Václav Nedorost

Věděl jsem, že vyhrajeme. Prostě jsem to věděl.

Při rozstřelu jsme se drželi kolem ramen po vzoru kluků z Nagana. Vedli jsme na nájezdy 2:1 a já před tím posledním ruským na kraji řady už sundal ruce dolů. Připravoval jsem se, abych jako první přeskočil mantinel a mazal ke gólmanovi, skočit mu do náruče.

Dělal jsem si místo a našponovanej jen čekal, až to ten Rusák pošle Šmíďákovi do břicha nebo mimo branku. Oni totiž jezdili úplně špatně, byli průběhem zápasu úplně vynervovaní. Gól dal jen ten první, jinak dělali pomalé kličky nebo stříleli mizerně po zemi.

A fakt že jo, cítil jsem to správně. Šmíďák chytil i poslední nájezd a já vyskočil. Jo! Startuju!

V ten moment jsem sebou praštil o led.

Zasekla se mi o manťák brusle, a jak už kolem mě skákali i další kluci, nemohl jsem ji vyprostit. Padnul jsem jak pytel brambor a všichni ostatní se přese mě hrnuli do oslavného chumlu.

Tak jsem si vychutnal aspoň okamžik, kdy jsem rozjetej v plný rychlosti na všechny skočil. Měl jsem na helmě ještě mřížku, bylo mi jedno, jestli si o někoho natluču.

A i kdyby. Byli jsme mistři světa.

Mistři. Světa.

Nikdo před námi to v celé české ani československé historii na juniorské úrovni nedokázal, až my začátkem roku 2000.

My a náš prešovskej beton.

Dvojitej prešovskej beton hadr, přesněji řečeno. My se totiž k titulu ve finále regulérně probránili. Reálně vzato to pro nás byla jediná možná cesta, jak uspět. Rusové byli ten rok neuvěřitelně našláplí, každému rozdávali příděly, jen s Kanadou v semifinále vyhráli o gól. Pustit se s nimi do otevřeného souboje by byla sebevražda, rozebrali by nás jako všechny ostatní. Proto přišli trenéři s taktikou totální defenzivy.

Ale totální.

Měli jsme pokyn ani nenapadat, jen to za červenou hodit k nim do pásma a čekat. Vypadalo to, že jsme snad ani nechtěli dát gól, přestože jsme i jednou trefili tyčku. Pouštět se do útoku ale bylo moc riskantní. Tak moc jsme se soustředili na obranu, že jsme vepředu nic nevymýšleli. Nechtěli jsme dopustit, že někdo ztratí puk v útočném pásmu nebo se třeba jen utopí někde u mantinelu a oni nám pojedou zpátky do čtyř. Nesměli jsme to za žádnou cenu otevřít.

Ne, pořád jsme proti nim stáli v pěti a oni se snažili probít přes naši neprůchodnou hráz. My jim to sebrali, vyhodili, a tak pořád dokola. Hrál se hokej bez šancí, přesilovek a skoro i bez střel.

Celý náš tým se obdivuhodně podřídil systému, uvědomovali jsme si, jak jsme blízko obrovskému úspěchu, a nikdo z nás nechtěl být ten, kdo to teď podělá. A já jako mladej tuplem. Proto jsem pokyny trenérů vzal úplně doslova, a když jsem v jedné situaci s pukem šlapal středním pásmem a mohl jsem jet dál, protože mě nikdo nenapadal, za červenou jsem to plesknul k nim do rohu. Zastavil jsem, počkal, až Rusáci seberou puk, a toho prvního začal zase až někde na půlce vytlačovat k mantinelu.

Vypadalo to příšerně. Ale fungovalo to. Rusáci si s tím neuměli poradit. Oni sami a zjevně ani jejich trenéři nedokázali přijít na způsob, jak nás rozhýbat a přečíslit. Jako by poprvé viděli takového zanďoura. Někdy od poloviny zápasu už z toho byli tak bezradní, že nám už jen dělali to samé, co my jim. Puk lítal z rohu do rohu a nic se nedělo.

Lidi na zaplněných tribunách haly ve Skelleftee pískali, protože se na to fakt nedalo dívat. Měli určitě dopředu koupené lístky v očekávání, že uvidí v souboji o zlato domácí tým v čele s dvojčaty Sedinovými, a místo toho sledovali nás, jak stojíme vyskládaní ve středním pásmu, a otrávené Rusáky.

Kdybychom hráli tejden, ani jeden tým nedá gól. Byl to učiněnej hokejovej paskvil.

Ale kdo si to pamatuje? Já, protože jsem to utkání hrál, jinak to může každému být ukradené. Navždycky budeme ti, kdo poprvé pro Česko získali juniorské zlato.

A hlavně, do finále jsme se nedostali vůbec žádnou náhodou.

Na šampionát nás vyprovázely obavy, abychom nesestoupili, protože kluci rok před námi skončili sedmí, prohráli jsme poslední přípravu se Švýcary a tenhle ročník celkově nebyl považován za tak silný, hlavně mezi obránci. Navíc jsme začínali proti Slovákům, obhajujícím bronz, a pak měli ve skupině Kanadu, Ameriku a Finy.

My tu skupinu vyhráli.

Proti Slovákům nám to sedlo, smetli jsme je, s Kanadou a USA jsme remizovali a Finy pak už v laufu porazili. Do čtvrtfinále jsme tak nechytili nikoho silného, šel proti nám Kazachstán, který by bývala porazila i naše osmnáctka. Najednou jsme se tak ocitli v semifinále. Mysleli jsme, že v něm půjdeme na nabušené Švédy, a jak ještě nebyl pořádně internet a chytré telefony, ani jsme neměli šanci sledovat další zápasy. Na večeři pak někdo zahlásil, že budeme mít Amíky.

A vlastně… No a? My nespekulovali. Nevěděli jsme, kdo z těch kluků má být jaká hvězda, ve skupině jsme si ověřili, že se s nimi můžeme měřit, tak jsme se prostě nachystali jako vždycky, oblíkli se, vletěli na ně a vyhráli 4:1. V klidu, bez nervů. Úplně hladký zápas. Až po dlouhých letech jsem se dozvěděl, že americkému trenérovi den předtím umřel někdo blízký v rodině a musel narychlo odjet, takže proti nám koučovali jen asistenti. O tom jsme neměli ani ponětí. Ale nakonec je to stejně jedno. Prostě jsme je jasně porazili a šli na fenomenální Rusy s tím, že si to jdeme rozdat o zlato. To nám pak vyhrála obrana. Obrana a obránci, s nimiž jsme podle odhadů měli mít největší problémy.

Všechno to den za dnem i přímo při zápasech na ledě plynulo úplně přirozeně.

Jediný zádrhel paradoxně přišel proti Kazachům. Tam jsme brzy vedli 4:0 a trenér Holík tak na střídačce houknul, že jde na led čtvrtý útok. Ten do té doby neodehrál na turnaji ani střídání, všechno jsme jeli na tři lajny.

„Rozhejbejte se, jdete hrát,“ zaznělo.

Jenže jako bychom povolili, bum, bum, bum a za pár minut to bylo 4:3, přičemž i ztuhlí borci ze čtvrté lajny se k tomu přimotali. Trenéři si vzali time out a jediné, co při něm zaznělo, byl řev pana Holíka směrem k asistentovi Radimovi Rulíkovi. „Vole, kdo je tam poslal? Na tři hrajem!“

Tak si chudáci kluci zase šli sednout, odskákali to i za nás ostatní. Nebyla jejich chyba, co se stalo, prostě se to takhle blbě sešlo. My ostatní to tak i vnímali, protože jsme samozřejmě drželi všichni při sobě. Parta byla tehdy skutečně skvělá a i mě, nejmladšího mřížkaře, všichni respektovali. A to přesto, že jsem tehdy byl vyloženě dítě, žádný biologicky odskočený mladíček, co se fyzicky vyrovnal starším. Nepouštěl jsem se proto do velkých věcí a snažil se to ostatním nepodělat, když už jsem dostal takovou důvěru. Vyloženě jsem k nim vzhlížel.

I dneska dám dohromady jednotlivé útoky. První Milan Kraft, Michal Sivek, Jára Kristek, druhej Martin Havlát, Pepa Vašíček, Jarda Svoboda, třetí Pivec Pivko, já, Zbyňa Irgl a čtvrtá Honza Sochor, Tomáš Horna, Honza Boháč a navíc Vláďa Novák.

Havli, Krafťák, Vašoun, Síva, to byly vyloženě juniorské hvězdy, o nichž každý v našem hokeji věděl, kdežto já byl ucho, které se zrovna trefilo do super období a mělo za sebou průlomový rok.

Vždyť já ještě sezonu před dvacítkami začínal doma v Budějicích v mladším dorostu. Ne v juniorech, ne ve starším dorostu, ale v tom mladším. Jenže před začátkem sezony se někdo v juniorce zranil a dopadlo to tak, že nahoru posunuli i mě a já svoji šanci ve starším dorostu chytil za pačesy. Nedá se říct, že bych dával nějak moc gólů, ale hrál jsem tak, že mě trenéři dávali za příklad spoluhráčům. Asi po dvou týdnech se pak stala v áčku věc… Během jediného zápasu se zranili dva centři a ten třetí, Filip Turek, dostal stopku na další ligové kolo.

Seběhlo se to v úterý a už ve čtvrtek se hrálo televizní utkání se Zlínem.

Nebyla asi možnost povolat někoho třeba z první ligy, tak se na klubu dohodli, že tam dají mladého. A pánové Pařízek a Liška ukázali na mě. Přišel za mnou náš kouč pan Červený, chlap s ohromnou autoritou, a oznámil mi: „Mluvili jsme s trenérama v áčku, zítra ráno s nima jdeš na trénink.“

Ty bláho… Já byl zesranej! Tak obrovskou nervozitu jsem do té doby nezažil.

Budějky tehdy měly parádní tým. Ťoupal, Suchánek, Luboš Rob, Nedoma, Jasečko, Peter Bartoš, v bráně Ivo Čapek. V kabině panovala čistokrevná prdel, to se nedá nazvat jinak. Byla to doba bez velkých taktických manévrů a stresu. Hrálo se, jak kdo uměl. Do toho jsem mezi tyhle pardály napochodoval já ve svých šestnácti a pozdravil uctivě „dobrý den“.

Trénink jsem nějak ubruslil, druhý den ráno jsem se pomotal na rozbruslení a všechno, co následovalo, se seběhlo tak rychle, že mě to ani neskolilo, a já najednou seděl v kabině po výhře 5:1, na níž jsem se podílel dvěma asistencemi. A ještě jsem i vystihl nahrávku Martinu Hamrlíkovi a jel sám na bránu. Za Zlín hráli Čajánek, Leška, Štraub, Okál a další borci. Proti nim já, středoškolák.

Ale zaujal jsem. I když se pak uzdravení kluci vrátili, pořád se pro mě v sestavě našlo místo. Odehrál jsem sedm zápasů v řadě, než mě přece jen dohnalo, že jsem tehdy vážil snad šedesát kilo, což se v soubojích s dospělými chlapy muselo projevit. I tak si mě ale v áčku nechali celou sezonu a začal jsem v něm i tu další, kdy už jsem hrál stabilně.

Nikdy jsem do té doby nebyl ve dvacítce, načež jsem se zničehonic objevil v nominaci na poslední přípravný turnaj před mistrovstvím světa, kde mě dali do lajny k Havlimu. Ten mi ohromně pomohl. Dodal mi odvahu, ať hraju, jak mi je vlastní, a při hře nám to pak klapalo.

Než mi docvaklo, co se děje, jel jsem na juniorský šampionát a odtud se za dva týdny vracel se zlatem.

Do toho přišlo ocenění nováček roku v extralize, draft… Valilo se to ze všech stran a jen mistrovství světa do osmnácti let na konci sezony mi připomnělo, že jsem ještě nespolknul hokejovej svět, jak mi tou dobou přišlo. Myslel jsem si, že to půjde samo, ale nešlo. Jako kapitán týmu jsem zklamal, myslel jsem si, jakej nejsem hokejista, a netáhnul jsem ostatní tak, jak se ode mě čekalo. Nikdy jsem nebyl typ, co by potřeboval být bůhvíjak slyšet v kabině, a když se k tomu přidalo, že jsem si někde ulevil v návratu do obrany nebo si vyšlápnul oblouček místo brzdy, sečetlo se to. Však mi to taky spousta skautů NHL vyčetla. Před draftem při pohovorech na mě v některých týmech byli vyloženě hustí.

Tam jsem si dost jasně uvědomil, že když nebudu makat, nic nepřijde samo.