Tomáš Jun

Malý betonový plácek za barákem, který je skoro na každém pražském sídlišti.

U nás na Barrandově byl do čtverce a já na něm odmala bez omezení lítal a sportoval. Právě tady si mě našel fotbal. Jakmile jsem dostal na nohu míč, chtěl jsem dát gól. Jo, vím, to chce každý, ale já hned poznal, že jsem po nich hladový mnohem víc než ostatní. Cítil jsem, že se toho nebojím, že v sobě mám něco, čím se odlišuju.

Odjakživa se mi líbili střelci. Roberto Baggio, Alan Shearer, Tomáš Skuhravý.

Zkoušel jsem být jako oni a nemyslel na nic jiného. Ze školy jsem mazal na trénink do Hlubočep, kde jsem začínal. Pak jsem pokračoval mezi paneláky. Strhával jsem hru na sebe a často se stávalo, že jsem šel sám třeba proti šesti kamarádům.

Kluci sice fotbal moc neuměli, dělali jiné sporty, ale dost mi pomáhalo už to, že jsem mezi nimi kličkoval, abych si udělal prostor a mohl vystřelit. Když se nás sešlo víc, hráli jsme třeba dva proti deseti a já se snažil nabíhat si neustále dopředu, abych po přihrávce hned vypálil, nebo jsem byl odhodlaný přejít celé hřiště a dát gól za každou cenu.

Pokud jsem venku zůstal sám, dělal jsem aspoň nožičky nebo si kopal o zeď.

Mě to takhle prostě hrozně bavilo. Tehdy to byla jen sranda, ale dnes vím, že jsem se odmala nevědomky učil, jak se postavit výzvě. Udělat rychlé zakončení z prvního doteku, zvolit přesný výběr místa.

Měl jsem svůj sen, že budu známý kanonýr. Přijel jsem na jakýkoliv mládežnický turnaj a řekl si, že budu nejlepší střelec. Většinou se mi to povedlo a trochu se o mně kvůli tomu tradovalo, že nepřihrávám. Vím, že to tak opravdu mohlo působit, protože jsem chtěl každou akci dohrát. I kdyby mi tehdy někdo řekl, ať nesóluju, asi bych ho stejně neposlechl.

Lidi si rychle všimli, že se umím trefit. Z Hlubočep si mě brzy vybrala Sparta. Výměnou za deset míčů.

Z mladšího dorostu jsem šel jen na rok do staršího a pak hned následovalo dospělé béčko. Byl to frmol, vůbec jsem neměl čas vnímat věci okolo. Najednou přišel podzim 1998 a koukám, že sedím v hlavní kabině Sparty. Tehdy mi ještě bylo patnáct. Už samotný moment, kdy mě tam trenéři z rezervního týmu posílali, pro mě představoval velký zážitek.

První den si pamatuju moc dobře.

Do šatny jsem přišel jako první. Dřepěl jsem na místě, kam mě posadil kustod, potil jsem se nervozitou a jen koukal okolo, načež začali chodit hráči. Horst Siegl, Jirka Novotný, Michal Horňák. Jen tihle tři frajeři mají dohromady pětatřicet ligových titulů. Za každým jsem osobně zašel, řekl „dobrý den“ a představil se. Všichni mi nabídli tykání, ale vzhledem k tomu, jakou jsem k nim měl úctu, mi to nejdřív nesedělo. Doteď mi tohle oslovení nejde přes pysky ani u tchýně, kterou znám přes dvacet let.

Moc jsem se neprojevoval a dělal, co se řeklo.

První půlrok jsem s týmem jen trénoval a mám dojem, že jsem ho skoro celý strávil při rozcvičce v bagu. Obvykle se o to, kdo bude uprostřed, dělá „střižba“, ale já tam jako nejmladší chodil automaticky, protože mi hned vysvětlili, že „s holubama se přece nestříhá“. Jakmile jsem se dostal ven, hned při dalším kontaktu s míčem si mě někdo povodil a zase jsem mazal dovnitř.

Na trénink jsem automaticky nosil pomůcky a po jeho skončení jsem chodil hledat zakopnuté balony na spodní letenské hřiště, kde byla atletická dráha a okolo ní křoví. Než jsem z něj všechno vytahal, trvalo to někdy i hodinu, ale vůbec mi to nevadilo.

Áčko Sparty byl jeden z mých snů, přistupoval jsem ke všemu s pokorou a věděl jsem, že tohle by v mém věku moc rád dělal úplně každý fotbalista. Jsem celoživotní introvert. Kluci si toho po chvíli všimli a začali si z mé povahy v dobrém dělat srandu.

Pro mě to byl signál, že mě vzali mezi sebe. Byl jsem pro ostatní něco jako Otík z filmu Vesničko má středisková, který v Berouně řekne Beroun. Obvykle jsem jen mlčel a usmíval se.

V patnácti jsem byl na jednu stranu vyjukaný, zároveň jsem byl vyspělejší než moji vrstevníci. Mohli za to i rodiče. Táta mě sice odmala vozil na tréninky i na zápasy, ale pozornost se dělila rovným dílem mezi mě a starší ségru. Fotbal nebyl téma číslo jedna, a pokud jsem něco chtěl, musel jsem si to zasloužit.

Věděl jsem přesně, co chci. Šlo mi o to prosadit se a dost často, vlastně každý den, jsem si uvědomoval, jaké mě se Spartou potkalo štěstí. Tehdy totiž nebylo těžké získat v tomhle týmu titul. Hodně zápasů se sice muselo vybojovat a rozhodoval mnohdy jediný gól, ale kvalita byla taková, že se to většinou zvládlo. Úspěch se bral tak nějak automaticky, a kdo se dostal na soupisku, měl skoro jistotu, že je mistr. I já v první sezoně naskočil jen do dvou utkání.

Mnohem složitější než být součástí mistrovské oslavy bylo dostat se do základní sestavy. V kabině se pravidelně scházelo to nejlepší z celé republiky. Z odchovanců, které jsem znal, se přede mnou prosadili jen Tomáš Rosický a Tomáš Hübschman.

Rozhodnul jsem se dát všechno úsilí tomuto cíl – a tím si dodnes omlouvám, že jsem se v šestnácti vyprdnul na studia. Chodil jsem na obchodní akademii do Holešovic, kde jsem měl v pohodě trojky a jakmile hrozilo něco horšího, nabifloval jsem se, co jsem musel, a byl klid. Jakmile mi ale povolili individuální plán, abych stíhal dopolední tréninky, neměl jsem motivaci. Ve druháku jsem skončil a upřednostnil fotbal.

Nejsem v tomhle dobrý příklad pro ostatní. Spíš výjimka, které sázka jen na sport vyšla.

Tehdy jsem uvažoval jinak. Na školu jsem vůbec nemyslel, protože jsem se pohyboval mezi dospělými chlapy a bral to tak, že nemůže existovat nic prospěšnějšího než sledovat zblízka ty nejlepší fotbalisty. Co si budeme povídat, později mi došlo, že někteří spoluhráči hráli automaty nebo měli sklony přehánět to s alkoholem, ale já je v těchhle situacích jako mladý zobák neviděl. Byl jsem s nimi v kontaktu jen na společných akcích, nebo hodinu před tréninkem a hodinu po něm, kdy se všichni chovali jako profíci.

Vnímal jsem detaily, které mi pomáhaly. Část týmu chodila ještě před společnou přípravou individuálně do posilovny; a na konci nikdo hned neodcházel, ale následoval strečink nebo se šlo na masáž. Už tehdy se ve Spartě dost řešily i doplňky výživy.

A hlavně to všechno byli páni fotbalisti. Třeba Horst Siegl a Jirka Novotný si hodně přidávali na hřišti, záložník Zdeněk Svoboda a obránce Míša Horňák na ně často po konci tréninku centrovali. Pořád dokola stříleli na gólmana a zakončovali, dokud s tím nebyli spokojení.

Později jsem se osmělil a přidal se k nim. Viděl jsem, že kdo chce vyčnívat, musí dělat něco navíc.

Tmelila se parta i Sparta, i mimo trénink jsme byli spolu. Tehdy jsme na sebe všichni měli telefonní čísla.

Cítil jsem vděčnost. Vždyť jsem člověk, který může říct, že mu na první gól za Spartu přihrál Tomáš Rosický. On si ze mě kvůli tomu dodnes dělá srandu, protože se to stalo během přípravy v Dubaji a já vyváděl, jako kdyby šlo o Ligu mistrů. Začal jsem řvát „góóól“ na celý stadion, který byl úplně prázdný. Stejně jsem se choval i při první ligové trefě proti Plzni, jež tehdy patřila k nejhorším týmům.

Já to tak měl. Držel jsem emoce v sobě, ale když míč zaplul do sítě, spadlo to ze mě.

Letěl jsem raketově nahoru, ale snažil se pořád zůstávat svůj. Hodně mi v tom pomáhaly i obyčejné cesty domů. Jako dítě bez řidičáku jsem měl možnost jezdit na Barrandov v autě s Víťou Lavičkou, který tehdy dělal asistenta trenéra a byl ze stejného sídliště. Poznal jsem v něm hodného člověka, nezištně mi radil a vysvětloval souvislosti a vztahy v klubu, i když vůbec nemusel. Bylo mi sympatické, jak byl férový, ale jak se později ukázalo, přesně tohle mu jako hlavnímu trenérovi uškodilo, protože měl někdy problémy s autoritou. Přesto na něj nedám dopustit. Později, když slavil tituly s Libercem, a nakonec i se Spartou, jsem mu úspěchy moc přál.

Byl jsem mladý a všechno pro mě bylo nové, přesto jsem si po chvíli připadal, že jsem mezi svými. Přišlo mi, že všichni tak nějak cítí, co mají dělat. Tým držel pohromadě. Ráno před každým tréninkem se třeba půlka sestavy sešla v Parkhotelu, vypilo se společné kafe a pokračovalo se na Letnou.

Den po ligovém zápase jsme se všichni scházeli na „údržbě“. V kamrlíku pánů, kteří se starali o technické zázemí stadionu, se udělaly párky, sekaná a zhruba hodinku se posedělo. Někdo si dal pivo, někdo colu, a i když někdo hodně pospíchal, zůstal aspoň ze slušnosti deset minut. Vždy se pokecalo o tom, jak jsme hráli, ale třeba i o tom, kdo co řeší doma. Tmelila se parta i Sparta, i mimo trénink jsme byli spolu. Tehdy jsme na sebe všichni měli telefonní čísla.

Tyhle věci vytvořily úplně jiné vazby, než kdybychom jen odtrénovali a pak nás spoluhráči nezajímali. Proto jsem nikdy nedával najevo, že mě například otravuje pozice náhradníka na lavičce. Místo toho jsem pak na hřišti dělal všechno pro to, abych ukázal, že na Spartu mám. Musel jsem si počkat na příležitost.

Nešlo to automaticky a šanci jsem si poctivě vykopal za béčko v ČFL, ve třetí nejvyšší soutěži. Zápasy měly docela kvalitu a možná to dokonce bylo v něčem složitější. V lize se hrál fotbal, v ČFL nás čekal masakr, který mě rychle donutil přizpůsobit se dospělému fotbalu nejen rychlostně, ale i silově.

Soupeři, pro které šlo obvykle o výkonnostní strop, si vždy chtěli na Spartě pohonit ego, někdy do mě celý zápas naskakovali frajeři, kteří vážili přes devadesát kilo. Ti kluci věděli, že výš nepůjdou, brali to jako svůj vrchol, takže se starali, aby to byl zážitek pro všechny.

Už nevím, kde to bylo, ale slovenskému reprezentantovi Tomáši Kóňovi takhle v jednom zápase zlomili nohu. Borec na něj šel bez milosti do skluzu, vzal ho na zem a jen jsem slyšel křupnutí. Nejhorší bylo, že lidi kolem klandru ještě řvali, ať mu zlomí i druhou.

Tohle chování jsem vůbec neuměl vstřebat a přišlo mi to zcestné. Tomáš se pak sice dokázal vrátit, ale na Spartu už to nebylo. Odešel na Slovensko a kariéru měl ještě slušnou, ale tohle mu změnilo život. Poprvé jsem zblízka viděl, jak málo stačí, aby se život fotbalisty odvíjel úplně jinak, než by mohl a měl.

Já měl kliku a můj fotbalový osud nabíral obrátky.

V šestnácti první ligové zlato a cena pro nejlepšího střelce mistrovství Evropy U16, v sedmnácti první zápas v Lize mistrů a hned poločas proti Arsenalu na slavném stadionu Highbury.

Najednou mi bylo dvaadvacet. V roce 2005 jsem měl čtyři tituly se Spartou, zlato z mistrovství Evropy jednadvacítek, ceny pro talent roku i nejlepšího střelce ligy. A taky místo prvního náhradníka Milana Baroše v nadupané reprezentaci, která udávala fotbalové trendy a mířila jako černý kůň na mistrovství světa – i díky mým gólům v kvalifikaci proti Slovinsku a Finsku.

Bral jsem to skoro jako normu. Myslel jsem si, že takhle to půjde pořád výš, že mám to nejlepší ještě před sebou.

Cítil jsem se jednoduše skvěle.