Viktor Hübl

Bylo, nebylo... Takhle začíná každá česká pohádka. Dokonce i ta naše. Ta o černožluté Popelce, co měla svůj happy end.

Na jaře roku 2015 jsme se i v Litvínově dočkali mistrovského titulu. A já vám dnes můžu klidně vyprávět o tom, že jsem byl klíčovým hráčem mistrovského týmu. V památné sezoně jsem se stal nejproduktivnějším hráčem celé ligy a i v play off jsem byl na ledě u většiny rozhodujících momentů.

Je zvláštní s odstupem let o tom takhle, navíc touhle cestou, vyprávět. Víte… Mně to totiž vlastně nikdy moc vlastní nebylo. Někde uvnitř mě sice vědomí, že jsem pro svůj tým nepostradatelný, celá ta léta hřálo, ale sklízet velkou slávu za své postavení v kabině na úkor celého mančaftu, to nikdy nebylo pro mě. Ani v sezoně, na jejímž konci nás v Litvínově nad ránem s pohárem nad hlavou vítalo celé město.

Ani tehdy jsem nestál o velké rozhovory v médiích, netoužil jsem po tom, aby jméno Hübl plnilo titulní stránky novin.

Já měl rád ten svůj klid. Vždycky jsem byl takový. Na ledě jsem toužil dominovat, mimo něj jsem rád stál stranou.

Vtipné.

Když totiž nad tím teď tak nahlas přemýšlím, neznám kluka, který by na začátku své kariéry nesnil o tom, že sám rozhodne velký zápas a stane se důležitou součástí okamžiku, o kterém si ve městě budou jednou vyprávět i další generace, tak jako se to povedlo mně. Neznám hokejistu, který by netoužil po tom stát se ve svém klubu a ve své lize legendou. 

I já takový byl. Zpočátku jsem se honil za body, počítal si góly, které na konci smlouvy zaručily její navýšení, o nic jiného nešlo. Řídil jsem se tím, že když budu sbírat body a ještě lépe dávat góly, klub mě bude chtít. Nastřílel jsem takových v extralize mraky, v Litvínově vydržel devatenáct sezon, ale ten nejdůležitější gól jsem v tu nejkrásnější chvíli nakonec sám dát odmítl.

Sedmé finále v Třinci, do konce zbývá jen pár vteřin… 

Kuba Petružálek ve středním pásmu zastavuje už trochu zoufalý útok soupeře a já s pukem na hokejce jedu sám na opuštěnou branku. Vím i teď stoprocentně, že bych ji trefil a navždy se stal tím, kdo zpečetil historickou sezonu malého, pro český hokej ale i tak dost významného klubu. Jenže já místo toho zvedl hlavu, puk posunul kousek dál na Frantu Lukeše, no… a dál už to asi znáte. 

Puk po jeho střele skončil v síti a Litvínov na ledě favorita rozjel velkolepé oslavy.

Vyprávím vám to dnes z pozice nejlepšího střelce historie extraligy, který se ze mě stal i přesto, že jsem - stejně jako tenkrát v Třinci - vždycky radši nahrával.

Ťuk, ťuk, ťuk a.. góóól!

Puky létaly napříč útočným pásmem, pěkně z jedničky a v rychlosti, na kterou po dvě dekády obrana žádného extraligového mužstva nebyla schopna reagovat. Naše přihrávky přistávaly hezky na čepele holí a my měli čas se rozhodnout, co bude dál. 

Vystřelím z první do volného rohu, nebo zkusím ještě jednu přihrávku do prázdné? 

Často jsem si mohl dovolit cokoliv.

S Ferym - Frantou Lukešem - jsme si takhle hokej vyloženě užívali. Budu na to vzpomínat celej život. Kápli jsme si do noty jako málokdo. Co my takhle vymysleli gólů a akcí, které nejednou s obdivem museli ocenit i fanoušci soupeře. Myslím si, že nás dva lidé na stadionech měli rádi, přestože fandili jinému týmu, a že jednou na souhru Hübla s Lukešem budou všichni v hezkém vzpomínat. Ani jeden z nás sice neprorazil v zahraničí, nedokázali jsme se trvale prokousat do reprezentace, ale v extralize jsme dlouhé roky byli jedni z nejlepších.

Pořád věřím tomu, že za tím byla hlavně naše šikovnost. 

Že jsme prostě hrát hokej uměli. 

Snad jen na pár výjimek jsme to spolu v jedné lajně a na přesilovce táhli více než šestnáct let. Dokázali jsme si vyhovět a oba uměli předvídat, co druhý z nás na ledě udělá. Díky své chytrosti jsme byli před soupeři vždycky o krok napřed, a to i v pozdějším věku, kdy jsme začali na rychlosti ztrácet. 

Nebyli jsme přitom žádní bombarďáci, co puk dorvali do sítě ránou z jedničky, jakou mají dneska v lize Milan Gulaš nebo Martin Růžička. My naše kombinace zakončovali až ve vyložených šancích.

Že jsme ale tak dobří, to jsem si začal uvědomovat postupně. Nepopírám, že se s jistou herní inteligencí člověk taky musí narodit, zrovna tak ale věřím tomu, že ji člověk musí umět taky rozvíjet. Jako kluk jsem hrával snad všechny sporty, miloval jsem jen tak vypadnout z baráku a utíkat nejkratší cestou směrem na hřiště. Fotbal, basket, tenis... Hrál jsem něco pořád a i díky tomu získal další sportovní dovednosti, přehled, předvídavost a z nich pak těžil i v hokeji.

Odmala jsem miloval Pavla Pateru s Martinem Procházkou, to byli strašně šikovní hráči. Vždycky jsem chtěl hrát jako oni. Patýs přitom jako centr nebyl silnej, nevynikal ani rychlostí, on byl jenom šíleně chytrej. Kde měl stát, tam byl. Koukal jsem na jeho zápasy a snažil si z něj něco vzít, stejně jako z Albiho Reichela, kterého jsem v Litvínově zažil ve vrcholné formě před tím, než se ještě na dva roky vracel do Toronta. Ten byl tak dobrej, že dokázal celou lajnu táhnout sám. 

Myslím, že jsem nakonec i já uměl vytvořit krásnou přihrávku nebo si najet do míst, kde by puk nikdo nečekal a odtama vystřelit. Uměl jsem se vyhýbat soupeři, takže mě za celá ta léta nikdo ošklivě netrefil. Věřil jsem si a dokázal to na ledě prodat. Ale museli mi věřit i trenéři.

Pepa Jandač, který nás tři roky vedl v Českých Budějovicích, byl hrozně přísnej kouč a myslím, že takovým pořád je. Po svých mužstvech vyžaduje dost precizní plnění úkolů, jeho hra vyloženě stojí na detailech. Proto dnes s úsměvem vzpomínám, jak kdysi na týmové poradě rýsoval, jak máme hrát, a po ní si mě bokem zavolal do své kanceláře. 

Já si tehdy myslel, že mám nějakej průser.

Co tak asi po mně může chtít? 

Nic. 

Mezi čtyřma očima, tak aby to žádný z mých spoluhráčů neslyšel, mi jen potřeboval sdělit, ať se na všechna ta jeho schémata vyprdnu, že to tak bude lepší.

"Hele, do obrany se vracet musíš a hrát budeš tak, jak ti řeknu, ale vepředu si dělej, co chceš. Chytrej seš na to dost."

Fungovalo to. 

S Budějovicemi jsme tehdy docela suverénně vyhráli základní část a v sezoně, kdy si celé město myslelo na pohár, vypadli smolně až v sedmém semifinále s Karlovými Vary. A já ve svých třiceti letech poprvé prolomil hranici dvaceti nastřílených gólů. Hlavně díky tomu, že jsem od trenéra dostal volnost. 

Takhle já to v kariéře potřeboval. To nejlepší jsem ze sebe dokázal dostat pod trenéry, kteří můj hokej nesvázali taktikou.

S Frantou Lukešem jsme totiž byli vyloženě vyčůraní hokejisté, v tom nejlepším slova smyslu. V těch nejlepších letech jsme občas na ledě dokázali překvapit i sami sebe. Těšily nás hezké akce i uznání soupeřů, kteří nám nejednou na ledě po zápase řekli, že se na naši přesilovku chystali u videa hodiny a stejně nás nešlo ubránit.

Jenže jak by to tak asi mohlo jít, když často ani my sami nevěděli, co budeme hrát? 

Pořád se mě lidi ptaj, proč jsem to nikdy nešel zkusit do zahraničí. 

A já sám jim na to moc přesvědčivě odpovědět nedokážu. 

Prostě to tak asi mělo být.

Hokejově jsem měl na to v dobrých evropských ligách hrát, ale mé životní priority po narození dvou dcer byly postavené jinak, než to měli ostatní dobří hráči.

Když jsem v roce 2008 končil v Budějovicích a vracel se zpátky do Litvínova, zájem z Ruska byl nejvážnější. Na stole ležela konkrétní nabídka z Čerepovce a Pepa Straka, který tam sám už hrál, mi každou chvíli volal, ať už to konečně podepíšu.

Vyprávěl mi, jak je to tam dobrý, jenže když přišla řeč na rodinu, doporučoval mi, abych ji nechal doma. Že hokej se tam hraje super, ale pro rodinnej život je Rusko nic moc. A my měli tenkrát roční dcerku. 

Na rovinu, ono to tenkrát nebylo ani za nějaký super peníze. Rozhodně to nebyla taková raketa, aby se mi vyplatilo malou třeba na rok na dva opouštět, protože ani v tom Litvínově jsem se neměl špatně.

Odložil jsem proto svůj odchod do Ruska o rok s tím, že odejdu, až bude malá větší.

Pak jsem ho odložil ještě jednou.

Znovu. 

A nakonec už jsem byl tak starej, že už žádná další nabídka z venku nepřišla.

Moc toho nelituju. Snad jen z toho hlediska, že jsem se odmítnutím života v zahraničí připravil o možnost naučit se a reálně procvičovat i jiné jazyky, nijak víc se v tom nerejpu. 

Jestli mě ale něco mrzí a vždycky mrzet bude, je to fakt, že jsem si nezahrál na mistrovství světa.

Jsem z generace chlapů, pro které šampionát znamenal nejvíc. Odmala jsem koukal na všechny zápasy a fandil klukům i jako dospělej hráč, dál jak na Euro Hockey Tour jsem se ale, pravda v asi trošku větší konkurenci, než je dnes, nedostal.

Ale třeba i to nakonec souvisí s tím, že jsem nikdy ven neodešel: ruská, švýcarská nebo švédská liga byly svou kvalitou asi přece jen o kus dál a kluci, kteří tam hráli, měli ve finále u trenérů vždycky přednost.