Veronika Zvařičová

Děleeej Gabčo!

Polomrtvá u televize jsem prožívala snad každý metr všech závodů ze Soči. Holkám jsem fandila, to je jasné, stejně mi ale mezi výkřiky „děeleeeej“ a „jeeeeď“ často problesklo něco jako: „Sakra, vždyť já tam mohla být taky…“

Ale děleeeeeej, Gabčo!

Nebyla jsem zkroušená. Další den ráno jsem si zase nazula lyže, vzala bouchačku a šla trénovat. Dělám to tak dodnes. Že jsem nemohla do Soči, znamená, že velký úspěch na rozdíl od holek, s nimiž jezdím, furt nemám. A tak dál makám, abych ho taky dosáhla.

Fajn, vyhraju to příště, takové je moje nastavení.

V Pchjongcchangu to prostě ve štafetě dáme, pak si dojedu sezonu, skončím a nebudu už dělat vůbec nic. Co se týká sportovního drilu, už se ani nehnu. :) Mám rozmyšlené podnikání, taky si dodělám masérský kurs, abych mohla lidem dělat dobře. Namasíruju jim obličej, záda a nechám je, aby se vypovídali, pověděli, co je trápí, a řeknu jim, že vím, že to taky znám a že je chápu. Moc dobře chápu.

A taky konečně chci rodinu.

Takhle, mezi námi… Já se chtěla stihnout dát do kupy už do té Soči. Sice mě v nemocnici pár měsíců předtím teprve poskládali dohromady, jenže já to brala sportovně. Ježiš, tak se uzdravím a bude to dobrý, ne? To zmáknu. Realita, kdy mě doktoři vraceli na zem a opakovali, jak můžu být ráda, že vůbec žiju, mě ovšem nakonec přece jen zbavila roupů.

Fajn, tak já si tady budu tak jako lyžovat, popojíždět si a to zatím bude stačit. Zatím. Protože já na tu olympiádu stejně nakonec ještě pojedu.