Vladimír Coufal

Nádech, výdech, nádech, výdech!

Slyším každý úder vlastního srdce a z dálky i tu vřavu fanoušků. 

Do začátku zápasu s Manchesterem United zbývá jen pár minut. Stojíme v tunelu našeho stadionu, jsme maximálně soustředění. Tenhle zápas je pro mě výjimečný.

“I’m forever blowing bubbles, pretty bubbles in the air. They fly so high, nearly reach the sky. Then like my dreams they fade and die.”

Šedesát tisíc fanoušků na vyprodaném stadionu spustí klubovou hymnu, my vycházíme ven. Koukám na bubliny, které jsou všude kolem nás. Koukám na ně a mám pocit, jako bych byl jednou z nich. Ty bubliny jsou poznávací znamení domácího zápasu West Hamu. Představují sny náš všech a já jeden z nich právě teď prožívám. 

Dvanáct let od chvíle, kdy mi mateřský klub málem zničil kariéru, nastupuju k dalšímu zápasu Premier League. Bubliny kolem nás letí vysoko, už se skoro dotýkají nebe. Jsou přesně jako ty mé sny, díky kterým tady dneska jsem. Slyšíme na trávníku jen vřavu, jako jediný z nás mám husí kůži. Vím totiž přesně, kam se teď musím podívat. Obrátím svou pozornost na tribunu, hledám svého tátu. 

Je tam. 

Vidí mě dnes hrát v nejlepší soutěži planety takhle zblízka úplně poprvé. Je dojatý. A já taky. 

Tenhle okamžik je odměnou pro nás oba. Za to, co jsme kdysi zažili. Za to, co bych bez něj nikdy nezvládl překonat. Za to, kým dnes jsem.

Budu vám o tom všem vyprávět.

Miluju film Góóól! 

Příběh fotbalisty Santiaga Muñeze, který se z ničeho probojoval až do slavného anglického klubu.

Zrovna nedávno jsme se na něj s manželkou doma zase dívali.

Co vám budu povídat, mám ten film nakoukanej. Vždyť díky němu jsme si my fotbalisti už v dětství udělali jasný obrázek o tom, jaká asi doopravdy Premier League je. Jako malý kluk jsem snil o tom, že budu jako Santiago. Dnes už jako ten starší vím, že bych stejně jako on dopadnout nechtěl. 

Taky bych si dnes asi mohl oblíknout džínsy od Vuittona, boty od Gucciho a zaparkovat před vámi nové Bentley. Asi bych taky mohl po zápase v Londýně kdykoliv vyrazit do baru na mejdan, vymetat VIP večírky na privátech a užívat si pozornost okolí. Pařit bych teď takhle mohl klidně každý den. Mohl bych si užívat pozornost všech těch lidí, co mi polezou do zadku, a poslouchat od nich, jak skvělý fotbalista jsem.

Jako hráč se smlouvou v Premier League bych si tohle všechno asi mohl dovolit. 

Však si myslím, že pár kluků v lize přesně  takhle doopravdy žije.

Ale proč bych to měl stejně chtít i já?

Spousta lidí má asi pocit, že život dobře placeného fotbalisty v Anglii přesně takový je. Omlouvám se předem, o takovém já vám dnes vyprávět nebudu. Nabídnu vám totiž pohled chlapa, který se rozhodl vzít tuhle životní šanci za úplně jiný konec. Žádné nablýskané káry, výstřední život. Žádná touha být slavný, už vůbec ne teď a tady.

Jen tepláky, televize a pohoda. 

Začínáte se nudit?

Můj obvyklý večer ale takový doopravdy je. Trávím ho doma s rodinou, často u jídla od kurýra. Stejně jako vy. Byl to můj táta, kdo mi vždycky u Ligy mistrů večer při přenosu říkal, ať dávám dobrý pozor. Říkal mi, že koukáním se člověk nejvíc naučí. Radil mi vždycky dobře. A tak koukám pořád.

Díky tomu vím, že Sterling blízko vápna chodí doprava na střelu. Grealish dělá úplně to samé. Zaha se taky na osu hřiště tlačí, ale přece jen hraje více ze strany, takže když se dostane na hranu pokutového území, raději udělá přešlapovačku a zkusí jít do strany odcentrovat. 

Nemusíte si to pouštět. 

Já takhle u televize doma s rodinou viděl snad všechny zápasy Premier League za poslední rok. Potřeboval jsem je vidět. Potřeboval jsem být připravený na to, co mě další týden na hřišti proti úplně stejným hráčům čeká. Protože když se takhle zachovali v šesti zápasech předtím, proč by se v tom sedmém proti mně rozhodli jinak? 

Mám takhle nakoukané snad všechny hráče v lize, se kterými se v souboji na hřišti můžu potkat.

Vyplácí se mi to.

A tak koukám kolem sebe i v zápasech.

Zase stojím v tunelu před utkáním s Manchesterem United. Zase se ohlédnu doleva a zase vidím Cristiana Ronalda. Frajera, co může mít všechno, na co si v životě vzpomene. Může si koupit ostrov v Karibiku, jachtu, na které na ten ostrov bude plout, i jakékoliv nejdražší auto, co mu tam bude stát ve vile v garáži. Vidím i jeho úsměv, který dobře znám, vždyť se na nás takhle dívá z reklam po celém světě. Všichni ho milují. Ale není takový pohled trochu… povrchní?

Kouknu se do země a zase na něj.

Teď už vidím fenomenálního sportovce.

Hvězdu, která i na sklonku kariéry dře stejně jako na jejím začátku. Hráče, co vyhrál všechny trofeje na světě, útočníka, jenž dal v ostrých zápasech více gólů než já za celý život – včetně tréninků. A stejně něco společného máme. 

Vím, že jo. Vím, že jsme v něčem stejní.

Oba chceme být nejlepší.

To je ono!

Jdu na hřiště vedle něj a mám důvod si věřit. 

Ani na vteřinu jsem v Anglii nepodlehl dojmu, že už víc dokázat nemůžu. Jsem blázen a vy se mi budete smát, ale já chci Premier League jednou vyhrát. Chci ten pohár s velkýma ušima zvednout nad hlavu, proto tady jsem. Nedovolím, aby mě tady byť jen na vteřinu semlel pocit uspokojení na úkor práce, kterou dvacet let odvádím. Pořád jsem víc hladový než uspokojený. Nesmím dovolit, aby to jednou bylo naopak.

Nejsem v Premier League proto, abych si tady vydělal hezké peníze a mohl s nimi machrovat. Hraju anglickou ligu, abych za sebou jako sportovec něco zanechal. Přišel jsem pro trofeje, úspěchy i rekordy, které mi už nikdo nevezme. Mou motivací nejsou peníze. Mou motivací jsou všechny zážitky, na které se mě jednou mé děti budou ptát a o kterých jim budu moci vyprávět. 

„Vy jste jako kolovrátek. Člověče, vždyť vám jde jen o zájmy syna, ne o klub.“

O co jiného má do prdele tátovi šestnáctiletého kluka jít? 

Co mají rodiče z klubu? 

Jak je vůbec možné, že si v Česku trenéři takové jednání vůči rodičům mohou dovolit?

Pořád to nemůžu pochopit. Pořád nejsem ochotný to přijmout.

O tom, co se před léty stalo v kancelářích na Bazalech, mi táta vyprávěl několikrát. S manažery Baníku a trenéry mládeže tam po sobě jako paviáni ječeli nejméně půl hodiny. Prý nechybělo moc, aby jim tam všem rozbil frňák. Vůbec se mu nedivím. 

Můžeme se tomu dnes s odstupem času smát, jenže… Mně to prostě pořád moc vtipné nepřijde. Pořád dokola se musím ptát: Kolika takovým klukům někdo podobným způsobem v Česku zničil kariéru? Jak málo stačilo, abych s fotbalem býval kdysi sekl i já? 

Nevím, jestli mám sílu svým vyprávěním něco v českém sportovním prostředí změnit. Rozhodně ale vím, že bych byl pořádným alibistou, kdybych ve svém postavení o podobných věcech nemluvil vůbec. O tomhle se prostě veřejně mluvit musí. 

Můj strejda je obrovský baníkovec, dodnes na zápasy chodí do kotle. Mě táta na Bazaly přivedl poprvé v šesti letech, rozhlédl jsem se kolem sebe a byl z těch obrovských ochozů v úžasu. Od první chvíle bylo mou hlavní motivací – mým prvním dětským fotbalovým snem – si na legendárním ostravském stadionu jednou zahrát i ligový zápas. 

Copak může mladý fotbalista z našeho regionu chtít něco víc?

Ironií osudu je, že jsem si na Bazalech nakonec opravdu zahrál. Akorát že v dresu Liberce. Mohl bych nad tím dnes mávnout rukou a říct, že teď už je mi Baník jedno, protože hraju Premier League. Jenže mně Baník jedno pořád není.

Přestože ho už dnes vede jiný majitel a jeho lidé, logo Baníku pro mě stále představuje období, kdy jsem fotbal nesnášel. Cítím, že takhle to dopadnout nemělo. Jenže křivda, kterou mi bývalé vedení klubu a jeho tehdejší trenéři způsobili, je ve mně tak hluboko, že ji z hlavy dostat nedokážu.

Jsem vděčný, že jsem si v Ostravě zahrál alespoň za reprezentaci. Hrál jsem tam před svou rodinou, pro své kamarády a ostatně i pro fanoušky Baníku, které respektuju a uznávám. Vím, že oni mě moc v lásce nemají za to, jak je jako soupeř pokaždé hecuju. Ale taky vím, jak skvělí jsou. Spolu s těmi slávistickými suverénně nejlepší. Za svým klubem stáli i ve druhé lize, je neuvěřitelné, v jakém počtu za ním jezdí i na druhou stranu republiky. Nejde proti nim říct křivého slova.

Přesto už pro ně hrát nikdy nebudu. Dres Baníku si už nikdy v životě přes hlavu nepřetáhnu. Vím, že bych se v něm nedokázal rvát tak, jako jsem se kdysi rval za Slavii nebo teď za West Ham. 

Nejde to. Už to v sobě v prostě nemám.

V žácích jsem nikdy žádný problém neměl, v podstatě v každém ročníku se tým stavěl od Coufala. Až ve starších žácích nás přišel trénovat pan Vojáček a já hrát přestal. Byl jsem v jeho očích malý, on chtěl dělat fotbal jinak. Mezi patnáctiletýma klukama jsme tak měli v kabině jedenáct frajerů, co už tehdy měli metr osmdesát a víc. Výšku, kterou dnes nemám ani jako dospělý chlap. Baník chtěl hrát tak, aby všechny své soupeře umlátil.

Přijeli jsme třeba na Sigmu, a zatímco oni si to strkali do uliček a chodili do soubojů jeden na jednoho, my je na tom hřišti jenom kopali. Vyhráli jsme tam jeden zápas asi 3:0, protože se nás ti sice šikovní, ale taky o hlavu menší kluci normálně báli. S fotbalem to z naší strany nemělo nic společného, ale spokojení byli v Baníku všichni. 

Vyhrálo se, tak co?

Já svým spoluhráčům stejně záviděl. Záviděl jsem jim, že mohou hrát. Záviděl jsem jim, že o ně najednou začali stát i agenti. Záviděl jsem jim, že od nich dostávají každé tři měsíce nové originální kopačky i první základní smlouvy na šest tisíc korun. Záviděl jsem jim tohle všechno a jako mladej kluk neuměl zkousnout, že jsem o stejný servis i postavení přišel jen proto, že jsem na rozdíl od jiných drobnější postavy. 

Navíc už jsem dávno nebyl ani součástí party. Když se vyhrálo, radovali se jen ti, co byli v základu. My ostatní jsme pro ně byli jen póvl. Kolektiv v týmu byl příšerný, navzájem jsme si dost hrubě nadávali. Ne, nebylo to hezké. 

Proto šel tenkrát táta na Bazaly. 

Řekl trenérům, že jeho syn není v Baníku rád, že by chtěl pryč. 

Reagovali sprškou urážek a snažili se nás shodit.

Odešel jsem do Hlučína. 

Ne proto, že by nám kdokoliv chtěl vyjít vstříc. Jen proto, že klub dlužil v okolí úplně všem a Hlučín jim za mé hostování pár kaček odpustil.

„Třeba to ještě do té Anglie jednou dotáhneš,“ uklidňoval mě táta.