Tomáš Souček

Všichni byli spokojení.

„Good job! Dobrá práce!“

A já to vůbec nechápal.

Jasně, hráli jsme v Manchesteru proti City, jednomu z nejlepších týmů světa.

Předvedli jsme slušný výkon, nebyli jsme výrazně horší.

Ale prohráli jsme 0:2, měli jsme nula bodů.

V naší kabině to tak vůbec nevypadalo. Kluci byli v pohodě, hodnocení zápasu bylo v pohodě. Seděl jsem tam, sledoval ostatní a nerozuměl tomu. My prohráli. Tohle je přeci špatně! Je to špatně na place za barákem i v Premier League.

Všechno jsem musel zpracovávat. Pochopil jsem, že jsem přišel do mužstva s úplně jinou mentalitou, než na jakou jsem byl poslední měsíce zvyklý. Přišel jsem ze Slavie, kde jsme vedli ligu snad o 16 bodů a ani proti Barceloně nenastupovali předem poražení.

Žili jsme s přesvědčením, že každý zápas můžete vyhrát. Každý! Na začátku totiž šance existuje vždycky, takové bylo naše nastavení. My naší filozofii věřili a následně si to nejen v Lize mistrů i ověřili.

To teď mám být spokojený po porážce?

Vysvlékal jsem se po utkání v Manchesteru, mém druhém startu za West Ham United, a pokládal si podobné otázky. Někdy v tu chvíli jsem si uvědomil, že na rozkoukávání není žádný delší čas. Co umím, musím předvést hned. Na hřišti i mimo něj.

Hráli jsme o záchranu, a pokud jsme na ni měli dosáhnout, musela se změnit jedna zásadní věc. Mentalita kolektivu.

Není v pohodě prohrát. Ani po dobrém výkonu to není good job.

Je úplně jedno, jestli hrajeme proti Manchesteru City nebo proti soupeři ze spodku tabulky. Ve svých čtyřiadvaceti letech jsem cítil, že svůj styl myšlení a zkušenosti musím převést na celé naše mužstvo. Právě proto mě přeci kupovali.

Často si vzpomínám na slova Jindřicha Trpišovského, pod kterým jsem si tenhle svůj životní pohled upevnil.

„Jedenáct bojovníků porazí jedenáct fotbalistů.“

Možná to zní jako klišé, ale pokud ho dokážete na trávníku naplnit, změní se v největší pravdu.

S Jindrou a jeho realizačním týmem máme velmi silný vztah, velmi podobné vidění fotbalu. Pomohli mi posílit mé silné stránky, pomohli mi stát se fotbalistou, jakým jsem dnes.

Přitom mě do týmu před lety nejdřív vůbec nechtěl. Zachránilo mě jediné. Byl jsem zadarmo. I o tom je můj příběh. Začínal jsem před prvním stupínkem schodiště a často jich musel pár sejít, abych později vystoupal zase o něco výše.

Však sami uvidíte.

Je to pro mě důležité říct, uvědomovat si, že to nejlepší přijde s vytrvalostí a trpělivostí. Nemyslete si, i já často sedával v rohu kabiny a snažil se být neviditelný. Cítil jsem, že si musím své místo v kolektivu zasloužit.

Věřím, že díky tomu nebyla touha měnit návyky v kolektivu hráčů týmu Premier League přehnané sebevědomí nebo snad namyšlenost. Byla to moje zodpovědnost, kterou jsem se snažil přijmout a využít vše, co jsem se ve fotbale naučil.

V umělém osvětlení se třpytí déšť, zima leze pod dres společně s adrenalinem. Tohle je velký zápas!

Už když na mě letí balon, musím se rozhodnout. Přihraji? Zkusím kličku? Až mi přistane centr na noze, bude na přemýšlení pozdě.

Vím, že proti mně stojí velký hráč. Vím, co platí na velké hráče, vím, co platí na malé a mrštné. Tyhle myšlenky už mi jdou hlavou automaticky, nesoustředím se na ně. Ani na to není čas. Zkusím kličku, improvizaci. Tady a teď můžu, mám svobodu, volnost!

Naznačím pohyb doleva, zaseknu míč a strhnu ho doprava.

Lavičky obdivně zahučí, i já mám ve svém nitru radost. Tohle je fotbal! Ale jdu dál, navedu si míč na střelu a zkusím ji.

Gól!

Euforie! Pocit, který znám a nikdy se neomrzí.

Ten chlap mohl mít na zádech jméno De Bruyne. Kevin De Bruyne. Ale nemá. Nemá na zádech žádné jméno, jenom číslo. Neznám ho a on nezná mě. Hrajeme proti sobě Hanspaulku. Pražskou fotbalovou ligu amatérů.

Nesejdeme se dřív než večer, my po škole, soupeři často po práci. Podzimní část vrcholí v nevlídném počasí a nám to vůbec nevadí.

„Kluci, pojďte, makáme!“ povzbuzuji své spoluhráče. Spolužáky ze stejného ročníku gymnázia Postupická, kde jsme se dali dohromady a založili mužstvo pro sedmou ligu. Během studia jsme to dotáhli až do ligy druhé, prakticky každý půlrok postupovali.

Tady mezi svými můžu být lídr. „Záda zprava!“ snažím se pomoci obránci s rozehrávkou, nabídnu se pohybem a chci jít příkladem. I v nasazení. Nesnáším, když se někdo nesnaží. Chyby se stanou, ale vrátit se musí každý. I největší hvězda.

Až si večer lehnu na postel na internátu, budu si tu kličku přehrávat v hlavě. Adrenalin mi nedovolí jen tak usnout, ale to nevadí. Vychutnám si ty pocity úplně naplno, vždyť jsou tak nádherné.

A až se zasním, možná budu hrát v Anglii. V Premier League.

Proti De Bruynemu.

Zase na mě poletí balon, zase nebude čas přemýšlet. Kevin De Bruyne. Velký chlap. Zkusím kličku! Naznačím doleva, zaseknu balon, strhnu ho doprava.

A jdu dál!

Šedesát tisíc diváků obdivně zahučí.

Večer znovu nebudu moci ve svém londýnském bytě usnout, tak jako nikdy po zápase. Budu si ho celý opakovat v hlavě, a kdybych zapnul televizi, zopakují mi ho i tam.

A to je vlastně jediný rozdíl.

Díky chlapům z Hanspaulky si můžu dovolit na hvězdy Premier League, díky nim je sen realitou. Myslím to naprosto vážně, fotbal jsem se naučil tím, že jsem hrál fotbal.

Snažil jsem se ho hrát pořád.

Táta s dědou mě k němu přivedli v Havlíčkově Brodě a po čase porazil máminu házenou. Z brány jsem se posunul do pole a v ten okamžik tahle hra přebila vlastně všechno, stala se mou největší vášní.

Musel jsem ji občas bránit. Třeba proti klukům z hokejových přípravek. U nás na Vysočině se rozhodně narodilo víc hokejistů než fotbalistů a jako malí jsme mezi sebou dost válčili. Nenechali jsme si nic líbit.

Musel jsem občas i trochu podvádět, abych si s radostí zahrál. V dobách, kdy jsem nastupoval na hřiště s jasnými pokyny, co si musím pamatovat. To kdyby se mě náhodou zeptal rozhodčí pro kontrolu zápisu, až bude počítat moje góly. Ty údaje k pamatování byly dva.

Jméno.

Datum narození.

Na mojí registračce totiž nestálo Tomáš Souček, narozen 27. února 1995. Bylo tam úplně jiné jméno úplně jiného kluka. Omlouvám se. Ale bylo mi třináct a já si prostě chtěl se svojí partou z Brodu zahrát.

Užít si, že jsem na hřišti se spoluhráči, kteří mě mají rádi. Mít společnou radost z fotbalu, dát gól. Být šťastný, že oni jsou šťastní, že jsme zase spolu a třeba jsem jim i pomohl tak jako tolikrát předtím.

Vždyť pro mě to bylo vším a tehdy se mi toho dostávalo tak zoufale málo. Moje registračka byla na Slavii a já nebyl na Slavii v tomhle věku dost dobrý. Víc jsem seděl na lavičce, než běhal po hřišti. Tak proto jsem šel občas načerno. Snad mi odpustíte.

Mně totiž bylo vždycky úplně jedno, kde fotbal hraji. Stačil mi fakt, že ho hrát můžu.

Měli jsme plácek za zahradou, kam chodili chlapi udělat si žízeň. Vždycky jsem byl připravený se k nim přidat, pokud mě vzali do týmu. Později v Praze na internátu jsme si po večerech rozsvěceli hřiště před ubytovnou a hráli dlouho do noci.

Také futsal na Vysočině jsem hrál několik let víkend co víkend od mládí až po dobu, co jsme začali se Slavií vyhrávat tituly. Pak se to v klubu dozvěděli a rozhodli jsme se, že to na nějaký čas radši ukončíme.

Chuť hrát ale vždycky vycházela ze mě. Bavilo mě to, chtěl jsem být s týmovou partou, užít si společnou euforii z výhry na velkém i malém stadionu. Pokud máte fotbal rádi, je všude podobná.

Podstoupil jsem tisíce soubojů o míč. Se staršími, s rychlejšími, se silnějšími i menšími a obratnějšími. V těchto soubojích jsem se naučil všechno, co umím. Bez přehánění.

Jasně, trénoval jsem i jinak. Táta mi třeba koupil klasický žebřík, na kterém se cvičí motorika a obratnost, s čímž jsem měl problémy. Pilovali jsme to na trávníku za domem a určitě to bylo důležité.

Nicméně nejvíc mi dala hra. Protože ze souboje s člověkem si pokaždé něco odnesete, pokaždé dostanete novou zkušenost. Žádný slalom mezi kužely tohle nenahradí. Každá klička, každá nahrávka mě posouvala směrem k té, kterou jednou udělám třeba na mistrovství světa.

Nejlepší na tom všem ale je, že z každé jsem měl stejnou radost. Stejný pocit zadostiučinění, protože ono těch kliček taky dost nevyjde, než se nějaká důležitá podaří. Pamatuji si ty emoce jako dítě, jako kluk z gymplu a stejně to prožívám teď.

Když proti mně stojí opravdový De Bruyne.