Vladimír Šmicer

Jedinou. Ve své profesionální kariéře jsem nedal jen jednu jedinou penaltu. V posledním zápase sezony 1995/96 za Slavii, kdy už bylo jasné, že jsme mistři.

Vedli jsme nad Libercem 3:1 a blížil se konec. Já už věděl, že budu odcházet do Francie, tak mi kluci dali balon, ať si ji kopnu. Ať se rozloučím gólem.

Tak jo, proč ne.

Namířil jsem střelu doleva, dal jsem i docela ránu, ale Láďa Maier, který tehdy stál v bráně, šel na tu stranu už asi hodinu předem. Chytil mi ji.

Když jsme se s Láďou potkali za pár týdnů v Anglii na mistrovství Evropy, dělal jsem si z něho srandu, že to byla náhoda. On samozřejmě tvrdil, že ne, že mě měl přečteného. Nezbývalo, než se po jednom tréninku vsadit. Prohlásil jsem, že jestli mi z deseti penalt čtyři chytí, dám mu kopačky, co mám na nohou. Láďa souhlasil, že prý je aspoň věnuje k nim do hospody. A že naopak když sázku vyhraju já, věnuje mi rukavice.

Oukej.

První šla do břevna, druhou jsem dal, třetí Láďa čapnul, čtvrtou jsem přestřelil a pátou mi zase chytil. Tak jsem si hned po páté pentli přímo na tom hřišti sundal boty a v ponožkách odešel na hotel.

Vzpomněl jsem si na tuhle historku, když se ke mně blížil Rafa Benítez, náš trenér v Liverpoolu. Se spoluhráči jsme posedávali všude možně před střídačkou na istanbulském stadionu při finále Champions League 2005. Právě jsme dohráli prodloužení, v němž jsme se ubránili velkému tlaku AC Milán a za stavu 3:3 se pokračovalo do rozstřelu.

Ještě pár minut předtím jsem začal přemýšlet, co tak asi budu dělat, kdyby se mě Rafa zeptal, jestli chci kopat. Ty kráso, to budou nervy… Dám to? Mohl jsem se na to vybodnout a měl bych klid. Ale zase kdo jiný by měl jít? Je mi dvaatřicet, deset let hraju za nároďák, cítím se dobře. Taky jsem ofenzivní hráč, přece to nenechám na nějakém stoperovi.

Jo, šel bych. Sám v sobě jsem si srovnal, že bych neodmítnul. Aspoň bude sranda, co? Buď se z toho pokáknu, nebo složím fotbalovou maturitu, říkal jsem si a rázem jsem byl v pohodě. Jenže najednou jsem si všimnul, jak Rafa obchází kluky a… Ty bláho… On jde ke mně.

„Jak se cítíš?“

Upřímně, braly mě křeče a měl jsem toho plné zuby. Odpověděl jsem ale, že fajn. Na penaltu snad dojdu.

„Tak seš čtvrtej.“

Žádná debata. Žádné přemýšlení, koho nakonec trenér pošle kopat, až obejde i ostatní. Žádné „tak buď připravenej.“ Ne. Jsem čtvrtej, hotovo.

Ty kráso! V tu ránu to na mě padlo. Teď se ukáže…

Najednou mi začalo docházet, jak blízko jsme titulu v nejlepší klubové soutěži světa. A taky, že tahle penalta bude můj poslední kop v liverpoolském dresu, protože po sezoně mi končí smlouva. Žádná nicotná přihrávka nebo hozený aut. Ne, já se rozloučím penaltou ve finále Champions League. V okamžiku, na jaký se nezapomene. Těm, kteří v podobných chvílích neuspějí, to lidi dlouho předhazují. Jestli dám, budu se moct do Liverpoolu kdykoliv vrátit. Jestli ne, budou si na mě ukazovat, že já jsem ten, co to tehdy zazdil.

Nastoupila ohromná nervozita. Hlava šrotovala, tlak mě drtil ze všech stran. Sebevědomí, které jsem měl ještě před chvílí, bylo během vteřiny fuč. Uvědomil jsem si, kolik milionů, desítek milionů lidí se teď právě všude po světě dívá v televizi, že mě sledují i všichni doma v Česku. Stadion, který mi předtím přišel velký, mě rázem úplně svíral, fotbalová branka mi přišla strašně malá a milánský gólman Dida obrovský. A že on fakt obrovský byl, měl skoro dva metry a dlouhatánské pracky.

Když trefí stranu, mám průšvih.

Ráno v den finále jsme se se spoluhráčem Milanem Barošem byli projít a bavili jsme se, co nás čeká. Netušili jsme, jestli vůbec jeden jako druhý budeme hrát, ale přišlo nám reálnější, že jestli se do zápasu dostaneme, tak až jako střídající. A to znamenalo, že bychom mohli na penaltu, kdyby na ně došlo.

„Kam bys ji kopnul?“ nadhodili jsme a oba jsme si řekli stranu. Já zvolil tu po mé pravé ruce. Moji oblíbenou.

Najednou jsem skutečně stál na půlce, držel se kolem ramen s ostatními a čekal, až přijdu na řadu. Měl jsem výhodu, že jsem měl tři možnosti nakoukat, jak se Dida chová. Vlastně čtyři, protože jednu penaltu jsme kopali už při hře. Když je hráč chytrý, tohohle využije. Sleduje, jestli brankář chodí dopředu nebo vyčkává na lajně, jakým způsobem padá, jestli se hrne hned dolů a hořejšek si hlídá rukou nebo zůstává víc v prostředku. On vás jako střelce vidí až při vašem pokusu, vy jeho můžete studovat.

Já ovšem zjistil věc, která mě znejistěla. Ve všech čtyřech předchozích případech šel Dida doleva a na mě sedl strach, že teď už to určitě musí zkusit doprava.

„Mám problém,“ naklonil jsem se vedle k Barymu, když šel kopat Kaká. Poslední milánský hráč přede mnou.
„Co se děje?“
„Ten gólman už spadnul čtyřikrát doleva…“
Bary hned věděl, co chci říct. „Kam jsi ji chtěl kopnout ráno?“ zeptal se.
„Doprava.“
„Tak ji tam kopni.“

Nic víc. Tečka. Vyřízeno. Přesvědčivý tón jeho hlasu mě tak uklidnil, že už jsem dál nepřemýšlel. Jo, pošlu ji doprava a nazdar. Kašlu na to, je to moje osvědčená strana, honilo se mi hlavou, když jsem se cestou do vápna míjel s Kaká. Radoval se, protože proměnil, vyrovnal na 2:2. Za brankou bouřil kotel AC Milán, jeho fanoušci se nás snažili rozhodit, ale to mi bylo jedno, v takový moment je člověk zavřený v bublině. Sám ve svém světě.

Hele, i kdybys nedal, je to pořád srovnaný. Nic přímo nepoděláš, chlácholil jsem se. A je fakt, že jsem nebyl pod takovým tlakem, jaký by musel zvládnout Stevie Gerrard, určený na poslední, pátou penaltu.

Kopnul jsem míč doprava.

Dida skočil doleva.