Vasil Kušej

Začal jsem se rozcvičovat u postranní čáry hřiště, na kterém se hrál zápas o přímý postup na EURO. Nad Moldavskem jsme vedli 1:0 a já si říkal, že bych pár minut dostat mohl. Trenér mi před zápasem nic nenaznačoval, ale v kabině za mnou přišel Suk s tím, abych byl připravený. 

Po pěti minutách rozcvičování jsem se ani pořádně nezahřál a najednou jsem si všiml, jak na mě od střídačky mávají. 

“Pojď.”

Přiběhl jsem a rychle jsem si pročetl pokyny ke standardkám. Myslel jsem si, že se ještě na chvíli vrátím k protahování a pořádně se rozběhám. 

Nic takového. 

“Vemte si chrániče, jdete do hry,” řekl trenér. Byl jsem nerozcvičený a hlavně překvapený z toho, jak rychle se všechno událo. 

A je to tady! V Olomouci, kousek od Prostějova, kde jsem ještě nedávno hrál druhou ligu, jsem se chystal vyběhnout ke svému prvnímu startu za áčko repre. Rozhodující zápas, stav 1:0. Tak běž a ukaž jim, že na to máš. Rychle jsem zkontroloval tribunu, jestli tam sedí rodiče, a šel jsem na věc.

“... a na hřiště s číslem sedm nastupuje Vasil Kušej!”

Hned první dotek s míčem se mi povedl a já jsem věděl, že mi to půjde. To se potvrdilo o chvilku později, když jsem soupeři nasadil housle. Najednou jsem stál u praporku a chystal jsem se rozehrát roh. Vybavil jsem si papír se standardkama a míč jsem poslal na přední tyč. Tam si skvěle naběhl Choras a hlavou zvýšil na 2:0. 

Věřil jsem, že bych k asistenci mohl přidat i gól. Stačil by jeden dlouhý balón za obranu a všem bych utekl. Ale zkušenější hráči zaveleli, že už to dohrajeme v klidu.

Po závěrečném hvizdu mi začalo všechno docházet. Pocity, které se mi v tu chvíli honily hlavou, nejde ani pořádně popsat. Povedl se mi udělat zatím největší krok v kariéře. Prostě jsem to dokázal. 

Já, kluk, o kterém odmala ostatní říkali, že je protlačovaný. 

Kluk, který snad tisíckrát slyšel, že rychle vyletěl, ale nakonec dopadne stejně špatně jako Fenin. A ještě víckrát si musel vyslechnout narážky na svou váhu.

Kluk, který si v šestnácti myslel, že má vyhráno, ale pak nečekaně narazil.

Kluk, který se v jednu chvíli rozhodl, že fotbalu obětuje úplně všechno.

Ale hlavně kluk, který byl vždycky jinej. 

Nikdy jsem nechtěl být jako ostatní. Než abych šel s proudem, půjdu raději proti němu. Měl jsem to takhle nastavené už odmala. Na každý turnaj jsem přijel s jiným účesem, s jinou barvou vlasů. Ostatní si na mě ukazovali, ale já jsem stejně nakonec odcházel s cenou pro nejlepšího hráče nebo střelce. 

Pokračovalo to i přestupem do Drážďan. Rychle jsem začal vydělávat velké peníze, a zatímco moji kamarádi z Ústí nad Labem chodili kalit, já zůstával doma, abych si nezničil slibně rozjetou kariéru.

Byl jsem jinej i na hostování v Rakousku, kde mi na klub díky spolupráci s Nike jako jedinému chodily balíčky s nejnovějšími modely kopaček a oblečením. Byl jsem jinej i po návratu do Česka, když jsem na tréninky druholigového týmu jezdil mercedesem.

Ale hlavně jsem jinej v přístupu k fotbalu. Občas o mně někdo řekne, že jsem nečeský typ fotbalisty. Je to pravda. Když se mi desetkrát nepodaří obejít protihráče v souboji jeden na jednoho, tak to stejně pojedenácté zkusím znova. Když neproměním čtyři tutovky, u páté si zase věřím, že dám gól. Většina českých fotbalistů po prvním neúspěchu znervózní a hledá jednodušší řešení. Já ne. Zkouším to tak dlouho, dokud se mi to nepodaří. 

To stejné platí i mimo hřiště. Fotbal pro mě znamená strašně moc a dobře vím, co musím udělat pro to, abych dosáhl na svoje cíle. Makám na sobě před i po tréninku, správně jím, spolupracuju s mentální koučkou. Když přijdu domů ze zápasu, hned si ho pustím ze záznamu a hledám, v čem se můžu zlepšit. Po trénincích i zápasech kontroluju data o metrech ve sprintu. Prostě nezastavuju. 

Na dovolené jsem nebyl už pět let, protože užívat si můžu až po kariéře. Čas utíká a já vím, že do toho musím dát všechno.

Ale nebylo to tak vždycky. 

Bylo 24. května 2020 a já jsem se vyfotil s muffinem, ve kterém byla zabodnutá svíčka. Měl jsem dvacáté narozky, ale byl jsem úplně sám. Zavřený na bytě v Rakousku, kam jsem na podzim odešel na hostování. Chyběla mi rodina a fotbalově mi to taky úplně nešlo. 

Do Innsbrucku jsem přišel po mistrovství Evropy devatenáctek. V Drážďanech z toho nebyli moc nadšení, protože jsem kvůli turnaji přišel o většinu přípravy. Už od šestnácti jsem trénoval s áčkem, ale cítil jsem, že se na hřiště jen tak nedostanu. Já prostě musel hlavně hrát. Chtěl jsem se vrátit do Ústí, odkud pocházím, ale pak se do toho vložila mamka, která společně s agentem chtěla, abych zůstal v zahraničí. A tak jsem místo Ústí zamířil do Rakouska. 

A bylo to sakra těžké. Přišel jsem v době, kdy měl můj nový tým odehraných už šest zápasů. Navíc tréninky kvůli absenci hlavního trenéra vedl mladý asistent, se kterým jsme si od začátku nesedli. Myslím, že tomu přispěly i ty balíčky od Niku. Prostě se na mě díval skrz prsty. 

Nepomohlo mi ani to, že jsem přibral. 

Celý život jsem byl zvyklý na servis od rodičů. Doma, odkud jsem od patnácti každý den dojížděl do Drážďan, jsem se nemusel o nic starat. Najednou jsem ale byl sám na hotelovém pokoji v cizí zemi. Vařit jsem neuměl, takže jsem si jídlo objednával. A nebyla to úplně nejlepší strava, mekáč třikrát týdně nebyl problém. 

Jasně, na narážky na svoji váhu jsem byl zvyklý. Třeba jako tenkrát v sedmnácti, když k áčku Drážďan přišel trenér, který si mě dobíral snad každý den. Za tlouštíka jsem byl označovaný i na srazech mládežnických reprezentací. Předhazovali mi to trenéři i hráči.

Ale mně to bylo jedno. Myslím, že by to hodně kluků nezvládlo a třeba by je tyhle kecy na cestě za jejich sny zastavily, ale mě ne. Smějou se mi, protože na mě nemají. Přesně takhle k tomu celý život přistupuju.

Jenže tehdy v Rakousku jsem přibral fakt hodně. Za první měsíc tři kila.

I proto jsem na podzim za áčko neodehrál skoro nic. Šel jsem se rozehrát do béčka, kde se mi dařilo, ale na soupisce prvního týmu jsem skoro pokaždé chyběl. Nepomohlo mi ani to, že kouč před několika lety působil v rezervě, odkud si vytáhl svoje hráče. A ty v sestavě držel, ať se dělo cokoliv. 

Pak přišla příprava na jarní část sezony. Před ní jsem si řekl, že v týmu navážu lepší vztahy a začnu víc makat. To se mi podařilo a do prvního soutěžního zápasu jsem nastoupil v základu. Zahrál jsem fakt dobře. Konečně se mi začalo dařit! Jenže v době, kdy jsem si myslel, že se všechno změní, přišel covid a tvrdá karanténa. 

Zrovna když jsem se dostával do formy.

Byl to nejtěžší moment mojí kariéry, nikdy předtím jsem takhle nenarazil. Odmala mi vycházelo všechno, na co jsem sáhl. Nebo spíš do čeho jsem kopl. Vyčníval jsem mezi nejmladšíma v Ústí, při krátkém působení v žácích Teplic i později v Drážďanech, kde jsem dával jeden gól za druhým. Vždycky jsem sám sebe vystavoval tomu, že chci být nejlepší, a to se mi dlouhou dobu dařilo. 

Ale nemyslete si, že jsem to měl zadarmo. Když moji spoluhráči v přípravce po tréninku běželi na párek, já jsem si dál kopal na hřišti. Rodiče mi platili individuální tréninky, od osmnácti jsem spolupracoval s kondičákem. Jenže všechno to bylo takové neřízené, dělal jsem to spíš na pocit. 

Teď už vím, že pro mě období covidu bylo zásadní, protože jsem strávil tři měsíce sám se sebou. Řekl jsem si, že když nemůžu být na hřišti, budu o to víc makat doma. Najednou mi došlo, že fotbalu musím obětovat daleko víc. Musel jsem se změnit. Uvědomil jsem si, že se fotbal nedá dělat tak, že přijdu na trénink, odjedu si, co musím, a jdu domů.

Prostě jsem se překlikl a začal jsem makat.

“Na žádnou zkoušku nejdu! Já jsem tady doma,” problesklo mi hlavou, když jsem od trenéra Jarošíka slyšel, že si místo v jeho týmu musím vybojovat. Vždyť já v Ústí s fotbalem začínal. Naštěstí to tak viděli i lidi z vedení, a tak jsem nakonec přišel rovnou na hostování. 

Byl jsem si jistý, že je to správná volba. Vrátil jsem se domů, po mnoha letech jsem zase mohl na hřišti mluvit česky a měl jsem klid se soustředit jen na fotbal. Věděl jsem, že když budu makat, tak na mě v Ústí nikdo nezanevře. Byl jsem tam v bezpečí. 

Prostě skvělé podmínky, abych nakopl svou kariéru. 

Po návratu z Rakouska se totiž v Drážďanech vyměnilo celé vedení klubu. Byl jsem pro ně nikdo. Řekli mi, že s týmem můžu trénovat, ale zápasy nejspíš prosedím na tribuně. To ve dvaceti nechceš. Agent a mamka zase řešili zahraničí, ale já od začátku věděl, že chci do druholigového Ústí. Byl jsem o tom přesvědčený. Cítil jsem, že abych mohl v budoucnosti udělat pět kroků dopředu, bude teď lepší ustoupit o dva zpátky. 

A to i finančně. V Ústí jsem neměl žádný měsíční plat, hrál jsem jenom za prémie. 

Přitom už od patnácti jsem si byl zvyklý fotbalem vydělávat hezké peníze. Na začátku jsem v Německu dostával kapesné asi 250 euro za měsíc, pak jsem ale v sedmnácti podepsal první velkou smlouvu. Byl jsem zrovna venku s kámošem a náhodou jsem v telefonu otevřel bankovnictví. “Kámo, podívej, co tam je,” nevěřil jsem. 

Sto tisíc korun. 

Najednou se mi změnil život. Ty vole, vždyť já teď můžu fungovat, jak chci. Nemusím být na nikom závislý. 

Přiznávám, že mi to tehdy trochu zamotalo hlavu. Bylo mi jedno, jestli výplatu za měsíc utratím. Pokaždé jsem si odložil tisíc euro, ale na zbytek jsem nehleděl. Nové oblečení? Hry na Playstation? Randíčka? Žádný problém. Když jsme šli s kámošema na oběd, platil jsem já. 

Chtěl jsem si tu pozici užít. 

V šatníku se mi dodneška válí oblečení asi za čtvrt milionu. Některé kousky jsem měl na sobě jen párkrát, boty za pětadvacet tisíc nejsou výjimkou. Teď už vím, že je to všechno zbytečné, a nejraději chodím v teplákovce. Ale tehdy jsem bláznil. 

Historky o mercedesu asi znáte. V Německu je tohle normální, ale v Česku to vzbudilo poprask. Mladý kluk v takovém fáru, to přece nejde. Po Ústí jsem chodil v Gucci věcech a u ostatních jsem byl za namachrovaného frajera. Přitom já jsem takový nikdy nebyl. Už odmala mi mamka každé ráno opakovala: “Pokora, slušnost,...” Říkala to hned, co mě slyšela vycházet z pokoje. I díky jejím slovům respektuju každého člověka. Ať je to kdokoliv, vždycky pozdravím a chovám se k němu slušně. 

Jenže drahá auta, značkové oblečení a to, co se o vás píše, z vás v očích ostatních dělá někoho úplně jiného. Bylo to tak i v případě brankáře Mariána Tvrdoně, se kterým jsem se potkal v kabině Ústí. Fakt mě nemusel, ale pak jsme se poznali blíž a po čase přiznal, že jsem ho přesvědčil o úplném opaku. Doteď je to jeden z mých nejlepších kamarádů. 

Na druhou stranu vím, že jsem šel pomluvám o namistrovaném frajírkovi občas zbytečně naproti. Třeba když jsem si koupil golfa. Na tom by nebylo nic neobvyklého, jenže ten můj musel být zlatý. 

Prostě vždycky jinej. 

V Drážďanech se mi dlouho dařilo a mluvilo se i o zájmu větších klubů. Měl jsem smlouvu na pět let a počítal jsem s tím, že brzo začnu sbírat starty v áčku. Za určitých okolností jsem si mohl sáhnout až na třicet tisíc euro hrubého za měsíc. Když jsem tohle v šestnácti viděl na papíře, tak jsem si myslel, že mám hotovo.

Jenže toho všeho jsem se postupně musel vzdát. Už v Rakousku jsem přišel o šedesát procent platu. Najednou mi došlo, že s penězi musím zacházet jinak. Tohle období pro mě z pohledu finanční gramotnosti bylo zásadní. Začal jsem si peněz mnohem víc vážit. 

S odchodem do Ústí jsem přišel o ještě větší částku. 

Ale ve prospěch sportovní stránky jsem se peněz musel vzdát. Teda nemusel, ale chtěl. Mohl jsem na tribuně prosedět zbytek kontraktu v Drážďanech a vydělávat enormní prachy, ale já se rozhodl jít za svými fotbalovými sny. 

A byla to dobrá volba. 

Trenér Jarošík mě během prvních týdnů moc nemusel, ale postupně jsme si k sobě našli cestu. Pomohlo mi i to, že jsem rychle začal podávat dobré výkony a patřil jsem k nejlepším v týmu. Trenér viděl, že fotbalu dávám všechno a chci se posouvat. 

Máme spolu zajímavý vztah. Já mám trenéra Jarošíka fakt rád, ale on ke mně byl vždycky odtažitější. Rychle totiž pochopil, že pokud po mně šlape, tak podávám top výkony. Když polevil, tak se občas stávalo, že jsem vypínal. 

Byl na mě náročný a já jsem mu chtěl pořád dokazovat, že jsem nejlepší. Co se týče přístupu k fotbalu a profesionality, tak mě dostal na úplně jinou úroveň. Pod ním jsem si uvědomil, co obnáší život fotbalisty, ale i to, že mám k ostatním klukům v týmu určitou zodpovědnost. Najednou to nebylo jen o mně. 

Během působení v Ústí mě hodně ovlivnil taky další zásadní člověk v mé kariéře. Tím byl kondičák Václav Polák, kterého jsem znal už od osmnácti let. Po návratu do Česka jsem s ním začal intenzivně spolupracovat a od té doby to spolu táhneme. Stejně jako trenér Jarošík i on ví, že na mě musí být pes. 

Na každý den od něj mám připravený tréninkový plán, a když mám volno, tak za ním jezdím na tréninky nebo na několikadenní kempy. Na začátku jsem po cvičení odcházel po čtyřech. Jako doslova. Ale brzo to začalo přinášet ovoce a já si uvědomil, že se budu posouvat jen v případě, že ze sebe vydám každý den maximum.

Do toho jsem tehdy začal řešit stravu. Bývalá přítelkyně mi začala správně vařit a oba jsme přestali jíst fast foody i sladké. Byla to hlavně její zásluha a já v tom pokračuju doteď. Pochopil jsem, že správná strava je polovina úspěchu. Každé jídlo si vážím, počítám kalorie a zapisuju do tabulek. Sice jím většinou pořád to samé, ale zase si říkám, že to ještě deset dvanáct let vydržím, a pak si můžu jíst, co chci. 

Ale teď si to prostě nemůžu dovolit.

Vypěstoval jsem v sobě enormní disciplínu a odhodlání. A stejně jsem si to nastavil i ve fotbale.

Trochu mě mrzelo, že trenér Jarošík u týmu po pár měsících skončil. Odešel do slovinského Celje, kam si mě chtěl vzít s sebou, ale to nevyšlo. Sezonu jsem dohrál v Ústí a měl jsem z ní fakt dobrý pocit. Tehdy jsem ukončil smlouvu v Drážďanech a stal se ze mě volný hráč. 

Vedení Ústí chtělo, abych v klubu zůstal, jenže mi zavolal trenér Jarošík, který skončil v Celje a podepsal smlouvu v Prostějově. Okamžitě jsem mu řekl, že jdu za ním. Věděl jsem, jak pod ním hraju, a že ve mě má velkou důvěru. I když se mi tři zápasy nedařilo, v dalším mě neposadil a věřil, že můžu rozhodnout. To pro mě bylo nejvíc. 

Řešilo se i Slovensko, ze kterého mi skoro každý den volal trenér Jarábek. Zkoušel to, i když jsem jel naloženým autem do Prostějova. Omluvil jsem se mu s tím, že už jsem se rozhodl. “Tak si běž za tatínkem,” řekl nasraně a típl to. 

V Prostějově jsem znal i kamaráda Davida Píchala. S ním jsme si kdysi na sedmnáctkové repre řekli, že bychom si jednou chtěli zahrát v jednom týmu. A to nám teď vyšlo, i díky němu jsem se do nového klubu fakt těšil. Měl jsem tam svého oblíbeného kouče a říkal jsem si, že to bude procházka růžovým sadem.

Jenže jsem rychle vystřízlivěl. 

Trenér za mnou v prvních dnech přišel s výsledky sprintování, ve kterém jsem byl třetí nejrychlejší z celého mužstva. “Takhle teda ne, kamaráde! Jestli chceš hrát, tak budeš nejlepší.”

Přesně tohle potřebuju.