Vladimír Martinec

Lidi stáli a tleskali.

Nebylo na tom nic neobvyklého, na naše zápasy v Pardubicích chodilo pravidelně deset tisíc diváků a ochozy tehdy byly z většiny na stání.

Tenkrát ale stáli a tleskali a tleskali. Neustávali.

Byl jsem z toho naměkko, dojali mě. Vlastně kdykoliv si na to vzpomenu, tak mě to znovu potěší. Je to asi nejsilnější zážitek, který mám s Pardubicemi spojený.

Byla to pocta. Viděli jsme, jak moc nás měli fanoušci rádi. Jak moc nás podporovali a oceňovali, že my jsme je snad dokázali docela dobře hokejem bavit. Chodili, podporovali nás, atmosféra na domácích utkáních vždycky byla vynikající.

Celá ta scéna se odehrála po podařeném zápase proti Slovanu Bratislava, mém posledním domácím v tom milovaném triku Tesly. Vyhráli jsme 7:4.

Hodil jsem ho nadšeným divákům do hlediště, stál jsem vedle Bogase Šťastného a neměli jsme slov.

Tohle byla odměna, která nebyla spojená s žádnou trofejí, s žádnou medailí. Byl to moment, kdy nám všichni chtěli poděkovat.

Splnili jsme podmínky, které tehdejší režim vyžadoval k povolení pro zahraniční angažmá, a rozhodli se odejít naše kariéry dohrát do Německa. Končilo něco, o čem se nám jako klukům ani nemohlo zdát.

Vždyť já do svých patnácti let pomalu ani nevěděl, kde nějaké Pardubice leží. Natož abych mohl doufat, že se hokejem budu živit a přinese mi tolik radosti.

Vážil jsem si toho a vždycky se to snažil fanouškům vracet.

Nehrál jsem v době, kdy se po vstřeleném gólu skáče do mantinelu, vymýšlí se speciální oslavy. My zvedli ruku, dokončili oblouk vedle branky, spoluhráči vyběhli ze střídačky, plácli jsme si a šli zase hrát. Nedělali jsme z toho žádné divadlo navíc.

Vevnitř mě to ale hřálo. A snad to na mém úsměvu bylo vidět i navenek.

O to víc, když se podařilo něco hezkého. Když jsem nedal obyčejný gól, když jsem si s brankářem pohrál a poslal ho někam úplně mimo klec.

Ale úplně mimo.

Naznačit kličku na jednu stranu, hodit rameny jednou, dvakrát a zasunout puk do prázdné… To bylo moje.

To mi radost udělalo vždycky, nikdy jsem se nenabažil a chtěl zkoušet nové a nové věci. Protože v tu chvíli jsem se bavil já i moji spoluhráči a hlavně se bavili ti, kteří se na nás přišli dívat.

A najednou jsme v tom roce 1981 poslouchali ten aplaus a já věděl, že jsme hráli dobře a něco za sebou zanechali.

Mohli jsme v Pardubicích v naší éře získat víc než jeden titul, jsem si tím poměrně jistý. Zároveň jsme vyjma jedné sezony, kdy jsme se báli o padáka, hráli pořád nahoře v první čtyřce, pětce.

A vždycky se snažili, aby se na to dalo koukat.

Tak proto byla tahle odměna pro mě tak důležitá, proto pro mě tolik znamená.

Říkají, že jsem ve své době byl možná nejlepší hokejista na světě.

Co já vím… Branek bylo mraky, hrál jsem za národní tým dvanáct let a býval jsem i v all star teamech šampionátů. Stejně se mi ale vždycky zdálo, že jsem viděl i lepší hráče.

Nikdy jsem se necítil být nad ostatními, před každým velkým zápasem jsem měl respekt k soupeřům. Zároveň jsem věděl, že si na ledě vždycky nějak poradím.

V tom byla moje největší síla. Nemyslím si, že bych měl něco navíc než ostatní kromě větší schopnosti improvizovat. Uměl jsem se přizpůsobit situaci, protože jsem v ní už v minulosti byl a znal jsem řešení.

Našel jsem ho už jako kluk. Na zamrzlém rybníce v Lomnici nad Popelkou.

Právě tam jsem se naučil věci, které mě pak v dospělém hokeji proslavily. Naučil jsem se používat intuici a byl jsem jiný než ostatní. Právě proto nemohli vědět, co udělám, těžko mě mohli bránit. Ani já jsem totiž neměl své akce dopředu promyšlené.

Bylo to úplně přirozené. My jsme v zimě byli na tom rybníce každý den.

Scházelo se nás šest až deset a tři hodiny jsme jenom hráli. Hřiště jsme si museli odhrabat sáňkami nebo čímkoliv, co bylo po ruce, a ten prostor nebyl veliký. Neustále mi tam chtěl puk někdo sebrat. Kdo chtěl dát gól, musel být rychlý.

Tam jsem získal svou intuici, svou výhodu. Jsem o tom přesvědčený. Viděl jsem na ledě věci, které se teprve stanou. A že jsem to byl zrovna já, kdo se z těch šesti lomnických kluků dostal do Pardubic a do reprezentace? Není v tom žádná falešná skromnost, když řeknu, že hlavní roli hrála náhoda.

Původně totiž chtěl pan trenér Horymír Sekera úplně jiného kluka od nás z týmu. Přijeli jsme na pardubický stadion na finále krajského přeboru dorostu, za který jsem už jako žák základní školy hrál.

Chtěli mého spoluhráče zlanařit, jenže neúspěšně. Byl už v učení a řekl, že se nikam stěhovat nebude.

Tak přišli asi tak trochu z nouze za mnou: „Nechtěl bys to zkusit?“

Co já věděl? Nic. První dospělý hokej mimo rybník jsem viděl asi v deseti letech, soused měl televizi a my se u něj sešli ve dvaceti lidech na reprezentační přenos. Netušil jsem, jak Pardubice hrají v lize, co to vlastně znamená…

Navíc jsem měl přihlášku na strojní průmyslovku do Jičína.

Zpětně si říkám, že ani nevím, proč jsem tehdy panu Sekerovi kývl. Přijel za mnou ještě jednou na zápas do Turnova a asi tam mě přesvědčil definitivně, že jsem mu tu přihlášku podepsal. Do Lomnice za mě poslali deset hokejek a bylo hotovo.

Najednou jsem stál s uzlíčkem na nádraží v Pardubicích a tady mě máte. Nikoho jsem neznal, jenom pana Sekeru, který mě vyzvedl a doprovodil na ubytovnu Tesly, kde mi dali postel.

„Ráno v sedm se budeš hlásit na učňáku,“ pravil na rozloučenou. Vstával jsem asi v pět, abych měl vůbec čas to najít. Vždyť já vůbec netušil, kde jsem. V patnácti jsem zůstal na všechno sám.

Dopoledne škola, odpoledne trénink, v pátek domů do Lomnice. V neděli jsem se vracel vlakem v osm večer do Pardubic, a pak tmou ve čtvrt na dvanáct v noci pěkně vystrašenej pěšky na ubytovnu. Takové byly mé první roky.

Hrát jsem mohl hodiny. Cokoliv. Hodili nám balon a mně nevadilo se úplně zničit. Mohl jsem něco vymyslet, něco si zkusit. Překonat soupeře chytrostí i dovedností. Miloval jsem tyhle výzvy.

Při běhání kolem dokola po škváře nic nevymyslíte. To mě ubíjelo. Nechápu proto, když se někteří hokejisté radši půjdou honit na ovál než na hřiště. Říkám si, že asi budou dřeváci.

Odskočím, ale v tomhle se mi strašně líbí David Pastrňák nebo Kuba Voráček. Koukáte na ně a vidíte, že umí i kopnout do balonu, vzít do ruky tenisovou raketu. Prostě to v sobě mají a mají hlavně chuť hrát.

A to je nejdůležitější. Tu jsem měl i já vždycky. Ti kluci taky hrají svou přirozeností, a proto jsou tak dobří. Dokáží se dostat mimo naučené šablony a trenéři jim to dovolí. Vidí, že to je ve prospěch týmu. Bohužel těchto pár hráčů jsou dneska už spíše výjimky.

Dovedu si představit, že si hlavu z názorů ostatních moc nelámou. Nemusí. Ani já to nedělal. Povídalo se o mně, že jsem letní přípravě moc nedal. To jsou s prominutím kecy. Vždyť já byl oproti ostatním po příchodu do Pardubic fyzicky vážně zaostalej.

My šli běhat a za mnou už byl jenom trenér Sekera, kterému táhlo na čtyřicet. Velmi rychle jsem po svém slavném příjezdu pochopil, že tady nikomu stačit nebudu. Pokud nebudu dřít.

Najednou jsem byl v týmu kluků, kteří organizovaně sportovali už řadu let. Na zimáku byli den co den, měli náskok. Já si do patnácti pro zábavu hrál v zimě hokej a v létě fotbal. Zase jsem na druhou stranu nebyl zkaženej. Neměl mě kdo zkazit.

Měl jsem svoje myšlení a silné nohy a zadek. Dvě přednosti, které ovšem mohly vyniknout až ve chvíli, kdy jsem ostatní dohnal v celkové kondici. Přijeli jsme na první soustředění dorostu a všichni na mě koukali s despektem. Viděli hubeňoura, nikdo mě nechtěl ani do páru na nohejbal.

Musel si mě vzít pan Sekera!

Naštěstí jsem mu to na hřišti oběhal, šlo nám to a ostatní pochopili, že taky něco umím. Každopádně činku na mě položit, zlomila by mě vejpůl. Pracoval jsem ale velmi poctivě, abych fyzičku a kondici získal.

Já poslouchal jak hodiny! Co mi řekli, to jsem dělal. Uznával jsem autority, pan Sekera něco nakázal a já to svědomitě plnil. Zároveň jsem byl od devatenácti v reprezentaci a to byla taky trošku jiná doba než dneska.

Žádné, že se mančaft sejde ve středu a v pátek jde hrát. My mívali soustředění čtrnáct dní před začátkem akce, pak teprve přišel turnaj. I kvůli tomu nezbývalo na nějaké trénování mimo sezonu později moc času, protože sama o sobě byla velmi dlouhá.

Mimochodem ve fotbale moji lomnickou kariéru v šestnácti ukončil rozhodčí, kterej mi pískl ofsajd. Slušně jsem ho poslal někam, on mě poslal do kabiny a bylo. Na disciplinární řízení do Hradce jsem už ani nejel, hokej dostal přednost.

Život hokejisty byl krásný pro každého, kdo měl to štěstí v lize nějakou dobu hrát. Lidi si nás v Pardubicích opravdu vážili a dávali nám to najevo. Pozdravili na ulici, psali mi domů desítky dopisů.

A toho jsem si zase vážil já. I proto jsem jim na ledě chtěl vždycky něco dát, udělat jim radost. Pobavit je.

Nestalo se, že bychom třeba neměli maso. Kdykoliv jsme něco potřebovali, někdo nám pomohl. Po kariéře se vždycky pro kluky našli lidé, kteří byli schopní dohodit nějaké zaměstnání.

Bylo to dáno tím, že většina z nás v té době hrála v jednom městě celou kariéru. Dneska bych spoustu hráčů na ulici ani nepoznal. Jsou tady rok, dva a jdou zase dál. Za nás jsme na jednom místě začali a obvykle ve třiceti skončili.

Zároveň to znamenalo, že pro mladé nebylo nic snadného se do áčka prosadit. V roce 1967 jsem se někdy v půlce září vrátil po jednom z mládežnických reprezentačních soustředění, šel do kabiny juniorů a dozvěděl se: „Ty už ale sedíš vedle.“ Tím vedle mysleli kabinu áčka.

Přesně takhle to začalo.

Dva třicátníci skončili a my s Bogasem nastoupili. Pak k nám dali ještě Bochníka, Jirku Nováka a vznikl útok, který už nikdo dobrovolně nerozdělil. Rozpadl se pouze, když byl někdo z nás zraněný. A taky ve dvou sezonách, které musel Jirka Novák strávit na vojně.

Bogas měl modrou knížku a u mě se Tesla rozhodla, že jsem nepostradatelný a do Dukly na tak dlouhou dobu nemůžu. Díky tomu jsem šel po učení dodělat střední školu, a pak se přesunul na peďák.

Vyslali mě na fakultu do Hradce Králové, s vypětím sil a i díky shovívavosti profesorů jsem ji v roce 1977 nakonec úspěšně dokončil. Ulevilo se mi, že to mám za sebou, to je jasné.

Problém byl, že jako student jsem nemohl být oficiálně zaměstnaný. I tohle ale na klubu vyřešili. Skládali se na mě spoluhráči…

Vedení Tesly jim přidalo k platu nějaké peníze, které jim účetní ještě před výplatou sebrala a dala mi je do obálky. Snad už je to promlčené.

Ostatní to brali tak, jak to je, tehdy se o tom ani nežertovalo. Myslím si, že byli rádi, že mě mají a díky mé pomoci i nějaké prémie za dobré výsledky občas přijdou. Všichni tehdy brali víceméně stejně, nikdo nikomu neměl moc co závidět.

Žili jsme si vážně hezky, měli spoustu na tu dobu mimořádných zážitků a nemuseli vstávat na šestou do fabriky. Uvědomovali jsme si, že ten život je snazší, než má většina lidí.

Historka o mém fotbalovém konci je pro zasmání z ještě jednoho důvodu. Nikdy jsem nebyl konfliktní typ.

Jakmile mě někdo mohl na něčem natáhnout, tak to taky udělal. Než bych šel do sporu, tak jsem to radši vždycky nechal být. Uznával jsem hierarchii.

Je to dáno mou povahou. Blbou, neprůbojnou povahou.

Zároveň tahle moje nátura jednu výhodu měla. Nic moc mě nemohlo vystresovat, díky tomu mi v zápasech zůstávala lehkost. Co mě mělo rozhodit? Že jde o medaile? O život nešlo, takže nešlo o nic. „Vyhraješ, chleba levnější nebude,“ tak jsme si to říkávali.

Stačilo mi vědomí, že jsem pro vítězství udělal maximum. A zkusit vymyslet, co příště provést jinak. Dál jsem se s tím nijak moc netrápil.

Dal jsem si pivo, dvě a šel si lehnout. Pak přišlo ráno a šli jsme do toho znovu. Výhodou taky bylo, že my jsme toho s reprezentací zase tak moc neprohráli a s Pardubicemi to také nebylo nijak zlé…

Každopádně naštvat mě, to už muselo být. Stalo se to, protože postupem času se nás snažili všichni hlídat víc a víc. Neustále jsem měl na zádech nějakého mladíka, který hokejkou víc šťoural do mě než do puku.

Musel jsem to přejít.

Ale když už mi ujely nervy, bylo to se vším všudy. Jednou už si někdo dovoloval tolik, že jsem ho vzal u trestné přes záda. Pořádně, dostal to i za ostatní. Ani jsem se nemusel dívat na rozhodčího a šel jsem do kabiny.

Trenéři mi možná něco řekli, ale spíš to chápali. Věděli, že se to nestává často. Většinou si naše lajna totiž uměla poradit.

Třeba když mě takhle hlídal z levého křídla za Duklu Jihlava hrající Josef Augusta. Hned na vhazování před zápasem se ke mně nakloní a povídá: „Dneska si ani neusereš!“

Náš centr Jirka Novák vyhrál buly dozadu, obránce František Panchártek mi to hodil na útočnou modrou a já měl v sedmé vteřině gól.

Aušus mohl hulákat, co chtěl.

Když jsme spolu později trénovali reprezentaci, tak to měl na talíři každou chvilku. Jakmile na mě začal něco zkoušet, tak jsem mu to připomněl. Bavili jsme se náramně.

Začínal jsem v časech, kdy byl hokej i na té nejvyšší úrovni ničím nespoutaný.

Ráno jsem vyrazil pěšky na stadion, dopolední rozbruslení před zápasem jsme všichni absolvovali jen tak v džínách. Zahráli jsme si, trochu rozjezdili nohy, ale nikdo nic moc neřešil. Akorát když vás do holeně vzal puk, byl z toho pak na kůži parádní lišej.

Helmy se nosily jenom na zápasy, na tréninky vůbec. Dokud se mi to nevymstilo. Hezky mě na tréninku uspal útočník Jiří Bačina. Měla to být sobotní pohoda, místo toho mi tahali zapadlý jazyk. Nemohl za to, to spíš já si do něj najel a bylo zle.

Zachránil mě tehdy Tonda Slavík. Dobrý kluk, zůstal duchapřítomný a ten jazyk mi rychle vytáhl, abych se neudusil. Probral jsem se ale až u nájezdu do nemocnice. Rána to byla pořádná. Na to konto se pak nosily helmy už pořád. I na rozbruslení.

Hokej se posouval a já taky. Najednou jsem nechodil sám, ale tlačil kočárek.

Tedy… Tak úplně najednou to nebylo. Dcera Vlaďka se narodila, když jsme byli na soustředění před mistrovství světa 1971 ve Švýcarsku a já ji poprvé viděl po pěti týdnech. Ani volat jsme tehdy nemohli.

I manželka tak má na všech mých úspěších velkou zásluhu. Vždyť my hokejisti byli pořád někde na cestách! Seznámili jsme se na učňáku, na dnešní poměry brzy měli svatbu a jsme spolu stále. Jsem za to moc vděčný.

Těší mě, jak jsme děti vychovali. Syn Tomáš si zahrál na olympijských hrách v dresu Německa, ale myslím si, že to měl s hokejem těžší než já. Neměl tu volnost, neučil se na rybníce. Přesto se dokázal prosadit.

A odměnou mi jsou vnoučata Alya, Philipp a Andulka, která zrovna šla do první třídy. To víte, tohle je opravdová životní radost.

Trošku jsme odbočili. Ran jsem ale dostal pochopitelně víc. Soupeři se snažili počkat si na okamžik, kdy mě můžou trefit, a nedalo se tomu vždycky vyhnout.

Při reprezentačním soustředění v Jihlavě mě uspal litvínovský Jirka Bubla. V Moskvě mě poslal do bezvědomí Gennadij Cygankov, tehdy mi vyrazil i zub.

Nejhorší to ale bylo v roce 74 na mistrovství světa v Helsinkách. My tam hráli jako z praku, parádní hokej. Tehdy se mnou a s Bogasem nastupoval Ríša Farda, dávali jsme kupu branek. Vzpomínám si na tu fazonu.

A taky na to, jak si na mě ve třetí minutě se Sovětským svazem zase počkal jeden z těch mamlasů a zlomil mi nos. To už jsem byl trochu, slušně řečeno, naštvanej.

Do třetí třetiny jsem to vysmrkal, krev konečně netekla a já se mohl vrátit. Bohužel s námi zas znovu vyběhl polský rozhodčí Josef Kompala. Ten byl pro Sověty sedmým hráčem na ledě, nepokrytě jim fandil. Zlaté prsteny, dovolená na Krymu. Říkalo se to o něm.

Tehdy uznal gól Borise Michajlova, který puk do sítě regulérně kopnul. Sudí nic, pak jsme dostali ještě jeden do prázdné na 1:3 a byli jsme v háji. Stříbrní. Nehroutil jsem se z toho. Věřil jsem, že příště vyhrajeme. Ale radost mi to taky neudělalo.

Zase jsme si dali to pivo, dvě, probrali to a šli se z toho vyspat.

K pohodě naší generace patřilo i cigárko. Nenazval bych se asi kuřákem, dal jsem si za den čtyři možná pět. Zkrátka frajeřinka. Kdo hrál, ten kouřil. Dokonce se za našich začátků kouřilo i na cestách v autobuse.

Stejně jako mají dnešní kluci žvýkací tabák, tak my měli tuhle libůstku a pivečko. Spíš než cokoliv jiného to byl rituál, uvolnili jsme se a šli na to.

Čekal jsem, čekal jsem, obránce udělal pohyb a v tu chvíli jsem věděl, že ho mám.

Nemyslím si, že bych mohl říct, že jsem měl nějakou svoji kličku. Cokoliv, co by se mnou bylo spojené. Jasně, jako levák jsem si z pravého křídla rád dával puk na dlouhou ruku, soupeři do toho většinou nestihli sáhnout a byl z toho faul.

S Bogasem a Bochníkem jsme taky nacvičili přesilovou hru. Okoukali jsme to od Rusáků, hráli to Michajlov, Petrov, Charlamov. Finální přihrávka šla přes osu hřiště a Bogas dával do prázdné branky. Kolikrát nám tohle vyšlo, to nikdo nespočítá.

Bochník mi to dal od prken, já jsem si znovu s pukem na hokejce počkal a hledal to správné místo na přihrávku. Věděl jsem, že tam je. Že se dřív nebo později objeví. Pak se beci pohnuli, Bogas to viděl taky a bylo hotovo.

Všichni to pak znali. My ale byli rychlí a uměli jsme se přizpůsobit. Pokud chtěli bránit jenom tuhle dlouhou přihrávku, bylo místo zase jinde. Stačilo si počkat, udělali první pohyb a my se zařídili.

Třeba tak, že jsem vzal puk za branku a vrátil ho podél první tyčky na někoho z kluků. To jsme odkoukali zase od Jirky Dolany a jeho formace.

V improvizaci byla naše síla. Znovu se vrátím k tomu Pastrňákovi. Jak ho chcete přečíst? Ten kluk nehraje nic podle šablony, nikdo jeho myšlení dopředu nezná.

Všichni na něj koukají, čekají, že vypálí. Nic takového. On si počká a pošle to na Davida Krejčího, který mu najede k tyčce pro snadný gól. V tom je ta dokonalost. Když vidíte dopředu věci, které jiní přehlídnou.

I já si tohle užíval. Nepotřeboval jsem střílet, rád jsem si počkal na hokejové řešení a někomu puk posunul. Za nás se blbě počítaly první asistence a ty druhé vůbec ne. Pokud by ty statistiky existovaly, tak by to z nich bylo jasně patrné.

I v národním mužstvu byla nezištnost pro naši generaci typická. Nemuseli jsme se honit za body, nikdo nám za ně nic nedal. I kvůli tomu jsme byli tak úspěšní. Jako tým.

Hrál jsem tak, aby to bylo efektivní.

Někdo říká, že jsem se nevracel. Co bych se ale vracel, když to bylo pod kontrolou? Vždycky, celou kariéru, jsem si plnil základní taktické povinnosti. Zároveň jsem nebyl jak kůň s klapkami na očích, abych se hnal tam a zase zpátky.

Z levého křídla se jako první stahoval Bogas a jakmile jsme získali puk, já byl připravený vyrazit do útoku.

Udělal jsem rychlý krok, Franta Panchártek už mi to házel a jel do přečíslení. A že on to uměl nahrát! Nádherné žabičky, deset čísel nad ledem, puk se ve vzduchu vůbec nevrtěl. Měli jsme to takhle spolu domluvený a fungovalo to.

Pravda je, že stáhnout si puk ze vzduchu na hokejku jsem taky uměl. Nedělalo mi problém si v hlavě nějak spočítat, kde bych ho asi tak mohl zachytit a ve hře jsem si tím hodně pomáhal. Chtěl jsem, aby mi to kluci dávali hlavně rychle. Se zpracováním jsem si už poradil.

S Bogasem a Bochníkem to bylo výjimečné. Zároveň jsem si, myslím, dokázal vyhovět s každým. Kdykoliv někdo z nás tří vypadl, ti zbylí dva si k obrazu svému přizpůsobili někoho nového.

Když byl Jirka Novák na vojně, dostali jsme Rada Čížků. Šlo to parádně. Když jsme odešli do Německa, dostali jsme nějakého bezejmenného Horsta Heckelsmüllera a on se za dva roky dostal na mistrovství světa v Praze.

Byl to plavčík v lázních, hrál hokej po zaměstnání a stejně jsme to z něj dostali.

Rozhodně mohla naše generace vyhrát s Pardubicemi více titulů. Jsem o tom přesvědčený.

Stačila jedna věc, aby trenér Horymír Sekera neodešel za lepším do Karviné. Právě on nás uměl držet u huby a pravda je taková, že to občas bylo potřeba. S ním bychom ještě jedno, dvě vítězství přidali.

Nepochybuji o tom. Uměl to na nás. Vrátili jsme se z reprezentačního soustředění a Bochník to dostal rovnou ve dveřích. Snad ještě ani nevešel do kabiny a už dostával od trenéra naloženo.

Na ledě přišel na řadu Bogas, stačila drobná nepozornost a už se do něj Sekera trefoval. Když bylo nejhůř, došlo i na mě. Fungovalo to. Ukotvil nás, abychom se nevznášeli.

Nejblíž k tomu létání do nebes měl Bochník, ten byl v oblacích velmi rychle a jeho pravda bývala jediná. Všichni ostatní to dělali špatně. Bogas dostával preventivně a i já to dokázal přijmout. Neměli jsme žádné hvězdné manýry, ale Sekera nás udržoval ve správném napětí.

Zároveň je důležité říct, že po návratu z reprezentace jsme vždycky dominovali. Najednou nám ligové tempo připadalo zpomalené.

Chodilo to takhle dvanáct let. Dvanáct let jsem pravidelně oblékal dres národního mužstva. I tam platilo, že se parta moc neměnila. Měli jsme jádro patnácti šestnácti kluků z Jihlavy, Kladna, od nás a pár dalších, se kterými jsme to odehráli.

Byly to doby, kdy jsme brali stříbro jako neúspěch.

A to olympijské z roku 1976 i jako nespravedlnost. Zlato nám vzala chřipka, respektive špatně načasované očkování. Bohužel v Innsbrucku sužovaném nějakou asijskou mutací to nezvládl především doktor.

Přišel s vakcínou, ale o týden pozdě. Takže před nejdůležitějším zápasem mužstvo lehlo. Kromě nás s Bogasem. My si to píchnout nenechali.

V tělovýchovném středisku Nymburk jsme šli do ordinace a sestru jsme tam tehdy nějak ukecali. Spoléhali jsme na naši imunitu, vždyť nám nikdy nic nebylo! Tak co by mělo přijít zrovna teď? Nikomu jsme nic neříkali a zůstali jediní zdraví.

O ostatní jsme se pak starali, nosili jim na marodku do postelí grog, ze srandy nabízeli poslední pomazání…

Proti Sovětům jsme v zápase o prvenství vysílení nemocí pět minut do konce vedli 3:2, jenže pak zase zaúřadoval Kompala. Poslal nás do tří, oni dali dva góly a bylo po zlatu.

Dočkal jsem se ho. V Naganu.

Nebudu ale říkat, že jsem tam pro Ivana Hlinku jako asistent trenéra něco speciálního chystal. Byl jsem spíš v roli pozorovatele, předával své poznatky.

Ivan si všechno dělal sám. Byl to šéf, byl na to zvyklý od šestnácti z Litvínova. Měl jsem ho moc rád, vždyť my spolu v reprezentaci začínali i končili.

Připomíná mi to fotka, na které jsem já, Ivan, Július Haas a Ľubomír Ujváry. Všichni s kloboukem na hlavě a oblečení do kabátu, které jsme tehdy fasovali. To byl šampionát 1970 a končili jsme v roce 1981. Na obou akcích jsme shodou okolností brali bronz.

Vzpomínám si na večery, kdy jsme seděli nad tím pivem a cigárkem, Ivan hokej řešil pořád. Znovu a znovu to rozebíral, vydržel se o něm bavit hodiny každý den. Vždycky jsem se včas rozloučil a šel spát.

V trénování jsem se musel povznést nad to, že někdo neumí věci řešit, jak bych chtěl já. Měl jsem pro ty kluky pochopení.

Neuměli to, nedalo se nic dělat. Chápu to i u dnešní generace, stačí mi jít se podívat na trénink. Pořád ta samá cvičení, bijí se o puk někde v rohu. Nerozvíjí se jejich přirozenost, každý je jako druhý.

Zároveň jsem spoustu ze svých svěřenců obdivoval, bavilo mě se na ně dívat. Ať už to byli Kladeňáci kolem Pavla Patery, David Výborný nebo Martin Straka s Tomášem Vlasákem… To byli hráči podle mého gusta. Prožívali to asi víc než já, ale zároveň se pořád ještě uměli bavit.

I proto získali tři po sobě jdoucí zlata na mistrovství světa a jedno olympijské navrch. Bylo to s obrovskou klikou, ale oni si ji svým přístupem zasloužili.

Byla to krásná doba. Slušní, pracovití borci. I to pivo si uměli dát. A vždycky se chovat slušně. Tohle se mi na nich líbilo a nedám na ně dopustit.

Na hokej chodím pořád a budu chodit, dokud to půjde. Pořád nás to s Bogasem baví, každý zápas stojíme na svém místě a prožíváme to.

Svoje názory ale nikomu necpu. Znovu to vychází z mé povahy, nebudu nikomu nic vnucovat. Vidím, že stejně jako já jsem na ledě rychleji hrál, než přemýšlel, tak dneska se tak diskutuje. Na všechno spousty argumentů…

Nemám zapotřebí jít do sporu.

Pokud chce někdo znát můj názor, řeknu ho. Věřím, že hokeji pořád rozumím a má tvrzení vychází ze zkušeností. Nic jiného v tom není a podle mého ani být nemusí. Viděl jsem už tolik hráčů, že snad dokážu poznat ty dobré.

Jsem vděčný, že v tomhle stále můžu Pardubicím pomáhat jako asistent sportovního manažera.

Nedívám se přitom jenom na jejich hru. Zajímá mě, jak fungují na střídačce. Jsou součástí mužstva? Radují se s ním? Trápí se s ním? Pokud tomu tak není, tak kde je důvod? Chci poznat nejen dovednosti, ale i charakter.

V tom svém bych asi opravdu viděl kus jisté pohodlnosti. Mohla i za jedinou výraznou věc, kterou si v kariéře vyčítám.

Nezkusil jsem NHL.

Už jsme byli dohodnutí, ale vzdal jsem to. Nedovedl jsem si představit, že bych byl v Americe celou sezonu na cestách, ještě v tehdejších letadlech. Nechtěl jsem opouštět starší rodiče, vycouval jsem z toho.

Byla to chyba. Byla. Už jenom proto, že bych se naučil anglicky a to by mi v dalším životě výrazně pomohlo. Místo toho jsem šel do Německa, naučil se německy a to mi bylo k ničemu. Mohl jsem se dostat ještě dál, zažít ještě víc.

Trápit se kvůli tomu nebudu.

V Pardubicích mi vždycky bylo a je moc hezky. A díky těm ovacím z roku 81 po zápase s Bratislavou navždy vím, že i lidi nás tady měli rádi. Uměli jsme je pobavit a o to jsme se taky celou kariéru snažili.

Vymyslet něco, co bude bavit nás a navíc lahodit oku diváka.