Tomáš Bábek

Jako dvacetiletý nervák jsem v návalu zlosti třísknul pěstí do železných dveří a zlomil si ruku.

Mohla za to hádka s přítelkyní, řekl jsem jí, že je kráva. Dala mi takovou facku, až se mi otočila hlava. V životě bych na ni nesáhl, ale nakumulovaný vztek jsem musel vybít jinde. Sprinteři jsou většinou magoři, napružení lidi, kteří jednoduše vybouchnou. Je jedno, jestli děláte atletiku, plavání nebo dráhovou cyklistiku jako já. Vím, že vše prožívám rychle a intenzivně, o to horší stavy pak mohou vzniknout.

V tu chvíli mi to nedošlo, ale dnes tuším, že tenhle moment ukázal, jak velký vliv na mě mají lidé v nejbližším okolí. Možná právě tahle věc odstartovala řetězec událostí, který mě málem stál život. Stejně tak mu ale vděčím za pozdější titul mistra Evropy v keirinu, za světové medaile, za triumf ve Světovém poháru, za loňské vítězství v anketě Král cyklistiky.

S tou holkou, mojí první velkou láskou, jsem se nakonec rozešel.

Byli jsme spolu sedm let, jak čas plynul, zjišťoval jsem, že setrvávám ve vztahu jen z lítosti. Neměl jsem sílu od ní odejít, pokaždé, když přišla krize, vyvolávaly ve mně naše hádky pocity viny a já vypadal jako největší sobec, který myslí jen na sebe. Párkrát jsem to dokonce ukončil, ale ona mě pokaždé přitáhla zpátky.

Pak se to stalo.
Bylo po půlnoci, 27. dubna 2011. Vinohradský kopec, Brno. Čas, den a místo, kdy mě srazilo auto.
Nevím. Já prostě nevím, jak k tomu došlo.

Byl jsem tři dny v kómatu a tohle období mám úplně vymazané z hlavy. Zůstala tma. Nevybavuju si moment nehody ani to, že mi trčela kost ze stehna. Ztratil jsem jeden a půl litru krve, zastavilo se mi srdce, doktoři v nemocnici u svaté Anny mě oživovali a až po šesti hodinách na operačním sále mohli říct, že jsem mimo ohrožení života.

Organismus zažil šok.

Někdy se stane, že mi v hlavě něco vyskočí. Krátký útržek, pár obrázků. Rychle je zaženu pryč. Pořád jde o věc, kterou neumím a asi ani úplně nechci pochopit, možná se vše snažím podvědomě vytěsnit. I tomu místu jsem se dlouho vyhýbal a ještě nedávno jsem se celý oklepal, když jsem projížděl okolo. Dlouho jsem o tom neuměl mluvit. Když už na to s pár lidmi, jimž absolutně věřím, došlo, pokaždé jsem se rozbrečel.

Asi mě k pádu pod auto něco táhlo.

Ve vztahu jsem zažíval nejhorší období, nikam to nevedlo. Trápili jsme se oba, já do toho ulítl s jinou a připadal si jako šmejd a zrádce, což byl pocit, který se rychle kumuloval a násobil, protože jsem žil na hraně i mimo vztah. Byl jsem sice tou dobou mezi sprintery Dukly Brno lídr, měl bronz z mistrovství Evropy a hodně čtvrtých míst ze Světových pohárů, ale cítil jsem nejistotu. Mohla za to neustálá nutnost potvrzovat tabulkové zařazení, abych měl důstojný plat a zázemí.

Nechtěl jsem na cyklistiku spoléhat jako na věc, která mi zajistí živobytí, a přivydělával si v soukromé makléřské firmě. Obojí jsem dělal naplno a jako finančník jsem měl za chvíli na starost přes sto klientů. Zaprvé mi šlo o obživu a zadruhé o to, abych vypadnul mimo cyklistiku, kde si jel každý hlavně sám na sebe. Hodně mi záleželo na tom, abych nežil ve stereotypu, takže jsem k tomu nakonec přidal i studium tělovýchovy na vysoké škole.

Šel jsem průseru naproti. Bylo toho hodně, já události hodně prožíval a utápěl se ve všem, co nevyšlo přesně tak, jak mělo.

Tu noc jsem nespal. Tak jako už předchozí tři dny. Možná to byl následek neřešených úzkostí. Čím víc jsem se snažil bojovat a být na sebe tvrdý, tím míň to šlo. Mozek a nervová soustava byly vyčerpané. Později mi odborníci vysvětlili, že v tomhle nastavení vznikají poruchy, vidiny a halucinace. Zpětně si to takhle odůvodňuju. Dostal jsem se do stavu spánkové deprivace, byl mimo, chtěl pryč od toho všeho a v momentě, kdy jsem přebíhal čtyřproudovku, mě srazilo auto.

Tak to vidím já.

Řidič zase popisoval, jak jsem mu vběhnul pod kola, když jsem se zmateně motal po silnici. Dosud jsem se s ním nesnažil kontaktovat. Když mi po půl roce přišla obsílka k soudu kvůli škodě na vozidle, zaplatil jsem okamžitě padesát tisíc, protože mě to vylekalo. Nebylo to na přechodu, byla to má vina, neměl jsem tam co dělat.

Sám před sebou jsem přesvědčený, že to celé byla náhoda, ale neumím posoudit, jaká verze je blíž pravdě. Vím jen, že nalomená psychika dokáže dohnat člověka do šílených stavů. A uvědomuju si, že pokud o tom mluvím veřejně, každý si může vyložit po svém, co se mi stalo.

Před incidentem bych okamžitě vyřknul tvrdý soud, ale po tomhle zážitku se úplně obrátil můj pohled na psychické nemoci. Vím, že to část společnosti vůbec neuznává jako problém. Neurologické potíže byly dřív tabu, lidé se dávali do blázinců a podobný pohled u nás zčásti pořád přetrvává. Je to přežitek z minulosti, kdy jste neměli šanci zjistit, jak trpí například člověk s bipolární poruchou, na ulici jste nepotkali osoby ani s Downovým syndromem. Všichni mimo meze se dávali do ústavů, na okraj společnosti, kde nejsou vidět.

Skončil ti svět, budeš mrzák upoutaný na lůžko. Řekli mi, že už nikdy nebudu závodit.

Jaký je přitom v principu rozdíl mezi onemocněním srdce, žaludku – a mozku? Cítím, že pořád přežívají předsudky, proto většina lidí psychické problémy skrývá. Nepřiznají, že je něco špatně. Hranice mezi tím, co je a není normální, je velice tenká. Ve svém okolí určitě máte případy lidí, kteří mohou mít nějakou poruchu, ale neřeší to, protože se bojí. Každému v podobné situaci bych doporučil, aby se svěřil někomu, komu věří a kdo mu může poradit. Mluvte o tom. Jsem příkladem, že to jinak může dopadnout špatně, a není to příjemné.

Vždy si vybavím obličeje rodičů, jejich výrazy plné zděšení, které jsem viděl hned po probuzení v nemocnici. Stáli nad postelí a koukali na trosku, která byla ještě před pár dny reprezentantem v cyklistice a vzorem pro dva mladší bráchy. V tu chvíli jsem to bral tak, že jsem selhal sám před sebou.

Viděl jsem, že jsem úplně rozsekaný. Bylo mi jasné, že jsem se ocitnul krok od smrti. Nic jsem neříkal, ale hlava šrotovala.

Skončil ti svět, budeš mrzák upoutaný na lůžko.

Měsíc jsem ležel na JIPce a bylo mi řečeno, že už nikdy nebudu závodit. Doktoři nevěděli, jestli nemám něco s mozkem, takže mě pořád pozorovali. Stáli za sklem a pravidelně se u něj střídali. Jak jsem postupně přicházel k sobě, bylo jasné, že nejvíc to odneslo pravé stehno, kde mi chybí kus svalu, konkrétně vastus lateralis. Koukám se na to každý den. Mám velké kvadricepsy, o to víc je vidět, jak je jedna část prohnutá. Hodně jsem vnímal i zlomenou čelist, doteď si myslím, že mám křivý obličej. Musel jsem se vyrovnat s tím, že budu vypadat jinak. Že bude všechno jinak.

Začalo to koncem vztahu. Byl jsem přesvědčený, že problémy přišly i proto, že jsem v soukromí přetrvával v něčem, co nemělo význam.