Vítek Vaněček

Telefon jsem měl někde zahrabaný, nebo jsem si ho možná ani na pláž nebral. Když se mi tedy můj agent nemohl dovolat, vytočil číslo táty. On s sebou mobil měl.

„Co? Vítka? Jo, předám.“

Ten rok na jaře se nám s dorosteneckým nároďákem povedlo mistrovství světa, došli jsme až do finále, což byl pro český mládežnický hokej v tu dobu už ojedinělý úspěch. A přestože jsem se na téhle medaili podílel svým dílem, nečekal jsem, že by to mělo mít nějaký větší ohlas směrem k draftu NHL. 

Vždyť já měl na kontě jediný zápas mezi dospělými, v první lize za Benátky.

I proto jsem do Philadelphie, kde draft probíhal, ani neletěl. Agent říkal, že to nemá cenu, tam že jezdí kluci s ambicí na první druhé kolo. Se mnou že to vidí tak na šesté sedmé. Sice jsem snil, že jsem někoho na turnaji zaujal, ale taky jsem byl realista. V pátek v noci jsem u přenosu z prvního kola usnul a druhý den se chystal, že jestli přijdu na řadu, tak až někdy v noci našeho času.

Do toho mi táta pozdě odpoledne podával na pláži telefon s tím, že volá agent.

„Vany, jsi draftovanej ve druhým kole, vzal tě Washington. Chtěj s tebou mluvit.“

V první chvíli mi neproletělo hlavou, že to je senzace.

Já se v první chvíli leknul, co komu budu vyprávět. Vždyť já neumím ani slovo anglicky.