Tomáš Galásek

Jako malý kluk jsem samozřejmě i já měl své sny. Snil jsem o reprezentačním dresu, o gólech, které rozhodnou velký zápas. O tom, že roztáhnu ruce a poběžím směrem k rohovému praporku oslavit svůj gól. Že budu ze hřiště odcházet ke konci zápasu, zatímco lidé na tribunách budou vyvolávat mé jméno.

Ne všechny se splnily tak, jak jsem si je maloval. Ale to už teď říkám jako sportovec, který ví, že i bez velkých gólů za sebou může zanechat dobrý dojem. Za Českou republiku jsem odehrál devětašedesát utkání, byl jsem i kapitánem našeho týmu. Stál jsem na hřišti ve většině důležitých zápasů, které si pamatujete. Říkali o mně, že jsem byl stavebním kamenem možná nejsilnějšího týmu naší historie.

Je ale pravda, že těch gólů jsem moc nedal...

Za celé ty roky jsem se v dresu nároďáku trefil jen jednou. A klidně bych se teď vsadil, že si tenhle můj gól už nikdo nepamatuje. Že ho takhle přesně a živě v hlavě nosím už jen já sám.

Stadion U Nisy v Liberci, levá brána z pohledu televizní kamery. 

Hráli jsme zrovna kvalifikační utkání o mistrovství světa proti Andoře a krátce po přestávce vedli už 3:1, ten zápas byl ale rozhodnutý daleko dřív. Od úvodního hvizdu nikdo nepochyboval o tom, jestli vyhrajeme. Řešilo se spíš jen o kolik.

Když za tohoto stavu rozhodčí nařídil penaltu, na kterou by mě trenér Karel Brückner normálně jako defenzivního hráče asi nikdy neposlal, Karel Poborský na mě houkl a balón mi na puntíku s chutí přenechal. Z hráčů, kteří byli v tu chvíli na hřišti, jsem byl snad jediný, který do té doby za nároďák gól nedal. Před samotným zápasem, od kterého se vysoký rozdíl ve skóre očekával, mi tuhle mou bilanci připomínali dokonce i novináři. Myslím, že mě mým spoluhráčům v tu chvíli bylo trošku líto.

Navíc, ale to mi nikdo z nich ani později nepřiznal, je sám trošku podezírám, že mě nechali penaltu kopat jen proto, aby mě konečně měli důvod zkasírovat. Vždyť za nás se do týmové kasy platilo za první gól deset tisíc, které pak byly v rámci týmu náležitě využity. Vtipný byl fakt, že jsem tuhle cenu jako kapitán dřív sám určil. Proto si pamatuju, jak moc jsem byl nervózní. Hlavou mi prolétlo, že jestli ani teď gól nedám, zaplatím večer dvakrát tolik. A co hůř, ještě budu muset poslouchat ty kecy… 

Zavřel jsem oči a doslova narval míč do sítě.

Ten večer jsme vyhráli 8:1. Já i tým jsme jen splnili svou povinnost.