Tomáš Řenč

 
„Za deset let ve Vinařicích jsem se nebála o život tak, jako za dva roky tady.“

Těmihle slovy mě na pohovoru vítala ředitelka dětského domova ve Slaném, která dřív pracovala na vedoucí pozici ve známé věznici u Kladna.

Myslel jsem si, že přehání. Jsem přece chlap, bude to v pohodě.

Na místo tělocvikáře jsem nastoupil v září 2016.

Nevím, jak to chodí v jiných podobných zařízeních v republice, ale já se ocitl v prostoru, který na první pohled nebyl úplně standardní. Byly v něm umístěny děti, jež se potýkaly s nevyhovujícím nebo neexistujícím domácím zázemím, s poruchami chování, s psychickými a jinými zdravotními potížemi od ADHD po mentální postižení.

Všechny diagnózy na jednom společném místě.

V tomhle prostředí jsem zvládnul setrvat do ledna 2018. Tři pololetí, která se mi nikdy nevymažou z hlavy.

Když vidím svoji o dva a půl roku starší ségru, která tam pracuje už šest let, a některé její kolegy, kteří drží třeba dvě desetiletí, nepobírám to a jako sportovec si vždy uvědomím jednu věc. Věnuju se dlouhému triatlonu, jsem český rekordman v disciplíně Ironman s osobákem 7:54:05. Dělám něco, co si skoro každý člověk spojí s velkou náročností. Jenže po své zkušenosti z děcáku vím, že existuje i úplně jiná úroveň vnímání slov jako jsou utrpení, bolest a vyčerpání.

V rámci tohohle povolání jsem poznal realitu, kterou jsem si neuměl představit.

Začalo to přitom úplně obyčejně. Našel jsem si holku, s níž jsem dodnes a chci s ní být po zbytek života.

Pronajali jsme si s Aničkou byt ve Slaném, kde jsme vyrostli, a zjistil jsem, že nás jako sportovec rozhodně neuživím. Tou dobou, v pětadvaceti, jsem už patřil k české špičce v dlouhém triatlonu. Dostával jsem za výsledky nějaké peníze, byl jsem členem reprezentace, zároveň bylo jasné, že se můj život neobejde bez civilního zaměstnání na plný úvazek.

Ségra mi hned nabídla, ať jdu zkusit dělat tělocvikáře do zařízení, kde sama učí. Prý bych se na to hodil. Vystudoval jsem bakaláře na FTVS, pokračoval na magistra a v Ústí nad Labem jsem si mohl dodělat pedagogické vzdělání.

Upřímně se mi do toho od první chvíle moc nechtělo. Už v rámci školní praxe jsem zjistil, že je mi proti srsti, když musím někoho do něčeho nutit. Tím spíš do sportu, který mě vždycky bavil.

Pohyb beru jako přirozenou součást života a v rámci hospitací na základce i na gymplu ve Slaném jsem poznal, že generace, kterou jsem dostal na starost, to už má obvykle jinak, bez ohledu na to, jak atraktivní formu jim coby kantor nabídnete. Hlavně holky nic moc dělat nechtěly, třeba deset se jich vždycky dalo dohromady a spíš jen koukaly na ostatní. Kluci rádi sprintovali a hráli florbal, ale systematičtější průprava – atletická abeceda, člunkový běh nebo strečink – je nebavila.

Chvíli jsem to zkoušel jinde. U hasičů, u celní správy. Vždy tak, abych měl práci, která má blízko ke sportu a dá se kloubit s tréninkem.

Na pohovorech o mě měli zájem, po fyzických testech ze mě všude byli nadšení, ale dávali mi najevo i to, že budu pár let jako nováček dostávat čoud. Ze všech složek záchranného integrovaného systému jsem cítil, že dávají velký důraz na hierarchii, na hodnosti, na nadřízenost a podřízenost. Chápu, že to tak to prostě mají, ale atmosféra se mi nezamlouvala. Celní správa navíc chtěla, abych jel na dva měsíce na cvičení do Vyškova, což bylo v rámci přípravy vrcholového sportovce nepřijatelné.

Právě v té době mi ségra zase připomněla, že z dětského domova odešel tělocvikář. Nabízeli slušný plat a pracovní dobu od osmi do dvou, takže se všechno dalo ladit i s časem pro rodinu a pro trénink.

Viděl jsem v tom šanci, jak mít v rámci aktuální situace co největší svobodu.

Šel jsem do toho a rychle zjistil, že ředitelka nepřeháněla.