Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Mám pro tebe nabídku z KHL.“
Skvělé!
V půlce léta, kdy už jsou všude týmy vesměs uzavřené a liga startuje za pár týdnů, zněla taková zpráva parádně. Asi měsíc nato, co jsem nečekaně skončil v Pardubicích a nic moc se nedělo, jsem na telefonu uviděl esemesku a zmeškané hovory od agenta. Byl jsem natěšený na to, co se urodilo. Hned jsem volal zpátky.
„Akorát je to z Číny.“
Aha.
„Je to nový klub, dávají to tam do kupy od základů. Chceš do toho jít?“
„Jo. Jasně,“ vypadlo ze mě bez váhání. Sotva jsem ale odložil mobil, začal jsem přemýšlet, co jsem to vlastně odsouhlasil. Čína? Hokej v Číně? Ty bláho, taky jsi se nad tím mohl trochu zamyslet… Jasně, pořád se jednalo o KHL, ale kdo kdy viděl čínského hokejistu, že ano. Přiznávám, začal jsem mít trochu pochyby. Obyčejně jsem si do té doby brával pár dní na rozmyšlení, proto je zvláštní, že v tomhle případě jsem hned věděl. Dnes jsem ale velmi rád, že jsem do toho šel. Bylo to dobrodružství i skvělá hokejová zkušenost.
Když jsem měl podepsat, už jsem nespekuloval. A jen pro pořádek, v případě smlouvy nešlo o žádné lejstro s čínskými znaky, byla to klasická hráčská smlouva, jakou dostávají všichni kluci v KHL. Pro mě to znamenalo, že jsem podmínkám rozuměl zhruba stejně, jako té čínštině. Azbuka mi taky nic neříká.
Tak jako tak, vydal jsem se hrát hokej na druhý konec světa.
Ne tedy hned. Sotva byl kontrakt vyřešený, letěl jsem do Finska na soustředění rodícího se týmu. Na helsinském letišti jsem potkal další dva kluky s hokejovou výstrojí, o nichž jsem vůbec netušil, že jsou mými novými spoluhráči, Francouz Fleury a ruský brankář Makarov. Nabral nás chlapík a odvezl do Vieurmäki, obřího tréninkového centra, kde jsme dostali plán přípravy a… A nic.
Nic jiného nefungovalo, nikoho jsme nepotkali, jen nás ubytovali.
Druhý den se nás na zimáku sešlo dvanáct. Támhle Fini, tady Kanaďan, k tomu Švéd a trousili se další. Byla to zajímavá směs. Každý v jiném tréninkovém dresu, který nám půjčili přímo na stadionu, protože nic takového jsme v kabině neměli. Vypadali jsme asi dost komicky na to, že za měsíc a půl jsme měli hrát proti Kazani nebo Petrohradu.
Někteří kluci už tam byli delší dobu, my zbylí jsme se přidávali podle toho, kdo zrovna podepsal. Postupně přijížděli další a za čas přece jen dorazilo jednotné vybavení, dostali jsme helmy a další díly výstroje v barvách Kunlun Red Star, tak se klub jmenuje. Spousta základního materiálu pro fungování hokejového týmu však pořád chyběla. Mnohdy banality, proto jsme to brali s nadhledem. Nikdo si nestěžoval. Ono vás tohle aspoň naučí větší pokoře a vážíte si ještě víc věcí, na něž jste dosud byli zvyklí a najednou nejsou samozřejmostí. My si třeba ani neměli čím oblepit hokejky.
Kdo tedy měl to štěstí a měl vůbec s čím hrát. Ale o tom později.
Přijedou Číňani, zmínili jednou kluci v kabině. A skutečně, druhý den zastavil před halou autobus a z něj vyskákalo dvacet kluků v oblecích. Samozřejmě nám od pohledu přišli jeden jako druhý. Byli jsme na ně zvědaví, nejvíc na to, jak si povedou hokejově. Upřímně, byli jsme překvapení. Příjemně. Bruslilo jim to, individuálně byli dobří, ale bylo znát, že hokejové myšlení jim přece jen není vlastní.
Trénovali ve vlastní skupině, protože celkem se nás už sešlo přes čtyřicet, a trenéři je sledovali. Vybrali z nich nakonec tři, kteří s námi zůstali přes sezonu, zbytek poslali zpátky do čínské ligy. Reálně do zápasů KHL zasáhl jen jeden, kluk, který prošel mládežnickým systémem v Americe. A stejně naskočil vždycky jen na chvilku, většinu času strávil spíš jako divák ve výstroji na střídačce.
Trenéři, generální manažer a lidé kolem týmu byli jiných národností. Rusové, Fini, Lotyš. Číňani jako takoví pracovali jen v kancelářích. Při vší úctě k nim, neumím si představit, že by měli na starosti hokejovou stránku. Náš sport v jejich zemi nemá tradici, nehrají ho masově a překvapivě na něj není připravený ani jejich trh. Nechybí jim ale drive, velké odhodlání a obrovská chuť zlepšovat se.
Během sezony nám všechno řečené potvrdily různé, někdy i absurdní záležitosti. Častěji, než by člověk čekal, se stávalo, že něco chybělo, někde se zapomněly brusle, někdo potřeboval něco, co nevěděl, kde sehnat. Dělali jsme si srandu, že veškeré vybavení se beztak vyrábí ve fabrice naproti přes ulici, ale my musíme počkat, až se prožene přes Rusko nebo Ameriku, abychom ho mohli nafasovat. Když jsme hráli venku, sháněli jsme si ho často na vlastní pěst. Kromě částí výstroje třeba i brusku. I proto jsme se na tripy vyloženě těšili. Spousta hokejových značek ani v Číně nemá obchodní zastoupení, z toho důvodu bylo tak těžké něco splašit. Kdežto v Bratislavě to pro nás byly Vánoce. Doslova. Nejen tím, že jsme tam hráli hned po Novém roce.
Když už nám v klubu něco objednali, často se, lehce řečeno, sekli. Třeba najednou přišlo osmdesát hokejek, čtyřicet napravo, čtyřicet nalevo, v obou případech dva univerzální záhyby. Nikdo z nás není rozmazlený, ale přece jen, hokejka je základ, nejdůležitější pracovní nástroj a každý profesionál má svůj osobní styl zahnutí. To jednotné vyhovovalo možná jednomu, dvěma klukům, další spoléhali na vlastní zásoby, s nimiž v létě dorazili. Ale ty postupně ubývaly, a když bylo potřeba řešit přiobjednání, trvalo to dost dlouho. Kanadskému spoluhráči se taky hned v úvodu při přeletech mezi soustředěními jeho hokejky ztratily, takže musel hrát s těmi, co v klubu nakoupili. A když i ty došly, půjčovali mu ostatní.
Co vám budu povídat, čekal na trip do Ruska a poctivý kamenný hokejový obchod jako na smilování.
Pásky na hokejky a chrániče se neobjevily ani se startem sezony, takže jsme je objednávali sami přes Alibabu, internetový obchod, takový čínský Amazon. Bylo to rychlejší než to nechat na klubu. Ostatně, i kustod byl Rus a nevěděl si rady.
Zpočátku jsme měli k ruce jen jeho a druhého vyloženě jen jako maséra. A co je sranda, ani jeden z nich neuměl brousit brusle.
Proto nám časem najali dalšího člena realizačního týmu, který zase pouze brousil, nic jiného nedělal.
Zážitkem bylo i cestování. Mezi soustředěními jsme třeba letěli tak malým letadlem, že jsme hokejové bágly museli mít naskládané v uličce. Říkali jsme si, že když tohle dopadne dobře, už nás nic nepřekvapí. To jsme nevěděli, že na dalším místě budeme zůstávat o několik dní déle, protože se nedařilo vyřídit povolení pro přelet do Číny. Jednou už se i stalo, že jsme seděli v autobuse na letiště a přišel manažer, že se máme zase nastěhovat na pokoje, že letíme až druhý den. I začátkem sezony byly s letadly potíže, na první zápas do Chabarovsku jsme třeba místo klasického charteru letěli na dvě party, dvěma byznysovými letadly. Ta povolení dostala.
Zároveň je třeba říct, že Číňani, věrni svému naturelu, problémy postupně vychytávali. Později už jsme cestovali jen s ruskými společnostmi a trable zmizely. V tomto se my Evropané máme od Číny co učit. Nové věci tam přijímají za své velmi rychle a dokážou systém nejen pochopit, zavést, ale i ho zlepšovat. Není divu, že patří ke špičce v inovacích. Jejich každodenní pracovitost, nekonečná energie, disciplína a morálka mě nejednou dokázaly přímo fascinovat. Potíže je neodradí.
Náš tým od nich tuhle vlastnost plynule přebíral.
Finančně jsme si na tom jako klub stáli zhruba na úrovni průměru KHL. S penězi nebyl problém. Tedy, v platební morálce, lépe řečeno. Horší bylo, že jsme dostávali výplaty v čínské měně, v juanech, které se nesmí vyvážet do zahraničí. Navíc fungují různé restrikce jako třeba omezené množství, které můžete najednou vyměnit. Všude na přepážkách si ofotí váš pas a když půjdete do jedné banky a pak do druhé, povědí vám tam, že jste byli před dvaceti osmi minutami v jiné a že vám cizí měnu nedají. Sorry, zkuste to zítra.
Když už někdo fakt nutně potřeboval peníze hned, vyrazil do takzvaných trafik, což jsou černé směnárny. Podsvětí funguje všude, ať je režim, jaký chce. Kurs tam byl o něco vyšší, ale nikdo se neptal, dali vám dolary nebo jinou měnu a bylo to. Samozřejmě ale z Číny nesmíte cestovat ani s větším množství jakékoliv hotovosti, proto kdo si nepovolený obnos potřeboval vzít, rozdělil ho mezi pět šest kluků a po příletu na letišti ho od nich zase posbíral.
Účty nám otevřeli taky v čínské bance a dostali jsme místní karty, které nebyly mezinárodní Visa, ale jakási místní verze, která fungovala v zahraničí jen na letištích, ve vybraných bankách a na pár místech v Rusku. Jednoduše, s vydělanými penězi jsme mimo Čínu pořádně neměli jak nakládat. Začali jsme to řešit a klub nám zhruba v půlce sezony přece jen zařídil účty v dolarech. K nim už byl i internetbanking, věc, kterou dnes považujete za samozřejmou banalitu.
Jenže tenhle byl v čínštině.
Člověk z klubu nám proto nafotil krok po kroku jednotlivé postupy, které jsme potřebovali řešit. Označ toto, napiš toto sem, zmáčkni tohle… Ťukali jste na povely, jimž jsme vůbec nerozuměli, a posílali někam někdy i velké obnosy peněz, aniž bychom tušili, jestli je to správně. Ale fungovalo to.
Potom tu byly ty dálky... V Číně je osm hodin plus oproti středu Evropy, i vzhledem k Rusku to často dělá pět šest hodin rozdíl. Přesto nás nedrželi v jiném časovém pásmu, trénovali jsme po dopoledních. Přesuny jako takové byly v pohodě, člověk lety prospí nebo si čte a kouká na filmy. Obecně se cesty z Číny do Ruska a dál daly snést, protože se letí proti časovému posunu a pak stačí jen jít dřív spát a tělo se srovná. Náročnější byly návraty, kdy letíte třeba osm hodin, k tomu dalších osm hodin posun a vy tak najednou přijdete v podstatě o půl dne života.
Všechny tyhle věci jsme ale brali spíš jako zajímavou zkušenost. I díky tomu, v jakých podmínkách jsme začínali a co jsme společně museli řešit, jsme v týmu drželi při sobě. Nepohodlnosti nás sblížily a zocelily, ač se nás sešlo devět národností a málokdo se dřív znal navzájem. Díky tomu si člověk i uvědomí, že top zázemí není nejdůležitější a vůbec nezaručuje automatický úspěch. Rozhodně vám nevyhraje zápasy na ledě. Tam vyhrává charakter.
My ho měli a nakonec jsme nečekaně postoupili do play off a v něm potrápili Magnitogorsk.
To už na nás i někdo přišel. Zpočátku sezony, již jsme startovali třemi měsíci v Šanghaji, na naše zápasy bez ohledu na soupeře dorazilo tak dvě stě diváků.
Jo, dvě stě.
Někdy třeba i jen něco přes sto.
Tohle v hokejových zemích nezažijete, ať je úroveň ligy jakákoliv. A to vůbec nemluvím o tom, jak zdejší lidi hokeji nerozuměli. Neměli šajn. Často jsme vyprávěli historku, jak se dva naši hráči nedopatřením srazili uprostřed hřiště a publikum začalo aplaudovat. Číňany nějaký hokej vůbec nebral, chodili na nás spíš zaměstnanci ambasád nebo byznysmeni, co byli zrovna v zemi pracovně. V Šanghaji ani návštěvnost nikdo neřešil, protože za naše domácí město byl považovaný Peking, kde už i investovali do snahy lidi přilákat. Ve zdejší olympijské hale pro asi šestnáct tisíc diváků už to přece jen vypadlo jako na hokeji, což se o šanghajském hřišti ve druhém poschodí nenápadné budovy říct nedá.
Přesto i v Pekingu nastávala spousta problémů s ledem nebo křivými mantinely. My to ale chápali, přece jen si představte, že by někdo u nás chtěl zavádět nějaký tradiční čínský sport. Taky by o něm nevěděl nic.
Pár našich zápasů dokonce dávali v místní televizi, ale prý se na něj díval jen zlomeček diváků.
Jen nějakých sedmdesát milionů Číňanů…
Dělám si srandu.
Skutečnost ohledně médií byla taková, že v Číně jsem neviděl jediného místního novináře, který by s námi něco přišel řešit. Zato když jsme hráli v Rusku, byli jsme atrakce. A když jsme dorazili do Bratislavy na Slovan, se spoluhráčem Martinem Bakošem jsme si pozornosti užili až až.
Já tedy i jako „Východniar“ z Košic i trochu jiným způsobem, než bych si býval představoval. Čekal jsem, že místní fanoušci budou rádi, když uvidí své chlapce, místo toho moji blízcí na tribuně zaslechli na moji adresu dost nepěkné urážky. Ale to je jiný příběh. Ostatně, sám mám rád, když je na zimáku bouřlivá atmosféra, jako byla tehdy v Bratislavě. A je jedno, jestli lidi fandí vám nebo soupeři. Většinu hráčů divoké prostředí dokáže vyburcovat, dodá jim správný adrenalin.
My ten zápas na Slovensku vyhráli. To byla nejlepší odpověď do ochozů.
Vynásobte si svět, jaký znáte, zhruba desetkrát. Přesně takový první dojem budete mít z Číny.
Hned cestou na hotel po úvodním příletu mě trklo, jak je všechno obrovské. Přímo majestátní. Cesty, baráky, množství lidí, zácpy, smog… Všechno daleko větší, než jsem dosud poznal. Dálnice mají šest nebo klidně i osm pruhů v každém směru a stejně jsou všechny plné. Kdo zažil zacpanou Moskvu, má zhruba představu, jak vypadá taková vedlejší šanghajská ulice. Ze zdejšího mumraje jsme zpočátku byli unešení. A ano, vypadá to tam přesně tak, jak čekáte. V supermoderních kulisách vidíte rikši nebo naložený skútr, na němž má chlapík za sebou posazené tři děti a vepředu naložený náklad, přes který ani nevidí.
O smogu v čínských velkoměstech čtete, máte nějaké očekávání, ale když ho zažijete, stejně nechápete. Je to neuvěřitelné. Mnohdy nebylo vidět na druhou stranu ulice, to už i zavřeli školy a úřady a auta měla omezení výjezdu, přestože běžně tam funguje nařízení, že jeden den smějí jezdit jen sudé a jiný liché poznávací značky. Brzy jsme se naučili v předpovědi počasí sledovat určitou hodnotu. Když vyšplhala někam ke dvou stovkám, druhý den to bylo fakt špatné. Někdy se dostala nad pět set. Takový Damien Fleury, který má lehčí formu astmatu, docela trpěl.
Jednoduše to i smrdělo, když jste vyšli z klimatizovaného prostoru.
Hlavním důvodem byla totálně přehlcená doprava a množství továren, které najdete v okolí tamních velkých měst. Bydleli jsme na hotelu a do haly, kde jsme hráli, to byla asi hodina cesty a na tréninky to samé opačným směrem. Když zrovna nebyly zácpy, dala se trasa stihnout za padesát minut. Když ano, zabrala třeba hodinu a půl. Někdy jsme jako domácí tým cestovali delší čas než ti, co k nám přijeli hrát, protože bydleli blíž.
Nás klub ubytoval všechny ve stejném hotelu a všechno jsme měli nalajnované. Čas snídaně, společný bus na trénink, bus nazpátek. Mělo to svým způsobem kouzlo a zase o trochu víc nám to pomáhalo být dobrou partou. Každodenní teambuliding k pohledání.
Kdo chtěl ve volném čase vyrazit do města, nesměl zapomenout na základní výbavu: kartičku s adresou hotelu. Tu jsme vždycky jen ukázali taxikáři a ten věděl. V Šanghaji někteří uměli i anglicky, ale v Pekingu na někoho takového narazit bylo těžké. Kartička, peníze v hotovosti a aplikace na překládání v telefonu ovšem spolehlivě zachránily situaci. Pořád jsme si proto fotili adresy, třeba restaurací, jež jsme chtěli navštívit.
Na každém kroku v Číně poznáte, jak odlišná je zdejší kultura od naší. A taky cítíte, že vás neustále někdo sleduje. Narodil jsem se až koncem osmdesátých let, takže i když mám představu, jak to fungovalo u nás za socíku, netroufám si srovnávat. Rozhodně mě ale zajímalo, jak vypadá běžný život v komunistické zemi. Z toho, co jsem stačil poznat, mi přijde volnější, než zažívali lidé u nás před revolucí, ale kdo ví, jak to skutečně vypadá v místech, která jsem neměl šanci vidět. V obřích městech, jaká jsem zažil, na mě prostředí působilo, že se lidi, alespoň tedy střední třída, nemají tak špatně. Je mi ale jasné, že na vesnicích na tom budou o dost odlišně. K tomu dojmu mi stačilo cestou z letiště vidět okrajové části Šanghaje.
Co mě upoutalo, byla – v uvozovkách – vychovanost lidí. Možná je z části zapříčiněná tím, že všude na ulicích jsou strážníci nebo kamery a lidi vědí, že jsou sledovaní, neprojevují se tak, jak by skutečně chtěli. Ve všem je až nápadný pořádek. Třeba si vezměte obyčejné parkoviště před hotelem, kde ať je zima nebo déšť stojí tři chlapíci v uniformách a ukazují vám, že teď prostě musíte zatočit doprava, neexistuje jet podle vlastního uvážení. Nedá se říct, že by všudypřítomné sledování bylo tak výrazné, že vám to je nepříjemné, ale uvědomujete si ho. A to jsme o spoustě lidí na různých prostranstvích beztak ani nevěděli. Nikdy jsem však v ulicích neměl pocit nebezpečí, dokonce se k nám místní chovali pohostinně a přátelsky, se starou dobrou člověčinou, v dnešním světě už ne tolik populární.
Jen se připravte, že když do Číny vyrazíte, nepůjde vám otevřít Google, Facebook nebo Instagram a plánují tam omezit i WhatsApp. Není to věc, bez níž člověk nepřežije, spíš nezvyk a důvod k zamyšlení.
A taky k varování kluků z dalších týmů, co k nám jezdili hrát.
Málokdy jsme se ale s někým z nich stihli vidět. Kdokoliv měl čas, vyrazil omrknout památky. Snad jen Rusové to uměli spojit i s klasickou zábavou na tripech. I noční život je ale v Číně trochu jiný. Víc než klasické bary tam milují karaoke. Ta byla všude, pro ně je to v podstatě jediná zábava. Mají tam svá piva, k tomu se dají sehnat i evropské značky včetně českého, ačkoliv plzeň rozhodně nechutnala jako tady. Místní taky dost pijí jakýsi svůj rýžový likér. Upřímně, nic moc…
Co se zmíněných památek týká, těch jsme si samozřejmě užili i my. Vždyť kdy má člověk možnost podívat se na taková místa jako Zakázané město nebo Velká čínská zeď. Peking byl v tomhle daleko lepší než Šanghaj, historie v něm byla znát výrazněji. Jen jestli vám můžu radit, na Velkou čínskou zeď vyrazte do míst, která nejsou tak turisticky známá. Když jsem tam byl já, chytil jsem takový nával, že jsem se ani nezvládl pořádně vyfotit. Zeď je sice obrovská a strmá, že jsme na ni radši jeli lanovkou, ale je překvapivě úzká.
Rozhodně užší, než by byla ten den potřeba.
Čína. Wow. Při první cestě jsem přemýšlel, co mě vlastně čeká, kam jsem se to vypravil. Nejsem typ, kterému je totálně jedno, kde má dělat svoji práci. Zajímám se o okolí. Přehrával jsem si, jak se vlastně seběhlo, že ještě před třicítkou budu hrát hokej v takové zemi. Tak daleko, že mě to tímhle směrem ani nelákalo turisticky. Nikdy by mě nenapadlo, že se vydám zrovna sem.
Mým snem byla NHL. Po draftu jsem se s tímhle cílem přesunul do kanadské juniorky a doufal, že směřuju k místu v Islanders, kteří si mě vybrali. Ve svém druhém roce v Barrie, po návratu z dvacítek, jsem se dokonce dozvěděl, že mě kluci pro zbytek sezony zvolili kapitánem. Do té doby jsme měli jen tři asistenty. Hodně mě to potěšilo, i proto, že se odjakživa snažím brát hokej poctivě. Stále se jednalo jen o juniorskou ligu, ale stejně to byla velká věc, jíž jsem si vážil.
Čtyři sezony jsem pak strávil na farmě v Bridgeportu. V místě sice jen hodinu jízdy od New Yorku, ale tak zvláštním, že do centra jsme měli doporučeno nechodit. Párkrát se stalo, že tam někoho okradli nebo se střílelo. Dodržel jsem tříletou nováčkovskou smlouvu, podepsal ještě další roční, pak už mi ale setrvání nedávalo smysl. Nenaskytla se jediná šance posunout se do prvního týmu. Přišlo mi, že dál bych tam jen ztrácel čas. Možná kdybych zůstal, nakonec bych se dočkal, ale to už dnes neovlivním. Přes Košice a chvíli ve Švédsku jsem zamířil do Česka, do Pardubic.
Pro slovenského hokejistu, který nehraje v NHL nebo KHL, je Česko nejzajímavější destinace. Zase tolik jsem toho po světě neodehrál, ale z mých zkušeností mi připadá, že vaše extraliga se právem může považovat za jednu z nejlepších soutěží Evropy. Ve spoustě věcí jste dál než my na Slovensku, i když u nás už se to taky začíná pomaličku posouvat k lepšímu a hlavně se zlepšují nějaký čas zanedbávané věci.
Zázemí, stadiony, marketing, upravené prostředí a celková atmosféra kolem hokeje jsou ovšem v Česku jiné a celkově na vysoké úrovni. U nás je nový stadion v Bratislavě, v Košících, nějaké jsou pěkně opravené, ale mnoho jich taky vypadá pořád tak, jako když jsem byl malý. Taky samotný fakt, že každý rok odejde někdo z extraligy přímo do NHL, o něčem svědčí. A to nemluvím o KHL a jiných top ligách. Právě takhle se podle mě pozná kvalita soutěže, tohle jí dělá nejlepší reklamu.
Pro Slováka je to v Česku velmi příjemné. Pořád jsme si hodně blízcí, tolik let, během nichž se naše země vyvíjely společně, je stále poznat na každém kroku. Nemám vůbec pocit, že hraju v zahraničí. Ano, v pár drobnostech se odlišujeme, ale tady si se všemi rozumím. Doslova a do písmene, co se jazyku týká, ale i kulturou a mentalitou. Když jdu hrát do Česka, ani nekoukám, jestli je v týmu Slovák jako bych hledal jinde v zahraničí. V podstatě v každém klubu totiž narazím na nějakého chalana, to je skoro jistota.
Vím, že jsme pro zdejší kluby lákaví i kvůli tabulkovým cenám, které za nás nemusí platit, ale to řeší lidi mimo kabinu, ne samotní hráči. Za roky, co v Česku hraju, mi nikdo nedával najevo, že jsem cizinec, co mu bere místo. Jo, na ledě někdo občas zanadává a zmíní i můj původ, ale to považuju za klasické sportovní popichování, jaké se děje bez ohledu na národnost. Nezažil jsem třeba, že by někdo ze spoluhráčů rozděloval, kdo je Čech a kdo Slovák, kdo je víc a kdo míň. Všechno maximálně jen v legraci.
Ze Slovenska už nemíří do NHL desítky kluků jako dřív, zůstávají tam většinou jen veteráni. Stále patří k top hráčům, ale za nimi a pár mladšími chalany zeje velká mezera. Ani Slovan není to, co Riga nebo Minsk, že by tam působil základ reprezentace.
Teď se náš systém výchovy snad už pomalu zase mění k lepšímu. Nebude to trvat rok ani dva, ale slovenský hokej se zase vrátí mezi ty nejlepší na světě. Věřím v to. Postupně ustávají i boje o vedení, jichž jsem se před dvěma lety nepřímo zúčastnil i já.
Byl to zvláštní případ.
Před sezonou, kdy se volil nový prezident svazu, jsem se přes další kluky dostal k možnosti podepsat prohlášení, že v případě, že bude zvolený Igor Němeček, nebudeme reprezentovat.
Podepsal jsem, stejně jako asi padesát dalších kluků včetně těch největších osobností.
Bylo to dobrovolné, nikdo na nikoho netlačil. Jen se mě zeptali, zda se připojím a mně to přišlo jako dobrá věc. „Bylo by dobré tohle podepsat, aby se konečně něco pohnulo a nastaly změny,“ takové bylo vyznění. Nic víc.
Když mi ale potom v sezoně zavolal generální manažer Róbert Švehla, že jsem nominovaný do národního týmu, neměl jsem sílu mu říct, že odmítám. Bylo by mi to hloupé. Upřímně, nikdy jsem si ve skutečnosti neuměl představit, že bych to udělal. Nejde o to, jestli máte za nároďák odehraných pět sezon nebo pár zápasů. Pořád je to reprezentace celé země, něco, co by mělo být cílem každého hokejisty.
Byl jsem si samozřejmě vědomý rozbrojů na svazu a věcí, které se nám jako hráčům nelíbily, ale člověku, jehož si vážím a který mi zavolal, jestli přijmu pozvánku do repre, jsem nedokázal říct ne. Stejně to měli další dva chlapci.
Došlo mi, že nejsem takový hráč, abych si mohl dovolit odmítat.
Uvědomoval jsem si, co jsem podepsal, ale zároveň jsem dokument, pod nějž jsem připojil své jméno, považoval v první řadě za vzkaz, že nám jako hokejistům není lhostejné, co se děje. Že ale k tomu, abychom se vzdávali reprezentace, nikdy skutečně nedojde a celé se to vyřeší oním prohlášením.
Řekl jsem tedy ano. Bez toho, abych se s někým poradil. Bylo to o aktuálním pocitu, žádný kalkul.
Jistě, každý reprezentační start zvyšuje cenu hráče na trhu, mezinárodní akce sleduje víc skautů, ale takové úvahy tehdy mojí hlavou vůbec neproběhly. Pro mě je zkrátka ta největší čest obléknout dres se znakem rodné země. To se nikdy nezmění. Možnost reprezentovat mě naplňuje ohromnou hrdostí na jakékoliv úrovni.
Přečetl jsem si potom reakci Zdena Cháry a dalších, že my, kteří jsme i přes připojení k protestu reprezentovali, jsme ho zklamali. Psalo se o nás jako o zrádcích. Nebylo příjemné o sobě takové věci slyšet, ale tak nějak jsem to dopředu i čekal. Sám vím, že možnost být součástí národního týmu je pro mě daleko víc. To nejvíc, čeho můžu jako hokejista dosáhnout.
Nikdy třeba nezapomenu na pocit, kdy jsme s Košicemi jeli na zápas do Popradu a kluci mi najednou začali gratulovat. Já nevěděl proč, ale ten den se oznamovala nominace na olympijské hry do Soči a pan Vůjtek mi natolik věřil, že mě povolal na takový turnaj v době, kdy bych si to absolutně neuměl představit.
Byl jsem v šoku. V širší nominaci byl, s nadsázkou řečeno, skoro každý a pro finální tým se rozhodně uvažovalo o jiných jménech. Přestože každý z nás v koutku duše doufal, já svoji účast neviděl realisticky. Víc jsem ten den, kdy se mužstvo představovalo veřejnosti, přemýšlel nad zápasem, který nás čekal v lize.
V Popradu jsme tehdy vyhráli a kolem mě se potom strhnul pořádný humbuk, protože jsem byl jediný ze slovenské ligy, kdo na olympiádu jel. Za následující týden jsem absolvoval tolik rozhovorů, co nikdy předtím. Přestože jsem se pak v Soči zranil hned v prvním utkání, jednalo se o dosavadní vrchol mojí kariéry.
Ano, podepsal jsem, že reprezentovat odmítám, ale později jsem i kvůli naplnění, jaké jsem zažíval v souvislosti se Soči, změnil názor.
Slovenský hokej je moje srdcovka. Jsem přesvědčený, že ho musíme posunout kupředu, ale chci věřit, že to jde i jinak než odmítáním reprezentace.
Hokej dokázal na Slovensku, zrovna tak jako v Česku, spojit celou zemi. Během mistrovství světa všichni sedávali spolu a fandili, protože zápasy se promítaly snad na každou bílou stěnu, co byla poblíž. Konflikty na čas utichly a negativní zprávy byly z médií vytěsněný úspěchy národního týmu.
Chtěl bych to zase zažít. Nejen kvůli samotné hře, ale kvůli té atmosféře sounáležitosti, jíž dokázal sport v lidech vyvolat. Proto potřebujeme slovenský hokej znovu nastartovat.
I díky sezoně v Číně jsem přesvědčený, že všechno je možné, jestliže mají lidi chuť pracovat a jsou odhodlaní něco dokázat.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází