Tomáš Marcinko

 
„Mám pro tebe nabídku z KHL.“

Skvělé!

V půlce léta, kdy už jsou všude týmy vesměs uzavřené a liga startuje za pár týdnů, zněla taková zpráva parádně. Asi měsíc nato, co jsem nečekaně skončil v Pardubicích a nic moc se nedělo, jsem na telefonu uviděl esemesku a zmeškané hovory od agenta. Byl jsem natěšený na to, co se urodilo. Hned jsem volal zpátky.

„Akorát je to z Číny.“

Aha.

„Je to nový klub, dávají to tam do kupy od základů. Chceš do toho jít?“

„Jo. Jasně,“ vypadlo ze mě bez váhání. Sotva jsem ale odložil mobil, začal jsem přemýšlet, co jsem to vlastně odsouhlasil. Čína? Hokej v Číně? Ty bláho, taky jsi se nad tím mohl trochu zamyslet… Jasně, pořád se jednalo o KHL, ale kdo kdy viděl čínského hokejistu, že ano. Přiznávám, začal jsem mít trochu pochyby. Obyčejně jsem si do té doby brával pár dní na rozmyšlení, proto je zvláštní, že v tomhle případě jsem hned věděl. Dnes jsem ale velmi rád, že jsem do toho šel. Bylo to dobrodružství i skvělá hokejová zkušenost.

Když jsem měl podepsat, už jsem nespekuloval. A jen pro pořádek, v případě smlouvy nešlo o žádné lejstro s čínskými znaky, byla to klasická hráčská smlouva, jakou dostávají všichni kluci v KHL. Pro mě to znamenalo, že jsem podmínkám rozuměl zhruba stejně, jako té čínštině. Azbuka mi taky nic neříká.

Tak jako tak, vydal jsem se hrát hokej na druhý konec světa.

Ne tedy hned. Sotva byl kontrakt vyřešený, letěl jsem do Finska na soustředění rodícího se týmu. Na helsinském letišti jsem potkal další dva kluky s hokejovou výstrojí, o nichž jsem vůbec netušil, že jsou mými novými spoluhráči, Francouz Fleury a ruský brankář Makarov. Nabral nás chlapík a odvezl do Vieurmäki, obřího tréninkového centra, kde jsme dostali plán přípravy a… A nic.

Nic jiného nefungovalo, nikoho jsme nepotkali, jen nás ubytovali.

Druhý den se nás na zimáku sešlo dvanáct. Támhle Fini, tady Kanaďan, k tomu Švéd a trousili se další. Byla to zajímavá směs. Každý v jiném tréninkovém dresu, který nám půjčili přímo na stadionu, protože nic takového jsme v kabině neměli. Vypadali jsme asi dost komicky na to, že za měsíc a půl jsme měli hrát proti Kazani nebo Petrohradu.

Někteří kluci už tam byli delší dobu, my zbylí jsme se přidávali podle toho, kdo zrovna podepsal. Postupně přijížděli další a za čas přece jen dorazilo jednotné vybavení, dostali jsme helmy a další díly výstroje v barvách Kunlun Red Star, tak se klub jmenuje. Spousta základního materiálu pro fungování hokejového týmu však pořád chyběla. Mnohdy banality, proto jsme to brali s nadhledem. Nikdo si nestěžoval. Ono vás tohle aspoň naučí větší pokoře a vážíte si ještě víc věcí, na něž jste dosud byli zvyklí a najednou nejsou samozřejmostí. My si třeba ani neměli čím oblepit hokejky.

Kdo tedy měl to štěstí a měl vůbec s čím hrát. Ale o tom později.

Přijedou Číňani, zmínili jednou kluci v kabině. A skutečně, druhý den zastavil před halou autobus a z něj vyskákalo dvacet kluků v oblecích. Samozřejmě nám od pohledu přišli jeden jako druhý. Byli jsme na ně zvědaví, nejvíc na to, jak si povedou hokejově. Upřímně, byli jsme překvapení. Příjemně. Bruslilo jim to, individuálně byli dobří, ale bylo znát, že hokejové myšlení jim přece jen není vlastní.

Trénovali ve vlastní skupině, protože celkem se nás už sešlo přes čtyřicet, a trenéři je sledovali. Vybrali z nich nakonec tři, kteří s námi zůstali přes sezonu, zbytek poslali zpátky do čínské ligy. Reálně do zápasů KHL zasáhl jen jeden, kluk, který prošel mládežnickým systémem v Americe. A stejně naskočil vždycky jen na chvilku, většinu času strávil spíš jako divák ve výstroji na střídačce.

Trenéři, generální manažer a lidé kolem týmu byli jiných národností. Rusové, Fini, Lotyš. Číňani jako takoví pracovali jen v kancelářích. Při vší úctě k nim, neumím si představit, že by měli na starosti hokejovou stránku. Náš sport v jejich zemi nemá tradici, nehrají ho masově a překvapivě na něj není připravený ani jejich trh. Nechybí jim ale drive, velké odhodlání a obrovská chuť zlepšovat se.

Během sezony nám všechno řečené potvrdily různé, někdy i absurdní záležitosti. Častěji, než by člověk čekal, se stávalo, že něco chybělo, někde se zapomněly brusle, někdo potřeboval něco, co nevěděl, kde sehnat. Dělali jsme si srandu, že veškeré vybavení se beztak vyrábí ve fabrice naproti přes ulici, ale my musíme počkat, až se prožene přes Rusko nebo Ameriku, abychom ho mohli nafasovat. Když jsme hráli venku, sháněli jsme si ho často na vlastní pěst. Kromě částí výstroje třeba i brusku. I proto jsme se na tripy vyloženě těšili. Spousta hokejových značek ani v Číně nemá obchodní zastoupení, z toho důvodu bylo tak těžké něco splašit. Kdežto v Bratislavě to pro nás byly Vánoce. Doslova. Nejen tím, že jsme tam hráli hned po Novém roce.

Když už nám v klubu něco objednali, často se, lehce řečeno, sekli. Třeba najednou přišlo osmdesát hokejek, čtyřicet napravo, čtyřicet nalevo, v obou případech dva univerzální záhyby. Nikdo z nás není rozmazlený, ale přece jen, hokejka je základ, nejdůležitější pracovní nástroj a každý profesionál má svůj osobní styl zahnutí. To jednotné vyhovovalo možná jednomu, dvěma klukům, další spoléhali na vlastní zásoby, s nimiž v létě dorazili. Ale ty postupně ubývaly, a když bylo potřeba řešit přiobjednání, trvalo to dost dlouho. Kanadskému spoluhráči se taky hned v úvodu při přeletech mezi soustředěními jeho hokejky ztratily, takže musel hrát s těmi, co v klubu nakoupili. A když i ty došly, půjčovali mu ostatní.

Co vám budu povídat, čekal na trip do Ruska a poctivý kamenný hokejový obchod jako na smilování.

Pásky na hokejky a chrániče se neobjevily ani se startem sezony, takže jsme je objednávali sami přes Alibabu, internetový obchod, takový čínský Amazon. Bylo to rychlejší než to nechat na klubu. Ostatně, i kustod byl Rus a nevěděl si rady.

Zpočátku jsme měli k ruce jen jeho a druhého vyloženě jen jako maséra. A co je sranda, ani jeden z nich neuměl brousit brusle.

Proto nám časem najali dalšího člena realizačního týmu, který zase pouze brousil, nic jiného nedělal.

Zážitkem bylo i cestování. Mezi soustředěními jsme třeba letěli tak malým letadlem, že jsme hokejové bágly museli mít naskládané v uličce. Říkali jsme si, že když tohle dopadne dobře, už nás nic nepřekvapí. To jsme nevěděli, že na dalším místě budeme zůstávat o několik dní déle, protože se nedařilo vyřídit povolení pro přelet do Číny. Jednou už se i stalo, že jsme seděli v autobuse na letiště a přišel manažer, že se máme zase nastěhovat na pokoje, že letíme až druhý den. I začátkem sezony byly s letadly potíže, na první zápas do Chabarovsku jsme třeba místo klasického charteru letěli na dvě party, dvěma byznysovými letadly. Ta povolení dostala.

Zároveň je třeba říct, že Číňani, věrni svému naturelu, problémy postupně vychytávali. Později už jsme cestovali jen s ruskými společnostmi a trable zmizely. V tomto se my Evropané máme od Číny co učit. Nové věci tam přijímají za své velmi rychle a dokážou systém nejen pochopit, zavést, ale i ho zlepšovat. Není divu, že patří ke špičce v inovacích. Jejich každodenní pracovitost, nekonečná energie, disciplína a morálka mě nejednou dokázaly přímo fascinovat. Potíže je neodradí.

Náš tým od nich tuhle vlastnost plynule přebíral.

Finančně jsme si na tom jako klub stáli zhruba na úrovni průměru KHL. S penězi nebyl problém. Tedy, v platební morálce, lépe řečeno. Horší bylo, že jsme dostávali výplaty v čínské měně, v juanech, které se nesmí vyvážet do zahraničí. Navíc fungují různé restrikce jako třeba omezené množství, které můžete najednou vyměnit. Všude na přepážkách si ofotí váš pas a když půjdete do jedné banky a pak do druhé, povědí vám tam, že jste byli před dvaceti osmi minutami v jiné a že vám cizí měnu nedají. Sorry, zkuste to zítra.

Když už někdo fakt nutně potřeboval peníze hned, vyrazil do takzvaných trafik, což jsou černé směnárny. Podsvětí funguje všude, ať je režim, jaký chce. Kurs tam byl o něco vyšší, ale nikdo se neptal, dali vám dolary nebo jinou měnu a bylo to. Samozřejmě ale z Číny nesmíte cestovat ani s větším množství jakékoliv hotovosti, proto kdo si nepovolený obnos potřeboval vzít, rozdělil ho mezi pět šest kluků a po příletu na letišti ho od nich zase posbíral.

Účty nám otevřeli taky v čínské bance a dostali jsme místní karty, které nebyly mezinárodní Visa, ale jakási místní verze, která fungovala v zahraničí jen na letištích, ve vybraných bankách a na pár místech v Rusku. Jednoduše, s vydělanými penězi jsme mimo Čínu pořádně neměli jak nakládat. Začali jsme to řešit a klub nám zhruba v půlce sezony přece jen zařídil účty v dolarech. K nim už byl i internetbanking, věc, kterou dnes považujete za samozřejmou banalitu.

Jenže tenhle byl v čínštině.

Člověk z klubu nám proto nafotil krok po kroku jednotlivé postupy, které jsme potřebovali řešit. Označ toto, napiš toto sem, zmáčkni tohle… Ťukali jste na povely, jimž jsme vůbec nerozuměli, a posílali někam někdy i velké obnosy peněz, aniž bychom tušili, jestli je to správně. Ale fungovalo to.

Potom tu byly ty dálky... V Číně je osm hodin plus oproti středu Evropy, i vzhledem k Rusku to často dělá pět šest hodin rozdíl. Přesto nás nedrželi v jiném časovém pásmu, trénovali jsme po dopoledních. Přesuny jako takové byly v pohodě, člověk lety prospí nebo si čte a kouká na filmy. Obecně se cesty z Číny do Ruska a dál daly snést, protože se letí proti časovému posunu a pak stačí jen jít dřív spát a tělo se srovná. Náročnější byly návraty, kdy letíte třeba osm hodin, k tomu dalších osm hodin posun a vy tak najednou přijdete v podstatě o půl dne života.

Všechny tyhle věci jsme ale brali spíš jako zajímavou zkušenost. I díky tomu, v jakých podmínkách jsme začínali a co jsme společně museli řešit, jsme v týmu drželi při sobě. Nepohodlnosti nás sblížily a zocelily, ač se nás sešlo devět národností a málokdo se dřív znal navzájem. Díky tomu si člověk i uvědomí, že top zázemí není nejdůležitější a vůbec nezaručuje automatický úspěch. Rozhodně vám nevyhraje zápasy na ledě. Tam vyhrává charakter.

My ho měli a nakonec jsme nečekaně postoupili do play off a v něm potrápili Magnitogorsk.

To už na nás i někdo přišel. Zpočátku sezony, již jsme startovali třemi měsíci v Šanghaji, na naše zápasy bez ohledu na soupeře dorazilo tak dvě stě diváků.

Jo, dvě stě.

Někdy třeba i jen něco přes sto.

Tohle v hokejových zemích nezažijete, ať je úroveň ligy jakákoliv. A to vůbec nemluvím o tom, jak zdejší lidi hokeji nerozuměli. Neměli šajn. Často jsme vyprávěli historku, jak se dva naši hráči nedopatřením srazili uprostřed hřiště a publikum začalo aplaudovat. Číňany nějaký hokej vůbec nebral, chodili na nás spíš zaměstnanci ambasád nebo byznysmeni, co byli zrovna v zemi pracovně. V Šanghaji ani návštěvnost nikdo neřešil, protože za naše domácí město byl považovaný Peking, kde už i investovali do snahy lidi přilákat. Ve zdejší olympijské hale pro asi šestnáct tisíc diváků už to přece jen vypadlo jako na hokeji, což se o šanghajském hřišti ve druhém poschodí nenápadné budovy říct nedá.

Přesto i v Pekingu nastávala spousta problémů s ledem nebo křivými mantinely. My to ale chápali, přece jen si představte, že by někdo u nás chtěl zavádět nějaký tradiční čínský sport. Taky by o něm nevěděl nic.

Pár našich zápasů dokonce dávali v místní televizi, ale prý se na něj díval jen zlomeček diváků.

Jen nějakých sedmdesát milionů Číňanů…

Dělám si srandu.

Skutečnost ohledně médií byla taková, že v Číně jsem neviděl jediného místního novináře, který by s námi něco přišel řešit. Zato když jsme hráli v Rusku, byli jsme atrakce. A když jsme dorazili do Bratislavy na Slovan, se spoluhráčem Martinem Bakošem jsme si pozornosti užili až až.

Já tedy i jako „Východniar“ z Košic i trochu jiným způsobem, než bych si býval představoval. Čekal jsem, že místní fanoušci budou rádi, když uvidí své chlapce, místo toho moji blízcí na tribuně zaslechli na moji adresu dost nepěkné urážky. Ale to je jiný příběh. Ostatně, sám mám rád, když je na zimáku bouřlivá atmosféra, jako byla tehdy v Bratislavě. A je jedno, jestli lidi fandí vám nebo soupeři. Většinu hráčů divoké prostředí dokáže vyburcovat, dodá jim správný adrenalin.

My ten zápas na Slovensku vyhráli. To byla nejlepší odpověď do ochozů.