Tomáš Zohorna

Od hráze malého, asi hektarového rybníčku stoupá kopec ke kraji poslední ulice. Obklopují ho pole, za nimi po hřebenech pokračují už jen lesy. Okraj Chotěboře je přesně to místo, jaké si představíte, když vám někdo řekne, že pochází z malého města.

Z okna našeho pokoje v patře rodinného domu je vidět přes střechy těch před námi, co už ustupují ze stráně a tvoří poslední hradbu zástavby před kusem přírody, kde se toho dá tolik dělat, tolik zažít. Dohlédneme až tam, kde bydlí bratránek.

Jo, už vyšel. Už jde taky hrát. Můžeme vyrazit.

Hynďa, Ráďa a já, brusle píchnuté na hokejku naložené na saně spěcháme z kopce dolů. Koncem léta tu sekávají kombajny, to rád sleduje snad každý kluk, teď se musíme prokousat závějemi sněhu. Zimy jsou ještě takové, jaké mají být. Na hrázi si rychle nazujeme brusle, už ať pod nimi chroupe led.

Postupně se to tu zaplní lidmi, uprostřed jejich hemžení, kdy se někdo jen tak šourá a jiný drží za ruce šmajdající děcko, se proháníme my. Branky z bot, lopatami vyhrnuté hřiště. Spíš u břehu, protože máme od našich zakázané hrát uprostřed rybníka, kde je hloubka. Zápas neukončí žádná siréna, žádná přestávka, nevyjede rolba. Odradí nás až úplná tma, kdy není vidět na puk. Stačí, že pár jsme jich už poztráceli tam, kde se led mezi zmrzlými stonky rákosí ztrácí pod hladinou. Někdy se přidají i strejdové, taťka, a dokonce i mamka občas mydlí s námi. Není nic krásnějšího, než být po takovém dnu vymrznutí, unavení a nadšení, že jsme zase mohli dělat to, co nás nejvíc baví. Hokej. Teplý čaj, co na nás čeká, pak chutná nejlíp.

Tenhle výjev. Tenhle obraz. Přesně tahle scéna, kdy spěcháme k našemu rybníku a pak se na něm proplétáme mezi hemžícími se lidmi z okolí, přesně ta mi vyvstala před očima, když jsem sedmého února 2019 večer ve Stockholmu v zápase za český nároďák stoupnul na hřiště haly Hovet a cestou na buly se rozhlédnul po dvou spoluhráčích z útoku.

Na vhazování jsme se jeli srovnat my tři.

Hynďa, Ráďa a já.