Tomáš Dvořák

Pražská Obora Hvězda a sporttester, který ukazuje tempo sedm minut na kilometr.

Tenhle moment definuje mou kariéru. Tělo je prevít. Moje určitě.

Na podzim roku 2000 jsem sice pořád patřil k nejlepším atletům na světě, ale ten den jsem začínal úplně od nuly, od podlahy. Míjely mě i babičky se psy. Musel jsem našlapovat krok za krokem, při zrychlení mi okamžitě vylítnul tep přes 160 úderů za minutu, před čímž mě doktoři důrazně varovali. Šlo o první pohyb po dvouměsíční pauze, kdy mi zakázali sportovat, protože jsem se fyzicky totálně odepsal. Jako mnohokrát předtím i mnohokrát potom.

Celoživotní těžké alergie, pozátěžové astma. Myslím, že mě tohle coby sportovce proslavilo podobně jako výrazné sluneční brýle, náušnice, odbarvená hlava a koneckonců i podobně jako výsledky.

Říkalo se, že umím závodit jen v lichých letech.

Světový rekord v desetiboji vyšel na rok 1999, stejně jako tři tituly mistra světa v éře 1997-2001.

Jel jsem ve vlnách. Jednu sezonu jsem si strašně naložil a v další se mi to vrátilo. Neuvědomoval jsem si, že se tím postupně oddělám.

Před prvním zlatým šampionátem v Aténách se nám narodila dvojčata. Dcerky byly podměrečné a spastické, dlouho ležely v nemocnici, proto to paradoxně neovlivnilo můj výkon na mistrovství světa. Následně jsme s nimi rok cvičili Vojtovu metodu a šest měsíců jsme je v noci budili každé tři hodiny. Tohle období mě vyčerpalo natolik, že jsem vše odnesl utrápenou další sezonou. Ale ten rok za to stál. Holky díky tomu prospívají, umí chodit, umí psát. Nic z toho podle lékařů nebylo vůbec jisté. Dokonce obě dělají víceboj jako já. K atletice tíhne i jejich o šest let mladší ségra.

Když byla děcka v pohodě, zase jsem vylítnul, udělal svěťák za 8994 bodů a přidal druhý titul v Seville.

Trosku ve Hvězdě ze mě udělala touha. Od vytvoření rekordu jsem chtěl v každém závodě překonat jako první v historii devět tisíc bodů. Vždy mi šlo primárně o výkony a dělal jsem si do sešitu propočty. Jeden, když to podělám, druhý, na co reálně mám, a třetí, když to vyjde nad plán. Dvakrát v životě, v letech 2000 a 2001, jsem cítil, že mám na víc než devět tisíc.

Ale olympiáda v Sydney nakonec nebyla mým vrcholem, ale nejbolavějším závodem, jaký jsem zažil. Realita byla špatných 8385 bodů a špatné šesté místo.

Šel jsem přes závit. Bylo mi jedno, že jsem si v přípravě zrakvil koleno. Jsem typ, který musel mít v tréninkovém deníku napsáno, že odmakal, co se naplánovalo. Zacházelo to do extrému. Odházel jsem třeba padesát pokusů diskem, všechny byly k ničemu a dva dny jsem se potom jen plazil, ale potřeboval jsem to splnit pro vnitřní pocit klidu.

Na mítinku v Götzisu z toho ještě bylo 8900 a v Talance 8733 bodů. Pak jsem měl týdenní volno, odjel s rodinou na Kanáry a tam mě při nošení holek začalo píchat v břiše. Byla to neustálá bolest. Nikdy se nezjistilo, o co šlo. Možná se jednalo o přetížení ledvin a jater z prášků, které jsem užíval kvůli plísni v nehtech na nohách. Rozbouralo mi to imunitu.

Zpětně mi v nemocnici v Motole řekli, že mě mohla ovlivnit i kuřácká pauza.
Jo, hulím od patnácti a chutí přestat bylo nepočítaně.
Cigareta je ale můj rituál a provázela mě celou kariérou. I v den, kdy jsem překonal světový rekord.
Držel jsem se hesla, že tenhle zlozvyk neškodí sportu, ale škodí jenom zdraví.

Nikdy jsem nešlukoval, to bych se poblil, stal jsem se celoživotním vyfukovačem drahého dýmu. Na dámičku, kvůli chuti. Navíc jsem díky tomu mírnil návaly dušnosti. Jako astmatikovi a alergikovi mi nikotin pomáhal zvládat enormní zátěž. I lékaři uznali, že přes všechna negativa se při kouření naváže dehet na receptory plicních sklípků a oblbne organismus, který by se jinak dusil pod návalem pylů.

Ať už mě rozsekalo cokoliv, byla z toho v Sydney EB viróza a po ní bizarní comeback ve Hvězdě.

Kdo viděl, jak se tam šourám, nemohl věřit, že se vrátím. Nakonec jsem to ještě jednou dokázal těsně poté, co padlo v roce 2001 devět tisíc bodů zásluhou Romana Šebrleho. Motivovala mě touha ho překonat, jenže třetím titulem v Edmontonu jsem už pružinku přetáhnul nadobro. V euforii jsem odjel závodit i na Hry dobré vůle. Vyhrál jsem, zároveň mě to poslalo do kytek.

Dostal jsem se do spirály zranění a tím to z mé strany skončilo. 2002 – achilovky, 2003 – bolavá vrhačská ruka, 2004 – achilovky. Došlo mi, že devět tisíc už nikdy neposkládám. Od té doby jsem začal víc než sebe trénovat ostatní.