstevníky, protože by to ohrozilo mou kariéru. Zmenšovala se naše skupina, aby se mohl soustředit jen a jen na mou vlastní výkonnost.

Najela jsem na stereotyp škola, trénink, učit se, připojit se na ICQ, spát, škola, trénink…

„Vidíš, co všechno pro tebe dělám?“

Kdykoliv jsem o něčem zapochybovala, bylo mi připomenuto, že pan K. kvůli mně přeci šidí i svou rodinu.

„Víš, díky komu jsi tam, kde jsi?“

A diskuse končila.