Václav Varaďa

V Air Canada Center v Torontu během play off nebylo slyšet vlastního slova. Strmé tribuny hučely a tlačily domácí tým v konferenčním finále za vyrovnáním v sérii, ve které jsme s Buffalem stejně měli od začátku jasně navrch.

Tie Domi, šílenec, který se na ledě nebál vůbec ničeho a nikoho, se ke mně naklonil těsně před tím, než rozhodčí při vhazování pustil puk do hry. Naše helmy se tehdy dotýkaly, když na mě z očí do očí začal pouštět hrůzu.

„Sáhni na mě a zabiju tě.“

Od začátku série jsem lezl všem hráčům Toronta pořádně na nervy. Jako hráč třetí formace, tehdy ještě typické checking line, jsem měl za úkol pohlídat největší hvězdu soupeře. Matsi Sundinovi jsem proto střídání co střídání doslova visel na zádech. Nad rámec své hry jsem měl za úkol navážet se do něj a vykolejit ho z jeho komfortní zóny rozdílového hráče. Dohrát ho při každé příležitosti. Kouknul jsem se, jestli se rozhodčí zrovna nedívá, a v tu ránu mu dal jednu krátkou rychlou sekyrku.

Taková dřív byla NHL. Hokej na konci devadesátých let byl jiný než dnes. Byla to řežba. Hra pro tvrdé chlapy, kteří museli jít bolesti naproti, pokud chtěli být úspěšní. V play off to platilo dvojnásob. Já se v tom vyžíval a můj výkon rostl.

V téhle válce jsem se našel v roli provokatéra, který uměl balancovat na hodně tenké hraně nepsaných pravidel, od jejichž dodržování nebyli na ledě rozhodčí, ale pěsti nabušených řízků, jakých měl tehdy v sestavě každý tým hned několik.

Mým úkolem už dávno nebylo jen dávat góly. Od toho jsme v týmu měli na ledě jiné. Měl jsem herně vymazat ze zápasu nejlepší hráče soupeře a pár dalších svou hrou a svými provokacemi rozčílit tak, aby se na mně vyfaulovali. Brnkat jim na nervy mi dělalo vnitřní radost. Neskromně si troufám říct, že mi to ve formaci po boku našeho kapitána Michaela Peci, jinak taky nejlépe bránícího útočníka tehdejší NHL, šlo fakt náramně.

Domimu, který šel na led jen proto, aby si to s tím „Fucking Commie“ Varaďou, jak se nám východoevropským hráčům snažili protihráči neustále verbálně ubližovat, někdo konečně vyřídil, jsem se proto tenkrát vyloženě vysmál do obličeje. Dopředu jsem věděl, že mě to bude bolet, ale i to byl plán mé hry, kterou jsem pro svůj tým rozehrál.

Puk se snad ani nedotkl ledu, když Domi sevřel hokejku do obou dlaní a vzal mě s ní přes záda. Dostal jsem od něj brutální krosček, po kterém jsem se dlouho nemohl zvednout z ledu. Odjížděl jsem na střídačku v předklonu s obrovskou bolestí, najevo jsem ale dával střídačce Maple Leafs jen škodolibý úsměv. Rozhodčí pak Domiho vyloučili na dvě minuty a my o chvíli později dali gól, který nám nakonec pomohl k postupu do finále Stanley Cupu 1999.

Celou sérii jsme nakonec vyhráli 4:1 na zápasy. Těsně před koncem posledního zápasu jsem pak jezdil kolem střídaček, abych na nevýrazného Sundina a o to víc naštvaného Domiho mohl mrknout ještě jednou.

Měl jsem radost.

Byl jsem spokojený, že jsem zase udělal přesně to, co ode mě trenéři vyžadovali.

„Venco, víš, kolik zápasů jsme prohráli v osmnáctkách?“

Neznám moc lidí, kteří by měli většího pamatováka než Patrik Eliáš. Když jsme nedávno seděli u kávy, touhle otázkou mě dostal. A ještě víc mě zaskočil, když si na ni nakonec musel nahlas taky sám odpovědět, protože já neměl ani páru.

„Jen jeden.“

Prohráli jsme během celé sezony jeden jediný zápas, kvůli kterému jsme přišli o šanci zahrát si o titul mistrů Evropy a brali na konci naší dorostenecké kariéry jenom bronz. S týmem, ze kterého draftem nakonec prošlo třináct hráčů a velká část z nich si NHL nejen zahrála, ale taky v ní zanechala nesmazatelnou stopu.

Petr Sýkora, Radek Dvořák, Tomáš Vokoun… Tohle je vedle Patrika jen letmý výčet dalších jmen z generace, v jaké jsem vyrůstal a s jakou jsme později dobývali hokejový svět.

Cítil jsem obrovský pocit zadostiučinění, že jsem i já docela zásadním způsobem pomohl svému týmu k úspěchu. Třebaže vás dnes s odstupem dvou dekád při pohledu na osobní statistiky asi zaujmou výkony jiných…

Je stejně zvláštní, jaké okolnosti, náhody a vlastně i štěstí hrály tak zásadní roli v kariérách každého jednoho z nás. Kam to každý z nás různými cestami dotáhl. S Patrikem Eliášem, dvojnásobným vítězem Stanley Cupu, rekordmanem a legendou New Jersey Devils a vůbec jedním z nejlepších hráčů, jaké tahle země kdy měla, jsem totiž i já stál dlouho na stejné startovní čáře.

V mládežnických reprezentacích jsme spolu patřili k lídrům týmu. V útočné formaci nás tenkrát doplňoval ještě Josef Marha, na ledě nám to takhle fakt šlo. Věřili jsme si, dávali spoustu branek a rozhodovali zápasy. Užíval jsem si tehdy to pohlazené ego hráče, ke kterému se pravidelně sjížděl celý tým, aby ho jeden po druhém každý plácal po helmě anebo zadku za to, jakým způsobem vymíchal obránce a pověsil puk pod víko.

Ale hlavně: Takhle to nebylo jen v reprezentaci. Tuhle pověst rozdílového útočníka jsem zpočátku potvrzoval i za mořem. Hráčem, který byl na ledě u všeho podstatného, jsem byl v juniorských soutěžích i na farmě v AHL. Kanadský hokej mi vyhovoval i přesto, že jsme to my kluci z Evropy po pádu železné opony neměli jednoduché. Místní hráči nám Čechům nadávali do komoušů a každou chvíli dávali pocítit, že v jejich zemi a jejich lize nejsme vítaní. Chvílemi jsem si na ledě připadal, že mám na zádech terč, jenže na rozdíl od jiných vyloženě technických Evropanů mi nevadilo, když mě taky někdo dohrál tělem nebo se mě snažil vykolejit faulem. Naopak jsem se v tu chvíli ještě více zabejčil a hrál pak paradoxně ještě líp. Ale hlavně jsem dával góly. Spoustu gólů.

Do nějakých dvaceti let jsem si užíval roli útočného esa týmu. Pocit, kterého jsem se později musel dobrovolně vzdát, abych našel uznání i respekt všech hokejistů úplně jinak. Abych si našel i já své místo v nejlepší lize světa a mohl vám dnes vyprávět o tom, jaké to je, stát na ledě v NHL proti Waynovi Gretzkému, Eriku Lindrosovi nebo Mikovi Modanovi. Jaké to je, když víte, že si legendy světového hokeje pamatují vaše jméno a není jim příjemné proti vám hrát.

Jako hráč s nemalým ofenzivním talentem jsem byl nakonec okolnostmi vsunut do úplně jiné role. Do role válečníka. Do role hokejisty na černou práci. Do role toho, kdo nebude myslet pouze na sebe a svá čísla, ale na prvním místě jeho priorit bude vždycky tým, za který hraje. Dnes, s odstupem času, jsem hrdý na to, jakým způsobem jsem v klíčovou chvíli zvládl potlačit své ego. Ba co víc, že jsem se v roli hokejisty, kterého budou ostatní nesnášet, dokonce vyloženě našel.

Dlouho jsem si totiž plnil svůj limit bodu na zápas, pravidelně jsem sázel kolem třiceti branek za rok. To už jsme se s Patrikem Eliášem v AHL potkávali jako soupeři a také on byl jedním z těch, které na ledě nešlo přehlédnout. Ruku v ruce s tím ale přicházely i pochybnosti. Zatímco on v New Jersey relativně brzo dostal prostor i v áčku, já navzdory tomu, že jsem byl na farmě klíčovým hráčem, stále v prvním týmu Sabres nedostával čuchnout. Marně jsem čekal a v hlavě se mi po čase honily tíživé myšlenky, co ještě musím dělat lépe a proč musím pořád někomu něco dokazovat.

Pocítil jsem tehdy nejspíš poprvé pocity křivdy. Pocit, který dodnes vyloženě nesnáším. Energii, kterou jsem se naučil využívat tak, že mě ve výsledku dělala ještě lepším a úspěšnějším hráčem. Byla to totiž křivda, která stála na počátku snad všech vítězství, kterých jsem jako hokejista v kariéře dosáhl. Spolu s touhou a vůlí, které mě vedou celým mým životem.

Buffalo v té době trénoval Ted Nolan. Jeden z těch Kanaďanů, kteří Evropanům nemohli přijít na jméno. Na tréninkových kempech mě na rozdíl od jiných hráčů v týmu vždy oslovoval jen příjmením. Byl jsem pro něj zkrátka jen nějaký ten VARADA. Tuctový hráč, se kterým se neměl potřebu bavit a který od něj napřímo nikdy neslyšel, co se od něj čeká, na čem má zapracovat nebo co udělal dobře.

Jako mladík odsunutý na farmu jsem tohle všechno sledoval jen zpovzdálí. Mám ale za to, že za tím vším taky mohly stát hlavně jeho spory s Dominikem Haškem i napjaté vztahy s tehdejším manažerem Johnem Mucklerem, který mě do Buffala přivedl a nabídl mi smlouvu. Navykládalo se toho tehdy spousta, těžko říct co je a není pravda. Nolan prý jako člověk s indiánskými předky z pověrčivosti toužil po tom, aby vedení klubu uprostřed kabiny postavilo totem. Už tehdy mi to přišlo ujeté a vůbec se nedivím tomu, že se Dominik jako největší hvězda týmu postavil proti tomuto nápadu a v podstatě i proti němu. Byla z toho patová situace, na kterou nakonec doplatili snad úplně všichni.

Nolan se dostal s nejlepším brankářem historie do sporu, který nemohl mít vítěze. Coby tehdy nejlepšího trenéra NHL si zároveň vedení klubu nemohlo dovolit ho odvolat, třebaže ani s generálním manažerem nejspíš neměli vzájemně úplně čistý stůl. A tak se, aby to navenek nevypadalo blbě, čekalo, až mu doběhne končící smlouva. Alespoň takto jsem situaci vnímal já.

Po sezoně nakonec v klubu skončili oba.

Generálním manažerem se stal Darcy Regier a trenérem Lindy Ruff. Chlap, který nakonec tak zásadním způsobem ovlivnil mou hokejovou kariéru. Kouč, který mi dal šanci tím, že ze mě udělal hráče, na jakého si pamatujete.

„Mám pro tebe jedno místo. Ale ve třetím útoku…,“ řekl mi tenkrát, když mě z farmy povolal do prvního týmu při osobním pohovoru. "Nechci, abys dával góly. Chci od tebe hru do těla a důraz, který já v tobě jako trenér vidím. Mí Sabres tě potřebují jako hráče obranáře, buldoka a válečníka. Bereš?“

V ten den se má kariéra i pohled na hokej začaly otáčet vzhůru nohama.

Touha hrát NHL totiž pro mě byla tak silná, že jsem mu neuměl říct ne. Byl to můj sen, pro který jsem byl ochoten udělat v podstatě cokoliv. Z hráče, který do té doby vesměs celou svou kariéru rozhodoval zápasy a dával spousty gólů, se během krátkého pohovoru v kanceláři šéfa měl stát hokejista, který svou touhu být nejlepší potlačí ve prospěch mužstva.

Následující týdny jsem poznal pocit, který jsem si do té doby odmítal připustit. Pocit, který jsem ve svém životě až do tohoto okamžiku vůbec neznal. Pocit, jaké to je, v prvních osmnácti zápasech za sebou nedat gól.

Zavřu oči a ještě dnes si po těch letech vybavím každičký detail v kabině tehdejšího Buffala. Rozlehlou šatnu, chodby i kancelář našeho hlavního trenéra, který v ní seděl sám, stranou svých asistentů. Když už si do ní kouč někoho z nás hráčů pozval, většinou to znamenalo, že má průšvih nebo jede hrát na farmu. Mě přitom tamní rozhovory měnily jako hokejistu a dodnes částečně formují i mé myšlení trenéra. Možná to bude tím, že jsem s Lindy Ruffem nikdy žádný problém neměl.

Dokonce ani tehdy, když jsem jako nováček nastoupil do NHL a nebyl schopný se skoro dva měsíce bodově prosadit. Pro mě osobně to byl hrozný pocit, se kterým jsem se uvnitř dlouho pral. Usínal jsem každý večer s představami, že jednou budu za hvězdu, která bude dávat krásné góly. A budil se s tím, že realita je úplně jiná.

Kolik takových snů se mi zdálo...

Vlastně vůbec nevím, co si o mně tehdy mysleli mí spoluhráči. Přestože jsem byl v zakončení plonkový, dál jsem hrál a sbíral relativně hodně minut. V průměru za zápas klidně i patnáct a víc. Branky jsem přitom trefoval dlouho jen před tréninkem, když v nich ještě nestál brankář, to mi to fakt šlo.

V samotném zápase to ale bylo pořád dokola stejné. V přečíslení dva na jednoho jsem mířil na lapačku a pravidelně trefoval jen mantinel nebo plexi za brankou. Když jsem zase dostal křižnou přihrávku přímo na volej, trefil jsem brankáře místo odkryté části branky. Hodně o tom se mnou mluvil hlavně tehdejší asistent Don Lever.

„Víš co? Tak střílej mezi betony, nesnaž se trefovat rohy branky.“

"Když nedáš gól napoprvé, budeš mít šanci ještě na dorážku."

A tak jsem přestal přemýšlet i mířit. Začal jsem všechny puky posílat doprostřed branky a chodit si pro dorážky. Buď jsem se k odraženému puku dostal sám, nebo se tím otevřela šance pro mého spoluhráče. A tím, že mi takhle začaly naskakovat alespoň asistence, jsem ze sebe postupně shazoval tlak.

Hrál jsem od té doby tak, abych z každé své šance vytvořil minimálně jednu další.

Ostatně podobným způsobem jsem dal v NHL také svou první branku. Bylo to doma proti St. Louis, při hře čtyři na čtyři jsme ve středním pásmu prohráli buly, ale okamžitě vyrazili napadat beky. Najednou z toho bylo přečíslení dva na jednoho a já dostal nepřesnou přihrávku. Místo abych se do puku pořádně opřel, krkolomně jsem ho zametl bekhendem po ledě mezi betony za gólmana. Byl to škaredý gól. Gól, který mě ale přesvědčil o tom, že do NHL patřím.

Dal jsem ho ve chvíli, kdy jsem pomalu začínal věřit své nové roli. Možná jsem si totiž dokonce začal uvědomovat, že na to, abych rozhodoval zápasy a patřil ke klíčovým ofenzivním tahounům týmů na úrovni nejlepší soutěže planety, možná zas tak dobrý nejsem. I v našem týmu, který s Haškem v brance hrál zápasy na hubené výsledky 1:0,2:0, byli na tuhle pozici evidentně lepší hráči. Pochopil jsem to definitivně ve chvíli, kdy přišla zranění v elitních formacích a Lindy Ruff mne neposouval v sestavě výš. Ať se dělo cokoliv, vždycky mě podržel v roli toho buldoka. Věřil, že takhle budu mít pro náš tým největší přínos. Naprosto upřímně mi to ve své kanceláři také pokaždé vysvětlil. A já to bral.

Vždyť tenhle chlap na jednom z tréninků zastavil cvičení a začal po všech řvát. Nelíbilo se mu, jak bránící hráči vystupují proti obráncům, kteří měli napřaženo na modré čáře. Srovnal si proto beka zpátky na čáru, zatímco my ostatní stáli v chumlu uprostřed ledové plochy a nechápavě na něj zírali. Nařídil svému asistentovi, aby obránci nabil. A sám, jen v šusťákovce, vystartoval proti němu, aby před celým týmem padl do rány.

"Když to můžu dělat já, proč ne vy?" otočil se pak na nás.

Už chápete, proč jsem mu každé jeho slovo věřil?

Stránku drsňáka jsem tak v sobě začal brzy budovat i na trénincích.

Zatímco třeba Miro Šatan na jejich konci střílel z jedničky na branku jeden puk za druhým, já si vzal s sebou hráče podobného ražení a šel se s nimi mydlit do rohu. Hrávali jsme tam s Ríšou Šmehlíkem a Michalem Groškem obehrávanou o puk, který nikdo nechtěl. Ve sněhovém nánosu na ledě se kotouč posouval mezi námi, a kdo ho měl zrovna u nohy nebo hokejky, dostal od ostatních okamžitě tělem nebo holí naloženo. Brzy se k nám začali přidávat i Kanaďané. Často jsme se tam mlátili tak, že by to dnešním pohledem bylo hodně za hranou. Byla to regulérní řežba, při které jsme po pětačtyřiceti vteřinách stáli v předklonu opření o hokejku a nemohli popadnout dech. Sotva jsme se u střídaček napili, už někdo po mantinelu chipnul puk do rohu zpátky a my po sobě koukali, kdo pro něj vyrazí jako první. Nikomu se nechtělo, protože to byl signál pro ostatní, že ho mají v plné rychlosti trefit do těla. Nebo seknout přes ruce.

Takhle jsem se zoceloval. Takhle jsem ze sebe dělal lepšího hráče.

Nepotřeboval jsem nad rámec tréninků pracovat na přihrávkách nebo zakončení, protože v samotných zápasech ode mě trenéři a tým potřebovali něco jiného. Přidával jsem si navrch tímto způsobem a večer to ve vyprodané aréně prodával tím, že jsem byl u mantinelů a kolem branky jeden z nejsilnějších, dokázal si poradit v situacích, ve kterých ostatní tak dobří nebyli. Sebevědomí mi v jednu chvíli narostlo dokonce tak, že jsem v téhle roli sám sebe viděl jako nejlepšího hráče v celé NHL.

Hokej mě v tu chvíli začal bavit ještě víc než dřív, kdy jsem zápasy rozhodoval góly.