Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 2
e-shopJako finále
Stade Vélodrome v Marseille je ohromný stadion. Největší ve francouzské lize. Stál jsem tam na hřišti před svou brankou a najednou jsem se musel ptát sám sebe, co tu sakra dělám.
Tisíce diváků bylo na tribunách okolo mě.
Byli za mnou.
Byli naproti mně.
Všude spousta lidí a mezi nimi já. Ten samý člověk, který se před dvěma týdny v Brně podílel na porážce Sparty 0:2 po ostudném výkonu a poslouchal, jak na něj řvou vlastní fanoušci. Křičeli, že mě nepotřebujou, že chtějí zpátky Davida Bičíka. Po zápase na nás čekali u autobusu, jak už to ve Spartě v podobných chvílích bývá, aby nám vysvětlili, že už máme vážně zabrat.
Těm čtyřiceti tisícům na tribunách v Marseille jsem naproti tomu byl vcelku ukradený. Nepřišli kvůli mně. To já dorazil, abych upoutal jejich pozornost. Abych předvedl, že něco umím.
Abych ukázal, jaký fotbalista a jaký člověk se ze mě během předchozích let stal.
Chci chytat finále Ligy mistrů.
Takhle konkrétní je můj cíl. Mám jasno, k čemu směřuju, proč fotbal hraju a proč mu tolik obětuju. Proč musím pracovat víc než všichni ti, kteří mají šanci se na stejnou úroveň dostat.
A taky vím, že každý zápas musím chytat, jako by se už o finále Ligy mistrů jednalo.
To mi poradil jeden moudrý pán už kdysi při mých začátcích v Hradci. Protože jedině když budu se stejnou váhou brát i tuctové ligové utkání proti outsiderovi na začátku prosince v minus deseti před pár stovkami lidí, když i tehdy budu úplně stejně soustředěný jako bych se koncem května oblékal do dresu Realu Madrid, dokážu se ke svému snu dál přibližovat.
Když si představím finále Ligy mistrů ve chvíli, kdy se mi v létě v posilovně už vážně nechce sednout k dalšímu stroji, hned vím, proč to všechno dělám.
Proč si třeba ani nemůžu o víkendu dát s kamarády pivo, což moji vrstevníci berou jako samozřejmost.
Je mi jasné, že se až na absolutní vrchol nikdy nemusím dostat. Že Ligu mistrů možná nikdy nevyhraju. To ale neznamená, že se o to mám přestat snažit. Třeba vyhraju francouzský titul. Třeba se mi podaří něco velkého s národním týmem. Třeba zažiju úžasnou kariéru.
To všechno díky tomu, že jsem si za něčím šel. Za něčím jsem směřoval.
Fotbalový život je všude na světě stejný. Týden se připravujete na něco, co je vzhledem k vašemu hodnocení i vlastnímu pocitu nejdůležitější. Na zápas. Nikoho nezajímá, jak trénujete, jak se chystáte. To je rutina, již podstupuje každý. Pokud se vám ale nepovede zápas, je celá příprava rázem v tahu. Příště už můžete být na lavičce. Pak na tribuně.
Proto je důležitá koncentrace. Nastavení mysli správným směrem.
Zásadní je jen a pouze skutečnost, jak jste si poradili ve chvíli, kdy o něco šlo. Hráč ani nemusí být celé utkání vidět, ale když v situaci, kdy je to třeba, předvede záblesk geniality, poznáte, že na to má. Jestliže já jako brankář pětkrát špatně rozehraju a nakopnu míč do autu, je to úplně jedno, pokud v pětaosmdesáté minutě chytím šanci, z níž mohl soupeř srovnat na 1:1. Všichni si budou pamatovat jen tenhle okamžik. Budou vědět, co jsem udělal pro to, abych zbývajícím deseti chlapům na hřišti a lidem na tribunách pomohl k radosti.
Cestou na každý zápas si opakuju ty samé věci. Třeba abych se soustředil jen a pouze na balon, protože cokoliv jiného mě může rozhodit.
Jen balon.
Devadesát minut hry je pro člověka celkem krátká doba na to, jak moc díky nim může ovlivnit celý svůj život.
Často si připomínám, co se mi povedlo v předchozích letech, nebo si pouštím na YouTube zákroky velkých gólmanů. Snažím se dopředu si v hlavě přehrát, jak bude utkání vypadat. Pokud několik dnů dopředu přemýšlím o dalším soupeři, o tom, co mě proti němu čeká, pokud se koncentruju i na nudný rozbor u videa, tehdy jsem v klidu, že jsem nic nepodcenil. Mám ze sebe dobrý dojem a vím, že i když se mi třeba na hřišti něco nepodaří, příště to bude zase dobré.
V Rennes máme v týmu mladého gólmana, je tu už čtvrtým rokem. Když jsem přestoupil, byl oproti mně daleko lépe fyzicky připravený, uměl lépe i technické věci. Chybělo mu ale to nejdůležitější. Ukázat obojí v zápase. Vyřešit díky tomu momenty, které přinese jen utkání. To já mnohdy za trénink nechytnu nic. Až si kvůli tomu připadám blbě. Jsem typ, který když něco dělá poprvé, dělá to nejdřív špatně, nejde mu to. Zvlášť ve Francii jsem v pětadvaceti poznal spoustu věcí, jaké jsem dosud neviděl. To se vám pak do mysli snadno vkrade pocit, že nic neumíte.
Co to tu vyvádíš, vždyť ty seš úplně marnej, když nezvládáš tenhle základní detail…
Vzadu v hlavě mám ale zakódováno, že to nejdůležitější přijde až při zápase. A že stačí věci pečlivě opakovat, dokud se je nenaučíte. Taky občas v podobných chvílích udělám něco, čím si připomenu, že nejsem tak špatnej. Drobnosti, u nichž vím, že je zvládám. Kopnu si balon z ruky pravačkou, ze země levačkou, trefím s ním břevno.
Jsou to maličkosti, ale díky nim si uvědomím, že jsem to přece pořád já. A že něco umím.
Stále jsem k sobě i dost kritický. Až tak, že mi okolí tvrdí, abych v tomhle ohledu trochu ubral. Jako příklad může posloužit příprava z uplynulého léta proti Anderlechtu. Chytil jsem v tom utkání dvě penalty.
Žádná náhoda, já je vyloženě chytil. To se mi v životě nestalo.
Byla paráda poslouchat ohlasy, jaká to byla pecka, a že to lidi ještě neviděli. No jo, jenže já taky dostal ze hry tři góly a při všech jsem mohl udělat něco líp, přestože nebyly vyloženě moje. Vím, že se zlepším jen tak, když se zaměřím na tyhle tři momenty a rozeberu si je.
Říkají mi, že bych prý chtěl dělat všechno až moc dokonale, což ani nejde.
To ale přece neznamená, že se o to mám přestat snažit.
Už v začátcích kariéry jsem se svojí upřímností míval potíže. Snažil jsem se do rozhovorů líčit věci tak, jak je skutečně cítím, a neuvědomoval jsem si, že si je každý člověk může vyložit různě. I když byly mé myšlenky napsané přesně tak, jak jsem je myslel – což ale taky nebylo vždycky pravidlem – stejně je nemusel někdo jiný vnímat z mého pohledu. Lidé jsou obecně rádi, když sportovec říká něco jiného, než co jsou zvyklí poslouchat stále dokola, zase mu ale okamžitě omlátí o hlavu, pokud něco pokazí.
Potřeboval jsem zkušenosti nabrat i v tomto ohledu. Přestože se kolikrát potvrdilo, že jsem měl pravdu.
Třeba když se sparťanský kotel vymezoval proti spoluhráči Timmy Konatému, zatímco běžní fanoušci se mu snažili vyjádřit podporu. Vznikaly absurdní situace, kdy tribuny pískaly na ultras, kteří zase pískali na Timmyho. My přitom v tu chvíli měli problémy se zraněními, sahali jsme do juniorky a potřebovali jsme povzbudit. Takové události nám nepomáhaly. V tomhle duchu jsem mluvil po jednom ze zápasů a sesula se na mě kritika. Slyšel jsem, ať táhnu někam. Když o pár měsíců později to samé prohlásil Tomáš Rosický, mělo to úplně jinou váhu. Stačilo, aby stejný názor řekl někdo, koho všichni sparťani berou. Tehdy jsem zjistil, že se holt všem nezavděčíte, ačkoliv máte ty nejlepší úmysly.
Největší školu pro mě ale představovala moje slavná genderová aféra.
Říjen 2016, zase zápas v Brně za Spartu. Gól na 3:3 v nastaveném čase jsme dostali z obřího jednoznačného ofsajdu, který neodmávala čárová rozhodčí paní Ratajová.
Už jen proto, co se stalo, jsem byl plný emocí. Když jsme se ale za paní Ratajovou po závěrečném hvizdu šli zeptat, co to mělo znamenat, a chybu jí vyčíst, odvětila nám, že toho máme nechat. Že jsme „na to předtím měli devadesát minut“ tak co si teď stěžujeme.
To byl totální výsměch do obličeje. Začalo pracovat ego. Když si mě hned potom vyžádali na rozhovor pro televizní Dohráno, prohlásil jsem, že ženy by měly zůstat u plotny, a ne rozhodovat mužský fotbal.
Pán z iDnesu, který tahle moje slova zřejmě zaslechl a potom napsal do článku, musel stát někde opodál. Já se bavil jen s redaktorem České televize. Ten za mnou pár minut nato přišel do kabiny, jestli nechci rozhovor přetočit, že bych z toho mohl mít zbytečně průšvih. Souhlasil jsem, sám jsem si totiž hned uvědomil, že co jsem vypustil z pusy, není vhodné říkat.
Jenže na iDnesu se moje slova stejně objevila. Druhý den už nebylo záchrany.
Cestou autem na trénink jsem zjistil, co se děje. Začaly se ke mně snášet reakce, neustále mi zvonil telefon. Říkal jsem si, jestli jsem někoho zabil. Nebo jsem vykradl banku? Někomu jsem unesl dítě? Volali mi mimo jiné snad všichni nadřízení ze Sparty. Trenér, lidi z managementu. Chtěli mě poučit a upozornit, že to byla chyba, že tohle si nemůžu dovolit.
Já to ale v tu chvílí už dávno věděl. Věděl jsem to dvě minuty po skončení původního rozhovoru.
V tu chvíli mi připadalo, že mi každým okamžikem cestu zahradí SWAT, seberou mě a někde zakopou. Přes sociální sítě a kvůli podobnému prohlášení spoluhráče Lukáše Váchy se ta situace tak vyhrotila, že jsem všem z rodiny zakázal číst jakékoliv komentáře.
Ti, kteří se dokázali vžít do mé situace, mě snad dokázali pochopit. Věděli, že jsem nechtěl urazit všechny ženské světa. Ale připadalo mi, jako by lidi bavilo do toho bušit, jako by jim dělalo dobře, že se negativní vlna snáší na hlavu dvou fotbalistů.
Přesto, z mé strany se jednalo o chybu. Vím to a od té chvíle bojuju i za to, aby si mě veřejnost pamatovala i z jiného důvodu než jen proto, že jsem urazil ženskou rozhodčí. I proto jsem postupně rozjel intenzivní komunikaci na svém Facebooku, Twitteru a Instagramu.
Tam můžu říkat věci, které mi přijdou zajímavé. Můžu tam ukazovat, co obnáší moje profese. Jak se po přestupu do Rennes změnil můj život, jak tu trénujeme. Vím, že všechno bude podané tak, jak to cítím, můžu použít jakoukoliv vlastní myšlenku či přirovnání. Nemusím se spoléhat na jiného člověka, který bude moje slova přepisovat.
Moje profily už sleduje hodně lidí a já jsem rád, že svými postřehy třeba někomu pomůžu a poradím, někomu odpovím na otázku. Tohle je pro mě nejlepší způsob komunikace s fanoušky.
I díky tomu vnímám, jak se můj mediální obraz po odchodu ze Sparty změnil. Jednak už jsem braný jako jiný hráč, než když jsem chytal jen českou ligu, lidi taky víc zajímá, jak to vypadá ve Francii, protože dění ve Spartě mají denně všude možně dostupné.
A každý ví, co je tam špatně, ale to už je jiný příběh.
Ano, vytvářet příspěvky na sociální sítě mi bere čas, ale zároveň nedělám nic, čemu bych se běžně nevěnoval. O fotbale jsem přemýšlel vždycky. Vždycky jsem sledoval, co dělají ostatní jinak a proč jsou zatím lepší než já.
Teď pouze tyhle své myšlenky posílám dalším lidem.
Jsem přesvědčený, že jen tímhle způsobem se v očích veřejnosti změní obraz českého fotbalisty. Čím víc kluků se takhle bude projevovat, tím líp. Lidé se přece nemusejí dozvídat, jak vypadá život sportovce jen v té chvilce, kdy je na něj upřená pozornost. A to ještě mnohdy jen u těch, kteří působí doma, o nás v zahraničí se dočtou maximálně v přehledu výsledků.
Je jen na nás, jak se budeme prezentovat pomocí možností, jaké dnešní doba umožňuje. Snažím se pro tenhle pohled zlomit co nejvíc spoluhráčů z národního týmu, protože i mě zajímá, jak vypadá běžný den Patrika Schicka, Tomáše Kalase, Vládi Daridy, Pavla Kadeřábka, Tondy Baráka, Kuby Jankta a dalších. Třeba Tomáš Vaclík je v tomhle ohledu taky hodně aktivní a já se vyloženě těším, co nám ukáže po svém přestupu do Sevilly o španělské soutěži, kde jsme dlouho nikoho neměli.
Tím, že budeme sami ukazovat, o čem je náš život, a zvlášť ten v zahraničních klubech, postupně přesvědčíme lidi, že český fotbal nejsou jen problémy spojené s FAČR, zdejší asociací. Že máme i spoustu hráčů, kteří se dokázali někam propracovat a dělají věci, které je posouvají ještě dál.
Proto ukazuju své tréninky. Proto jsem udělal velkou analýzu své současné přípravy pro Sport Magazín. Náš trenér brankářů v Rennes je takovému přístupu nakloněný a já chci, ať co nejvíc lidí z Česka vidí, čemu se na trénincích věnujeme a jak moc je to rozdílné od toho, na co jsme zvyklí. Připadá mi smysluplné poslat dál, co se sám dozvídám. Ne si urputně držet nabyté know-how a říkat si, jaký jsem borec a že to dělám dobře, aby mě náhodou někdo nepředběhnul. Ne. Hodlám pomoct ostatním, aby měli možnost srovnání.
Abych ukázal, že já to dělám takhle a vy můžete taky. Dělám to pro další lidi, pro mladé gólmany, aby je to obohacovalo a ptali se dál. Ne abych honil lajky.
Podobné informace by měly zajímat i vedoucí představitele našich klubů. Ať vidí, co se dělá v zahraničí správně.
Vždyť Rennes teď prodalo hráče z místní akademie po pětasedmdesáti zápasech v lize za patnáct milionů eur. To se pro český klub rovná postupu do Ligy mistrů. V týmu máme pět dalších podobných. Jednoho chce Dortmund za pětadvacet milionů eur, jiného zase Juventus za šedesát, a to ho sem loni koupili za sedmnáct.
Řekl bych, že tu asi něco dělají správně.
Třeba jen to, že dávají šanci mladým a neberou ji jako jeden dva zápasy, kdy se musejí ukázat. Dají hráči jednu sezonu. I mně tohle zpětně trenér gólmanů přiznal. Ve chvíli, kdy už všichni viděli, že jsem se vypracoval v jedničku mužstva a budu tak i pokračovat, mi řekl, že stejně chtějí vidět, jak zvládnu celý rok. Hodnotit kratší úsek není ve fotbale nikdy objektivní. Každý má slabší i silnější období, každého ovlivňuje tým okolo něho.
Funguje to takhle v současné Spartě? I ona má spoustu kvalitních hráčů. Jenže než aby se určilo, na koho se sází, připadá mi, že všichni jen čekají na chybu toho druhého, aby se otevřelo místo v sestavě. Možná i proto jsou v ní kluci tak zaťatí. Každý se musí rychle předvést, nebo se po pár utkáních pakuje.
I já to tam tak měl. Hodně jsem myslel na všechny lidi, kteří by mě chtěli vidět mezi náhradníky. Nebyli to primárně spoluhráči ani brankářští kolegové, ale všichni ti, jimž se nelíbilo, jak chytám, jimž jsem nebyl sympatický, kteří viděli každou moji sebemenší chybu a rádi na ni poukazovali. Někdy mi připadalo, že víc než na své výkony se soustředím na to, abych takovým lidem dokázal, že mám na to za Spartu chytat.
Konkurence existuje všude. Byla na vesnici, kde jsem začínal, a bude i v tom finále Ligy mistrů, jestli se do něho skutečně dostanu. Nervózní a nedůvěřivá atmosféra je ale to, co ničí i nadějné hráče.
Odjakživa mám problémy s váhou.
Oproti běžným chlapům a při své výšce vypadám spíš hubený, ale na fotbalistu přece jen trochu oplácaný jsem. Jak na chvíli vypadnu z tréninku, kvůli dědičnosti mi jdou kila nahoru snadno. Dělám ale v tréninku všechno, co ostatní, nikdy mi to při chytání nevadilo a nepřekáželo to mojí pohyblivosti v brance.
Rozhodně ne natolik, abych si o sobě přečetl, že o mně můj trenér prohlásil, že mě kvůli nadváze nenasadil.
Andrea Stramaccioni, který vedl Spartu od léta 2017, mi to osobně nikdy neřekl. Když se ho ale na začátku sezony novináři zeptali, proč přede mnou upřednostnil Martina Dúbravku, něco musel odpovědět. Prý mám nadváhu.
My ve skutečnosti do poslední chvíle nevěděli, kdo bude chytat při prvním soutěžním utkání sezony v Bělehradě. S Martinem možná trenér mluvil, ale já až dvě hodiny před zápasem uviděl na tabuli sestavu, v níž bylo napsané jeho jméno.
To bylo celé. Žádný důvod, žádné vysvětlení.
Když jsem se vrátil do branky a přispěl k výhře 1:0 proti Mladé Boleslavi čistým kontem, měl jsem radost. Byl jsem vděčný, že kouč zase ukázal na mě. Tedy… Nebylo to jen tak, ještě ráno mě kondiční trenér vážil. Asi jsem se mu už vešel do tabulek, tak jsem mohl nastoupit. Potom jsem ale zjistil, jak se následně Stramaccioni vyjádřil o Martinovi.
Nechal se slyšet, že z jeho pohledu jsem stejně od začátku přípravy byl číslo jedna já.
Takže Martin, který týmu hodně pomohl a zaujal zahraniční kluby, byl vlastně tak trochu navíc? Jak to měl chápat? Podle mě šlo o hodně necitlivá slova. Takhle by se trenér podle mého názoru neměl chovat.
Podivných prohlášení kouče Stramaccioniho se ovšem během jeho sparťanského angažmá nakonec nastřádalo tolik, že moje nadváha a nedůvěra v Martina byly v kontextu toho, co postupně řekl o dalších spoluhráčích, vlastně běžný komentář.
Jak moc jiné jsem zažil jednání v Rennes.
Tam sotva jsem dorazil, po pár trénincích si nás trenér všechny čtyři gólmany zavolal do kanceláře. Řekl, že rozhodně to není tak, že když jsem nový, automaticky budu chytat. Že ale další zápas proti Marseille dostanu šanci já.
Mně bylo jasné, že je jen na mně, jak se předvedu, a ostatní kluci věděli, na čem jsou.
Zase růžovej dres!
Na Spartě se mi kvůli němu smáli fanoušci a před prvním zápasem za Rennes jsem se dozvěděl, že i tady ho budu nosit. Je to prkotina, ale stejně se mi k ní občas vracely myšlenky v den mojí premiéry proti Marseille.
Hlavou se mi ale na hotelovém pokoji přes den honila i spousta dalších věcí. Měl jsem dost času, protože se hrálo až v devět večer.
Jednak jsem měl ohromnou radost a motivaci, že se můžu ukázat před dalším zápasem doma proti Nice, kam přijede celá moje rodina i s rodiči. Dorazili by tak jako tak, ale teď jsem mohl svým výkonem ovlivnit, jestli mě budou moct vidět přímo na hřišti, než abych jim mával ze střídačky nebo z jiné části tribuny. Zároveň jsem ale nevěděl, co čekat. Připojil jsem se teprve před pár dny a netušil jsem, jaká bude atmosféra zápasu, co se v týmu před výkopem dělá, jak vůbec kluci přede mnou hrají. Sám jsem nedokázal odhadnout, jestli jsem na francouzskou ligu vůbec připravený.
Jestli zvládnu chytit střelu Payetovi.
Jestli je vůbec v našich silách na Marseille vyhrát.
Z týmu byla patrná skepse, protože se nepovedl start do sezony. Za úvodní čtyři kola kluci ani jednou nevyhráli a já z nich necítil sebevědomí. Nepřipadalo mi ani, že jsem dorazil do kdovíjak velkého klubu, kde bych se potkal se světovými hráči.
Ne, čekal mě zápas, který jsem si po hodně dlouhé době nedokázal dopředu příliš představit.
Vždycky se snažím myslet pozitivně a i tady jsem jakýkoliv strach zahnal pocitem vděčnosti za možnost, jakou jsem dostal. Možnost, jaké se mnozí jiní třeba nikdy nedočkají.
A pak to ze mě na hřišti všechno spadlo. Už ve druhé minutě jsme šli do vedení nádhernou patičkou. Za pár minut nic extra vypracovaného, jen dobře odražený balon a najednou byl stav 2:0 pro nás a já věděl, že když nedostanu dva góly, bude to dobré. Každou další akcí, kterou jsem musel řešit, jsem si taky víc a víc potvrzoval, že tohle zvládnu. Že tu nejsem náhodou.
Některé okolnosti jako brankář těžko ovlivníte. Potřebujete ale pocit, že se v herních situacích rozhodujete správně. Že jdete na centr, jak máte. Že vybíháte včas. Já tehdy měl hodně balonů na noze a dal jsem si záležet, abych každý rozehrál přesně a soustředěně. Tím jsem se dostával do pohody. Následovaly dvě situace, balony z boku do vápna, při nichž jsem byl nejdřív ostražitý.
Přece jen jsem nevěděl, jak je protihráči kopnou. Bude to stejné jako v české lize?
Někdo v takhle vypjatých momentech radši zůstane stát zalezlý na čáře. Váhá. Já ne. Já pro míč šel.
A chytil jsem ho.
Chtěl jsem být tím, kdo má nad hrou kontrolu, ne na ni jen reagovat. Připadalo mi, že přesně díky tomuhle nastavení se i spoluhráči uklidnili. Viděli, že si věřím. Třeba i díky tomu jsme se rychle dostali do vedení.
Vyhráli jsme 3:1. Inkasovaný gól v závěru mě vůbec netrápil, měl jsem radost z toho, co se ten večer odehrávalo na trávníku přede mnou. Z toho, že mě hned nasadili, že jsem kluky přesvědčil.
Že tu vůbec jsem.
Brzy jsme začali pravidelně vyhrávat, porazili jsme s čistým kontem i Paris St. Germain a já si na sebe s obranou čím dál víc zvykal. Chytal jsem pořád stejně, ať jsme vítězili nebo prohrávali, a hlavně jsem ukázal, že mi tým může věřit. Přece jen jsem nepřicházel jako někdo, kdo za sebou má mezinárodní úspěchy. Byl jsem brankář z ligy, o níž toho Francouzi ani moc nevědí. Netušili, kdo jsem.
Ve fotbale to je vždycky o šanci, kterou vám někdo dá, i o tom, jak se jí chopíte.
Jak jsem začal víc a víc poznávat kolegy brankáře, bylo mi jich i trochu líto. Hlavně toho, který plnil roli dvojky. Zjistil jsem, jak je skvělý a že se jen v nevhodnou dobu zranil. Nebýt toho, třeba bych vůbec nepřišel.
Na druhou stranu, všichni postupně svoji šanci dostali. Až já ji využil, se mnou v zádech začal tým vyhrávat. S tímhle vědomím a se vzpomínkami na to, že jsem taky býval v pozici toho, kdo sedí na lavičce, jsem přestal s veškerými úvahami na téma, kdo jiný by si zasloužil být na mém místě.
Čím dál víc jsem si taky uvědomoval, že jsem se najednou stal součástí něčeho, kam se investují ohromné peníze a pozornost. A že jsem tam platný.
Velká změna oproti tomu, jak mě vnímali ve Spartě.
První půlrok byl super.
Přicházel jsem s tím, že v Liberci na hostování se mi dařilo, ale přece jen jsem čekal, že mi nějakou chvíli potrvá, než si zvyknu na větší klub, jakým Sparta je. Taky jsem dorazil do dvojice k Davidovi Bičíkovi, výbornému gólmanovi se spoustou zkušeností, sparťanovi jako řemen, jehož tu milují a který byl předtím zvolený kabinou jako nejlepší hráč týmu. To je pro mě největší ocenění.
Dokázal jsem ho ale rychle vyšoupnout. Dostat se před něj.
Už v zimě se objevila první nabídka na zahraniční přestup. Anglický Bristol. V tu chvíli jsem začal vnímat, že se na mě pohlíží jako na někoho, kdo by chtěl zase rychle pryč. Třeba jsem si tenhle pocit vsugeroval mylně, ale připadalo mi, že v očích zdejších lidí jsem najednou tím, kdo ve Spartě ani nechce být.
V téhle sezoně, již jsme i přes spoustu těžkostí zakončili na třetím místě, se nám dařilo v Evropské lize. Nastoupil trenér David Holoubek a v zimní přípravě nastavil řád. Hráli jsme skvěle, na soustředění jsme porazili i Zenit Petrohrad a celou zimu jsme cvičili nový systém na nádherných hřištích, sázeli jsme na technický fotbal, všechno klapalo.
Pak jsme v prvním kole play off Evropské ligy přijeli do Rostova, kde byla ukrutná zima, a na místním oraništi jsme dostali 0:4, červenou kartu a všechno bylo fuč.
Najednou nervozita, hra na výsledky, odvolaný trenér, řešilo se, kdo z hráčů odejde… Tehdy mi skutečně připadalo, že všem úplně nesedí, že chytám já.
Třeba to bylo mnou, třeba jsem podvědomě trochu povolil, když jsem se dokázal usadit na pozici jedničky. Především mi ale došlo, že vlastně pryč opravdu chci a jestliže teď mám šanci, proč ji nevyužít.
Když budu jen přemýšlet, jak se cítí kluci v kabině, trenér, který na mě spoléhá, nebo lidi, kteří mi fandí, nikam se v kariéře nedostanu. To bych si najednou mohl jednoho dne uvědomit, že jsem promarnil životní příležitost. A nemyslím jen tu fotbalovou. Vždyť já díky své sportovní úrovni mám možnost zjistit, jak se žije v jiné zemi, naučit se jiný jazyk, dát ohromný rozhled svým dětem. Ano, na hřišti jsem týmový hráč a pokud stojím v brance svého klubu, odevzdám mu maximum. Proto, aby se mu dařilo a proto, abych se zároveň já ukázal. Ale jestliže se mohu posunout dál, jsem to jen já a moje rodina.
Moje kariéra. Můj život.
Nikdy bych si třeba nedovolil říct, že jsem bůhvíjaký sparťan. Jsem Hradečák, tam se během dospívání utvářela moje osobnost po všech stránkách, tam jsem vyrůstal.
Spartu jsem bral jako skvělou možnost. Nevěděl jsem, jestli tam vydržím rok nebo pět let. Netušil jsem, na co mám, co dokážu. Najednou jsem zjistil, že zvládám i velké zápasy jako ty proti Plzni a Slavii, že ustojím evropské poháry, vychutnával jsem si kulisu, která při podobných příležitostech na Letné bývá úžasná. Umím si díky tomu představit, jak obdivovaní a oceňovaní se tu za dob největší slávy museli hráči cítit. Ale taky jsem během té vcelku krátké chvíle zažil i těžkosti.
Hodně jsem se díky Spartě naučil. Třeba to, jak v takovém klubu nesmíte zaváhat.
Ať chcete, nebo ne, vnímáte, že jakmile se něco nepovede, čeká vás nálož v médiích a naštvání spousty lidí. Víte, že každý vás chce vidět dole. Hodně lidí zajímá, jak se vám daří, a možná ještě víc, jak se vám nedaří. Milují vás, nebo nenávidí. Nejen když přijedete na jakýkoliv stadion, platí to i o vlastních fanoušcích. Jen ten, kdo se z tohohle nepodělá, přežije.
Všechno je ohromně napjaté, zaťaté, chybí tomu uvolněnost. To v Rennes, ač jsem přišel do nelehkého období, bylo prostředí uvolněné. Člověk mohl projevit svoji osobnost.
Upřímně, dlouho jsem ani nevěděl, co se v mém případě řeší během jara 2017 za možnosti. I ke mně se dostalo jen to, co se objevilo v médiích. Spoluhráči se často ptali, co se mnou bude, a já jim nebyl schopný odpovědět. Dokud agent koncem sezony nezavolal ohledně Rennes, nic jsem s ním neprobíral. Krátce nato jsem si ale zlomil palec na ruce a v závěru ročníku neodchytal nic, ani na repre, na níž jsem se vzhledem k možnému přestupu upínal. Proto se táhl přes celé léto a moje nervozita postupně stoupala. Do toho přivedli na Spartu zmíněného Martina Dúbravku a ten dostal přednost. Já netušil, kolik toho odchytám, jestli třeba nestrávím celý podzim na lavičce.
Chvíli jsem byl dole, chvíli nahoře. Stavy, kdy jsem si říkal, jestli mi všechno, co dělám, stojí za to, střídaly momenty, kdy už se zdálo, že jsem zpátky a zůstanu jedničkou.
A právě tehdy, když už jsem si zase začal věřit a počítal, že ve Spartě dál zůstanu, mi u bankovní přepážky zazvonil telefon. Zrovna jsme s přítelkyní ve spořitelně měnili drobáky, které jsme celý rok sbírali.
Kdo z vás to nedělá?
Volal agent, že Rennes za mě dá požadované peníze.
Byla středa, od té chvíle už jsem přemýšlel jen o tom, co mě čeká. V sobotu dopoledne v den zápasu jsem dostal zprávu, že je všechno hotové a domluvené. Stres z posledních měsíců ze mě definitivně spadnul.
Právě ten večer za mnou sparťanští fanoušci skandovali: „David Bičík.“
„Brzy ho budete mít zpátky,“ smál jsem se v duchu.
Už na tenhle zápas jsem totiž odjížděl s vědomím, že odlétám do Francie na zdravotní prohlídku a pokud se nevyskytne velký problém, odejdu. Věděl to jen můj agent, vedení Sparty a trenéři.
Toužil jsem se rozloučit dobře, už jen proto, že jsme byli v situaci, kdy se každá další porážka rovnala velkému průšvihu. Ale naše rozpoložení bylo takové, že to jednoduše nešlo. Přesto mám s tímhle utkáním spojené i pěkné vzpomínky. To když jsem po něm v autobuse klukům řekl, že odcházím. Přestože jsem s některými z nich extra kamarádský vztah neměl, v ten okamžik při podání ruky mě jejich upřímné blahopřání zahřálo.
Bylo to pro mě potvrzení, že jsem se ke všem po celou dobu choval hezky.
Předposlední den přestupů jsem se stal hráčem Rennes. Vím, že pokud budu mít šanci na finále Ligy mistrů s ním, budu šťastný. Mým cílem není neustále někam přestupovat. Jen všichni okolo mě musejí mít stejný cíl. Nejde, aby se snažil jeden. Ani pár hráčů nezmění mentalitu mužstva.
Musejí chtít všichni.
Nepotřebuju do většího klubu jen proto, abych si něco dokázal. Chci akorát pracovat v prostředí, které mě posouvá stále dál. V tomhle ohledu moje zdejší působení už jen za první rok splnilo, co jsem očekával.
O fotbale se vůbec nebavím, to byla paráda a já se celou dobu jen a pouze zlepšoval. Ale vedle toho jsem se začal učit francouzsky, posunul jsem se v angličtině a moje děti budou díky tomu taky tyhle jazyky přirozeně ovládat. Poznáváme, jak se k sobě lidé chovají v jiné části světa. Jak jdou věci řešit pozitivně. To je to, co své rodině můžu díky fotbalu předat. Pro mě je to víc než jen pěkné peníze, které pro ni vydělám. Víc než pocit, že se na tátu chodí každý víkend dívat tisíce lidí.
První sezona v Rennes mi přinesla spoustu úžasných zážitků na hřišti, ale zrovna tak ji budu mít spojenou s tím, že moje starší dcera začala chodit a narodila se mi druhá. Že mě moji rodiče na vlastní oči viděli chytat na takovéhle úrovni.
I proto vypouštím různá srovnávání, kdo dostal lepší známku v L’Équipe a kdo v Kickeru. A to ke mně byla často podobná hodnocení hodně vstřícná.
Sám vím, že důležité jsou úplně jiné věci.
To kvůli nim se každých devadesát minut hry pekelně soustředím.
To kvůli nim myslím týden dopředu na to, co mě bude čekat na hřišti.
To kvůli nim chci chytat finále Ligy mistrů.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází