Tomáš Egert

Viděli jste film Góóól? Parádní pohádka o tom, jak se chudý mexický kluk díky fotbalovému nadání shodou okolností dostane do Newcastlu v Premier League.

Znám nazpaměť snad každou scénu.

Třeba i tu, jak hlavní hrdina Santiago poprvé vidí stadion plný lidí při zápase s Chelsea. Hraje k tomu písnička Club Foot od Kasabian (Mrkněte na tento odkaz od času 55:30). Hned jak jsem ji poprvé slyšel, už jsem ji stahoval. Od té doby mi symbolizuje anglický fotbal a vzkaz, jaký tenhle film dává. Že zázraky se dějí, když něčemu věříte.

Když jsem letos v březnu vybíhal na rozcvičku na stadionu ve Wolverhamptonu a už skrz tunel od kabin viděl natěšené lidi na třicetitisícových tribunách, hádejte, co se ozvalo z repráků.

Ná… Na na na ná na ná.

Club Foot.

Jo, protančil mi po zádech mráz. Vždyť já přesně jednu takovou pohádku právě žil. Půl roku po tom, co jsem našel místo jen v české třetí lize, jsem se najednou rozhýbával před zápasem jedné z nejrespektovanějších soutěží světa. Druhá anglická liga jí rozhodně je.

„Tomas, get ready.“

Ani jsem se nenadál a stál jsem u postranní čáry. Ty vole, já fakt jdu na hřiště?!

Zřejmě jste o mém příběhu zaslechli. Neznámý český student podepsal jako náhradník za spoustu zraněných smlouvu s Burtonem Albion a hned nastoupil proti Wolves, kteří míří za postupem do Premier League.

Ty zprávy se tvářily, že jsem spadnul z nebe. Že mě vytáhli ze školní lavice. V mém fotbalovém životě se toho přitom událo víc. Mnohem víc. Pro to, abych mohl vyběhnout na trávník Wolverhamptonu, jsem musel dost skousnout i risknout. Věřím tedy, že dalším klukům, kteří na tom jsou a budou podobně jako já, pomůžu na následujících řádcích ukázat, že vždycky existuje i jiná cesta ke splnění snů.

Jiná než ta, kterou se vydává většina ostatních.

Jiná než ta, která vyhovuje těm nad vámi, ne vám.