Václav Prospal

 
„Jsem moc šťastnej za to, jak to dneska večer dopadlo…“

Paul Kennedy, chlapík, co s námi v Tampě dělal rozhovory, pokyvoval, protože na svoji otázku dostal odpověď, jakou očekával. Na střídačce, kde si mě odchytil díky mejm dvěma gólům proti Montrealu při výhře 3:2, se už už chystal přiklonit si mikrofon zase k sobě a položit další dotaz.

Jenže já pokračoval.

„Tohle je největší zadostiučinění, jaký jsem osobně jako hokejista kdy dostal.“

Paul se zeptal, jestli bych to mohl trochu rozvést. Klasický krátký pozápasový interview, jaký se přenáší do lokální televize i na kostku v hale a vyprovází tak diváky z ochozů, v tu ránu dostalo grády.

„Protože jsem minulej zápas přišel o svý místo v sestavě a neměl jsem o něj přijít. A dneska jsem to tady někomu narval do prdele.“

„I shoved it up to somebody’s butt.“ Řekl jsem to přesně takhle.

Paul chvilku zůstal zírat, než se zase vzpamatoval a přidal pár dalších otázek, abychom to zamluvili.

Sotva jsem se pak objevil v chodbě vedoucí do kabiny, přišlo to, co jsem tak nějak tušil…

 „Vinny fucking Prospal! Get into my fucking office!“

Torts, trenér John Tortorella, můj rozhovor samozřejmě zaznamenal. A bez potíží rozklíčoval, že ona prdel, do který jsem symbolicky rval svůj povedenej výkon, patřila jemu. Pokud nerozumíte anglicky, vězte, že si mě okamžitě zavolal na kobereček za pomoci volby slov srovnatelný úrovně.

Lépe řečeno, zavolal si mě na solidní pojeb. Dal mi čočku jako kráva, co si to dovoluju, takhle ho veřejně zesměšňovat.

Za všechnu zlou krev mohla situace z předchozího zápasu proti Atlantě, kde jsem se po pár zápasech, kdy jsem začal dostávat čím dál míň prostoru, najednou našel v sestavě napsanej ve čtvrtý lajně. Do tý doby jsem přitom hrál stabilně v prvním útoku s Vinny Lecavalierem a Martinem St. Louisem a po Vinnym jsem měl druhej nejvyšší počet gólů v týmu.

K Tortsovi mi nesedělo, že by mě takhle zaříznul, aniž by mi předtím něco aspoň naznačil.

Hrozně jsme se po tom zápase zhádali. Až po letech jsem se dozvěděl něco, co mi tehdy nepřiznal. Že Brad Richards, výbornej hráč a kluk, co ho Tampa draftovala a pod Tortsem z něj vyrostla hvězda ligy, prostě chtěl hrát s Vinnym a Martym místo mě. O to místo si řekl.

Tihle tři spolu začali i proti tomu Montrealu, než po dvou střídáních najednou Torts hodil do tý lajny zpátky zase mě.

Vletěl jsem na led plnej energie, byl jsem furt na puku, vytvářel šance, střílel a do konce první třetiny jsem dal gól na 2:2. Ve třetí jsem pak zápas rozhodnul.

Jančil jsem tam na kolenou, děkoval jsem se zaplněnejm tribunám. A přesně tyhle emoce mě pak ovládly i v onom rozhovoru.

Torts měl rád, když se mu někdo postavil a projevil svůj názor. Tohle už ale bylo přes čáru i pro něj.

Moje vystoupení probírali v national TV, a protože se blížila trade deadline, moderátor řval, že jsem tímhle určitě skončil a půjdu jinam.

A fakt že jo. I když se mi dál střelecky dařilo, za pár dnů mě vytrejdovali do Philadelphie, kde jsem následně strávil tři a půl měsíce bez rodiny na hotelu.

Když jsem se o výměně dozvěděl, jel jsem si na stadion ještě před příchodem ostatních kluků pro výstroj. Už mám věci naložený, vycouvávám ze svýho místa, a najednou kousek ode mě zastaví Torts. Sotva jsem zařadil rychlost, kráčel přímo proti mně.

Něco mě osvítilo, zašlápnul jsem brzdu a vystoupil jsem. S knedlíkem v puse jsem mu podal ruku a řekl, že děkuju za všechno, co pro mě udělal. Asi z toho byl tak zaskočenej, že mi taky popřál všechno dobrý.

Kdybych tehdy neskousnul svoji nasranost a nezastavil, jen na Tortse třeba mávnul zpoza volantu, moje kariéra v NHL mohla klidně zanedlouho skončit.

O nějakejch dvě stě padesát zápasů dřív, než nakonec trvala.