Tomáš Holeš

Já prostě věděl, že jdu dát gól.

Nedokážu vysvětlit, jak je to možné, ale někde uvnitř jsem to cítil. Občas to tak je, podle mě to zná každý, kdo někdy hrál nějaký sport.

Nedokážeš to vysvětlit, ale zkrátka víš, že ten balon se odrazí přímo sem. Někam běžíš, někam si stoupneš, racionálně ani nevíš proč, ale ono to tam přijde.

Jako v tom postupovém zápase s Nizozemci na Euru, kdy jsme hráli proti deseti, ale pořád to bylo 0:0.

Zahráváme přímák ze strany, jdu do vápna. Na přední tyči mě přelétává centr, takže bych asi měl zase spěchat zpátky dozadu, protože moje úkoly jsou hlavně defenzivní. Ale mně něco v mojí hlavě říká, abych tam ještě vteřinu zůstal. Že ten přetažený balon někdo vrátí zpátky.

A vrátil. Přímo mně na hlavu.

Něco podobného se zrovna tak odehrálo, když jsme se Slavií hráli čtvrtfinále Evropské ligy na Arsenalu. Padla 90. minuta, prohrávali jsme 0:1 a kopali jsme roh.

Po celý zápas se při standardkách tým snaží dodržovat secvičené signály, každý přesně ví, kde má stát a co po rozehrání dělat. Ale v poslední minutě zápasu se jede spíš na intuici. Jakmile honíš výsledek, je to už spíš chaos. Hráči se před bránu poskládají tak, jak je komu vlastní.

Já zamířil na vzdálenější stranu vápna. Mám tu pozici rád. Celá situace se odehrává před tebou a z pozice beka vím, že se i těžko brání, protože máš útočícího hráče za zády. A zatímco on všechno krásně vidí a dobíhá popředu, ty musíš sledovat, co se děje před tebou i za tebou.

„Jdu zavřít zadní tyč,“ houknul jsem na kluky.

„A jdu dát gól,“ blesklo mi podvědomím. Jako bych věděl, že někdo protečuje balon a ten skončí přímo u mě.

A ono to fakt přesně takhle bylo. Zase se naplnil úplně ten samý scénář, co se chvilku předtím odehrával v mé hlavě.

Právě tohle jsou okamžiky, kdy si říkám, že to nemohla být náhoda. Že naše kroky jednoduše musí někdo řídit. Někdo musí poskládat události tak, aby nás v pravou chvíli postavil do situace, v jaké máme být.

Někdo mě vždycky musel dovést přesně na to místo, z kterého jsem mohl hlavičkovat do brány.

Někdo musel oba ty balony nasměrovat přesně do výšky, jakou jsem potřeboval, v nejpříhodnější zlomek vteřiny. Přesně v takovou chvíli, v takových zápasech.

Vždyť s těmi Nizozemci proti mně stáli na brankové lajně dva protihráči. Míst, kam se mezi ně trefit, moc nezbývalo a já poslal míč přímo nad stehno jednomu z nich. Tam, kde se to nejhůř odkopává. Jasně, podvědomě jsem mířil, ale při hlavičkování stačí kousíček a balon letí jinam, než člověk zamýšlí.

Proto nepochybuju, že ho tentokrát někdo řídil.

Někdo, kdo ví, jak jsem odmalička přistupoval k fotbalu a s jakou vírou ve vlastní schopnosti a zároveň pokorou jsem pokračoval na své cestě tak, jak jsem si ji vysnil. Jak jsem si před sebe postupně skládal další a další cíle. Jak jsem se snažil si z fotbalových i zdravotních zádrhelů vzít to nejlepší s tím, že se všechno v pravou chvíli složí v můj prospěch.

Někdo, kdo chtěl, ať si za to užiju odměnu v podobě výbuchu štěstí.

Jsem přesvědčený, že každý máme své strážné anděly, kteří vidí hluboko do našeho nitra a dají nám v pravý čas to, co si zasloužíme.

Moje kariéra a události, které ji provázejí, se totiž odvíjí přesně takhle.