Tomáš Hübschman

Napěchovaná Letná bouří v euforii, hráči vkleče jeden za druhým jančí kolem postranní čáry v oslavném vláčku. Nedvěd, Kouba, Berger, Kuka, Šmicer, Kadlec, Suchopárek… Všechny tyhle legendy nadšením vyhazují dresy do hlediště, sundávají, co dál mají na sobě, a rozdávají to lidem na památku. Třeba i fotografům u hřiště nebo nám, malým podavačům míčů.

Protože jo, přesně takhle jsem zažil slavný postup na slavné stříbrné EURO 1996 já.

Bylo mi čtrnáct a jako kluk, který hrál a hltal fotbal, jsem si takovou příležitost jako rozhodující kvalifikační utkání nemohl nechat ujít.

Dodnes mám schovanou kopačku od Venci Němečka, kterou se mi tehdy podařilo ulovit.

Od toho Venci Němečka, s nímž jsem se za pár let sešel v kabině áčka Sparty a stejně jako ostatním velikánům tehdejší doby mu nejdřív říkal „dobrý den“, než jsem uslyšel, že tady si tykáme.

Sotva jsem si zvyknul říkat těm velikánům ty místo vy, neuteklo zase tolik času a najednou jsem se v hotelu Praha na svém premiérovém reprezentačním srazu rozhlídnul při obědě okolo sebe a uvědomil si, že sedím u stolu s těmi, které jsem doteď hltal jen z televize.

Nedvěd: Lazio, Juventus, Šmicer: Liverpool, Poborský: Manchester United, Benfica, Lazio…

Co já tady dělám?

Srkal jsem polévku a říkal si, že nesmím moc civět okolo sebe. Hlavně nenápadně, pokud možno vůbec na sebe neupozorňovat, o to jsem se vždycky v podobných situacích snažil.

Bylo mi dvacet a Pepa Chovanec mě poprvé povolal do dospělého nároďáku. Aniž bych cokoliv odehrál v kvalifikaci, ocitl jsem se najednou v týmu, před kterým ležel úkol porazit v nadcházejícím dvojzápase Belgii v přímém souboji o postup na mistrovství světa 2002.

Co víc, když byl v prvním poločase úvodního utkání vyloučený Tomáš Řepka, šel jsem po přestávce do hry.

„Nebyl čas lámat si hlavu, kdo je kdo,“ jak by pravil klasik.

Možná proto, že jsem ve Spartě hrál pravidelně ve stoperské dvojici s Jirkou Novotným, postavil jsem se vedle něho. Seběhlo se to tak neskutečně rychle. Nejen ta samotná příležitost v tomhle zápase. Ale vůbec všechny události toho období.

Vždyť… Vždyť já byl nějakého čtvrt roku nazpátek, když jsem s tím Jirkou nastoupil poprvé, jednou nohou zase ze Sparty pryč. Alespoň ve své hlavě jsem to tak vnímal, protože moje vytoužená premiéra za sparťanské áčko byla všechno, jen ne podařená.

Vlastně byla docela dost nepovedená.

Dodnes si na ten zápas v Blšanech občas vzpomenu, z paměti by mi ho vymazal možná leda tak silnej Alzheimer. Z radosti, že došel naplnění můj dětský sen a já mám šanci nastoupit za tenhle velkoklub, v němž jsem vyrůstal během jeho dominantní éry – navíc v základní sestavě úvodního utkání sezony – mě po nějakých dvaceti minutách vytrhnula chyba, jakou jsem od té doby celou kariéru už neudělal. Moji slabou malou domů na Jardu Blažka zachytil David Sourada, utekl nám a zvýšil už na 3:0. To znamená, že jsme v obraně opravdu neobstáli. Coby úřadující šampion jsme jako celý tým začali hrozivým výkonem nehodným velikosti Sparty. A já klukům rozhodně nepomohl, spíš jsem tomu všemu ještě nasadil korunu.

Trenér Jarda Hřebík mě nechal na hřišti až do konce. Znal mě už z předchozího hostování v Jablonci, ale přece jen… Sám jsem věděl, že jsem to – omlouvám se za to slovo – zkurvil a že případů jako ten můj už v minulosti bylo k vidění spousta. Mladý kluk dostane šanci, zklame, a potom už si třeba v takhle velkém klubu nekopne. Klidně už jen proto, že na jeho místo naskočí někdo jiný, chytne se a už před sebe nikoho nepustí.

Přesně tohle se mi odehrávalo v hlavě, když jsem v dalších dvou zápasech skončil jenom na lavičce. Říkal jsem si, že se třeba taky v zimě může řešit moje další hostování a ve Spartě už se nikdy nemusím objevit.

Jenže týmu se brzy nepovedl ani zápas s Libercem a já se pro další kolo v sestavě proti Opavě zase objevil. Mimochodem, spolu s Petrem Čechem, pro něhož šlo o první ligový start za Spartu.

Tentokrát už jsem si vedl já i spoluhráči o poznání lépe.

Za tři týdny jsme jeli v rámci Ligy mistrů do Mnichova na Bayern. Té Ligy mistrů, na niž jsme s klukama jako malí chodili na Letnou podávat balony, klepat plachtou ve středovém kruhu během nástupu a snili jsme, jaké by to bylo si ji jednou taky zahrát.

Na hřišti posledního vítěze nejlepší soutěže světa jsme tehdy udrželi nulu a já, stejně jako v lize, už najednou napevno patřil do základní jedenáctky.

Všechno běželo strašně rychle. Během pár týdnů jsem se po úvodních pochybách ocitnul v kulisách, do nichž jsem vždycky chtěl patřit. A které jsem vlastně od té doby dodnes pořádně neopustil.

Ten nepovedený zápas v Blšanech byl sice mým prvním za Spartu, ale ne v lize. Tam jsem začal už rok předtím na hostování v Jablonci.

A taky se jednalo o nezapomenutelnou premiéru.

Hráli jsme na Bohemce 1:1, což byl pro Jablonec dobrý výsledek. Bod zvenku, paráda. Já šel na plac v 87. minutě a trenér Hřebík mě nečekaně vyslal na hrot, kde jsem se neobjevoval nikdy ani v tréninkách.

Dopadlo to tak, že jsem po chvíli sprintoval od půlky sám na bránu.

V takové situaci jsem se ocitnul naposledy možná jako žáček, takže můj záměr, že budu chtít na vápně obstřelovat gólmana, byl podle mě vidět přes celé Vršovice až odněkud z Edenu. A taky že jo, čitelnou střelu mi Kamil Čontofalský úplně v klidu chytil.

Přesto panovala v kabině po nadějném výsledku spokojená nálada a já byl přímo nadšený. Vždyť jsem právě debutoval v lize, co na tom, že jsem to mohl ještě podtrhnout. Dorazil jsem ze hřiště regulérně vysmátý.

A tam mě trenér Hřebík úplně zpražil, jestli si jako dělám srandu. Že nedám takovou šanci, díky níž jsme mohli vyhrát, a ještě se tlemím?

Jasně, že jsem s odstupem času porozuměl, o co mu šlo. Navíc to byl trenér, který mi od první chvíle důvěřoval. Ale tenkrát jsem úplně nechápal, co po mně vlastně chce, proč je tak naštvaný. Vždyť jsem hrál svůj první zápas, navíc úplně něco jiného, než na co jsem zvyklý. Moje emoce tehdy byly někde úplně jinde než u nějaké neproměněné šance. „Já byl v nervech, tep sto osmdesát a ty se mi tam směješ,“ připomínal mi už pobaveně i po letech trenér Hřebík, když mi vysvětloval, proč tenkrát tak pěnil.

Mimochodem, na gól v naší lize jsem čekal dalších 200 zápasů, podařilo se mi ho dát až v šestatřiceti. Šanci podobnou té na Bohemce jsem už neměl nikdy.

Jako mě ale pan Hřebík nezatratil po nepovedeném startu na Spartě, nezatratil mě ani tehdy v Jablonci. Věřím tomu, že proto, jaký fotbalista jsem odjakživa byl. Kdysi jsme se o tom bavili s Mircea Luceskem, mým trenérem po celé roky v Doněcku. Pochází z Rumunska, stejně jako gymnastka Nadia Comăneci, která jako první v historii dostala na olympiádě absolutní hodnocení, samé desítky. O ní prý bylo známé, že cokoliv jí trenér ukázal, jakoukoliv sestavu, ona byla schopná ji na rozdíl od ostatních hned na první dobrou zopakovat. Lucescu mi tvrdil, že v tomhle jsem jí podobný a taky se snažím neopakovat chyby. Prý cokoliv mi ukáže, napodruhé už dělám tak, jak mi řekl. Kdežto jiným prý poví klidně desetkrát, že mají někde zůstat nebo nějakou situaci vyřešit odlišně, a oni to příště prostě stejně nedodrží.

„Všichni fotbalisti dělají chyby. Klidně udělej každý zápas nějakou, vždycky si je ukážeme a řekneme si, jak jim předejít. Ale nesmíš opakovat pořád tu stejnou dokola,“ říkával mi.

Tenhle přístup mi byl vlastní. Protože jakmile opakuješ tu samou chybu, neposuneš se nikam dál.

Zpětně si myslím, že ve mně tohle viděl už i pan Hřebík. Věděl, že když mi něco poví, vezmu si to k srdci. A to přesto, že zpočátku v Jablonci jsem každou chvíli lepil nějakou jinou pozici. Stavěl mě tam, kde bylo zrovna místo, a já neprotestoval. Byl jsem vděčný, že můžu hrát, a neřešil jsem, že jiný post by mi třeba byl bližší.

Zodpovědnost, to je asi slovo, jakým bych sám sebe na hřišti dokázal charakterizovat. A taky asi důvod, proč jsem v životě neměl s žádným trenérem problém.

Je úsměvné, že když se dneska podívám na alba z dětství, všude jsem byl lídrem svých týmů, většinou i kapitán. Na hřišti jsme měli víc výrazných hráčů, a hlavně individuálně lepších, talentovanějších. Ale já se pokaždé i tak snažil ostatní vést, jít jim příkladem. Na fotkách z vyhlašování turnajů stojím zpravidla první v řadě, když jsem předtím kluky nějak srovnal do latě, aby stáli v lajně, a ne jak rozsypaný čaj.

Netvrdím, že jsem bezchybný a že bych byl absolutně zodpovědný ve všech oblastech života, vůbec ne. Třeba školu jsem dělal vyloženě jen z povinnosti a bylo to vidět. I tak jsem ale nikdy nebyl flákač. Spíš jen bylo poznat, že mojí prioritou je fotbal. Tím jsem žil, k němu jsem měl upnutou svoji hlavní pozornost. Dával jsem si záležet, abych byl na hřišti vždycky tím, na koho se budou moct ostatní spolehnout. Odmalička mi záleželo na výsledku, jemu jsem všechno podřizoval, takže když bylo potřeba hlavně bránit, soustředil jsem se na bránění. Rád jsem se stavěl do role toho, kdo bude ostatní jistit. Moje hra nebyla založená na riziku, nikde jsem zbytečně nekličkoval. Ne. Já radši v klidu, bezpečně rozehrál.

To byla a je moje úloha, s níž jsem v pohodě. Nepotřeboval jsem si nikdy dokazovat nic víc.

Jak v mém podání vypadá ideální fotbal, ukazovala Barcelona pod Pepem Guardiolou okolo roku 2010 a teď se tomu přibližují jeho City. Mám na mysli tu slavnou tiki-taku. Mircea Lucescu, který trénoval v Brescii, kam později právě Guardiola ještě jako hráč přestoupil, měl podobnou fotbalovou filozofii. Co vím, s Guardiolou byli v kontaktu, možná i proto si do Šachtaru vybíral tolik Brazilců. Kreativních hráčů s útočným myšlením. Protože základní princip tohohle přístupu k fotbalu je, že zápas lépe kontrolujete, když jste v držení balonu.

A zároveň potřebujete někoho, kdo těmhle ofenzivním hráčům kryje záda. Když míč ztratili, byl jsem tam já, na koho měl soupeř narazit. Ideálně tak, abych hned balon získal zpátky a zase ho předal těm před sebou.

Tak mi to bylo blízké, to jsem dělal s radostí. Šikovní kluci byli na hřišti od toho, aby něco vymysleli a nemuseli si lámat hlavu s tím, že pokud se jim něco nepovede, je hned průšvih. Zároveň jsem hrál s nimi, míč mi půjčovali a já jim ho posílal do potřebných pozic, ne, že by mě vynechávali. Byl jsem součástí kombinací, které jim měly připravit potřebné situace. Ale to oni potom šli do driblingu, do zakončení, ne já. Naopak vyloženě moje chvíle nastala tehdy, kdy jsem měl zastavit akci soupeře. Nebo ji aspoň zpomalit, aby se ostatní dokázali včas vrátit.

Je to taková fotbalová černá práce, při které o vás není moc slyšet, nejste tolik vidět, ale mně to přesně tak vyhovuje. Pro mě je důležité, že kluci vepředu vědí, že když přijdou o balon, vzadu je to zajištěné.

Tenkrát v Blšanech o mně bylo slyšet až až, o něco takového jsem nikdy nestál.

Můj ideální zápas vypadá tak, že o mně nikdo z tribuny ani pořádně neví. To totiž znamená, že jsem vždycky byl včas tam, kde mám být. Kdy nic po hřišti nehasím, protože nic ani nehoří. Pokud se hra takhle vyvíjí, a ještě vede k dobrému výsledku, je to pro mě větší ocenění, než když náhodou dám gól.

Protože já vnímám, že pokud dáme gól, dáme ho v první řadě my jako tým. Ano, je to nějaký jednotlivec, který míč pošle do branky, ale podařilo se mu to díky práci nás všech na hřišti.

Mně odmalička záleželo na tom, abychom vyhráli, aby náš fotbal nějak vypadal a měli jsme z něho dobrý pocit.

Mít tehdy na Bohemce někoho v tom brejku vedle sebe, raději – a rád – bych mu přihrál.