Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 5
e-shopNa dluh
Bylo mi vážně mizerně.
Stalo se, že jsem i seděl na střídačce při zápase, a místo abych byl vtažený do hry, problesklo mi hlavou, co mě čeká další dny.
Musím donést další splátku. Někde si zase půjčit, abych na ni vůbec měl.
Místo abych se o sebe po třicítce začal pořádně starat a dělal, co můžu, pro udržení výkonnosti, neměl jsem myšlenky a v konečném důsledku ani čas na tak zásadní věci jako třeba pravidelnou stravu. Žil jsem v režimu, kdy něco takového ani nepřicházelo v úvahu. Stačilo se na mě podívat na ledě a bylo jasné, že jsem totálně rozebraný. Hrál jsem fakt špatně.
Na jaře 2012, kdy jsem se mihnul v Českých Budějovicích, to se mnou šlo už dost z kopce.
Spoustu dalších let to nebylo jiné. Neustále vynervovaný jsem se bál podívat na telefon, kdo mi zase volá. Měl jsem stabilně vypnuté vyzvánění, sám sobě jsem připadal nervózní a nejistý, nedokázal jsem najít vnitřní klid. Nikdy, ani na chvíli. Nemyslel jsem na nic jiného než na šílený dluh, jaký jsem si na sebe svojí neopatrností uvázal.
Všechno dospělo do stavu, kdy jsem se jednoho dne odhodlal, spolknul poslední kousky hrdosti a došel do nemocnice. Všudypřítomný stres mě definitivně dohnal a já se zhroutil. Napadaly mě i nejhorší věci.
Že se prostě zabiju a bude klid.
Neviděl jsem lepší východisko, a navíc mě šíleně trápilo, že i proto, že žiju se známou zpěvačkou, se všechno propálí veřejně. Lidé, jimž jsem dlužil, přesně tímhle vyhrožovali. Proto když moje myšlenky utekly k nejhoršímu, zvláštně se mi ulevilo.
No jo. Vlastně jo… Tohle je možné řešení.
Ne, že bych se někde věšel, prostě mě to jen sem tam napadlo. Hned jsem si ale taky vždycky uvědomil, že mě by možná pomohlo všechno ukončit, ale co moji blízcí? Těm bych způsobil ještě horší chvíle.
A tak jsem se dál užíral, zatímco i díky mé uzavřené povaze na mně nebylo nic vidět.
Ani jeden z mých blízkých lidí na mně prý nic nepozoroval. Když jsem mu časem přiznal, že hodlám nastoupit do blázince, koukal na mě a ptal se: „Ty, jo?“
Jo, já.
Před časem jste se o mých tehdejších problémech možná dozvěděli v bulváru, to kvůli našemu rozchodu s Monikou. Jestli vás zajímá, jak to s těmi mými dluhy bylo, čtěte dál. Nemám co skrývat. Taky věřím, že můj příběh může pomoct dalším lidem, kteří řeší něco podobného, aby se do podobných situací nedostali.
Protože já měl vlastně nakonec kliku.
Šest plus dva. Šest tisíc plat, dvojka prémie podle umístění v tabulce. Tak vypadala moje první profesionální smlouva na Kladně, když jsem v sedmnácti začal hrát za áčko. Po juniorském mistrovství světa, které jsme v roce 2000 poprvé vyhráli, si mě do kanceláře zavolal tehdejší manažer pan Pospíšil.
„Tohle už se víckrát nestane. Jsi první hráč, kterýmu o sto procent zvedám plat,“ oznámil mi.
Dostal jsem místo šesti tisíc dvanáct.
Tak vypadal začátek mého bezstarostného života. Směju se, když si vzpomenu, jak jsme na dvacítkách, když bylo po všem, seděli na pokoji s Angelem Krstevem a pár dalšíma klukama a padlo i něco ve stylu: „Hoši, teď si můžeme diktovat.“ Měli jsme představu, že nás po úspěchu, jaký před námi nedokázal nikdo z Česka, všechny čeká úžasná kariéra.
Když jsme pár let nato s Kladnem spadli do první ligy, využil jsem dodatku ve smlouvě a přijal nabídku na hostování z Třince. Tehdy měl nabušený tým s Ríšou Králem, Markem Zadinou, Pavlem Janků nebo mladým Honzou Markem, jehož jsem nabíral vždycky cestou na dálnici u Humpolce. Plnil jsem roli toho, kdo bruslil a srážel se, což byl styl, který do mě nahustil už na Kladně trenér Vejvoda.
„Mladej, musíš tam lítat a být vidět,“ říkával.
Bavilo mě to. Nebyl jsem žádný technik a než jsem dostal rozum, vyloženě jsem se vyžíval ve fyzické hře.
V Třinci jsem ale vydržel přesně jedenáct zápasů, než jsem proti Vítkovicím dostal šlupku, jakou jsem nezažil. Přebíral jsem puk na červené, že pojedu sám na bránu, a ze střídačky vyjel bek, o němž jsem nevěděl.
Půl roku jsem chodil do barokomory, dokud se mi aspoň nevrátila rovnováha. Byl jsem úplně v pytli. Než jsem mohl začít trénovat alespoň zpátky na Kladně, dvakrát denně jsem bruslil na rybníku. Po sezoně přede mnou ale najednou ležela smlouva z Finska, z TPS Turku. V kanceláři u agenta jsem ji měl na jedné straně stolu, na té druhé návrh prodloužení na Kladně.
Váhal jsem.
Dneska mě mrzí, že jsem byl pohodlný a Finsko jsem odmítl. Peníze jsem ale doma měl skoro stejné. Pan Jágr, tehdejší šéf, mi dal, co jsem si řekl. Proto mi připadalo, že je lepší zůstat doma. Až o hodně později jsem si uvědomil, co jsem propásnul.
Podobná situace se opakovala ještě jednou, v mých šestadvaceti, kdy už jsem za sebou měl nějaký ten sraz nároďáku. To se ozvali ze Švédska. Jenže mně se zrovna narodila dcera, přestavoval jsem barák a koukal jsem zase hlavně na plat. Ten sice Švédi nabízeli vyšší, než bych měl tehdy ve Finsku, ale…
No, zajímavě jsme to s panem Jágrem vyřešili.
Sotva jsem se o nabídce dozvěděl, volal mi do auta, že nepotřebuju žádnýho agenta, protože ti z hráčů jen tahají peníze. A že se domluvíme spolu.
Já mu tehdy na rovinu pověděl, že potřebuju peníze na dům.
„Tak moje stavební firma ti ho předělá,“ nadhodil nevšední bonus za to, že bych zůstal na Kladně.
A já tedy, že dobře. Znamenalo by to, že bych ušetřil znatelné peníze.
Z firmy od pana Jágra tedy dorazil frajer omrknout barák, který jsem renovoval. Procházel ho a hodnotil: „Střecha – dobrý, okna – dobrý…“
Dozvěděl jsem se, že prakticky nic předělávat nemusím. Zrovna střecha přitom byla stará, okna zrovna tak.
Tak jsem si řekl, že tohle nebude ta pravá cesta a panu Jágrovi jsem zavolal, že takhle to nepůjde. On byl v klidu a jen odvětil: „A kolik teda potřebuješ?“
Říkám, že když dostanu milion jako podpisový bonus, zůstanu.
„Dobře, zavolám za půl hodiny.“
A skutečně zavolal. S tím, že do konce měsíce, což znamenalo pár dnů, budu mít milion na účtu.
Tak jsem zase zůstal.
Sluší se říct, že bez pana Jágra by býval hokej na Kladně už dávno nebyl. Mám s ním z těchto časů nadstandardní vztah a vážím si toho, že na čem jsme se kdy domluvili, to tak vždycky bylo. Bez papíru, jen na podání ruky.
Vydělával jsem tehdy okolo dvou set padesáti tisíc měsíčně. A nebýt toho, že jsem byl pod smlouvou a nepustili mě v průběhu sezony, šel jsem později do Ruska do Jekatěrinburgu za dvojnásobek. Přijel manažer ruského klubu, chtěl nás dva ještě se spoluhráčem. Seděli jsme spolu všichni v pizzerii – jediné, co tehdy na Kladně byla – a šéf Jekatěrinburgu říkal, že bychom dostali půl milionu.
Já se ho ptal, jestli myslí jako do konce sezony celkem.
On, že ne. Měsíčně.
Zajímalo mě to z hokejového důvodu i finančně a za vedením jsem šel s tím, že když mě pustí, dám jim klidně i peníze ze svého nad rámec toho, co by jim za nás zaplatili Rusové. Oni odmítli. Že jsme klíčoví hráči týmu a nemůžou si dovolit o nás přijít.
To až za nějaký čas se zeptali, jestli to furt platí. Že by ty peníze za přestup přece jen potřebovali. Jenže to už byl v Rusku tým hotový a rozehraný… Ale to je jiný příběh. Všechno tohle vyprávím proto, abych ukázal, v jakých finančních relacích jsem tehdy fungoval.
Myslel jsem si, že takhle to bude donekonečna. Že se nemůže nic stát, peníze prostě budou. Od nějakých jednadvaceti jsem začal slušně vydělávat a brzy se dostal přes sto tisíc za měsíc. Pak už se to jenom zvyšovalo.
Dneska nechápu, že jsem i tak žil od výplaty k výplatě.
Kupoval jsem si nesmysly, k životu nepodstatné věci. Bylo mi jedno, jestli stojí džíny pět nebo sedm tisíc, stejně jsem je pořizoval tak, že jsem si nabral třeba patery a až doma zjistil, že mi z toho čtvery nejsou. Ty jsem pak rozdal známým. Mám štěstí, že jsem nikdy neměl chuť lézt do kasina nebo sázet, ale mercedesa na nesmyslný leasing jsem si samozřejmě koupil. To jsem přece potřeboval, drahou káru. Akorát jsem najednou zjistil, že s bratrancema pod stanem na Orlíku každý z kempu na moje auto čumí. Nebylo mi to příjemné, necítil jsem se dobře.
A když jsem později přestoupil do Chomutova, stejně mi policajti sebrali řidičák, protože jsem trochu chvátal a na devadesátce jsem jel sto osmdesát. Půl roku mě pak vozili kluci, i kvůli tomu jsem mercedesa nakonec prodal.
Každopádně, dokud studánka nevyschla, neznal jsem hodnotu peněz. Všechno vycházelo z toho, že mě nikdo nevedl, nikdo mi nevysvětlil, jak s nimi zacházet. Trochu tohle vyčítám i rodičům, že v tomhle směru nebyli důslednější a neřešili to se mnou, neporadili mi, jak s penězi nakládat. Jenže na druhou stranu, já od osmnácti bydlel s tehdejší manželkou a staral se sám o sebe.
Ani v týmu jsem neměl moc příkladů, které by mi ukázaly, co je to finanční gramotnost. A taky, protože jsem neznal jiné prostředí, věřil jsem lidem. Byl jsem zvyklý, že v kabině slovo platí. Co se řekne, to tak je. Pozdě jsem zjistil, že se tahle pravda nevztahuje na záležitosti týkající se peněz. Jak jde o prachy, jede si každej to svoje a je úplně jedno, jestli je to známej nebo nejlepší kamarád. Každej jede jenom na sebe.
Bylo to bolestné procitnutí.
Spoluhráč mi takhle jednou mezi řečí povídá, že potřebuje pomoct. Jestli bych mu neručil za půjčku.
Jasně, proč ne. Neváhal jsem ani vteřinu.
U něj doma mi všechno vysvětlil. Že je to na barák, který stavěl, a protože už si půjčoval poněkolikáté a nebylo to zrovna v bance, potřeboval někoho, kdo svým podpisem riskantní půjčku zajistí. Šlo o sedm set tisíc.
Vydělávali jsme dvě stě pade, proč bych se měl s nějakýma sedmi stovkama trápit?
Vůbec jsem nepochyboval, jestli nedělám něco špatného. Ani jsem to nečetl. Prostě jsem kamarádovi podepsal, co chtěl, a víc jsem se nestaral. Měl jsem tehdy pocit, že život je přece jednoduchej. Přispěla k tomu i mladičká přítelkyně, kvůli níž jsem zrovna odešel od rodiny. Lítal jsem na obláčku absolutní bezstarostnosti.
Vůbec jsem netušil, že existuje někdo, komu se říká lichvář.
A už vůbec bych nepředpokládal, že za rok zjistím, že ten spoluhráč nic neplatí, takže jeho dluh jde za mnou.
Začaly telefonáty a požadavky na urychlené splacení, samozřejmě napumpované o nesmyslné úroky. Nikdy jsem s lidmi, kteří takovéhle sviňárny dělají, nechtěl mít nic společného, ale protože se považuju za slušného člověka, komunikoval jsem. Nehodlal jsem se dostat do ještě větších problémů, aby mi někdo vyhrožoval, že mi ublíží nebo tak něco. Sice jsem jim napovídal, co chtěli slyšet, ale oproti jiným případům pro ně určitě byla změna, že jsem se nesnažil všechno ututlat. Měl jsem nosit peníze, tak jsem je nosil.
Oni to nebyli žádní dvoumetroví zabijáci, spíš nenápadní chlapíci, ale stejně jsem je postupně ani nechtěl vidět. Peníze jsem jim proto předával třeba hozením do poštovní schránky. Balík bankovek jsem cpal do kaslíku jak v nějakém béčkovém filmu.
Ten spoluhráč, kvůli němuž jsem do tohohle spadnul, se mi ani neomluvil. Vlastně mi už neřekl v podstatě nic. Po prvním telefonátu od lichvářů jsem se ho hned ptal, co s tím hodlá dělat, že chtějí peníze po mně. On odpověděl, že ho to nezajímá.
Chtěl jsem ho zbít. Ale čemu by to pomohlo? Musel jsem v první řadě řešit svoji situaci. Zrovna mi končila smlouva a kvůli svému rozhazovačnému životnímu stylu jsem někdy ani neměl z čeho platit.
Jak dojdou peníze, člověk se v tom začne motat a chovat se jako blázen. Hokej jde stranou. Nastanou přesně ty chvíle, kdy při zápase koukáte do blba a místo hry vám v hlavě problikávají úplně jiné věci.
Propadl jsem se do kolotoče dalších půjček, úvěrů.
Vždycky jsem si říkal, že já jsem ten hodnej a slušnej a nechci se dostat do řečí. Přitom jsem ztrácel svoji tvář. Jde to postupně. Začnete hledat výmluvy, lžete kamarádům. Potom lžete blízkým. Nakonec i sami sobě.
Můžu aspoň s čistým svědomím říct, že co jsem si kdy půjčil od spoluhráčů, to jsem vrátil, jakmile jsem peníze zase měl. Nebyl jsem jako někteří jiní, nechtěl jsem ublížit ještě někomu dalšímu. Ale strašně, strašně moc jsem se sám před sebou styděl. Nikomu jsem totiž dlouho neřekl, co prožívám, dusil jsem to v sobě a byl z toho čím dál víc v prdeli.
Ze sebe samého mi bylo na blití, protože jsem se choval tak, jak bych nikdy neřekl, že můžu. Budil jsem dojem, že peníze pořád mám, přitom jsem neměl nic.
Když jsme spolu začali s Monikou, přiznal jsem jí, že mám v tomhle ohledu určité starosti a ona za mě dokonce část peněz zaplatila, ale rozhodně jsem jí neřekl všechno. A už vůbec jsem neřekl, jak to všechno postupně narůstá. Chtěl jsem ji chránit, myslel jsem si, že zbytek zvládnu vyřešit, a zároveň jsem se užíral tím, že ona vlastě nic moc netuší a nezaslouží si ode mě takové chování. Chodil jsem domů a dělal, že se nic neděje, přitom vnitřně jsem byl úplně rozloženej.
Z sedmi set tisíc se postupně stal dluh v řádu milionů.
Zavařil jsem si totiž tím, že jsem si – já idiot – nebral od spousty splátek doklady. Zase jen proto, že jsem podrazy v tomhle směru ani neočekával. Věřil jsem, že když někomu peníze vrátím, je to hotové. Lichváři neříkali nic, určitě věděli, že mě mají v hrsti. Podstatné obnosy, které už jsem jim dal, ale zatajili a po čase si o ně řekli znovu. Já v tom tak byl zase pěkně hluboko.
Tehdy to vygradovalo, úplně mě to vcuclo. Neměl jsem nic, jen spoustu dluhů ze všech stran, které jsem splácel tak, že jsem si na ně zase půjčoval jinde. Hledal jsem, čeho se chytit. Věřil jsem všemožným – v uvozovkách – zaručeným investicím, při nichž mě nakonec taky ojebali. To byl případ třeba i babiččina baráku, který se objevil v bulváru.
Nechal jsem se napálit a částí babiččina domu, který na mě přepsala, ručil stavbu realitního projektu u Kladna. Po jeho dokončení jsem ale nedostal, co jsem dostat měl. Následovala situace, do níž byli zapojení i další členové rodiny, jimž patřily zbylé části baráku. Nikdo ale neskončil na ulici, jak se psalo. Ani to nehrozilo, všechno jsme řešili s předstihem.
Moji věřitelé se v průběhu všech těch let zároveň občas ozvali s tím, že do pár dní musím zase zaplatit, abych náhodou nezapomněl. Psychicky mě deptali. Třeba mi dvacetkrát denně volali, kdy už to bude. Rejpali, že jsem přece se slavnou zpěvačkou, tak ta to zatáhne a vyhrožovali, že mají čísla na novináře a všechno zveřejní, pokud nezaplatím včas. Nátlak je to jediné, co můžou dělat. U mě jim ale i to stačilo.
Celé to trvalo roky. Nedivte se, že mi nakonec šíblo.
Přišlo mi, že mám na víc než na první ligu. Hokejově jsem za sebou měl povedené období a v devětadvaceti byl v nejlepším věku a na vrcholu sil. Stály o mě i extraligové kluby, agent ale bůhvíproč tlačil na Chomutov. Jsem přesvědčený, že z toho měl nějakou malou domů. Co mě ovšem nalomilo, byl tamní trenér Radim Rulík, s nímž jsme se potkali už kdysi na dvacítkách. Volal mi s tím, že o mě hodně stojí a že staví prakticky extraligový tým s jasným cílem postoupit.
Tak jsem si po agentovi řekl o úplný nesmysl s tím, že když na to Chomutov přistoupí, půjdu tam.
Brzy volal: „Tak oni ti to dají.“
Jednalo se o jednu z největších smluv, co jsem kdy měl, takže jsem přestoupil. Ve středu jsem podepsal a v pátek na prvním tréninku letní přípravy, když jsem v klubu byl den i s cestou, jsem si utrhnul stehenní sval. Musel jsem na operaci, většina sezony byla rázem v pytli. Chomutov se ale zachoval profesionálně, zaplatili mi úplně všechno, přestože jsem tam jezdil jen jednou měsíčně s fakturou. Klobouk dolů.
Smlouvu jsem měl na dvě sezony, po té první jsem ale za generálním manažerem panem Veverkou přišel s tím, že mi je trapné, jak mě celý rok platili za nic a že bych chtěl peníze dolů. Koukal na mě, jestli jsem normální.
„Ty jsi první hráč, co mi tohle říká,“ divil se.
„Tak to cítím,“ odpovídal jsem popravdě.
Vymysleli jsme určité řešení, jenže nastoupil nový trenér Sýkora a ten mě v týmu nechtěl. Proto jsme se domluvili na ukončení smlouvy, jehož součástí byla podmínka, že můžu odejít kamkoliv zadarmo bez přestupních částek. Vrátil jsem se na Kladno, kde mi Libor Procházka v přípravě zlomil zápěstí. Až v listopadu jsem pak odešel do Plzně a vedle dědka Straky jsem si dokázal, že ještě můžu hrát na nejvyšší úrovni. Trenér Marian Jelínek mi dodal zpátky sebevědomí, načež po mně sáhly Budějovice, kde to už ale z mé strany nebylo ideální.
I kvůli starostem s penězi.
Když se mi tedy po sezoně naskytla možnost odejít do kazašské ligy, podíval jsem se na sumu v nabídce smlouvy a řekl si, že mi to za to stojí. Tehdy jsem jednoduše zjišťoval, kde dostanu nejvíc a tahle varianta byla suverénně finančně nejvýhodnější. Jinak bych se tam nehrnul. Nemít problémy, zůstal bych doma nebo si našel něco v Alpách, kde by se dalo hraní spojit s příjemnou lyžovačkou.
V Kazachstánu jsme sice dostávali výplatu v jejich měně, tenge, a my cizinci jsme peníze fasovali doslova v igelitkách od manažera v jeho kanceláři, ale zaplatili, co slíbili. Jen jsem pak ze zimáku vždycky rychle spěchal do banky posílat všechno rovnou do Česka. Je sranda, že převody byly mnohdy rychlejší než mezi našimi bankami.
Ani hokej tam kupodivu nebyl špatný. V soutěži hrálo plno Rusů, Lotyši, Švédi, Fini, v týmu se nás sešlo pět Čechů a úroveň rozhodně nebyla taková, že bych to odehrál s prstem v nose. Jen náš trenér byl blázen, stará sovětská škola. V kamrlíku měl plakáty Viktora Tichonova a v jeho metodách se přímo vyžíval. Na soustřední v Rize před sezonou nás držel na chatě v lesích, kde ani nebyl mobilní signál, a trénovali jsme pět hodin dopoledne na suchu a po dvouhodinové pauze následovalo šest hodin na zimáku. Takhle měsíc v kuse. Ztratili jsme pojem o čase.
Jednou si nás tam zavolal před chatu a ukázal na les okolo nás se slovy: „Tyhle stromy tady plakaly, už když tady trénoval Viktor Vasiljevič Tichonov se sbornou.“
Všechno bylo na píšťalku. Ještě když jsem přijel domů, čekal jsem, kdo mi odpíská, kam mám jít a jak si stoupnout. Před každým tréninkem počítání, pokuty se rozdávaly za to, že člověk při rozcvičce chodí blbě po patách. Prostě čistá vojna. Ale stejně nelituju. Jednak jsem si tam spoustu věcí uvědomil, a když jsem se vrátil do Česka a viděl zelený strom a trávu, docvaklo mi, jak krásně se tu máme. Po všudypřítomné hnědé barvě stepí a třeba i dvoudenních jízdách vlakem na zápas, to byla fajn změna.
A taky jsem si tam trochu odpočinul od svých starostí.
Přesto se mi nechtělo tam pokračovat, hledal jsem co nejlepší smlouvu v Evropě. Byl jsem z Kazachstánu natrénovaný a při síle a dopadlo to tak, že jsem se přes Žilinu vrátil zase do Kladna, kde jsem ještě jednou našel opravdovou chuť díky trenérovi Jirkovi Čelanskému. Na něj jsem neslyšel moc dobrých věcí, ale já jsem mu vděčný, že mě vrátil do českého hokeje. Mrzí mě, že jsem mu za to nikdy nepoděkoval, tak to dělám aspoň tímhle způsobem.
Po návratu se mi dařilo a tým měl po pádu z extraligy našlápnuto se hned vrátit. Bohužel, přestože jsme měli soupisku s velkými jmény jako Petr Tenkrát, Tomáš Kaberle nebo Honza Hlaváč, vyřadila nás hned ve čtvrtfinále Jihlava. Následovala výměna trenérů, nastoupila dvojice od dorostu. Já od letní přípravy viděl, že to nebude ideální. Přestože mě oba znali od žáků, věděli, že nikdy nic neošidím, a měl jsem za sebou povedenou sezonu, okamžitě mě odstavili. Snažil jsem se s tím popasovat, ale bylo mi pětatřicet, takže jsem nehodlal jen sedět na střídačce ve čtvrté lajně.
Když jsem se s nimi snažil mluvit na rovinu, vykrucovali se. Dělali, že se nic neděje, schovávali se jeden za druhého, nechtěli do konfliktu. Tak byli asi zvyklí jednat za ty roky, kdy vedli dorostence.
A ještě měli kecy, že žiju s Absolonovou. Slýchal jsem narážky typu, že mi ani nemusejí volat, že si přečtou na internetu, kde jsem včera večer byl. Přitom Monika tehdy byla těhotná a nikam jsme nechodili. V tomhle ohledu jsem navíc vždycky věděl, co si můžu dovolit, a už vůbec jsem se nevyžíval v tom, že mě někdo někde pořád fotí.
Od spoluhráčů jsem se dozvěděl, že sotva jsem třeba vyjel ze zástupu při cvičení, trenér prohlásil, že jsem nějakej unavenej, protože jsem asi byl předtím na nějakým večírku.
Přišlo mi to ubohý.
Moc gólů jsem nedal, ale když už, stalo se třeba, že si se mnou trenér ani neplácnul. Cítil jsem, že jsem navíc, přistupovali ke mně, jako by mě sebrali někde na zastávce. Proto jsem za nimi ikskrát byl, ať mi řeknou, jestli mě nechtějí. Mohl jsem odejít třeba do Grazu v EBEL, který o mě stál. Všechno vygradovalo, kdy jsem se prostě sebral a vyrazil jim říct, že už tam nebudu, protože mi hokej otrávili.
Jeden na to odvětil: „Né, to bude dobrý,“ přičemž druhej se zeptal: „A ty už něco máš?“
Myslel jsem si, že tím jsme spolu skončili, jenže pak se mi zpětně doneslo, že když se na mě ptali z jiných klubů, tvrdili, ať mě neberou. Že jim rozmrdám celou kabinu. To mě celkem překvapilo, protože takovou pověst fakt nemám. Ani s trenéry jsem nikdy neměl problémy, já byl introvert, co vždycky hledal chybu nejdřív v sobě a dělal jsem, co se po mně chce.
Tihle dva pánové tak uspíšili konec mé kariéry. Zkazili mi plán završit všechno s radostí z hokeje tam, kde to všechno začalo.
Ze spousty důvodů jsem nezažíval radostné období.
„Vzdělání otce dítěte?
„Základní.“
„Adresa trvalého bydliště?“
„Ty bláho… Vidíte, ani nevím.“
Před narozením našeho prvního syna musela Monika do porodnice na genetické testy a ptali se jí i na tyhle otázky. Když mi to líčila, připadal jsem si hloupě. Působilo to, jako by čekala dítě s nějakým bezdomovcem. I díky ní jsem si proto řekl, že s tím něco udělám.
Ve škole jsem jako kluk nebyl premiant, ale prolejzal jsem, ovšem kvůli hokeji mi zůstal nedokončený třeťák. Když jsem se v pětatřiceti rozhoupal, nechali mě alespoň pokračovat, kde jsem přestal. Dodělal jsem si dva předměty ze třeťáku a čtvrťák. Hned na začátku jsem přitom padnul na zadek, posadila mě na něj mladá učitelka češtiny. Dorazil jsem na přezkoušení s tím, že jsem neměl vůbec šajn, ale že to nějak dám. V kabinetu ale sedělo asi deset dalších učitelů a já hned na první otázku neznal odpověď.
Usmál jsem se s tím, že tedy asi přijdu příště.
„No, to jo,“ reagovala. Nezkoušela žádné úlevy. Přesně to jsem potřeboval.
Až tehdy jsem se opravdu začal učit a na maturitu jsem byl fakt našprtanej. Až tak, že jsem si mezi těma devatenáctiletýma klukama, kteří mi samozřejmě vykali, přišel úplně nepatřičně. To když jsem třeba jednomu, co na chodbě civěl do sešitu, říkal, ať se na to vykašle, že už se stejně nic nenaučí.
„Ale já to vidím teď poprvé,“ kouknul na mě.
Vzpomněl jsem si, že jsme byli v jeho věku úplně stejní.
Uvědomil jsem si, jak mě vlastně škola baví a přemýšlel jsem, že budu hned pokračovat i na bakaláře. Nakonec mi došlo, že to nebudu přehánět, ale udělal jsem si trenérské béčko a na fakultě tělesné výchovy ještě kurs kondičního trenéra. I díky tomu jsem se pak dostal k možnosti jít dělat na tuhle pozici k mládeži fotbalové Sparty.
Nebyl jsem si jistý, jestli se svojí povahou takovou práci budu moct dělat. Jestli zvládnu mluvit před lidmi, na někoho zakřičet. Pan Hřebík, šéf sparťanské akademie, mě přesvědčil, že to mám aspoň zkusit.
Dneska už se i v tom křičení docela cítím dobře…
Hlavně, dostal jsem možnost zůstat ve sportovním prostředí, které mi je vlastní odmalička. Taky mám za sebou dvanáct operací, z nichž jsem se dokázal vždycky vrátit zpátky do formy, tak snad i umím tělo připravit. K tomu vím už i tolik, že mít takové informace při kariéře, třeba bych ani tolik zraněný nebyl. S fyzioterapeuty na Spartě si vyměňujeme poznatky, pořád se učíme nové věci. Dělá mi to radost a věřím, že jestli mě ti kluci opravdu poslouchají, něco jsem snad i schopný jim předat.
Přiznávám, dodnes cítím nostalgii, když v televizi zahlédnu hokej, hlavně kluky jako Zbyňu Irgla a další, s nimiž jsme byli na dvacítkách a kteří ještě dokážou hrát na nejvyšší úrovni. To si vždycky řeknu, že bych to ještě rád i oblíknul. Ale ne. Co jsem skončil, na ledě jsem byl všehovšudy tak čtyřikrát a sama o sobě mi hra nechybí, z hokeje mi zůstalo jen pár kamarádů. Chybí mi jen atmosféra zápasů, zvlášť na Kladně, kde jsem kolikrát míval husí kůži z toho, co lidi dokázali vytvořit. Život a srandu kabiny mi Sparta vynahrazuje dostatečně.
Musel jsem si jen připustit, že už žádná další hokejová sezona nebude, a mám rodinu, tři děti, a musím se o ně postarat. Nikoho nezajímá, že jsem hrál dvacet let hokej, musím ukázat, že umím i něco jiného. Nemůžu si jen jezdit na golfíčky, to si může dovolit hrstka kluků, kteří hráli hokej trochu někde jinde než já.
Kolik jsem mohl celkem vydělat? Pětadvacet milionů? Třicet?
Asi. Jenže všechno je fuč. Za jiných okolností bych býval nemusel hned do práce, ale realita je jiná. Bylo třeba se k téhle skutečnosti postavit čelem a nekoukat se na to, co se už nevrátí.
Uvědomuju si, jak ohromné štěstí mě potkalo, že jsem dostal tak skvělé zaměstnání. Našel jsem uplatnění a dělám, co mě naplňuje. Po kariéře jsem přitom byl chvíli jen doma a pomáhal Monice s dětmi, to ona živila rodinu. Pro moje chlapské ego to byla rána, zvlášť když jsem býval zvyklý se o všechno v tomhle ohledu postarat a mít všeho dostatek.
Vymýšlel jsem různá podnikání, kavárny, hospody, ale Monika mi to naštěstí vždycky rozmluvila. Problémů už jsem i tak měl dost, ještě zahučet do dalších. Monika na rozdíl ode mě nevěří lidem a z rodiny má základy, díky nimž jí nepřijde super, když někdo přijde se zaručeně skvělou investicí. Tloukla do mě, že jinak než prací si peníze nevydělám, nikdo mě jen tak nenechá přijít si na miliony. Postupně jsem jí dal za pravdu.
Zažil jsem pár let, kdy jsem se vznášel na obláčku, ale to mě seklo přes prsty. Dostal jsem se do spirály, peníze létaly vzduchem a já zároveň nechtěl slevit ze své životní úrovně. Kvůli své nerozvážnosti jsem si protrpěl příšerné období. Právě pro to všechno jsem se rozhodl sepsat tuhle zpověď. Abych předešel nesmyslům, které se o mně šíří, ale hlavně abych vzkázal někomu jinému, na co si dát pozor. Hokej i fotbal, o nichž mám povědomí, jsou totiž plné kluků, jako jsem byl já.
Dokážu se vžít do pocitů někoho, u něhož tohle všechno přeroste do průseru, odkud není cesty zpátky. Ať už se to týká fotbalistů, kteří si vzali život, nebo mého kamaráda z hokeje Marka Trončinského, což je poslední známý tragický případ.
Lidé, kteří soudí druhé a nic podobného neprožili, nemají šanci pochopit, co se v nich odehrává. Ty prostě nechceš nikoho otravovat. Nechceš ukázat slabost. Ze sportu jsi naučený, že všechno zvládneš sám a… Ale nezvládneš. Jenže to zjistíš často až když je pozdě.
Já se za tohle své období nestydím. Ani za to, že jsem byl v blázinci. Prostě jsem potřeboval vypnout pod dohledem. Sebral jsem se a došel si pro pomoc.
Měl jsem v nemocnici pohodu, dostával jsem prášky a konečně jsem se vyspal. Paní terapeutka, s níž jsem o všem pravidelně mluvil, mi vrátila sebevědomí. Vykládal jsem jí, že mi připadá, jak nic neumím a nic jsem nedokázal a ona mě přesvědčila, že toho mám ve svém věku za sebou tolik, že mi moji vrstevníci můžou závidět.
Když mě přijímali, byl jsem na bodové stupnici jediný bod od toho, aby mě šoupli na oddělení těžších případů, ale ustál jsem to. Skončil jsem v režimu, kdy jsem mohl i chodit ven a zůstal mi telefon a strávil jsem tam všehovšudy jen něco přes týden. A když jsem viděl osudy okolo sebe, říkal jsem si, co tam vlastně dělám. Vždyť jsem zdravej. Někteří lidi tam fakt byli úplně mimo.
„Co tady do prdele vymejšlíš, vždyť jsou v životě daleko horší věci. Přece se nebudeš hroutit kvůli prachům.“
S touhle myšlenkou jsem odcházel.
Potom jsem začal řešit potíže s věřiteli i přes právníky. A o tom tihle lidi nechtějí slyšet, protože vědí, že se pohybují hodně na hraně zákona, proto trochu hodili zpátečku. Naprostou většinu toho tak mám už vyřešeného.
Člověku, kvůli němuž tohle všechno prapůvodně odstartovalo, jsem vnitřně odpustil. Neberu, že do průseru mě dostal přímo on, vyčítám to jednoznačně sobě. Ano, bez něho by to nezačalo, ale všechno potom, všechny pitomosti, co jsem nasekal, už byly jen a pouze moje blbost.
Jediný, kdo mě za to kdy může soudit, je bůh. Sám vím, že jsem se ohromně poučil. Postupem let jsem si uvědomil své chyby, přiznal jsem si, že velké peníze nebudou v mém životě věčně a že nemůžu věřit každému, kdo mi co napovídá. Dneska už bych si nepůjčil ani deset korun. Začal jsem od znova bez toho, abych se honil za zbytečnostmi jako auta a oblečení.
Kluků, kteří na tom byli a jsou jako já, je spousta. Tápou a nechtějí si to připustit. A nemusejí mít ani takové dluhy. Stačí, že nevědí, co po kariéře, během níž si zvykli na určitý příjem. Nic neumí, a i když si nevydělali špatné peníze, nedokážou s nimi správně nakládat.
Mně když v Chomutově řekli, ať si tam koupím byt, protože se tam zrovna rozprodávaly za sto tisíc, koukal jsem na ně, proč jako… Dneska bych je kupoval hned. Každou výplatu jeden.
To jsou právě ty zkušenosti, které člověk postupně sbírá.
Ale musí každý sám, náš systém na něco takového nemyslí. Kolikrát jsem slyšel, že se rozjíždějí různé vzdělávací programy pro sportovce… Zrovna na Spartě se o něco takového u mládeže alespoň v nějaké míře snaží, ale tohle je celkový problém, kolem něhož se podle mého nic skutečného neděje. V hokejové ani fotbalové kabině vám obecně nikdo nenabídne smysluplné vzdělávání, které by člověka připravilo na to, co se bude dít po kariéře. Co se stane, až kluk se základkou vystoupí z bubliny profesionálního sportu a zjistí, že život venku je úplně jiný. Že tam nikoho nezajímá, jak dobře jsi hrál. Že sis ve svém prostředí udělal jméno, ale pro běžnou profesi to nemá žádný význam.
Jsou takoví, kteří vyrůstají ve skvělém zázemí, udělali si školy, mají i vejšku a jen co skončí s hraním, už vědí, co budou dělat. Většina je ale v takovou chvíli ztracená.
Jako já. Taky jsem spadnul na držku.
Ale zvedám se. Dělám na sobě a období, kdy jsem byl úplně na dně, jsem nadobro nechal za sebou. Našel jsem si svoji cestu.
I když náš vztah s Monikou skončil, máme spolu dva krásné kluky. Z předchozího manželství mám i zrovna tak krásnou dceru. Oni tři jsou to, pro co žiju.
Kdybych tehdy před lety sáhnul k nejhoršímu, sice bych možná vyřešil svoje problémy, ale nebyl bych u toho, jak moje děti rostou a poznávají svět. Podělal bych jim život.
To by teprve byl ten pravý průšvih.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází