Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Pánové, tuten zapas je na zvraceni.“
Přestávka po první třetině zápasu základní skupiny na mistrovství světa 2016 v Moskvě.
Vedl jsem český národní tým, který po dvaceti minutách prohrával se Švédskem 0:2. O tom, co jsem to v kabině řekl, si prý kluci dodnes vykládají u piva. Nedivil bych se, kdybyste už i vy někdy tuhle historku slyšeli. Sám se jí i po těch letech pořád dovedu zasmát.
Však jsem se taky tehdy sám hned zarazil.
Stál jsem uprostřed šatny, hráči na mě hleděli a já věděl, že tady něco nehraje.
Vždyť my jsme přece nehráli špatně, a už vůbec ne na zvracení. Vyznělo to tak jen kvůli mému ostravskému dialektu. V mžiku jsem proto svá slova raději upřesnil, aby měli všichni mí hráči jasno.
„Když říkám na zvracení, nemyslím tím na poblití. Tuten zápas je na otočení.“
Cítil jsem, jak napětí z celého týmu v tu ránu spadlo. Rozesmál jsem se já i kluci. Ten večer jsme Švédy porazili 4:2. Vítězný gól Michala Birnera, který jsme vstřelili ve vlastním oslabení, mám dodnes v živé paměti.
V tom roce 2016 jsme v Moskvě ovládli celou základní skupinu, až na drobné škobrtnutí s Dány, myslím, docela suverénně. Všichni jsme věřili tomu, že po letech dokážeme domů přivézt některou z medailí.
Že se to nakonec nepovedlo, mě dodnes budí ze spaní.
Beru tenhle neúspěch na sebe.
Jediný dopis rozhodl o tom, že se ze mě stal nejprve ligový hokejista a později i úspěšný trenér. Psal se rok 1962, když celá naše rodina s napětím každý den vyhlížela obálku s razítkem prezidentské kanceláře.
Vyrůstal jsem od narození v Klimkovicích - v osadě Nové Mexiko - na dohled komínů ostravských továren. Naše osada měla nanejvýš dvacet domů, od Ostravy ji odděloval dlouhý lán pole a hustý les. Táta tam dělal v ocelárnách a kromě toho doma ještě jako zemědělec obhospodařoval pole. Měli jsme nějaké čtyři hektary. K tomu krávy, prasata nebo kozy, asi si to umíte představit. Abychom se měli dobře, dělali jsme jako všichni ostatní kolem, co se dalo.
O tom, co je to sport a že existuje i něco jako PROFESIONÁLNÍ sport, jsem neměl nejmenší páru. Ještě v šestnácti letech bylo mým vrcholem, že jsem za klimkovické muže nastoupil do zápasu okresního přeboru a hrál klasický venkovní fotbal, druhou ligu od konce. Přitom jsme vzory měli na dosah, hned za humny, i ty hokejové. Vítkovice v té době vyhrály svůj první hokejový titul a v Ostravě působil taky hokejový Baník Ostrava, za který hrál a trénoval Vladimír Zábrodský, jeden z největších hokejistů československé historie.
Jenže všechno tohle šlo mimo mě, v Klimkovicích nás tahle úroveň vlastně ani moc nezajímala.
Práce kolem zemědělství totiž bylo dost. Při nárazových pracích jsme i my mladí museli přiložit ruku k dílu. Když se sušilo seno, sázely brambory nebo byly žně. A do toho jsme pochopitelně museli chodit taky do školy, po které jsme si ve volnu se spolužáky hráli na louce fotbal a v zimě taky hokej. Neměli jsme moc velký rybník, spíš takovou větší louži. Ale protože nás dětí tady na vsi bylo nanejvýš osm a zimy byly tenkrát ještě pěkně tuhé, k dobrému hokeji nám to stačilo. Nesměli jsme zvedat puky, ale o to víc jsme kličkovali. Každou chvíli jsme tak byli v soubojích a s hlavou nahoře se učili vnímat hru kolem sebe.
Dneska už na všechno metody a systémy, to jen my volové hráli jsme furt po zemi, zpívá ve své písničce náš místní umělec Jarek Nohavica. Vždycky když tu písničku slyším, usměju se a myšlenky mě vrátí do dětských let. Přesně takhle to za nás totiž bylo. My si jako děti sport užívali, my jsme si opravdu hráli.
Když po roce 1948 začala v Československu vznikat zemědělská družstva, musela vstoupit i naše rodina, jinak by prý tatínka vyhodili z fabriky. V družstvu zároveň existoval nepsaný přípis, že jedno ze dvou dětí musí po základní škole automaticky nastoupit do JZD. Můj brácha byl starší, lépe se učil, odešel na průmyslovku, a tak bylo jasné, že traktor jednou budu muset řídit já. Strašně moc jsem nechtěl.
Byl to tatínek, komu jeden z kamarádů v hospodě poradil, aby sepsal žádost o uvolnění syna z JZD přímo panu prezidentovi. Myslím, že v něm zahrál na tu správnou strunu. Napsal na papír, že dělá třicet let valcíře ve Vítkovicích a netouží po ničem jiném, než aby jeho nejmladší syn mohl kráčet v jeho stopách. Takhle to na začátku prázdnin poslal přímo na Hrad do Prahy.
Odpověď přišla čtrnáct dnů před začátkem školního roku.
„VYHOVĚNO“
Ten dopis byl podepsán tehdejším prezidentem Československa Antonínem Novotným.
A mně se při jeho čtení opravdu ulevilo. Místo stěhování na zemědělský učňák někam do Bruntálu jsem mohl nastoupit na učiliště v Ostravě, vybral jsem si tenkrát obor Dřevomodelář. Bylo mi pořád teprve patnáct, když jsem se tam domákl, že budou nábory i do školních sportovních týmů. Říkal jsem si, že chci být určitě některého součástí a že se přihlásím tam, kde bude nábor jako první.
Byl to hokej.
O mé budoucnosti, a vlastně celé kariéře, tak rozhodla vlastně vyloženě… náhoda.
Protože přesně takhle jsem se v patnácti ocitl na legendárním ostravském Kotasu, poprvé v životě bruslil na umělém ledě a hrál hokej, který někdo organizoval. Další události už nabraly rychlý spád. Na jednom z turnajů mezi oborovými týmy jsem dal hattrick, a protože to utkání jako rozhodčí pískal Eda Remiáš, bývalý dlouholetý obránce Vítkovic a mistr ligy z roku 1952, který v klubu nadále působil, otevřely se mi dveře ještě dál, než jsem si kdy vůbec uměl představit.
Vtipné bylo, že já Remiáše neznal. Na rozdíl od mých ostravských spoluhráčů jsem jako kluk z pár kilometrů vzdálené vesnice neměl o zdejších legendách takový přehled. Netušil jsem, kdo je kdo. Když se mě proto pan Remiáš po zápase zeptal, jestli za ně nechci hrát taky, souhlasil jsem. Jenže za koho jsem to vlastně měl hrát? Bylo mi hloupé se ptát, proto jsem pana Remiáše sledoval.
Věděl jsem, že vlevo má na chodbě stadionu šatnu Baník. A vpravo sedí Vítkovice.
Remiáš zabočil doprava.
„Aha, takže VÍTKOVICE!“
O měsíc později už jsem se hlásil na tréninku jejich dorostu, kde jsem hrál v jedné lajně s Markem Sýkorou. Málokdo to dneska ví, ale slušně nám to spolu klapalo. Rozuměli jsme si i o spoustu let později, když jsme se spolu na ruských stadionech potkávali také jako trenéři.
Ostrava měla svého času jen jeden zimák. O jeho ledovou plochu se dělily dva ligové týmy a navrch jejich mládeže a různá učiliště.
Ještě v dorostu jsme proto neměli na stadionu vlastní kabinu a výstroj jsme si museli nosit z domu. Z Klimkovic mi jezdil autobus do Ostravy už v půl páté ráno. Když jsme měli trénink ještě dřív, odcházel jsem už v půl čtvrté z domu a ty tři čtyři kilometry do Vřesiny na tramvaj šel s báglem na zádech a hokejkama v ruce pěšky. Jindy se zase stávalo, že jsme trénink měli pozdě večer a já nestihl šichtovní autobus nazpět. A tak jsem i v noci domů chodil po svých.
Světelný smog nad městem tenkrát nebyl žádný. Když přišla noc a nesvítil měsíček, byla prostě tma. Černočerná tma jako v pytli.
Pět kroků dopředu, jeden stranou, osm kroků dopředu, pak pozvolna do zatáčky…
Tu zkratku nad srázem, která vedla temným lesem do osady Nové Mexiko, jsem měl nachozenou zpaměti. Neexistoval prostor udělat chybu, v té tmě stačilo udělat jeden krok vedle a skoulel bych se do několik metrů hluboké příkopy, ve které by mě už nikdo nikdy nenašel. Když za mnou z větve stromu navíc spadl sníh na zem, zatřásl jsem se strachem.
Tenkrát jsem se den co den bál tak, jak později během hokejového zápasu nikdy.
To vše navíc v době, kdy jsem byl vlastně totálně naivní. Já se vážně domníval, že za hokej nikdo peníze dostávat nemůže. Celou tu dobu jsem si myslel, že hokej je jen hra. Zábava, která nás baví a lidi na ni rádi koukají.
Bylo mi zhruba dvacet, když jsem s nástupem na vojnu do Dukly Trenčín dostal vkladní knížku a na ní tři sta korun jako odměnu za tři druholigové výhry s Vítkovicemi. Koukal jsem na to jako puk a myslel si, že si ze mě předseda klubu dělá srandu.
Kdykoliv jsem pak podepisoval v Rusku nebo vlastně kdekoliv jinde velkou trenérskou smlouvu, přesně na tohle jsem si vzpomněl.
Dostat se v devadesátých letech mezi trenérskou špičku v Česku nebyla žádná legrace.
V lize trénovali borci jako Augusta, Martinec nebo Holík. Chlapi, kteří se znali z reprezentace coby bývalí hvězdní hráči. Takoví mezi sebe jen tak někoho nepustili. Byli to hokejisté, kterým jsem se já svou kariérou nemohl rovnat. Myslím, že i na to konto měli taky vůči mně trošku nosánek nahoru.
Kdo je ten Vůjtek?
Jako hráč neuměl pořádně bruslit a teď nám tady bude vykládat, jak se hraje hokej?
Tyhle reakce jsem tedy nikdy neslyšel napřímo, nikdo z nich mi tohle neřekl do očí, ale z řeči těla poznáte docela snadno, jestli vás člověk naproti respektuje, nebo vámi tak trošku… řekněme pohrdá. Když jsem navíc v polovině devadesátých let vedl dvacítku, nejednou se mi stalo, že mi třeba Holík neuvolnil z Jihlavy na sraz hráče. Dodnes to považuju za takové malé naschvály. Tenkrát jsem měl jen takový pocit, dnes to jsou z mé strany jasná fakta.
Neříkám to jako ukřivděný člověk. Říkám to jako Vláďa Vůjtek, který se nakonec stal, myslím, jejich dobrým kamarádem. Alespoň já je tak bral.
O tom, že i se mnou mohou vycházet a hokej od rána do večera probírat, jsem je ale musel přesvědčit svou prací.
Jako trenér jsem si věřil i přesto, že jsem jako hokejista mezi ty úplně nejlepší nepatřil, do reprezentace jsem to měl daleko.
V porovnání s dnešní dobou je totiž vlastně neuvěřitelné, že jsem si ligu vůbec zahrál. Vždyť až dot ěch patnácti jsem mohl bruslit jen v zimě na rybníku, prvního trenéra jsem měl až v oborovém týmu, a to jen dvakrát týdně. Ale takový hokej za nás zkrátka byl. Hrálo se víc hokejkou, se kterou se hráči osekávali po pazourech. Když hrál někdo na Kladně přesilovku pět na tři, bylo jasné, že góla nedá. Bránící trojice chytila hokejky do rukou jako mačety a máchala s nimi kolem sebe. Rozhodčí jen stál a s úsměvem na ně koukal.
„Však je nechte, hrajou ve třech…“
Ne… Dneska už by takhle jako já s hokejem nikdo začínat nemohl. Hokej je podstatně rychlejší, hráči šikovnější a především zdatnější. Na bench zvedne dneska kdekdo stodvacet kilo, zatímco my zvedali sotva polovinu. O tom, kam se posunulo bruslení, už vůbec nemluvím. Když se hráči dneska takhle srazí v plné rychlosti, pro jednoho z nich to má většinou fatální následky.
To naše máchání hokejkama bylo proti současnému hokeji vlastně úplné nic.
Sám jsem těžil z jedné nesporné výhody. Oproti spoustě jiných hráčů nebo trenérů jsem nikdy netrpěl trémou. Jestli jsem se někdy a něčeho bál, bylo to kdysi dávno v tom temném lese s báglem na zádech. Ale rozhodně ne během hokejového zápasu. Bylo to spíš naopak: Kdykoliv mi teklo do bot, zahrál jsem až na pár malých výjimek skvěle. Ať už jako hráč, tak i později jako trenér.
Když jsem Vítkovice v roce 1991 přebíral poprvé, ještě jako trenér, kterého konkurence zas tak moc nebrala, zůstalo v Ostravě jen torzo původního mančaftu. Odešlo nám jedenáct hráčů a všichni měli za to, že spadneme do druhé ligy. V semifinále jsme až v rozhodujícím zápase prohráli s Plzní, o rok později už jsme byli ve finále, kvůli kterému jsem naštvaný dodnes.
Spartu jsme totiž ve finálové sérii neporazili jen proto, že se můj tým otrávil jídlem a v den zápasu měli všichni hráči čtyřicítky horečky. Jsem přesvědčený o tom, že jsme měli lepší mančaft, ale letěli jsme tenkrát do Prahy letadlem, a abychom se vyhnuli rušné Praze, ubytovali jsme se v hotelu ve Středoklukách, jen kousek od letiště, kde byl přece jen větší klid.
Bohužel ten den někdo přerazil na ulici potrubí a v celé vsi netekla voda. Dodnes nikdo z nás neví, z čeho nám vařili čaj i kafe na snídani, protože nejspíš tohle byla příčina našich žaludečních problémů. V den zápasu skončili dva hráči dokonce na kapačkách, jedním z nich byl i Miloš Holaň. Ten to odskákal nejvíc. Myslím, že to byl první náznak oslabené imunity a jeho vážných zdravotních problémů, které se pár let později poprvé projevily naplno. Sám jsem taky seděl a blil na záchodě před zápasem i po něm. Dvě třetiny jsme byli ve vedení, ale ve třetí už jsme fyzicky odpadli.
Byl to tenkrát možná nejlepší mančaft, jaký jsem kdy v Česku vedl. Byla v něm obrovská síla i sebedůvěra. Nikdy jsem českému titulu blíže nebyl, i když jsem o pár let později dovedl do finále proti neporazitelnému Vsetínu i Zlín, a pak ještě jednou taky Vítkovice.
Koncem devadesátých let o mně Pepík Mikoláš, můj bývalý spoluhráč a později novinář, do novin napsal, že nejsem průbojný.
Měl pravdu.
Do jisté míry bych totiž na sobě býval nechal dříví štípat, takový já prostě vždycky byl. Kvůli hokeji jsem se uměl pohádat, na spoustu lidí se taky během kariéry naštval, ale abych šel někam s lokty napřed a dláždil si za lepší kariérou cestu kejklemi v zákulisí?
Ne, to bych se za sebe musel stydět.
Přitom vím, že právě proto jsem hokejovou reprezentaci České republiky málem nikdy netrénoval, i když těch šancí bylo víc a často se o mně jako potencionálním trenérovi nároďáku v médiích psalo. Jednou jsem nabídku být asistentem Ivana Hlinky odmítl sám a z vlastního rozhodnutí, jindy zase o pozici hlavního trenéra rozhodovaly kamarádšofty ve výkonném výboru. A s těmi já nic společného mít nechtěl. Vždycky mi totiž bylo lépe v prostředí, ve kterém spolu lidé jednali narovinu, ne za zády druhých. V prostředí, kde se dohoda stvrdila slovem nebo podáním ruky.
Jako malý jsem přitom takový nebýval. Vím, že do nějakých dvanácti jsem byl pěkné číslo, dost vznětlivý a vzteklý rošťák. Jenže pak jsem v televizi viděl zápas Rudé hvězdy Brno a našel si v něm svůj vzor. Byl jím Franta Vaněk, jehož číslo jsem pak nosil na zádech celý život a kterého jsem se ještě na rybníce snažil napodobovat. A protože jsem zároveň slýchával, jakou má skvělou povahu, jak je mezi lidmi oblíbený a se všemi kamarád, začal jsem v sobě veškerý svůj vztek brzdit a potlačovat. Abych byl jako on, jako Franta Vaněk.
Lidi mi pak říkali, že jsem celý po tátovi.
Kdykoliv později s chlapama hrozil konflikt, třeba na zábavě u nás na vesnici, byl jsem vždycky já tím, kdo situaci spíše uklidňoval. Chytil jsem borce na límec, řekl jim, ať se na to vyprdnou, nalil jim na baru po štamprli a byl klid. Třebaže jsem se na hokeji, když to bylo třeba, po soupeři ohnat uměl, sporům a intrikám mimo led, mimo hokejový zápas jsem se vyhýbal. Chtěl jsem žít na tomhle světě život, ve kterém pro podobné věci není místo.
Někdo by si mohl říct, že jsem byl naivní. Dost lidí si dokonce možná pomyslí, že jsem byl úplně blbý, ale já se nikdy s nikým handrkovat netoužil, a už vůbec jsem se nikam netlačil.
Kdykoliv se jednalo o mém novém angažmá, nebo o tom, jestli v klubu končím, byl jsem nad věcí.
„Buď mě přece chcete, nebo ne.“
Neumím si představit, že bych někdy zvedl telefon a někoho o něco prosil, někam se cpal a nabízel mu za to třeba nějaké protislužby, nedej bože dokonce peníze. Od toho jsme tady v Česku měli jiné, kteří z nějakého důvodu holt toužili být třeba u té reprezentace za každou cenu, mnohem víc než já.
Mohl bych o nich napsat celou knihu, ale v životě jsem nikoho nepomluvil a nechci to dělat ani teď, protože k ani k těmhle lidem žádnou zášť necítím.
Abych byl totiž upřímný, v nejlepších letech mé trenérské kariéry jsem popravdě o ten náš nároďák zase tak moc nestál. Rozhodně ne tak, že bych kvůli němu musel jít přes mrtvoly. Oproti jiným trenérům odsud jsem měl totiž slušně rozjetou kariéru v Rusku, která mě naplňovala a které jsem se nechtěl jen tak vzdát. Věděl jsem, že mě v Rusku hokejové prostředí respektuje. A že mě tam ti lidé opravdu chtějí mít. Dostával jsem tak krásné nabídky a mohl trénovat týmy ze špičky ruské soutěže. Kromě pokory a vědomí, že jsem se mezi nejlepší dokázal vypracovat z ničeho, čestně a poctivě, jsem měl ve svém životě navíc ještě jednu pro mě, myslím, obrovsky důležitou vlastnost: Uměl jsem poznat a vycítit, kdy musím odejít.
Ať už jako hráč, nebo jako trenér, vždycky jsem skončil raději o půl roku dřív, abych předešel tomu, že se atmosféra v týmu rozbije a mě bude muset klub vyhodit nebo že mě lidi vypískají. Jako hráč jsem z Vítkovic odešel, když mi bylo dvaatřicet. Nemusel jsem, ještě sezonu bych byl v Ostravě vydržel. Sice jsem už toho vinou zranění moc neodehrál, ale pořád jsem byl kapitánem týmu. Přesto jsem si vynutil odchod a podepsal tříletou smlouvu v Trenčíně, tam jsem jako vítěz kanadského bodování týmu po druhém roce pro změnu skončil s tím, že už to není z mé strany ono.
Tohle mě pak provázelo i v trenérské kariéře. Poznal jsem, že mi tým nefunguje a bude potřebovat impuls jiného kouče. Taky proto mě za téměř pětatřicet let mé trenérské kariéry z klubu sami vyhodili jen třikrát. A to není tak špatná vizitka, ne?
Poprvé to bylo z Vítkovic, kde jsem si o konec řekl sám, ale o tom vám ještě budu vyprávět. Podruhé v Jaroslavli, kde jsem měl za sebou dvě sezony a dva ruské tituly. A potřetí v Kazani, kde šlo o vyloženě politické rozhodnutí, na jehož základě měl tým přebrat Zinetula Bijaletdinov, budoucí kouč ruské sborné.
Ani jednou jsem necítil zášť. Můžete si o tom myslet, co chcete, ale já vím, že když se vedení klubu rozhodne, trenér s tím neudělá vůbec nic. A tak jsem si vždycky podal s manažery ruku a dodnes jsem s drtivou většinou z nich i na dálku do Ruska v kontaktu, s mnohými se navštěvují i naše rodiny. S každým jsem se totiž snažil rozloučit jako jeho přítel.
„Buď mě přece někde chtějí, nebo ne.“
Heslo, kterého jsem se držel.
Ivan Hlinka mě prý přitom u reprezentace mít chtěl. S nabídkou dělat mu asistenta za mnou přišel Franta Černík, tehdejší manažer národního týmu.
„Promiň Franto, ale já do toho nejdu.
Jo, odmítl jsem to.
Psal se rok 1997, blížil se turnaj století v Naganu a reprezentaci čekalo ještě jedno mistrovství světa. Šampionát v Helsinkách, kam Češi jeli jako obhájci svého prvního titulu, ale měli za sebou taky obrovský neúspěch z Kanadského poháru. V jejich sestavě nechyběl ani můj syn Vláďa.
Neodmítnul jsem poprvé reprezentaci, protože bych jí trénovat nechtěl. Odmítl jsem ji proto, že jsem si neuměl představit, že by v národním týmu byl táta trenér i syn hráč.
Jak by to asi vypadalo?
Vím, že jsou i tady v Česku dvojice, kterým to klape. Ale já toho svého Vláďu v žádném mém týmu nikdy mít nechtěl, třebaže to byl pan hráč. Dokonce i z těch Vítkovic jsem ho v osmnácti pustil do Ameriky, aby si šel v hokeji svou cestou. Kdykoliv jsme se totiž spolu v jedné kabině potkali, zavánělo to průšvihem. Nechtěl jsem se nikdy dostat do pozice, která by lidem dávala jen špetku podezření, že svého synka tlačím nebo ho upřednostňuju na úkor jiných. Vím, že kdybych těmhle hlasům ustupoval, škodil bych sobě i synkovi.
Když proto přišla nabídka být u české reprezentace, měl jsem jasno. V té době jsem tam prostě jako trenér neměl co dělat.
Nelituju toho.
Rozhodl bych se tak i dnes, protože vím, že takhle to bylo správně.
Snad už se na mě nikdo nebude zlobit, když to řeknu naplno.
V roce 2001 jsem byl otrávený, vlastně jsem se rozhodl, že s trénováním hokeje v Česku nadobro skončím.
Devadesátá léta byla v českém hokeji hodně tvrdá, na rovinu – myslím, že to byly roky hodně podvodné. Dnes po dvaceti letech už o tom snad mohu něco málo říct, lidé o nich stejně vědí a všechno, co se tenkrát dělo, už je beztak dávno promlčené.
U příležitosti reprezentačního turnaje ve Zlíně jsme mívali přímo tam také seminář trenérů, na kterém jsme měli před každou sezonou řešit rozvoj hokeje. Rok co rok ale tahle setkání vypadala úplně stejně. Prvních třicet minut se řešil hokej, pak diskuze sklouzla k rozhodčím, o kterých se trenéři byli schopní hádat klidně další tři hodiny. V debatě, která nikam nevedla.
Řešilo se pořád dokola, že pískají na hovno, a že s tím vlastně asi nejde vůbec nic dělat.
Pamatuju si seminář, na kterém to ve mně všechno bouchlo. Den předtím jsme se s Milošem Říhou v jednom ze zlínských barů trošku picli a u toho se smáli, jak se druhý den budou zase všichni hádat a nás opět akorát nasere, že tímhle ztrácíme čas.
Šéfoval mu tenkrát Zdeněk Pavliš, tehdejší metodik svazu, a ani ten rok nebyl průběh schůze jiný. Když byl Zdeněk po hodině hádek, které nikam nevedly, zoufalý, praštil do stolu a otočil se na mě. „Vláďo, proč k tomu nic neřekneš? Roky tady s náma sedíš, z trenérů seš tady možná nejdéle ze všech, a nikdy ses k tomu problému nevyjádřil.“
Postavil jsem se a naplno řekl, co si o tom všem myslím.
„Víte moc dobře, že ti rozhodčí jsou stejně jako ve fotbale úplatní. Ale změnit to nikdo z vás nechce, tak co ode mě chcete slyšet?“
Za mě to bylo vše.
Zhruba tato má slova se ale v následujících týdnech roznesla v zákulisí hokeje mezi všechny, pochopitelně i k rozhodčím. Kritika, při níž jsem nikoho nejmenoval, část z nich zasáhla jen proto, že se o problému někdo odvážil mluvit a dal najevo, že by nejspíš bylo dobré ho začít nějak řešit. A urazila i ty rozhodčí, kteří o sobě tvrdili, že by nikdy peníze nevzali. Jedním z těch, koho se slova o úplatných sudích dotkla, byl třeba pan Bolina.
Kam jsem od té doby přijel, tam můj tým sudí řezali.
Pamatuju si třeba zápas v Budějovicích, kde Radek Martínek udělal tři jasné fauly za jednu třetinu, a když jsem na střídačce kvůli tomu vybouchnul i já, přijel zmíněný Bolina a vysmál se mi do obličeje. První rok jsme ještě s Vítkovicemi tohle všechno nějak zvládli, o rok později už jsme ale skončili v baráži. V tom roce jsem sám sebe poprvé vyhodil. Vedení klubu jsem oznámil, že nemá cenu, abych stál na střídačce, protože nás rozhodčí kvůli mně vyhrát zápas nenechají. Tým byl na dně, rozložený a mířil do baráže, kterou jsem nakonec stejně odtrénoval znovu já, protože klub v závěru ligy vyhodil trenéra, který mě ve stejném ročníku nahradil.
A protože to nebylo jiné ani o rok později v Třinci, kde jsme nepostoupili do play off, bylo jasné, že jsem s trénováním tady doma skončil. Byl to boj, který jsem neměl jak vyhrát. Rozhodčí jeli proti mně a bylo úplně jedno, jestli jsem ve Vítkovicích, Třinci, nebo kdekoliv jinde.
Přesně v tu chvíli se mi doma na zahradě rozezvonil telefon.
„Mám pro tebe nabídku z Ruska, chceš tam jít?“
„Tohle je Vitalij Litviněnko, náš nejlepší útočník.“
Sledoval jsem první trénink a nemohl uvěřit tomu, co mi ti lidi z vedení klubu říkají.
„Cože, tenhle lenoch? Toho já vyrazím za dva dny!“
Když jsem do Jaroslavle přiletěl, nevěděl jsem o tehdejším ruském hokeji vůbec nic. Nechápal jsem, jak trénují, jakým stylem tamní ligu hrají, jak se v klubu pracuje. A neznal jsem ani konkrétní hráče. Zmíněného Litviněnka, který byl v tréninku líný na krok a už od pohledu své fyzičce přes letní pauzu moc pozornosti nevěnoval, jsem nakonec vyrazil až po pár týdnech. Nelibosti vedení klubu navzdory.
Jako hráč jsem ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech ruský hokej miloval. Byl to technický a nápaditý hokej podle mých představ. Hned na prvních trénincích jsem taky tenkrát v Jaroslavli pochopil, že tenhle základ v myšlení tamních hráčů pořád je. Žádnému z nich jsem nemusel vysvětlovat, jak a kdy udělat kličku. Věděl jsem, že ji udělají sami a dobře.
Ti kluci to v sobě měli, jen potřebovali rozvázat ruce, dostat od svého trenéra více volnosti.
Lokomotiv přede mnou vedl Pjotr Vorobjov, totální despota. Kouč, kterého nezajímalo nic jiného než boj. Neměli jsme spolu později úplně nejlepší vztahy. Já s ním tedy problém neměl, to spíš on se mnou. Byl to kouč, který jako první v historii přivedl Jaroslavl k mistrovskému titulu, aby o pár let později nelibě nesl, že ho klub jen tak nahradil nějakým neznámým Čechem. Sám jsem se divil, proč o mě v Jaroslavli měli zájem, když rok předtím skončili čtvrtí. Až později se ke mně dostalo, že byl Pjotr na hráče takový pes, že žádný nechtěl v klubu prodloužit smlouvu, dokud tam trenér zůstane.
Ti hráči mi to řekli sami, já jim volnost totiž dal a oni za mnou později stáli.
Byl tam třeba jistý Alexander Suglobov, později odehrál pár zápasů za nároďák a byl i v NHL. Tenkrát mu bylo devatenáct, žádný raketový inženýr to nebyl, ale šikovný hráč tedy jo. Na jednom z prvních modelových zápasů dostal puk na vlastní modré, na dva metry kolem něj nikdo nestál, a on se stejně otočil a odpálil ho po mantinelu naslepo dopředu. Když jsem zapískal a zeptal se ho, proč s pukem nehrál, když byl úplně sám, jeho odpověď mě zarazila.
„Nesmím. Kdybych něco vymýšlel pod minulým trenérem, z tréninku by mě vyhodil.“
Pochopil jsem, že se v Jaroslavli hrálo tak, že se puky nahazovaly. A hráči o ně na zadním mantinelu museli bojovat. Taky měli nejčastěji výsledky 0:0, 1:0, nebo 2:1. Pod předchozím koučem Lokomotiv snad nikdy nedostal více než dva góly.
Rozhodl jsem se, že tohle musím změnit. Protože takový hokej, který se po zmenšení středního pásma vlastně začíná hrát nejen v Rusku i teď, mi žádnou radost nedělá.
Že jednou budu trenér, jsem věděl už od nějakých pětadvaceti let. Normálně jsem se na to upnul. Během zápasů jsem ještě jako hráč přes rameno koukal po trenérech a z každého jsem si něco vzal. Každý mě něčím inspiroval, zbytek jsem doplnil svým vlastním pohledem na hru. Měl jsem vlastně jednoduchou zásadu: Dozadu musí hrát celé mužstvo podle jasně daných pravidel a disciplinovaně, ale v momentě, kdy hráči puk získají, je jen na nich, jak s prostorem od vlastní modré až k brance soupeře naloží.
Tenhle prostor totiž patří útočícímu týmu, to jeho hráči si v něm mohou dělat, co chtějí.
„Ukaž, jestli jsi hráč, nebo jestli nejsi nic.“
Foukl jsem proto na tréninku znovu do píšťalky a nechal Suglobova rozehrát nanovo. A lépe.
Všem jsem pak v Rusku zdůrazňoval, že dobrý hokejista se pozná tak, že z deseti přihrávek osmkrát nahraje svému spoluhráči. A ne, že z deseti možností dvakrát nahraje a osmkrát puk nazdařbůh někam zahodí. Koukali na mě zpočátku jako na blázna, po dvou měsících tomu uvěřili a na našich výkonech to bylo znát.
Začali jsme nacvičovat různé signály, přechody středního pásma. Měli jsme krásné secvičené akce a všechny nás tam hokej začal bavit. Věděl jsem, že jako trenér musím vědět, co chci od tréninku a co pak očekávám od zápasu. A že když o tom přesvědčím i své hráče, je to ta nejjednodušší cesta k úspěchu.
Aby tohle celé ale mohlo fungovat, musel jsem svým hráčům věřit.
A já jim věřil.
Proto ode mě lidé v novinách nikdy neslyšeli, že bych prohru v zápase shazoval na konkrétního hokejistu.
Dodnes většinu chyb hledám u sebe. Přemýšlím o tom, co jsem v určitých momentech mohl a neudělal líp, abych tím svým hokejistům usnadnil cestu za vítězstvím.
Občas na Rusko nekoukáme úplně objektivním pohledem. Nic z toho, co se v zemi od devadesátých let událo, jsme totiž sami nezažili. Máme to jen zprostředkovaně a pochopitelně hraje na obou stranách roli propaganda. Dřív jsme v Československu nadávali na Ameriku, od devětaosmdesátého zase tvrdíme, že špatně je všechno v Rusku. Ale nemyslím si, že by to byla úplně pravda. Rozhodně to tedy neplatilo v době, kdy jsem do Ruska jako trenér v roce 2001 přicházel. U moci byl tenkrát krátce Vladimir Putin a člověk poměrně rychle pochopil, jak moc ho lidi milovali. Však ho napoprvé zvolilo snad devadesát procent Rusů. Nebyly to volby, které by si Putin zaplatil. Oni ho fakt zbožňovali. Nejednou se v diskuzi s mými ruskými přáteli stočila řeč k politice. Kdykoliv jsem se někoho zeptal, koho bude volit, zíral na mě jako na blbce.
„To je přece jasné, ne?“
Rusko má obrovské bohatství. A když stojí v jeho čele někdo, kdo ho umí využít, úroveň tamního života má obrovský potenciál růst. Přesně to je důvod, proč byl Vladimir Putin, alespoň zpočátku své vlády, tak oblíbený.
Když jsem do Jaroslavli přišel, v celém šestisettisícovém městě byl jeden samoobslužný obchod, o čtyři roky později tam stála nová moderní nákupní centra. Taková, jaká v Česku známe dnes. Lidem se zároveň v relativně krátké době začaly hodně razantním způsobem zvedat platy. Těm stejným lidem, kteří měli za sebou těžká devadesátá léta, živé vzpomínky na dobu vlády Borise Jelcina a totální anarchii, která v tehdejším Rusku po rozpadu Sovětského svazu panovala. S příchodem Vladimira Putina se – hlavně ve velkých městech – životní úroveň všech začala rapidně zvedat. Euforie lidí, kteří se nikdy předtím neměli tak dobře, byla cítit i na ulicích.
Z vlastní zkušenosti mám pro ně pochopení, protože si dodnes přesně vybavuju vzpomínku, když jsem po revoluci dostal do Ruska díky hokeji poprvé. Psal se rok 1996 a já jsem na konci sezony přijel jako asistent Jardy Holíka do Petrohradu s B týmem české reprezentace na přátelský turnaj. Bydleli jsme tenkrát asi kilometr a půl od stadionu, na konci jara bylo krásné počasí, a tak jsme chodili na stadion pěšky. Na rohu, přímo u Modrého mostu, byl takový malý krámek. Mělo to být řeznictví. Ze zvědavosti jsme tenkrát nakoukli dovnitř a na patách jsme se museli otočit. Z toho smradu uvnitř nás totiž málem ranilo. Na pultu tenkrát byly jen konzervy, paštiky, pár ryb. A jedna useknutá noha od kuřete.
Nic víc.
Velmi rychle jsem i díky tomu pochopil, jak Rusko v devadesátých letech fungovalo. Ostatně v hale, kde jsme hráli tenhle přátelský turnaj, se jen o pár měsíců později mělo konat mistrovství světa v krasobruslení. Rusové kvůli němu koupili novou krásnou rolbu, která ale stála v útrobách zimáku pořád ještě originálně zabalená pod slídou. Led tehdy upravovali starou rolbou, byl jedním slovem otřesný. Tamní ledaři mi řekli, že v rolbách nemají nože. Nebyly v celé zemi k dostání. Rolba proto rozježděný led nebrousila, pouze na něj nalévala nové a nové vrstvy vody.
Se vzpomínkou na příšerný led a jednu useknutu kuří nohu ve smradlavém řeznictví jsem proto cítil před svým odchodem do Ruska nejistotu. Na přelomu tisíciletí jsme v českých médiích pořád poslouchali, jak příšerný život tamní lidé vedou, a sám bych tomu býval i věřil. Když jsme tedy se šéfem Lokomotivu jednali o mém případném angažmá, zajímalo mě především to, kde a jak budu bydlet. A jestli v mém bytě bude alespoň televize.
O pár týdnů později jsem se stěhoval do komfortního a špičkově zařízeného kvartýru, čtyřiadvacet hodin denně měl na telefonu klubem přiděleného osobního řidiče a v práci poznával úplně jiný svět. Zázemí, které v českých klubech v drtivé většině případů není ani dnes.
Na báze byl celý den k dispozici klubový doktor.
O hráče se starali dva maséři.
Už tehdy byl trenérovi k dispozici videotechnik.
A takhle bych mohl rozdíly mezi českým a ruským hokejem v roce 2001 jmenovat i dál. Byli o dobrých deset let napřed oproti nám.
Už tehdy, když jsme si doma všichni mysleli, že hokej děláme nejlépe ze všech, a na světových šampionátech to potvrzovali zlatými medailemi.
Taky mě pochopitelně zpočátku zajímala výše smlouvy. Podepsal jsem tenkrát kontrakt na sto tisíc dolarů za sezonu. Dnes jsou to peníze, za jaké si dobrý trenér v KHL neobuje brusle, tehdy jsem si ale za jednu sezonu vydělal tolik, co bych v Česku dostal za čtyři. Nejen tyhle materiální věci se po hokejové Evropě poměrně rychle rozkřikly. A stejně jako byli obyvatelé v Rusku v euforii z lepšího života, začaly se pomalu měnit také priority a představy nejlepších hokejistů Evropy, kde budou chtít hokej hrát a kde se mohou zabezpečit.
Rusko začínalo být pro hokejisty čím dál více atraktivní.
Dnes už jsou Rusové nejspíš rozdělení tak nějak půl na půl. Putin je u moci dvacet let a lidé na něm začínají hledat chyby. Logicky se ptají, proč země a jejich životní úroveň neroste takovým způsobem jako po jeho nástupu. Tyhle politické věci sem ale nepatří, nerad bych je dále rozebíral. Vyprávím vám o nich jen proto, abyste si udělali představu o tom, jak s nástupem Vladimíra Putina k moci začal růst i ruský hokej a celá tamní liga, do které dnes rok co rok odcházejí za velkými penězi nejlepší extraligoví hráči.
Vždyť ještě do roku 2000 hrávali dobří Rusové tady u nás v Česku. Ve Vsetíně byl Jaškin, my zase v Ostravě měli třeba Prokopjeva nebo Jerofejefa. Nejprve tihle kluci chodili vydělávat peníze do Česka, ale s nástupem Putina přišel velký zlom a ruští hráči se za penězi začali vracet domů.
Zanedlouho je začali následovat i další Evropani.
Já byl první zahraniční trenér v Rusku.
Jan Peterek, hráč, kterého jsem si vybral, byl zase prvním Čechem v historii tamní ligy.
Tehdejší Superliga, dnešní KHL, tím odstartovala doslova raketový boom.
Putin spolu s Medveděvem, šéfem ligy i Gazpromu, v těch letech nařídili, že kdo do roku 2006 nebude mít nový stadion, toho vyhodí z ligy. Odskákala to takhle třeba Lada Togliatti, kromě moskevských Dynama a CSKA tak museli všichni stadiony stavět.
A to v takovém kvapíku, že ne všechno dobře dopadlo. Třeba v Omsku museli novou arénu kvůli bezpečnosti zbořit, ze stejného důvodu se nesmí používat ani Megasport Aréna. Nádherná hala v Moskvě, která ještě v roce 2007 hostila mistrovství světa.
Postavili ji hezky, ale taky hodně narychlo.
Později se ukázalo, že by mohla lidem spadnout na hlavu.
Ale i tohle už Rusové dávají do kupy.
V Jaroslavli jsem byl na koberečku u prezidenta klubu každý den. Každý den mě za něco doslova jebal. Byly to přitom úplné prkotiny. Skončil trénink, a už jsem poslouchal výtky, proč jsem dané cvičení nepřerušil a proč hráči jezdí po ledě jinak, než jsou oni zvyklí. Proč netrénujeme raději tohle, a ne tamto. Ještě jsem neměl v kabině ani rozvázané brusle a už nám zvonil telefon, abych šel okamžitě nahoru. Cestou tam jsem vždycky přemýšlel, co na mě vytáhne tentokrát, co si zase vymyslí. Musím říct, že mě vždycky něčím překvapil.
Myslím, že dodnes není angažmá v Rusku snadné pro jakéhokoliv trenéra, tím spíš, když je ze zahraničí. Člověk si musí zvyknout na jejich povahu a oprostit se od tlaku, který tam na vás kladou. Pochopit, že Rus rozumí především síle a autoritě.
Já jsem se otrkal až ve chvíli, kdy jsem začal výborně ovládat ruštinu.
Opravdu pevnou půdu pod nohama jsem ale v Jaroslavli cítil až ve druhé sezoně. Nestačil jim k tomu mistrovský titul z prvního roku, musel jsem kvůli tomu řvát jako pavián, popadnout popelník a rozmlátit ho před manažerem o zeď na pár malých střepů.
Bylo to zkraje sezony, prohrávali jsme doma po dvou třetinách 0:2 s ne úplně silným soupeřem. Manažer mi vlítnul o pauze do kabiny a začal mi tam všechno vyčítat. Ve mně už to vřelo delší dobu, byl jsem na něj vyloženě nasraný od předchozího zápasu, kdy jsme porazili Magnitogorsk a on po zápase ještě oblečené hráče okřikoval, že hráli pod psa a že s takovou brzy všechny vyhodí.
Když na mě zkusil, že se hráčů bojím a nemám koule některé z nich za výkonnost posadit, jednoduše to ve mně bouchlo.
Popelník bylo to první, co jsem měl po ruce a mohl po něm hodit.
„To vy jste to zkurvili, dva dny zpátky! Jebali jste mi hráče po výhře nad silným týmem. A neser mě s tím, že se bojím. Tady je sestava na třetí třetinu, podívej se, kdo si sedne. Hrajem na tři lajny a Bucajev jde pod deku. A teď odsud vypadni, už tě tu nikdy nechci vidět!“
Rusky jsem už tenkrát mluvil dobře, a taky nahlas. Nevím, jestli jsem kdy na někoho zařval víc.
I přes dvoje zavřené dveře byl můj křik slyšet až do kabiny k hráčům.
Co čert nechtěl, ve druhé minutě třetí třetiny se jeden z nich zranil a posazený Bucajev šel zpátky na plac.
Dal dva góly a vyhráli jsme 4:2. Člověk prostě někdy potřebuje k úspěchu i souhru náhod a… štěstí.
Hráči včetně Bucajeva mi po zápase řekli, že všechno slyšeli a že děkují, jak jsem se za ně postavil. S manažerem, kterému jsem popelníkem málem přerazil hlavu, jsme zase dodnes nejlepší kamarádi, a pravidelně se dokonce s rodinami navštěvujeme. Kdykoliv mě potom ve své kanceláři jebal prezident, on se mě zastával a přestal mi do práce mluvit.
Do té doby to totiž bylo všechno úplně jinak. Hlavně v samotných začátcích rok předtím to vypadalo, že mě musejí vyrazit každou chvíli. Po relativně dobrém začátku sezony jsme první domácí zápas hráli se silným Spartakem, remizovali jsme 4:4 a z pohledu vedení klubu to byla totální katastrofa. Dostat čtyři góly totiž v Jaroslavli léta nebylo zvykem. I proto mě pro změnu plácali po ramenou o pár dnů později, když jsme s Omskem remizovali 0:0. Rusové viděli v zaplněné hale zápas bez gólů – a byli spokojeni. Protože takhle se v Jaroslavli léta hrálo, navrch mi pomohl trenér soupeře: Dali jsme si po zápase tři štamprle vodky, jak je v Rusku zvykem, a na tiskovce pak řekl, že jsem dobrý trenér.
Noviny mezitím ale stejně psaly, že český trenér v Rusku dlouho nevydrží.
Jeden Evropan tam prý přede mnou vedl basketbal a vydržel týden, jiný cizinec byl zase v Rusku u fotbalu a utekl po deseti dnech.
„Kolik dní dáme Vůjtkovi?“
Jo, i takovou zprávu si z novin pamatuju.
Vyhráli jsme ale deset zápasů v řadě a vedení klubu ztratilo možnost mě vyhodit, protože Jaroslavl suverénně vedla ligu. Když jsme se dostali na náskok kolem dvaceti bodů, noviny napsaly, že Vůjtek těží z práce svého předchůdce. Ani novináři dlouho nemohli skousnout, že se cizinci v Rusku takhle daří.
To už navíc každý trénink z tribuny sledoval taky mladý Jurzinov. Prezident Jaroslavle syna ruské legendy pozval do města s předstihem. Že prý až mě bude vyhazovat, Jurzinov mě rovnou nahradí. Protože jsme vyhrávali a Jurzinov čekal na šanci být hlavním trenérem marně, udělali z něj po pár týdnech alespoň asistenta.
Jeden asistent se mi totiž taky zastřelil. Ruplo mu v bedně, v noci se ožral a spáchal sebevraždu.
I tohle se mi v Rusku stalo.
Bylo to druhého ledna, pamatuju si to přesně. V pětatřiceti letech takhle razantně vyřešil svou křivdu, že ho vedení klubu nechtělo vzít na Kontinentální pohár do Švýcarska. Ten kluk ještě dva roky předtím za Jaroslavl hrál, byl kamarád se všemi našimi hráči a nejspíš neunesl fakt, že by mohl přijít o turnaj, na který jsme s Lokomotivem jeli jako favorité pro medaili. Vím, že tenkrát končil trénink asi v půl sedmé večer, byl úplně střízlivý a odcházel domů. Já šel zase za manažerem, aby ho do Švýcarska přece jen vzal.
O půl hodiny později už jsem mu volal domů, že na turnaj pojede. Telefon vzala jeho manželka s tím, že chlap přišel domů opilý pod obraz a není s ním řeč. Řekl jsem jí, ať mu to vyřídí, až vystřízliví.
Nestihla to. Chlap se v noci vzbudil a prostřelil si hlavu.
My další den prohráli s CSKA 1:2. Hráči, jeho kamarádi, byli z celé události úplně mimo.
A protože se v Rusku s ničím moc neparájí, spěchali jsme hned ze zápasu na pohřeb. Těsně před ním mi prezident klubu přímo na místě řekl, že jestli nevyhrajeme příště, končím. Jurzinov už na to místo čekal.
Samozřejmě jsme vyhráli.
Ligou jsme začali v jednu chvíli proplouvat tak suverénním způsobem, že jsem musel i já svůj tým brzdit.
Krátce před koncem základní části jsem začal naschvál míchat sestavou, abychom alespoň jednou někde prohráli. Chtěl jsem před vrcholem sezony, aby tým zpozorněl a dostal od soupeřů zdravou facku. Trošku se mi to ale vymklo z rukou, prohráli jsme nejprve v Omsku a pak ještě dvakrát, zase bylo shora dusno.
V play off jsme ale neprohráli jediný zápas a mou první sezonu zakončili titulem.
Jaroslavl mi musela nabídnout novou smlouvu a novináři snad poprvé napsali, že to bude i zásluha trenéra z Čech.
V létě roku 2011 jsem podstoupil operaci srdce. Spousta lidí má za to, že právě tohle mi zachránilo život.
Já to takhle ale neberu. Už během play off předchozí sezony, ve které jsem se po štacích v Kazani a Dynamu Moskva do Jaroslavle zase vrátil, jsem tušil, že v klubu nezůstanu, moc jsem o to ani nestál. A rovnou jsem vedení řekl, aby na mě nečekali.
Měl jsem srdeční arytmii, a přestože nešlo o nijak dramatickou operaci a taky jsem byl po ní velmi brzy fit, vrchol svých trenérských sil jsem měl dávno za sebou. V té sezoně předtím jsem měl během semifinále klidový tep 120, nebylo to se mnou dobré. Nemohl jsem se rozčilovat, musel jsem myslet při zápasech hlavně na své zdraví a také doktor mě pořád hlídal. Už jsem v sobě neměl ten drajv.
Na to, abych vedl slovenský nároďák, jsem si ale věřil. Věděl jsem, že jde o víceméně pohodovou práci, které budu plnohodnotně věnovat nanejvýš tři měsíce v roce. A především jsem věřil, že slovenský tým má minimálně na to, aby mohl postoupit pokaždé do čtvrtfinále.
I proto jsem 7. září na palubě letadla týmu Lokomotivu, které se zřítilo krátce po startu z letiště v Jaroslavli, zaplaťpánbůh neseděl.
Po zmíněné operaci i tragédii v Jaroslavli, kde zahynula spousta mých velice blízkých přátel, jsem se změnil.
Byl jsem mnohem klidnější, nebral jse některé věci tak vážně a pracoval s o to větším nadhledem.
A to i ve chvíli, kdy jsme před začátkem mistrovství světa 2012 v Helsinkách prohráli šest ze sedmi přípravných zápasů a počítali omluvenky našich hráčů. Těm, co nakonec dorazili, jsem se snažil pomáhat pozitivním přístupem. Nechtěl jsem slyšet nic o tom, že jsme oslabení, že nemáme formu a šampionát může skončit průšvihem. Nechtěl jsem, aby kdokoliv začal panikařit. Kladl jsem jim na srdce, že nejsou horší než soupeř. Vysvětloval jsem jim, že umí bruslit a dělat stejné kličky jako ti na druhé straně, jen si musí věřit.
"Věřte si, přece nejste horší než ti druzí."
Stejně jako dříve se mi to vyplatilo.
„Tak hoši, v páté minutě vedeme 1:0, v desáté 2:0 a pak uvidíme.“
Před čtvrtfinále s Kanadou jsem v kabině takhle nahlas žertoval. A my 2:0 vedli už po osmi minutách.
Sice jsme pak ve druhé třetině prohrávali, Kanada nás bila a myslím, že dokonce dala gól, který ale rozhodčí na brankové čáře bez trenérské výzvy přehlédli, ale nakonec jsme zápas stejně urvali. Ti kluci si věřili a díky tomu nakonec nebyli horší než Kane, Tavares nebo Getzlaf na druhé straně.
V tom roce se totiž ve slovenské kabině sešla parta povahově perfektních kluků, kterou Zdeno Chára, Míša Handzuš a Miro Šatan přetvořili v tým, který si domů odvezl stříbrné medaile a vítalo je celé náměstí. Třeba Míša Handzuš na šampionát přijel, přestože v NHL závěr sezony kvůli zranění vynechal. Chodil o jedné noze, ale nechal si tu druhou ještě v Americe opíchat injekcemi, aby mohl svým spoluhráčům pomoct. Tak moc na ten šampionát chtěl jet, a to mu bylo přes třicet let. Nedivím se, že ho mladší kluci v kabině tak žrali.
Po jeho příletu jsme vyhráli sedm zápasů v řadě.
Včetně semifinále proti Česku, které tenkrát vedl Alois Hadamczik.
Bude to znít možná trošku hloupě, ale už před zápasem jsem tušil, že s Čechy ten večer neprohrajeme. Pozoroval jsem ten tým zpovzdálí při jejich příletu i na předzápasovém rozbruslení a poznal, že se ti kluci už sami vidí ve finále. Byli rádi, že jsme vyřadili Kanadu, a vyloženě nás podcenili. Dávali to najevo i v rozhovorech, které tenkrát vycházely na internetu.
V hokeji stačí, aby chyběl jen maličký kousíček téhle zarputilosti, a může z toho být průšvih.
Už před zápasem jsem měl dobrý pocit, usmál jsem se a přesně věděl, co na ně budeme hrát. Klíčový moment zápasu přišel po špatné přihrávce Tomáše Plekance. Od televize to vypadalo jako chyba, ale my o téhle variantě přesilové hry věděli a pro tenhle puk si cíleně šli. Úplně stejnou přihrávku totiž Pleky zkoušel už o zápas dřív a mí hráči na ni byli u videa připraveni.
Míša Handzuš vystartoval dopředu, kotouč sebral a byl z toho vítězný gól, který znamenal i dosud poslední medaili pro slovenský hokej.
Ač samotné začátky v Rusku nebyly snadné, s lidmi jsem tam vycházel dobře.
Brali mě. A myslím, že tam na mě rádi vzpomínají dodnes. Svou stopu jsem v ruském hokeji zanechal, ne malou.
Takové malé pohlazení po duši pro mě bylo, když jsme jednou přiletěli do Permu a při čekání na klíče od hotelových pokojů na mě mladá recepční už z dálky mávala a volala: „Pane Vůjtku, pojďte, mám tady pro vás klíč.“ Bylo ji možná třiadvacet let, žila tam někde za Uralem a stejně znala nějakého Vůjtka z Klimkovic.
Je to vlastně jedna z nejmilejších vzpomínek na Rusko.
Stejně jako ta z mistrovství světa v Moskvě 2016, kde jsme hned v prvním zápase dokázali porazit domácí sbornou dominantním výkonem 3:0. Rusové byli tenkrát opaření, ale zášť ke mně necítili. Dokonce když jsem pak přicházel na tiskovou konferenci, tamní novináři vstali a s obdivem ke mně a tomuhle výsledku zatleskali.
Ten turnaj jsme rozehráli krásně, velký obrat v zápase se Švédskem jen podtrhl uvolněnou atmosféru okolo týmu, ale stejně mě závěr šampionátu dodnes často budí ze spaní.
Vlastně jsem se nikdy v kariéře necítil na střídačce tak bezradně jako před začátkem prodloužení se Spojenými státy.
Lidé se mě často ptají, jak moc velkou křivdu cítím za vyrovnávací gól Austona Matthewse, který padl z metrového ofsajdu. A já jim pořád odpovídám, že tahle situace pro mě není téma. Mohl bych se na ni vymluvit, všechno hodit na rozhodčí a nechat se litovat, jenže mě tenhle gól vlastně vůbec nezajímá. Zaprvé jsem tu situaci ze střídačky v danou chvíli ani pořádně neviděl, zadruhé takové góly zkrátka padají. I ti rozhodčí jsou lidé a dělají chyby, které my trenéři ovlivnit nemůžeme.
Ovlivnit můžeme úplně jiné věci, a těch já na mém posledním turnaji kariéry bohužel nezvládl víc.
Už rok před tím jsem svou trenérskou kariéru jednou oficiálně ukončil. Zamával jsem na Slovensku lidem a odešel do důchodu. Vše změnil telefon z hokejového svazu. Po aféře Vladimíra Růžičky najednou neměli trenéra, který by jim pomohl s jednou sezonou.
„Národní tým České republiky. Krucinál, vždyť to je to poslední, co ti v kariéře chybí.“
Kdybych českou reprezentaci trénoval v jakékoliv roli někdy předtím, vůbec bych se s předsedou svazu Tomášem Králem o nabídce nebavil a rovnou ji odmítl. V tomhle konkrétním případě jsem to ale udělat nemohl, prostě to nešlo. Bál jsem se, že bych si to jednou vyčítal a nikdy se s tím nesmířil.
Už jsem ale neměl tolik síly ani energie, na rovinu přiznám, že jsem neměl ani velký přehled o hráčích, zejména těch z NHL. Vzhledem k možnosti vzít si širší realizační tým, který tu hlavní práci odtáhne za mě a já to celé budu jen korigovat a koučovat, jsem ale nakonec kývl.
Nelituju.
Ale podvědomě cítím, že tahle má tečka za kariérou měla dopadnout úplně jinak. Tohoto pocitu už se asi nikdy nezbavím.
Věcí, které jsem v Rusku měl udělat jinak, bylo bohužel hodně. Vyčítám si, že jsem v závěru turnaje na soupisku nedoplnil Aleše Hemského, vyčítám si i z mé strany hrubě nezvládnutý závěr zápasu s Američany. Byl jsem totiž celou dobu přesvědčený, že před prodloužením bude úprava ledu a my půjdeme do kabiny, kde budu mít více času přemýšlet o taktice i sestavě na prodloužení.
Fakt, že před prodloužením žádná přestávka nebyla, mě zaskočil. Potřeboval jsem v tu chvíli pomoc od mých asistentů, ale ta nepřišla. Tíha toho okamžiku nás pohltila a já sám byl od té chvíle úplně mimo. Připadal jsem si v té vyprodané aréně obklopen strmými tribunami úplně sám, začal jsem zmatkovat. Zvolil jsem špatně sestavu do prodloužení i následné střelce samostatných nájezdů, ve kterých se neprosadil s obrovskou smůlou ani Lukáš Kašpar, který do té doby všechny proměnil.
Nikdy dřív se mi nic podobného nestalo.
Přišlo to až v závěru mé kariéry na turnaji, na kterém jsme hráli sakra dobrý hokej. Hokej, který si zasloužil být odměněný medailí.
Ale i takový je sport.
A když se dnes ohlédnu nazpět, pořád v něm převažuje spousta mnohem příjemnějších momentů.
Kdybych měl vybrat jeden jediný, je to mistrovský gól Martina Štrbáka v deváté minutě prodloužení v první sezoně Jaroslavli.
Tahle situace totiž ze všeho nejvíce ilustruje to, co jsem jako trenér toužil ze svých hráčů pokaždé dostat.
Věřil si, že zápas rozhodne.
Protáhl si střídání na dvě a půl minuty, já na něj nasraný křičel ze střídačky, ať okamžitě sleze z ledu. A on si coby obránce chtěl stejně ještě jednou zaútočit. Na ledě s ním už byli hráči třetí formace, když z brankoviště prostrčil puk brankáři mezi betony.
Věřil si možná až moc.
Ale ukázal, že je hráč.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází