Tomáš Kučera

První přesná přihrávka v zápase pro mě znamená stejně jako první povedená písnička na vlastním koncertě. 

Jsou stejně důležité, umí mě uklidnit.

Je to zvláštní a nejspíš byste to do mě neřekli, ale i já jsem trémista.

Jsem nervózní pokaždé, když kráčím směrem k davu, který na mě tam někde venku za oponou čeká. Nerozlišuju, jestli je tentokrát mým jevištěm ligový trávník nebo jindy pódium hudebního klubu.

Jdu tam a pokaždé se cítím stejně napjatě. 

Ve fotbalovém světě mě lidé znají jako Tomáše Kučeru, ligového záložníka Teplic.

V tom hudebním mě oslovují jako TK 27, fotbalistu roku. 

Oba světy jsou si v mnohem tak podobné, a přesto jsou úplně jiné. 

Nikam se neženu, ale čas je drahej

Chci hodně stihnout, než budu starej

Chtěl jsem mít titul, chtěl jsem trofej

To už asi nebude, i tak jsem hrdej

V životě boss, v životě frajer

Ne druhý housle, jen první kolej

Hudba už dávno není jen mé hobby. Stejně jako hraju fotbal, i hudbu zvládám dělat na profesionální úrovni. Mohl bych se ji okamžitě začít živit, a to by v téhle branži a konkurenci nešlo, kdybychom do toho spolu s kluky nešlapali naplno. Odjakživa neumím dělat věci jen tak napůl. Když už se do něčeho pustím, tak rovnou po hlavě. Věřím, že se mi ve výsledku tenhle přístup vrací.

Věnuju jí stále více času, který se jen tak na hodiny spočítat nedá. Hudba je totiž umění. Kreativní a o to svobodnější proces. Můžu se hudbě věnovat tak dlouho, jak potřebuju. A hlavně kdykoliv, kdy já sám chci. Jo, můžu sedět ve studiu každý den do večera, ale když se tam pár týdnů neukážu, taky se nic nestane.

Úplně klidně totiž můžu napsat text nového tracku za dvacet minut a zjistit, že je mnohem lepší než ten, na kterém jsem předtím pracoval půl roku. I to se stává, i v tom je umění oproti fotbalu tak kouzelné a jiné.

Nápady do naší hlavy přicházejí a zase z ní odcházejí, bývá to jen mžik, který člověk musí umět využít. Možná proto je hudba i mou vášní. S jednotlivými písničkami a interprety mám spojené silné vzpomínky na dospívání s bráchou, který mě k nim přivedl.

Zlepšuje mou náladu, ale pochopitelně ji umí také zhoršit. Pomáhá mi dostat se z problémů a čistit hlavu od starostí, kterým se člověk v životě nevyhne. Vztah, který k hudbě cítím, dokonale vyvažuje energie, jakou z ní poslechem i vlastním vystoupením čerpám zpět.

Asi i proto mám své první koncerty v mlze stejně jako všechny góly, které jsem v lize dal.

Nebylo jich zas tak moc, dohromady dvanáct. Vím ale přesně, kde a komu jsem je dal, možná bych si dokázal vybavit celou akci a ukázat na bránu konkrétního stadionu. Vše ostatní dál už je jen euforie. Pocit transu, který vzpomínky na emocemi nabité situace člověku dokáže slít do jednoho abstraktního obrazu.

Nevím, jaké pocity mi zrovna prolétly tělem, když jsem běžel poprvé pod bouřící tribuny a spoluhráči mě následovali. Nepamatuju si ani to, co přesně jsem cítil, když jsem na koncertech z pódia poprvé koukal na nadšený dav pod sebou.

Hudba je něco jako droga. A stejně jako fotbal i můj život.

Vysunu přihrávku a půjdeme do brejku

Kopu standardky, lítaj rohlíky na hlavu 

Můj revír je kolem středovýho kruhu 

Hraju za Teplice, ne za vyjebanou Spartu

Jebu toho Berbra a samozřejmě Peltu

Pořád mi vlastně přijde husté, jaký poprask vzbudil ten párvteřinový žblebt jednoho řadového fotbalisty z průměrného ligového týmu. Napříč fotbalem i napříč celou republikou. I když třeba rap vůbec neposloucháte, myslím, že tenhle jste zaznamenali. Nebo jste určitě alespoň četli o problémech, které mi track s názvem Off Season jako fotbalistovi způsobil.

Tahle skladba měla před pár lety totální přesah mimo celý náš žánr. Psal o ní Blesk i další média, dostala se na jejich titulní stránky a mě přivedla nejen před disciplinární komisi fotbalové ligy, ale i do telefonních výpisů, které jsou součástí policejního vyšetřování Romana Berbra, bývalého místopředsedy fotbalové asociace. Tahle písnička se stala hitem a dodnes hitem je. Hraje v kabinách fotbalových týmů napříč republikou a má pořád největší ohlasy fanoušků i na živých koncertech.

Zvláštní, protože když mi tuhle mou osudovou písničku někdo pustí teď, mám s ní trošku problém.

Třeba se mi za ty roky jen oposlouchala, ale já v ní stále více cítím určitou naivitu...

Kdybych měl něco podobného tvořit dnes, message celé písničky by zůstala stejná. I když jsem byl po jejím vydání fotbalovými funkcionáři pod hrozbou extrémně vysoké finanční pokuty vyloženě dotlačen k omluvě, za vším, co v textu zní, si pořád stojím. Jasně, psal jsem to i s jistou formou nadsázky, ale v reálu jsem asi většinu rýmů stejně myslel vážně, od srdce. S tou skladbou mám teď problém asi jen proto, že dnes by zpracování celého rapu i struktura textu byly mnohem kvalitnější, sám cítím, že jsem dnes mnohem dál.

I tohle je ale hudební vývoj... Přirozená cesta, po které kráčí každý z nás.

Myslím, že je i mezi vámi spousta lidí, která dřív psala nebo pořád píše vlastní básničky. Pracuje na tvorbě, kterou si nechává pro sebe a dost možná ji nikdy neukáže ani svým nejbližším. Je to možná škoda, ale rozumím tomu, protože jsem to sám dřív takhle měl. Svůj první text, úplně první rap, jsem napsal už kdysi dávno ještě na střední škole. V období, kdy jsem zamyšlený jen tak chodil ven a tužkou na papír v parku čmáral své pocity, prolínal svou fantazii do nových punchlines. Pokaždé s pocitem, jak hrubě mi něco podobného nejde.

Taky jsem tuhle svou tvorbu nikdy nikomu neukázal. 

Nejspíš skončila zmuchlaná v koši.

Písnička, která oblétla Česko a vlastně urazila ješitné vedení českého fotbalu i největší klub v zemi, tohle celé změnila. 

Bez nadsázky odstartovala mou hudební kariéru a v mnohém tak zásadně změnila můj život.

Díky Off Season jsem získal odvahu své texty pouštět ven. Ovace lidí, kterým se track líbil, mě napumpovaly sebedůvěrou, jaká mi tak dlouho chyběla k tomu, abych se před nimi nebál taky vystoupit.

Když o té písničce tak přemýšlím, vlastně s ní mám ještě jeden, úplně jiný problém...

Myslíte, že měla někoho urazit?

Já ne, nebyl to její cíl.

Mám na základě téhle zkušenosti občas pocit, že se v Česku bereme všichni tak nějak moc vážně. Neumíme brát věci s nadhledem a nadsázkou, neumíme si sami ze sebe udělat legraci. Přijde mi to škoda. Možná jsme opravdu příliš ješitní, minimálně ti pánové nahoře tenkrát byli.

Souhlasím s tím, že tenhle track byl řekněme pikantní, ale rozhodně neměl někoho shodit. I proto jsem se Spartě, která se v něm tak hezky rýmuje, bezprostředně poté omluvil. Snad se na mě lidé z Letné nezlobí, já proti nim nikdy nic neměl a tohle jediné mě ve sledu všech událostí okolo zpětně mrzelo.

Všechno ostatní časem jen krásně uzrálo... 

Dnes už lidé vědí, kdo má máslo na hlavě a že to nejsem já.

Vědí, že jsou to lidé z bývalého vedení asociace v čele s Romanem Berbrem, který skončil ve vazbě a je trestně stáhanou osobou, zatímco já díky songu, který se ho kdysi tak dotkl, dnes se svou tvorbou objíždím hudební kluby po celé republice.