Vladimír Bednář

Jedno auto…

Nic.

Další.

Nic.

Bágl s výstrojí a tašku s osobními věcmi jsem měl hozené u krajnice, přes ně položené hokejky. Palec nahoru a… Zase nic.

Přece jen už byla tma a zase tolik aut tehdy nejezdilo. Každopádně, nikdo mi nezastavil. Vyrazil jsem tedy definitivně na nádraží na vlak.

Pokaždé, když si na tuhle situaci vzpomenu, musím se smát. Pár hodin předtím, než jsem trčel na výpadovce na Plzeň, aniž bych kohokoliv zajímal, jsme přilétali do Prahy ze Stockholmu div ne jako bozi. Celý tým se nahrnul k okénkům, protože co jsme viděli, to už asi nikdo jiný nikdy nezažije. Přímo na ranveji staré Ruzyně se tísnily desítky tisíc lidí, jen aby nás přivítaly. Lidi vylezli i na střechu letištní haly. Dav musel být držen za zábranami, ale sotva nás po dlouhém čekání v letadle konečně vyzvedl autobus, zábrany odpadly a všechno se hrnulo k nám. To neměl nikdo šanci zastavit. Vystupovali jsme provizorním špalírem, který policajti s vypětím všech sil vyhrazovali svými těly. Nespočet rukou, které se po nás i tak natahovaly, nás plácaly po ramenou a škubaly za výložky kabátů. Každý si na nás chtěl aspoň na chvíli sáhnout.

Byl poslední březnový den roku 1969 a my se vraceli z mistrovství světa. Sice jen s bronzem, ale zase s dvěma vítězstvími nad Rusy. Minimálně druhou půlku šampionátu s námi prožíval bez nadsázky celý národ.

A já ten samý večer kousek za motolskou nemocnicí nepovšimnut stopoval.

Z letiště jsme se museli rozejít každý svou cestou a jakožto jediný Plzeňák v národním týmu jsem se neměl s kým svézt. Poblíž jsem neměl ani nikoho známého, tak jsem alespoň odchytl chlapíka ze svazu, aby mě hodil na vlak. Ten nejbližší mi ale odjížděl až za tři hodiny, proto jsem svého pomocníka poprosil, aby se mnou pokračoval na kraj Prahy. Odtud jsem se po marném čekání vrátil a koupil si na nádraží lístek jako každý normální člověk.

Zbylo na mě místo v kupé na konci vagonu, kde byly sedačky tak, že vidět šlo jen na další vůz. Hokejky s taškami jsem poskládal, aby nepřekážely, sedl jsem si a… Jel. Prostě jsem jel domů jako bych se vracel z nějaké služební cesty.

Dal se se mnou do řeči jeden jediný pán, který mě poznal.