Václav Pilař

Kde já mohl být…

Dodnes jsou chvíle, kdy se mi tahle otázka dere do hlavy, i když vím, že je úplně zbytečná a že na ni nikdy nemůžu najít odpověď.

Ale stejně.

Stejně se mi občas zase vybaví, jak si dávám špatný první dotyk v zápase s Ukrajinou v srpnu 2012. Hlavou si balon v souboji před naším velkým vápnem odrazím dál, než potřebuju, proto se snažím před Rakického, stopera Šachtaru Doněck, rychle dostat aspoň silou. Jak natahuju nohu, on mi do ní vletí a vykloubí mi koleno.

Kolikrát jsem si od té doby vyčítal tuhle chybu. Kde já mohl být, jen si tenkrát ten míč dát do lepšího prostoru?

Ne, z toho by se člověk zbláznil, kdyby měl takhle uvažovat. Stejně nic nevyřeší.

To bych si musel říkat třeba i kde jsem mohl být, kdybych se tenkrát jako malý kluk nebál zkusit to PSG. I v tomhle momentu se přece moje kariéra mohla ubírat úplně odlišným směrem, než se nakonec odvíjela.

Ano, čtete dobře. Paris Saint-Germain.

Jako děti jsme s RMSK Cidlina jezdívali i na světové turnaje a na jednom v Itálii, když mi bylo třináct, si mě právě z PSG všimnuli. Porazili jsme je ve finále, mě vyhlásili nejlepším hráčem turnaje. Dodneška si vybavím toho chlapa, který sledoval všechny zápasy. Toho, jehož najednou vidím, jak stojí s mým tátou a naším překladatelem a táta se na mě obrací: „Pojď sem.“

Brali by mě hned. Jednou měsíčně by zaplatili letenky domů. Táta už řešil, že to zavoláme domů mamce.

Jenže mně začaly po tváři téct slzy, že nikam nechci. A když tohle mamka slyšela, prohlásila, že mě přece nebudou nutit, pokud sám nemám zájem. To táta viděl v téhle nabídce velkou příležitost a přemýšlel, jak to celé udělat. Ale sám si zároveň zrovna tak asi nedokázal představit, co by mě v Paříži čekalo. Vždyť my byli rodina z vesnice a tehdy v roce 2002 jsme o takhle vzdáleném světě neměli vůbec žádné informace. Třeba by se o mě někdo postaral, třeba bych to zvládnul. Sám si ale spíš myslím, že bych tenkrát nepřežil ani v Praze, natož takhle daleko v takovém blázinci. I proto jsem ostatně krátce nato odmítl i Spartu.

Je to tak. Spartu.

Anebo bych to všechno zvládnul? Obstál bych v Paříži a v obří konkurenci světového klubu? Byl bych díky tomu dneska někde úplně jinde? Nebo bych se zahrabal a nikdy ani nehrál na takové úrovni, co se mi nakonec podařilo?

To už se nikdo nedozví.

Jisté je to, že PSG to se mnou ještě další dva roky nevzdávali a ozývali se, jestli jsem nezměnil názor. A mně to bylo úplně jedno. Já nevěděl, proč bych vůbec měl někam přestupovat a už vůbec ne takhle daleko. Chtěl jsem být jednou fotbalistou a neřešil jsem, kde to bude. Myslel jsem si, že budu hrát doma, kde mi bylo dobře. Tam, kde jsem měl kamarády, naši velkou rodinu, zázemí. Mamku, ke které jsem se mohl vždycky dojít vybrečet.

Dneska nelituju, že jsem do PSG nešel. Nelituju už ani toho souboje proti Ukrajině. A nelituju ani dalších situací, které mě mohly dostat někam úplně jinam a za jiné konstelace. Naučil jsem se přemýšlet tak, abych si nic nevyčítal. Jsem šťastný s tím, jaký mám život a co jsem ve fotbale zažil.

Ale stejně se ta otázka občas objeví…

Prý jsem byl odmalička odstřelenej od ostatních. Talent. Hrával jsem se staršími a stejně bylo jen málo turnajů, kde jsem neskončil jako nejlepší hráč nebo jsem aspoň nedal nejvíc branek. To spíš pokud jsem nejlepší nebyl, bral jsem, že je něco špatně.

Když jsem ale jako dítě doma machroval, že jsem nastřílel sedm gólů v zápase, táta mě usadil, že jsem jich mohl dát deset. Přesně takhle jsem vychovaný: Abych od sebe očekával to nejlepší.

Abych byl nejlepší. Vždycky a všude.

Kolikrát jsem ještě i na začátku dospělé kariéry přišel domů, a i když jsme vyhráli, já byl ze svého výkonu špatný. Hledal jsem v sobě chyby. Potřeboval jsem být za všech okolností tím nejdůležitějším článkem týmu. Dodnes to ve mně je. I když už mám svůj věk a moje tělo už mě nepustí do všech pohybů, jaké bych na hřišti chtěl předvádět, stejně těžce nesu, jakmile nejsem postavou, na níž mančaft stojí. Myslím, že do určité míry to je dobře, i v kolektivním sportu potřebujete individuality, které mají chuť se prosadit. A já neměl problém se spoluhráči. Věřím, že jsem byl oblíbený, protože tím, jak jsem byl ambiciózní, jsem ostatním pomáhal vyhrávat zápasy. Kluci věděli, že jim pomůžu. Jestliže jsme prohráli, bylo mi jedno, jestli jsem dal gól. Nehrál jsem na sebe a nedával jsem ani najevo, že jsem naštvaný, když nejsem na hřišti nejvíc vidět. To jen uvnitř mě to štvalo.

S Cidlinou, což byl tým poskládaný z dětí z okolních vesnic, od nás z Převýšova, z Bydžova, Chlumce a dalších, jsme hráli žákovské ligy proti těm největším klubům u nás a patřili jsme dokonce ke špičce. Až v dorostu jsem tak musel přestoupit jinam, aby mi něco neutíkalo. Když jsem si tedy nevybral PSG ani Spartu, zamířil jsem do Hradce. Abych nemusel z domova.

Tehdy jsem poprvé narazil.

A taky jsem poprvé někde vypadnul ze sestavy. Nejdřív kvůli té Spartě, do níž mě původně tlačil manažer a já to dostával sežrat. Co si myslí ten sparťan. Ať si jde do Sparty. Potom hlavně kvůli své výšce. Já totiž nevyrostl, kvůli čemuž jsem to schytával. Nevěřili mi. Byl jsem vyloženě malinkej, přičemž v té době chtěl každý hlavně vysoké hráče. Teprve přicházela doba Messiho, Xaviho a Iniesty a já si musel svoji cestičku proklestit sám.

Věděl jsem, že jeden na jednoho mi moje chybějící centimetry nevadí. Dovolil jsem si na kohokoliv, věřil jsem si. Ale ubíjelo mě slyšet, když se o mně trenéři bavili jako o tom malinkým, fyzicky nevyzrálým a nepředpokládali, že jednou můžu hrát dospělý fotbal.

Bylo to o vůli. O tom vytrvat. A ukázat na hřišti, že se ve mně pletou.

Jinou šanci jsem ani neměl, vsadil jsem všechno na jednu kartu. Na to, že ze mě bude fotbalista. Vstával jsem tenkrát v 5.20 a spěchal na vlak v 5.50 do Hradce do školy. Tréninky začínaly v půl páté večer, kdy jsem jen tak tak stíhal poslední vlak domů. Někdy jsem se ani nesprchoval a běžel na nádraží, protože jsem se styděl trenérům říct, ať mě pustí o deset minut dřív. A to jsem ještě dojel jen do Chlumce, kam pro mě museli ještě pět kilometrů naši přijet autem. Doma jsem se navečeřel a šel spát. A ráno nanovo. Úkoly do školy jsem dělal ve vlaku.

Já ani rodiče jsme přesto nepochybovali, že to vzhledem k mému talentu má smysl. A to přesto, že začátky v Hradci opravdu byly po všech stránkách složité.

Definitivní zlom přišel ve starším dorostu, kdy jsem jako čerstvě sedmnáctiletý hrával jen za B tým. I na ten se ale jednou přijel podívat trenér reprezentační osmnáctky pan Fitzel a po zápase mi hned oznámil, že jsem nominovaný do nároďáku. Z toho bylo na klubu docela haló. Jak si dovolujou, že z áčka nikdo v repre není a jede Pilař z béčka?

Netuším, co k tomu pana Fitzela vedlo, ale asi o mně věděl delší dobu a měl koule mě vzít, přestože musel tušit, jaké otázky tím vyvolá.

Po návratu z repre srazu mě v Hradci automaticky posunuli do áčka, kde mě nejdřív neviděli moc rádi, ale hned první zápas jsme hráli proti Spartě a já při výhře 2:1 dával oba góly. Tehdy se všechno nastartovalo. Po konci sezony mi najednou řekli, že začínám přípravu s druholigovým A mužstvem. Tam jsem se během dalších sezon adaptoval na dospělý fotbal, po postupu do první ligy jsme pod panem Kotalem zažili úspěšný rok a mě si vybrala mistrovská Plzeň. A s ní jsem hned na podzim najednou hrál Ligu mistrů.

Připadalo mi, že z toho B dorostu do zápasu proti Barceloně to celé proletělo strašně rychle.

Tehdy jsem si vůbec neříkal, že bych měl být někde jinde. Byl jsem okouzlený tím, kde jsem se to ocitnul. A nepochyboval jsem, že přesně tam i být mám.