Tomáš Fleischmann

Byla to situace, jakých je v hokejovém zápase každé střídání spousta.

Až na to, že já byl vždycky spíše hračička. Hráč, co se před branku moc netlačil. Když už jsem tam teda šel, vždycky jsem se nejprve raději kouknul za sebe, kdo stojí na kruzích a chystá se střílet. Kdo někdy hrál v jednom týmu s Alexem Ovečkinem, asi moc dobře ví, na co narážím. 

Jeho bombu z jedničky fakt nakoupit nechcete…

Tehdy měl ale puk na hokejce zrovna Jeff Schultz. To byl vždycky spíše defenzivně laděný bek. Hráč, který žádné velké pecky nestřílel a hlavně nikdy moc nevymýšlel.

Věděl jsem, že puk nahodí zápěstím přímo na branku a určitě nebude mířit někam vysoko na hlavu. Počítal jsem spíše s tím, že se jeho střela může odrazit od betonu brankáře, takže by bylo dobré čekat na dorážku. Když jsem viděl, že už natahuje ke střele, v mžiku jsem se před gólmanem otočil čelem k brance, zády ke svým spoluhráčům i celé hře, a čekal, co přijde...

Puk mě trefil do lýtka. 

Fůů, ta kousla!

Dneska už mají hráči přece jen trošku lepší chrániče, které jim v těhle místech chrání nohu částečně i zezadu. Já tuhle ránu dost nešťastně koupil jen přes štulpnu do zaťatého svalu na stojné noze.

To víte, že jsem si pěkně zanadával. Otupělý bolestí jsem se sotva odbelhal na střídačku a se zaťatými zuby zápas dohrál.

Ono to vlastně nebylo nic, na co bychom my hokejisté nebyli zvyklí. Jenže já bohužel netušil, jak fatální význam jedna tahle banální modřina v následujících letech pro mou kariéru bude mít. A už vůbec by mě nenapadlo, že bych se měl za pár dnů bát, jestli vůbec přežiju noc.

Když se mě dnes ještě někdo občas zeptá, na co v kariéře vzpomínám nejraději, asi to nejsou stovky skvělých zápasů v NHL ani nevraživé série mezi Pittsburghem a Washingtonem, které kvůli rivalitě mezi Sidney Crosbym a Alexandrem Ovečkinem dřív sledoval celý svět.

Ze všeho nejraději vzpomínám na to, jak jsem až v patnácti letech zjistil, že musím začít jako hokejista fakt tvrdě pracovat, a ne si jen hrát. Nejcennější vzpomínkou je vlastní zkušenost z toho, jak jsem se během let všude dokázal adaptovat na úroveň, kterou jsem nikdy předtím neznal, postupně se ze mě stával lepší a lepší hráč, a to mi nakonec umožnilo zařídit krásný život, který teď mám.

Mé hokejové dětství bylo bezstarostné. Na zimáku jsem si to každý den fakt užíval. Táta byl - a dodnes je - velký hokejový nadšenec a mládežnický trenér, takže jsem s ním na stadionu v Kopřivnici trávil spoustu času. A pořád si tam hrál. 

Jezdíval jsem si často jen tak po prázdném ledě, pak i na tréninku bezstarostně míchal pukem a zkoušel různé kličky, které jsem si pak přenášel do zápasů. Než jednou pořádně vystřelit, raději jsem vždycky dvakrát drze nahrál. Čím větší šanci jsem měl, tím víc mě bavilo vymýšlet kraviny a hledat ještě lépe postavené kamarády. Prostě celou akci vyšperkovat řešením, které nikdo nečekal. Navíc když už náhodou prázdnou branku někdo z kamarádů po mé přihrávce netrefil, ani jsem se na ně nezlobil. Hokej přece byla hlavně legrace. A to i přesto, že to byl zrovna táta, kdo mě až do nějaké sedmé třídy trénoval.

Rozhodně to není nic, co bych někomu ze začínajících hráčů doporučoval. To víte, táta po mně taky šlapal dvakrát víc než po ostatních, a i když jsem teď spíše flegmouš, jako dítě jsem na něj uměl být impulzivní docela dost. Nejednou jsem tak za trest zůstal kvůli blbostem na ledě jen sedět uražený na bidle, většinou ve chvíli, kdy jsme prohrávali proti velkým klubům z okolí třeba 2:20. My nikdy nebyli ti nejlepší, což je při zpětném pohledu na klub, který do profesionálního hokeje poslal spoustu skvělých hráčů, spíše úsměvné.

Rozhodně bych ale neměnil. Na tréninky dětí nás totiž chodilo hodně a do dění v klubu, který neměl takové možnosti jako ve větších městech, se tak často zapojovali i rodiče. Někdo zařizoval turnaje, jiní zase pomáhali organizovat soustředění, na které s námi vyráželi. Nebyli jsme a ani nemohli být tak dobří jako Třinec, Vítkovice, Zlín nebo Vsetín. Úspěšné a zavedené extraligové kluby z regionu. Zato jsme ale měli skvělou partu a v ní prožili dětství, na které se nezapomíná a které vytvořilo přátelství na celý život.

Myslím, že takhle by to mělo být. Dokud to jen jde, měly by děti hrát doma spolu se svými kamarády. 

Pamatuju si, že jsem proto z Kopřivnice nikam odcházet nechtěl. Když mě v patnácti oslovily Vítkovice, protože byl čas udělat v kariéře krok dál, málem jsem ten přestup obrečel. 

Možná i proto, že jsem tam hned na prvním tréninku zjistil, jak moc musím přidat. Trenéři po mně najednou chtěli, abych taky bránil. Já zároveň viděl, že abych znovu mohl patřit mezi nejlepší v týmu, musím dost zásadně přidat na rychlosti i síle. 

Kluci na bench po tréninku zvedali šedesát kilo, já zvedl sotva pětačtyřicet. To, co v Kopřivnici stačilo, bylo v Ostravě zoufale málo. Byla to situace, kterou jsem později v kariéře zažil tolikrát. V kanadské juniorce, ve farmářské AHL a konec konců i v NHL, kde také chvíli trvalo, než jsem si pevnou pozici v týmech dokázal vybudovat.

Vždycky jsem se dokázal kousnout. Nic jiného mi dlouho nezbývalo.

Abych já mohl hrát hokej na profesionální úrovni, musela má ségra skončit s nadějnou kariérou v tenisu. Neměli jsme doma tolik peněz, aby obě děti mohly dělat dva tak nákladné sporty. 

Pro rodiče to muselo být sakra těžké rozhodnutí.

A já je nechtěl zklamat. 

Plicní embolie je život ohrožující stav, při kterém dochází k náhlému ucpání tepny přivádějící krev do plic. Může za to krevní sraženina, která nejčastěji vzniká v žilách dolních končetin u člověka s poruchou srážlivosti krve. V takovou chvíli začíná holý boj o život. Já jsem přitom neměl nejmenší tušení, že embolii mám, a i s ní odehrál několik utkání v nejlepší hokejové lize na světě.

Už během zmíněného zápasu mi noha po ráně Jeffa Schultze docela dost natekla. Bylo to poprvé, co se u mě příznaky skryté nemoci měly projevit. Bohužel v tu chvíli nebylo snadné ji odhalit, modřin a otoků měli hokejisté za sezonu spoustu, já nebyl výjimkou a vědomí o rizicích s tím spojených bylo málo. 

A tak jsem dělal dál přesně to, co mi radili i týmoví lékaři. Lýtko jsem několik dnů ledoval, do toho hrál další zápasy a mezi nimi létal křížem krážem po Americe. Dělal jsem nevědomky všechny ty věci, které mému zdravotnímu stavu nepřidaly.

Poprvé to trvalo asi čtrnáct dnů… Čtrnáct dnů, než přišla noc, kdy se krevní sraženina z rány poprvé uvolnila a putovala mým tělem dál.

Tu noc jsem přežil. Dnes už moc dobře vím, že to platí doslova. 

Když jsem si doma večer lehl do postele, nemohl jsem se pořádně nadechnout. Šlo to dobře, jen když jsem si lehl na jednu stranu. Protože jsem byl ještě mladý kluk s kariérou před sebou, utěšoval jsem se pod peřinou tím, že to přece nic není. Moc jsem toho přes velké bolesti nenaspal, ale strach jsem žádný neměl. V hlavě jsem si promítal poslední zápasy i tréninky a snažil si vybavit jen náznak situace, kdy mě trefil puk nebo jsem se v rohu srazil se soupeřem.

Za chvíli už jsem sám věřil tomu, že mám naražené žebro, a teprve ráno místo tréninku vyrazil ve Washingtonu do špitálu na rentgen.

Doktoři si chvíli prohlíželi snímky, než přesvědčivě konstatovali, že to bude jen zápal plic. 

Plíce na těch snímcích byly špinavé, prý je to dost podobné. 

Nevím. Při představě, že se mi plíce ucpávaly z úplně jiného důvodu, mě ale mrazí ještě teď.

Ti stejní doktoři mi totiž nasadili antibiotika, a protože se blížilo play off, už za další dva týdny - jen co jsem plíce v tréninku trošku rozdýchal – jsem hrál další zápas v NHL.