Tomáš Verner

Postavil jsem se k volné jízdě, přesvědčený, že mi změní život.

Byl jsem plný síly, natrénovaný jako nikdy. Coby jeden ze dvou závodníků jsem měl naplánované na začátku dva čtverné skoky, ostatní si troufli jen na jeden. Přede mnou v pořadí byl jen Kanaďan, Amík a Francouz, jež jsem na tréninku úplně smazal. Nedařilo se jim tolik jako mně a neměli skokanský potenciál. V nitru mě navíc hřálo, že jsem nedávno vyhrál mistrovství Evropy.

Co vám budu povídat, podle mě tahle situace značila jasnou cestu za světovým titulem.

Göteborg 2008. Postavil jsem se k volné jízdě, která můj život skutečně změnila. Jen úplně jinak, než jsem si původně myslel…

Skáču první čtverák. Letím, točím se, dopadnu.

A dotýkám se rukou ledu.

Chlad, který se mi ani nestihne rozletět po dlani, mi v hlavě resetuje počítačovou jednotku.

Co se to děje? Vždyť jsem to měl naplánované úplně jinak, sakra! Mám skočit nádherný skok s trojitým toeloopem, odpočinout a šlapat na druhou stranu.

Dobrý, ještě to není tak strašný, mám dalšího čtveráka.

To je on, to je on, říkám si, když se na něj odrážím.

Jsem připravený, tohle je můj čas, takhle to má být. Vyhraju a nebude to jinak, sviští mi hlavou, zatímco tribuny okolo se mi slévají v rotující barevný pás.

Za vteřinu ležím na ledě.

Upadnul jsem.

V momentu, kdy se zvedám, nastává v mé mysli druhý restart. V tu ránu nevím, která je levá a která pravá noha. Co se to děje?

Jedu na další skok. Místo trojitého dávám jednoduchý. CO SE TO DĚJE?

Zbytek jízdy si v podstatě nepamatuju. Mlha. Přišlo mi, že sice bruslím, ale jen se koukám, co se kolem mě děje. Nemám právo ani šanci zasáhnout do dění. Všechno se sypalo a já jen přihlížel. Necítil jsem únavu, jen maximální naštvání.

Chtěl jsem odejít. V půlce se sebrat, mávnout, ať vypnou hudbu, omluvit se, že přijdu odpoledne ještě jednou. A to už to fakt vyšvihnu bez zaváhání, věřte mi. Blbej den, sorry, znáte to, příště to dám.

Závod jsem vzdal jen jednou, kvůli zlomené noze, jinak jsem klidně druhý den jezdil i mezi patlalama, ale tady jsem vážně zvažoval, že se na to vybodnu. Že zajedu za rozhodčími s tím, že neumím bruslit, ať mě nechají odejít. Uvědomil jsem si ale, že kdybych tohle udělal, nemůžu už nikdy žádnému dítěti říct, ať nic nevzdává, že o tom je sport.

Dokončil jsem jízdu, o níž jsem byl přesvědčený, že byla nejhorší, co jsem kdy předvedl. Nemohlo pro ni přijít nevhodnější načasování. Ještě než jsem dojel k trenérům, začínal ve mně hlodat pocit křivdy. Obří křivdy. Připadalo mi, že celá nespravedlnost světa se nahromadila kolem mě. Všechno zlo, hlad v Africe a utlačování národů není nic proti tomu, co teď zažívám já. Jakákoliv válka a utrpení byly proti mému zoufalství hadr.

A hlavně, já za to přece nemůžu, chtěl jsem křičet. Byl jsem ublížený a ukřivděný.

Ne, neříkejte mi, proč se to přihodilo. Já vím, že to je průšvih. Nemluvte na mě… Nevím, co se stalo! Nechápu to!

Tyhle výkřiky mi duněly hlavou, zatímco jsme seděli s trenéry na lavici, kde čekáte na známky. Nejradši bych utekl aspoň odsud, věděl jsem, že hodnocení bude strašné. Modlil jsem se, ať mi aspoň rozhodčí pomůžou, když jsem měl tak skvělou sezonu.

Nebylo jak.

Skončil jsem patnáctý. Dva měsíce jsem pak chodil jako tělo bez duše. Nic nedávalo smysl, bruslení jsem nenáviděl a byl jsem zhrzený.

Měl jsi bruslit, jak nejlíp umíš. Vysrat se na nějakou medaili. Tuhle facku ti dal sport za to, že jsi šel jen za pozlátkem.

Měl jsem formu, měl jsem vyhrát, byl to můj čas, moje mistrovství, v tréninku jsem byl lepší než všichni ostatní a v krátkém programu mi mohli dát známky daleko lepší, byl bych druhý, a ne čtvrtý, měl bych lepší výchozí pozici.

Všechno tohle mi šrotovalo v mozku. Tehdy jsem to tak nevnímal, ale byla to z mé strany ohromná arogance. Absolutní nepokora vůči sportu.

Odehrálo se to ve mně, který jsem si myslel, že to mám v hlavě srovnané, že nejsem namyšlený. Potkat teď sám sebe v té době, jednu bych si lísknul a vynadal si: „Jestli myslíš, že to je něčí vina, tak není. Je to tvoje vina. Vina toho, jak moc úporně sis to přál. Měl jsi přijít a bruslit, jak nejlíp umíš. Vysrat se na nějakou medaili. Tuhle facku ti dal sport za to, že jsi šel jen za pozlátkem, ne za sportovním výkonem. Dává ti totiž daleko víc, než nějakou medaili…“

Zpětně vím, kde se stala chyba. Po vítězném mistrovství Evropy jsme se zaradovali jeden večer.

Jeden jediný večer.

Sfoukli jsme rituál, kdy se medaile namočí do sklenice koňaku a celý tým si lokne. Říká se, že díky tomu se medaile bude rozmnožovat. Od druhého dne už bylo tématem jen vítězství v nadcházejícím mistrovství světa.

V tu chvíli mi to přišlo logické a jasné. Stále jsem věřil ve svoji výjimečnost, neměl jsem důvod pochybovat. Zmákli jsme Evropu, super, jedeme dál.

Úplně jsme přešli fakt, že nějaký kluk z Budějovic vyhrál mistrovství Evropy v krasobruslení. Vždyť poslední placka pro naši zemi se předtím povedla šestnáct let nazpátek. Svět našeho sportu spěchá tak strašně dopředu, že ho v českých podmínkách nemáme šanci dohnat. Tohle byl důvod k radosti a pokoře. Chtělo to uvědomit si, že se tohle nebude dít každý den. Chtělo to pozitivní emoce, aby bylo proč se těšit na příště. Ne pouhé odškrtnutí úkolu. Byla hloupost myslet si, že bude všechno následovat tak, jak jsme si nalajnovali. Že úspěchy se nemusí slavit, protože když dřeme, je přece jasné, že přijdou.

V mém stavu, kdy mě nic nebavilo, mi pomohl Dan Landa, s nímž jsem spolupracoval. Viděl, jak jsem zlomený, proto jednou zavolal: „Tome, jedeme na týden do Chorvatska.“

Bylo to na začátku sezony. Oponoval jsem, že nepůjde zařídit, abych si v září, kdy už mám za pár týdnů první závody, vzal týden volna.

„Ale to není týden volna, ty jedeš na týden trénovat. Jen tam holt nebude led.“

Tak jo.

Tehdy mi Dan vysvětlil, co se říká, a ne každý si to naplno uvědomuje. Že cílem je už samotná cesta sportovním životem.

Ne ocenění.

Ne medaile z olympiády.

Ano, je výborné, že to někdo dotáhne až na absolutní vrchol. Ale když vidíte jen medaile, celý rok se smrskne jen v neustálou přípravu na něco. V našem případě stačí, aby po jedenácti měsících tréninku přišla chyba v jednom ze sedmi elementů první závodní jízdy, a všechno je v pytli. Kdo se na tohle podívá běžným rozumem, ani by si snad neměl sundat chrániče a jít na led. Měl by se zhroutit.

Dan to vzal z druhé strany. Naučil mě vnímat, že každý den, každý trénink mi sám o sobě něco dal. Každý den jsem o sobě něco zjistil.

V zahraničí jsem se učil jazyky, poznával spoustu zajímavých lidí a mezi tím zdokonaloval své tělo. Každý trénink mě obohatil a dny, kdy mi bylo zle, mi dávaly paradoxně nejvíc. Když mi to šlo, dostával jsem zase pozitivní energii do horších dnů.

Jakmile si tohle uvědomíte, najednou za sebou nemáte rok přípravy. Máte za sebou rok smysluplné činnosti, která vás formuje jako člověka. Když pak vyhrajete mistrovství Evropy? Skvěle. Když ne, jste pořád ten samý člověk, jehož sport posunul dál.

Vyhráli jste tak jako tak.