Tomáš Rolinek

Bál jsem se. Ohromně.

Seděli jsme se spoluhráčem Petrem Čáslavou na hotelovém pokoji, propočítávali varianty vývoje v tabulce a já měl strach. Obyčejný lidský strach z toho, že budu první kapitán v naší hokejové historii, který nedovedl tým alespoň do čtvrtfinále mistrovství světa.

Blamáž. Ostuda. Fiasko.

Doplňte si jakékoliv slovo vás napadne, každé z nich by vyjadřovalo, co by takový výsledek znamenal.

Na mistrovství světa 2010 jsme dokázali v jeden den porazit Švédy, ale předtím prohrát s Norskem a následně se Švýcary. Situace se vyvinula tak, že před posledními dvěma zápasy osmifinálové skupiny neexistovala jiná cesta než porazit zbývající dva soupeře. Nevyzpytatelné Lotyše a jako vždy silnou Kanadu.

Srandičky v hokejové kabině neutichnou nikdy. Nejde o život, legrace se dá udělat ze všeho a i na tomhle šampionátu se naší malou kůčou, již jsme na stadionu v Mannheimu dostali, nesly rozličné fóry, po nichž následovaly větší či menší výbuchy smíchu. Přesto po Švýcarsku bylo znát, že sranda začíná upadat. Každý si dokázal dát jedna a jedna dohromady. Někdo si dál držel svoji masku flegmatika, někdo házel bonmoty, někdo se snažil fungovat, jako by se nic nedělo, ale obavy se usídlily v každém z nás.

My se vůbec nemusíme dostat do čtvrtfinále…

Ne, tohle se nesmí stát. Ne ve chvíli, kdy jsem tady, kdy jsem dostal za úkol tohle mužstvo vést jako kapitán, opakoval jsem si skoro nepřetržitě. Usínal jsem s touhle obavou a budil jsem se s ní. Stále jsme měli vývoj ve svých rukou, měli jsme prostor nečekaná zaváhání napravit, ale naplnit úspěšný scénář se zdálo být strašně složité. Každý, kdo se kolem národního týmu pohyboval, vnímal výsledky posledních let. Tři mistrovství v řadě jsme nehráli o medaile, na olympiádě ve Vancouveru zrovna tak.

A teď se spoléhejte na to, že v poslední možnou chvíli střihnete Kanadu. Proto ten strach.

Nemůžu mluvit za ostatní, ale já v sobě měl zároveň ještě něco. Motivaci ukázat, že nejsme tak špatní. Dupnout do toho, abychom se vyhnuli úplnému průšvihu. Dojem, že po porážce od Švýcarů jsme přesně na tom dně, od něhož se můžeme odrazit.

Za týden jsem držel nad hlavou pohár mistrů světa a věděl, že nás k němu dovedla jediná skutečnost.

Byli jsme tým. Opravdový tým.