Tomáš Horna

Bylo mi vážně mizerně.

Stalo se, že jsem i seděl na střídačce při zápase, a místo abych byl vtažený do hry, problesklo mi hlavou, co mě čeká další dny.

Musím donést další splátku. Někde si zase půjčit, abych na ni vůbec měl.

Místo abych se o sebe po třicítce začal pořádně starat a dělal, co můžu, pro udržení výkonnosti, neměl jsem myšlenky a v konečném důsledku ani čas na tak zásadní věci jako třeba pravidelnou stravu. Žil jsem v režimu, kdy něco takového ani nepřicházelo v úvahu. Stačilo se na mě podívat na ledě a bylo jasné, že jsem totálně rozebraný. Hrál jsem fakt špatně.

Na jaře 2012, kdy jsem se mihnul v Českých Budějovicích, to se mnou šlo už dost z kopce.

Spoustu dalších let to nebylo jiné. Neustále vynervovaný jsem se bál podívat na telefon, kdo mi zase volá. Měl jsem stabilně vypnuté vyzvánění, sám sobě jsem připadal nervózní a nejistý, nedokázal jsem najít vnitřní klid. Nikdy, ani na chvíli. Nemyslel jsem na nic jiného než na šílený dluh, jaký jsem si na sebe svojí neopatrností uvázal.

Všechno dospělo do stavu, kdy jsem se jednoho dne odhodlal, spolknul poslední kousky hrdosti a došel do nemocnice. Všudypřítomný stres mě definitivně dohnal a já se zhroutil. Napadaly mě i nejhorší věci.

Že se prostě zabiju a bude klid.

Neviděl jsem lepší východisko, a navíc mě šíleně trápilo, že i proto, že žiju se známou zpěvačkou, se všechno propálí veřejně. Lidé, jimž jsem dlužil, přesně tímhle vyhrožovali. Proto když moje myšlenky utekly k nejhoršímu, zvláštně se mi ulevilo.

No jo. Vlastně jo… Tohle je možné řešení.

Ne, že bych se někde věšel, prostě mě to jen sem tam napadlo. Hned jsem si ale taky vždycky uvědomil, že mě by možná pomohlo všechno ukončit, ale co moji blízcí? Těm bych způsobil ještě horší chvíle.

A tak jsem se dál užíral, zatímco i díky mé uzavřené povaze na mně nebylo nic vidět.

Ani jeden z mých blízkých lidí na mně prý nic nepozoroval. Když jsem mu časem přiznal, že hodlám nastoupit do blázince, koukal na mě a ptal se: „Ty, jo?“

Jo, já.

Před časem jste se o mých tehdejších problémech možná dozvěděli v bulváru, to kvůli našemu rozchodu s Monikou. Jestli vás zajímá, jak to s těmi mými dluhy bylo, čtěte dál. Nemám co skrývat. Taky věřím, že můj příběh může pomoct dalším lidem, kteří řeší něco podobného, aby se do podobných situací nedostali.

Protože já měl vlastně nakonec kliku.