Tomáš Satoranský

Argentina versus Česko. Drama jako hrom do samého konce. Časomíra ukrajuje setiny závěrečných vteřin hry. Našlapané tribuny hučí napětím.

Prohráváme o dva body.

Poslední akce, poslední přihrávka, čas na poslední střelu. Balon se dostává nahoru na trojku k… K Tomáši Satoranskému. Komentátor skoro křičí. Teď. Saty, teď! Zkus to!

Moje ruce v tu chvíli švihnou nad hlavu v milionkrát opakovaném pohybu. Míč je opouští a obloukem si proráží cestu vzduchem. Klesá k obroučce.

0:00:01… 0:00:00.

Ťukne do ní jen lehce, spíš se jen tak otře. Síťka se ani moc nezavlní. Za zvuku sirény ohlašující konec zápasu jí balon proplouvá, čistá střela za tři body. Jo! Je to tam. Lidi šílí a já se rozplývám. Protože já, JÁ, jsem tenhle úžasný zápas rozhodnul.

Vy jste o něm přitom nikdy neslyšeli. Odehrával se jen v mé hlavě.

Místo oslav tak běžím pro míč poskakující po asfaltu pod košem ve školním areálu na pražských Vinohradech, na Floře, kousek od našeho baráku. Hned mě čeká další pokus. Další akce. Další klíčový okamžik, jehož budu ústřední postavou.

Tentokrát to bude za nároďák proti Rusku? Nebo Španělsku? Nebo někde v NBA, třeba ve finále za Lakers? Vždycky na něco přijdu. Můžu si zahrát s kýmkoliv a proti komukoliv. Vytvořím si scénář tak, aby spousta důležitých momentů a rozhodující střela připadly mně. Sám si ho v duchu okomentuju, všechny spoluhráče, protihráče i kulisy si moje mysl vždycky pečlivě vymodeluje. Přitom teď jsem tu sám. Tak jako mnohokrát. Sledovat mě zpovzdálí, viděli byste jen mladého vytáhlého kluka, který buší míčem o zem a zas a znova ho ze všech možných pozic posílá na koš. Zblízka, zdálky, po dvojtaktu. Odrazem o desku. Jak mu to jen centimetry dovolí, zkouší i náznaky smečování.

Trávil jsem na tomhle místě jako dítě spoustu času. Někdy jsme se sešli s kamarády z okolí, taky baskeťáky, a stříleli jsme si společně nebo hráli proti sobě, nejčastěji jsem tu ale po škole i po tréninku stával sám. Nic jiného mě tolik nebavilo. Hrávali jsme i fotbal nebo volejbal, samozřejmě jsem měl doma i hokejku, ale jak jen jsem mohl, vytáhl jsem basketbalový balon.

Koncem devadesátých let ještě v Praze nebylo tolik míst, kam by si člověk mohl jít zaházet nebo zahrát. Náš školní areál uprostřed činžáků pro mě byl vyloženě dar. Navíc jsem měl vlastní koš i na stodole u babičky v Davli. Celou jsem ji omlátil.

Tu stodolu.

A taky sloup, o který jsem si přihrával. Babička mi dělávala různá cvičení, takovou abecedu. Musel jsem driblovat s balonem a plnit určité úkoly, než jsem mohl vystřelit.

Basketbal byl pro mě od malička samozřejmou součástí života. Pohybové nadání a hyperaktivitu jsem asi dostal do vínku a vždycky mi byly bližší týmové sporty, hry. Ačkoliv celá rodina se věnovala volejbalu, sotva jsem začal chodit na základku, děda objevil, že se ve škole otevřel basketbalový kroužek, a to že by bylo akorát pro mě. Tak jsem se trhnul. Od samého počátku mě zařadili ke starším, protože mi to s balonem jednoduše šlo. Jakmile jsem poprvé v nafukovací hale na Vinohradech, kde se nedalo dýchat, zkusil hodit na malý koš, ohromně mě to chytlo. Čím víc jsem rostl a učil se základy basketu, tím byl pocit vášně intenzivnější. Ohromně se mi líbilo už jen to, že hraju výběrový sport. Takový, který nemůže dělat každý. Driblovat a trefit se z pohybu do obroučky přece bez tréninku nedokáže jen tak někdo, kdežto kopnout do míče při fotbale tak složité není.

Nebo florbal… Jak já nesnášel florbal na tělocviku!

Florbalisti, neberte to špatně, ale mně připadalo, že běhat a plácat do balonku nebo praštit hokejkou protihráče je tak snadné, až mě to vytáčelo. To když jsme hráli basket, hned bylo poznat, že málokdo ovládá, co já.

Můj dětský pokojík vypadal přesně tak, jak si představujete. Všude plakáty basketbalistů, hlavně těch z NBA. Dostal jsem obrovského zarámovaného Kevina Garnetta, měl jsem na zdi i dunkujícího Dwighta Howarda a samozřejmě Michaela Jordana. K tomu vzhlíželi všichni, nebyl jsem výjimka. Sám o sobě byl Michael světovou ikonou sportu, znali ho i lidé, kteří v životě neslyšeli o NBA, a já ho miloval ještě víc. Už jen díky Space Jamu. Jestli jste vyrůstali ve stejné době jako já, nemusím vám říkat nic víc. Tenhle film s animovanými postavičkami Looney Tunes v čele s Bugsem Bunnym a právě Michaelem byl geniální. NBA úžasně zpropagoval.

K tomu jsem viděl neporazitelný americký dream team na olympiádě v Sydney 2000. Hned jsem věděl, že takový basketbal chci jednou hrát taky.

NBA jako takovou jsem jinak tolik nesledoval. Nebylo totiž kde. Možná nějaké přenosy dávali v noci na tehdejší Galaxii Sport, ale jako školák jsem se na ně nemohl dívat. Jediná šance byla o víkendech, kdy se v Americe hrály odpolední zápasy, což u nás znamenalo začátek třeba v devět večer. Komentovával je Petr Janouch, bývalý basketbalista, který k tomu občas řekl něco o muzice, něco o hercích, a mě vedle samotné hry bavilo poslouchat i jeho postřehy. O víkendu ještě dávali NBA Action, magazín o událostech posledního týdne, v němž mě pokaždé ohromila rubrika top deseti akcí.

Televizní program jsem měl vždycky pečlivě dopředu prostudovaný, aby mi neunikl jediný zápas. Vyloženě jsem se na něho celý týden těšil. Jak začínal, zapnul jsem velkou televizi v obýváku a čekal, co na to naši. Často se totiž sami chtěli dívat na něco jiného. Kvůli tomu mi zapojili starou nepoužívanou telku do kuchyně. Táta vymyslel, jak natáhnout kabely od antény, a umístil ji na lednici, kde bylo jediné volné místo. Zapínal jsem ji jenom já. Jenom kvůli NBA. V kuchyni jsme akorát neměli žádnou židli, takže většinu utkání jsem sledoval vestoje. Třeba jsem u toho alespoň vyndával nádobí z myčky, což byla jedna z mých domácích povinností, ale to mi nevadilo.

V NBA jsou totiž dlouhé timeouty. Akorát na pár talířů a hrnečků.

Upřímně, tehdy jsem ani tolik nevnímal Jirku Welsche, který jako jediný Čech v soutěži hrál. Nebylo, jak ho sledovat, možná až když končil v Milwaukee, jsem o něm trochu slyšel. Internet jsme totiž doma dlouho neměli. Jak ho pak naši pořídili, obklopoval mě basketbal čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Bez přehánění. Každý den jsem vstával s tím, že jsem okamžitě po probuzení zapínal počítač, klasické stolní PC, a sotva se s chroupáním spustily Windows, už jsem mačkal ikonu prohlížeče. Ťukal jsem adresu NBA, abych si prohlédnul highlighty z poslední noci, podíval se na statistiky a zjistil, jak hrál Kobe Bryant a Lakers, jimž jsem fandil. Víc než souvislé akce na videu jsem tedy sledoval točící se kolečko na obrazovce, často se ani sestřihy nestihly načíst, než jsem musel do školy. Všechno se příšerně sekalo, ale já byl vděčný i za těch pár okamžiků, na nichž jsem viděl všechny ty úžasné akce. Ve škole jsem pak kamarádům vyprávěl, co se v lize zrovna událo.

Nad basketem jsem neustále přemýšlel. Když jsem netrénoval nebo si sám neházel na koš, hledal jsem na internetu akce svých oblíbených hráčů. Nejdřív abych je užasle sledoval, později abych se z nich učil, co bych sám mohl zkoušet.

Vůbec taky nevím, jak k tomu děda přišel, ale na videokazetu mi nahrál All Star Game z roku 2004 v Los Angeles. Všichni nejlepší hráči své doby na jedné palubovce. Snad při každé návštěvě jsem si tuhle kazetu pustil. Jestli jsem ji viděl dvacetkrát? Pětadvacetkrát? Přetáčel jsem ji zas a znova a často jsem na dědu volal, ať se jde podívat na nějakou úžasnou akci. Vybavuju si Shaqa O’Neila, který tehdy dominoval i mezi dalšími hvězdami. Byl obrovskej! Někoho v jedné situaci neskutečně zblokoval, to jsem žral. Bylo pro mě nepředstavitelné, že existují takoví basketbalisté, že takhle se dá hrát.

Právě děda z máminy strany, který mě k basketu v prvopočátku přivedl, je dodnes mým největším fanouškem. Já ho na oplátku udržuju, aby šel s dobou. Naučil jsem ho s aplikací NBA na mobilu, kde si může hledat a zjišťovat ty nejdetailnější informace a sledovat sestřihy.

Dělá to rád, protože součástí toho úžasného světa i jeden kluk z Flory.

Jeho vnuk.