Tomáš Kalas

„You are in trouble.“

José Mourinho býval na slovo skoupý. Stačilo mu jich obvykle říct jen pár, aby měl člověk v debatě s ním hned jasno, na čem je. Když ale tenkrát přišel za mnou, aby mi tím svým typicky chladným způsobem do očí nahlas řekl, že mám malér, vůbec jsem ho zprvu nechápal.

Ne a ne to pobrat.

Proč jako? Co jsem udělal? Slyším dobře?

Seděl jsem zrovna v místnosti fyzioterapeutů v tréninkovém centru Chelsea. Bylo jen krátce před začátkem sezony, ve které se zdálo, že by mi Blues mohli dát šanci zabojovat o stálé místo v jednom z tehdy nejlepších týmů na světě. A bylo mi zrovna taky dost na nic.

Tenhle náš rozhovor se odehrál na konci tréninku jen pár dní před odjezdem celého týmu na závěrečné soustředění do Severní Ameriky a mě jen chvíli předtím odnesli ze hřiště na nosítkách. 

Marco van Ginkel, mladý Nizozemec, kterého Chelsea zrovna přivedla z nizozemského Arnhemu, mi hodně nešťastným způsobem poranil nohu.

Nebyla to ale ani náhodou jeho chyba, spíš pořádná smůla.

Při jednom ze cvičení, malém fotbálku pět na pět, střílel na bránu a já mu proti střele strčil nohu do šprajcu. Byla to taková rána, že mi v noze přes balon prdla lýtková kost. 

Minutu jsem pak teda ještě vydržel na hřišti pajdat, ale jakmile hvizdem trenéra cvičení skončilo, svalil jsem se v bolestech na trávník a bez pomoci druhých se už na své znovu nepostavil.

„You are in trouble.“ 

Pořád a pořád dokola slyším i dnes slova slavného kouče, která mi v tu chvíli připadala tak bezcitná.

Tehdy jsem totiž svět velkého fotbalu jako opěvovaný talent teprve poznával. Měl jsem za to, že dvacetiletí kluci, kterým se právě rozplývá sen o životní šanci, v takovou chvíli potřebují slyšet trochu jiné věci.

Odjakživa jsem byl fotbalista, který měl choutky utíkat k atletice. 

Dělával jsem to docela často a potají tak, aby se o mém nevšedním koníčku nikdo z týmu včetně trenérů nedozvěděl. Mladí fotbalisté by se mi nejspíš smáli za to, co dělám, a trenéři by z toho taky zrovna dvakrát nadšení nebyli. Třeba si sami umíte představit, jakou atmosféru může ve fotbalové kabině před důležitým zápasem vyvolat, když jeden z tahounů týmu řekne, že nemůže hrát, protože si natáhl sval při skoku vysokém.

Pár takových momentů jsem zažil a příjemné nebyly.

Dvakrát jsem si natáhl přitahovač, jednou na dvoustovce a jednou při skoku do dálky. Napoprvé mi to ještě prošlo, podruhé už jsem průser měl. Trenér byl ras, k fotbalu měl svéraznej přístup, všichni jsme se ho báli. Chtěl, ať z nás vyrostou chlapi a ne nějaké třasořitky. 

Nechal tehdy o trestu pro mě rozhodnout kabinu, všechny mé patnáctileté spoluhráče, kteří mě na nějakou dobu odstavili a já nemohl hrát zápasy. Mnohem horší pro mě ale bylo, že jen málokdo chtěl vidět, že ve svém volnu dělám jen to, co mě baví. Všichni si mysleli, že mě do atletiky nutí můj táta. 

Je učitelem tělocviku na základce s atletickými třídami a dodnes v Olomouci s atletickým klubem spolupracuje. Je tak myslím jasné, že jsem měl k tomu sportu blízko. Tím spíš, že jsem byl odjakživa hyperaktivní dítě a nevydržel jen tak sedět doma na zadku. Zpočátku jsem jen reprezentoval školu na různých krajských soutěžích, jenže v některých atletických disciplínách jsem byl později tak dobrý, že se na mě vyptávali i v pražské Dukle. Stovku jsem už v dorosteneckém věku zaběhl za 11:09, to fakt není špatný čas.

Téma u nás doma ale atletika navzdory tomu nikdy moc nebyla, taky táta na mně totiž moc dobře viděl, že mě to k fotbalu táhne přece jen víc. 

Já měl všechny své kamarády na Sigmě, tam jsem s nimi trávil čas. Atletika mi dopřávala pouze pocit, který vám kolektivní sport nikdy nedá: Ohromně mě bavilo bojovat sám za sebe v disciplínách, které jsem si mohl pokazit jen sám a nepotřeboval k nim spoluhráče. Navíc jsem odmala miloval pocit vítězství. Ne, že bych jako atlet vyhrával pokaždé, ty nejlepší ve svém ročníku jsem ale vždycky uměl alespoň potrápit.

A to i přesto, že jsem na atletických mítincích rozhodně nenastupoval pravidelně. Závodil jsem jen v období, kdy jsme mívali ve fotbalu volno. Přesto, a nebo vlastně asi právě proto na mě ani v atletice lidi nekoukali moc hezky.

Já totiž nikdy v životě neabsolvoval jediný atletický trénink, veškeré mé úspěchy vycházely jen z mého přirozeného talentu a z toho, co jsem si odběhal na fotbale. Byl jsem unikát a spoustu lidí tím štval. Mezi dalšími atlety jsem vlastně neměl ani žádné kamarády, nebyl jsem moc oblíbený. Pozdravili jsme se, já vyhrál a na pár týdnů zase zmizel. To bylo vše.

Vždycky se říkávalo, že kdo umí přeskočit sám sebe, umí skákat do výšky. Dnes měřím 184 centimetrů, už v šestnácti jsem přeskočil laťku o dva centimetry vyšší. Jsem taky mistr České republiky ve skoku dalekém do sedmnácti let, ve sprintu na sto metrů jsem to zase ve stejné kategorii dotáhl k bronzu. To jsou mé kariérní highlighty, poslední atletické úspěchy před tím, než jsem se definitivně rozhodl, kterému sportu dám přednost. 

Na to, že jsem dělal atletiku v podstatě na černo, to vůbec nebylo špatné. Právě na základě těhle výsledků mě také přímo na republice lanařili do Prahy. Byl to sám Tomáš Dvořák, česká atletická legenda, který tam tátu oslovil, aby mě dal na desetiboj. Snažil se ho přesvědčit, že bych v tom mohl být fakt dobrej.

Zrovna desetiboj měl krátce po zlaté éře Dvořáka s Romanem Šerbrlem mezi lidmi v Česku zvuk, takže se to poslouchalo docela hezky, jenže já i táta jsme měli hned jasno, že ze mě stejně bude fotbalista. Když dáme stranou, že mě hrát fotbal stejně bavilo o trochu víc, myslím, že svou roli sehrála i pragmatická stránka věci: Ve fotbale nemusíte být zdaleka ti nejlepší ve svém ročníku, abyste se jím i v lize mohli živit. V atletice musíte být nejlepší v Česku a někdy ani to nestačí.

Nechci rozhodnutí tehdy mladého kluka svádět jen na peníze, ale našlápnuto dělat sport naplno jsem měl jako mládežnický reprezentant taky ve fotbale. 

Vsadit tehdy na atletiku by byl mnohem větší gamble.

„Nemyslím si, že by bylo dobré, abych hrál.“

Můj druhý rozhovor s José Mourinhem se odehrál u pisoárů v útrobách Stamford Bridge o přestávce jednoho ze zápasů Premier League. Jen krátce předtím, než šel Mourinho do kabiny povzbudit náš tým, který se v prvním poločase v londýnském derby s Fulhamem herně trápil.

I jako nehrající jsem měl do kabin během domácích zápasů přístup, proto jsem si tam o pauze zašel taky odskočit. Mourinho na mě od vedlejší mušle jen tak mrkl a z ničeho nic na mě vypálil, jestli jsem připravený za tři dny hrát pohárový zápas proti Swindon Town, týmu ze třetí anglické ligy.

Bylo to jen pár týdnů poté, co mě z tréninku odnesli na nosítkách. Přestože rekonvalescence trvala mnohem kratší dobu, než si týmoví lékaři mysleli, a já už nějaký ten čas trénoval s A týmem Chelsea znovu naplno, na to, abych skočil do ostrého zápasu - byť proti totálnímu outsiderovi - jsem si nevěřil.

Věděl jsem, že proti nám bude stát soupeř z nižší ligy, který půjde do všeho po hlavě. Bude hrát do těla, silově a s nadšením. V té době se ještě nedávaly přímé červené karty, o to větší řežba to často na hřišti byla. Prostě stará dobrá Anglie.

Že bych hrát neměl, jsem proto upřímně Mourinhovi řekl.

„Trenére, já té noze nevěřím. Nemyslím si, že jsem stoprocentně fit. Ještě potřebuji chvíli čas.“

Pořád mám za to, že to bylo správné, nesobecké a s ohledem na celý tým i férové rozhodnutí. 

Prostě jsem v tu chvíli na hajzlech u mušle fakt nevěřil tomu, že když se dostanu znovu do šprajcu, zraněná noha vydrží. I na tréninku jsem ještě cítil, že mě zranění stále omezuje ve věcech, které jako stoper musím na hřišti dělat, a ostré souboje vypouštěl.

"Dobře, jak myslíš," řekl Mourinho a odešel.

Chelsea ten zápas i beze mě zvládla. Marco van Ginkel, ten kluk, který mě před sezonou zranil, si v něm ale utrhl křižák a pak si zranění ještě dvakrát obnovil, to ho v podstatě stálo slibně rozjetou kariéru.

Také ke mně se později dostala informace, že jsem si u trenéra zavařil. Fakt, že jsem na záchodech de facto odmítl za Chelsea nastoupit, prý hrál důležitou roli v tom, kolik mi nakonec Mourinho dal v Premier League v dalších zápasech šancí. Lidé z klubu mi až po jeho odchodu nepřímo přiznali, že mě v tu chvíli odepsal.

Byl jsem nejspíš v jeho očích vytřepaný kluk a posera.

Nikdy jsem nebyl kdovíjak super fotbalista. 

Nevidím důvod, proč bych to o sobě nemohl takhle upřímně říct. Proč sám sobě nebo vám něco nalhávat.

Ze začátku jsem byl rychlý a měl dobrý výskok, to mi v Česku stačilo. Později v Anglii jsem taky zesílil, takže se mnou soupeři často nechodili do soubojů. 

Mám celou svou kariéru postavenou na fyzických atributech.

K tomu všemu jsem navíc uměl přidat i jistou chytrost, předvídání. Zkrátka jsem dobře četl hru.

Na trávníku jsem stačil nejrychlejším útočníkům soupeře, také na posledním EURO v Maďarsku jsem byl mezi hráči, kterým na turnaji naměřili nejrychlejší sprint. S rychlostí 33,1 kilometrů za hodinu jsem tehdy překonal i Kyliana Mbappého. A nebyl to přitom můj osobní rekord, ten mi změřili v minulé sezoně v pohárovém zápase proti Manchesteru City, kdy jsem překonal hranici šestatřiceti kilometrů za hodinu, to moc jiných fotbalistů na světě nezvládne.

Taky je ale třeba přiznat, že když přišlo na hru s balónem a rozehrávku, zas tak hustý player už ze mě nikdy nebyl. Nejspíš to je taky důvod, proč jsem se nikdy pořádně neprosadil v Premier League, přestože v Championship, druhé nejvyšší a přece jen výrazně soubojovější anglické soutěži, jsem léta patřil mezi nejlépe hodnocené stopery. S nadsázkou o sobě proto celou kariéru s úsměvem tvrdím, že jsem jen atlet, který kope do míče. 

Takhle jsem s tím úplně OK. 

Ve fotbale jsem to totiž nakonec dotáhl mnohem dál, než jsem si uměl sám dřív představit, a rozhodně mnohem dál, než mi po sérii atletických zranění na samotném začátku předpovídali i doktoři.

Jako mladý kluk, který se věnoval dvěma sportům najednou, jsem měl spoustu zdravotních problémů. Bylo mi šestnáct, když jsem drtivou většinu zápasů ještě v dorostu Sigmy hrál nadopovaný paraleny a ibalginy, abych na hřišti vydržel běhat naplno alespoň sedmdesát minut a zbytek nějak dokulhal. Tehdy mi to přišlo přirozené, dnes a později i v dalších klubech mi to s vědomím, že nemůžu hrát naplno, nepřišlo vůči spoluhráčům fér.

Píchalo mě někde mezi zadním stehenním a sedacím svalem, podprdelákem, jak se u nás v Olomouci říká. Pravděpodobně šlo o začínající artrózu v kyčli, ale bůh ví, co mi doopravdy bylo. Takhle jsem se trápil, dokud to šlo a než mě agenti dostali na vyšetření k docentu Kolářovi. V mém těle lékaři našli spoustu věcí, kterým jsem jejich latinským jazykem nerozuměl. Podstatná pro mě byla jen věta na konci výstupní zprávy, ve které se psalo jasně a česky, že lékaři nadále nedoporučují vrcholový sport. 

Pamatuju si, že zatímco naši z toho byli zdrceni, já s tím byl relativně v pohodě. Žádný kluk tohle v šestnácti pochopitelně slyšet nechce, ale já se k nějaké zářné kariéře nikdy moc neupínal. Tátovi jsem tenkrát řekl, že když to opravdu nepůjde, začnu studovat vysokou a bude ze mě učitel. Společně jsme zprávu roztrhali na malé kousíčky a za pár měsíců, když bolesti po sérii intenzivních cvičení břišních svalů přešly, už jsem znovu běhal po fotbalovém hřišti.

V celé své kariéře jsem zažil spoustu úsměvných i vážných zranění, tahle bolest se ale dodnes neozvala.