Vojtěch Sommer

Vybrali si mě! Takže si asi myslí, že jsem dobrej.

Vnímal jsem to prestižně.

Přesně s tímhle pocitem jsem šel na antidopingovou kontrolu po domácím šampionátu v aquatlonu, kde jsem skončil čtvrtý. 16. dubna 2016. Do tohohle dne jsem byl ze všeho nejvíc juniorský mistr republiky v triatlonu, který měl v hlavě jediný cíl – jet na olympiádu.

Rozhodnutí odcestovat z Prahy do Jablonce nad Nisou na závod, jehož výsledek mi zajistil nominaci na mistrovství Evropy, všechno změnilo. Přitom jsem neměl ambice ani formu, protože jsem se předchozí měsíc a půl flákal. Začalo to na afterparty po maturiťáku naší školy, skočil jsem z pódia, odrazil si patu a dostal na tři týdny berle. Pak jsem pořád cestoval, nejdřív s rodiči k moři na Martinik, pak s triatlonovou reprezentací na soustředění do Španělska, a nakonec na další dovolenou – na lyže do Francie.

Vzorek moči jsem odevzdal bez problémů, nevadilo mi, že na mě komisař kouká. Mnohem víc jsme si s rodiči dělali srandu z toho, že budu mít po pobytu ve vysoké nadmořské výšce určitě pěknou hladinu červených krvinek.

Smích mě přešel na konci května.

Jel jsem s mámou autem a najednou mi na telefonu pípnul příchozí mail od antidopingovky. Ani jsem ho nechtěl číst, jenže z toho, co jsem bral jako formalitu, se stal přesný opak.

Všechno jsem vnímal jako divný vtip. Prostě jsem věděl, že jsem nic neudělal.

Výsledek zprávy: pozitivní!

Látka: syntetický erytropoetin!

Verdikt: možnost zákazu činnosti na čtyři roky.

Rychle jsem si vygoogloval, co to ten erytropoetin je. EPO. Hormon, který si tělo tvoří samo a je zodpovědný za produkci krvinek. Především vytrvalci si už třicet let aplikují jeho uměle syntetickou variantu, aby si zvyšovali výkonnost. Ne, fakt jsem v devatenácti letech netušil, že jde o jeden ze symbolů sportovních podvodů. Stejně tak jsem neznal ani jméno šéfa české antidopingové exekutivy Jana Chlumského, na kterého byl v mailu kontakt.

Hned jsem vytočil jeho číslo a čekal, že mi dá ke všemu nějaké vysvětlení a že mi hlavně poradí, jak se můžu bránit. Jeho přístup byl jiný. V krátkosti uvedl, že se sejdeme za dva dny na triatlonové komisi, kde mi oznámí, na jak dlouho dostanu distanc.

Cože? Ale vždyť já nic nebral a chci řešit, kde se stala chyba!

Do srazu komise jsem všechno vnímal jako divný vtip, fakt jsem se tím netrápil. Prostě jsem věděl, že jsem nic neudělal. Nikdo mi to nemohl ani podstrčit, protože EPO se aplikuje nitrožilně a já nebyl u doktora na žádné injekci několik měsíců.

Na Strahově čekali u kulatého stolu členové komise a pan Chlumský. Se mnou přišli rodiče, od začátku mi ve všem věřili, stáli za mnou a stali se svědky debaty, kde ve finále nikdo z přítomných nevěděl, o čem je řeč.

Chlumský jen sdělil, že jsem měl pozitivní test.

Fajn, a co s tím mám jako dělat? S úsměvem, který zakrýval rozčarování, jsem ho poprosil o nějaké dokumenty, kde bych viděl, co má na mysli. To ale nešlo, Chlumský tvrdil, že pokud se chci obhajovat, musím zaplatit 720 eur, abych viděl analýzu vzorku A, a stejnou částku za test vzorku B. Následné další přezkoumání by stálo 600 eur – ale jedním dechem dodal, ať si nedělám naděje, protože výsledek bude stejný.

Hmmm…

Seděl jsem a čuměl na něj s otevřenou pusou. Jen za to, abych se dozvěděl, proč jsem se ocitnul v situaci, kterou vůbec nechápu, jsem musel zaplatit víc než dva tisíce eur, tedy asi padesát tisíc korun – teprve pak byla možnost aspoň zhruba porozumět situaci.

Otevřeně říkám, že možnost pohnout se dál jsem měl jen díky tátovi. Dělá ředitele ve firmě na klimatizace do aut a mohli jsme si to dovolit. Taťka se zabejčil, byl ochotný začít utrácet peníze, aby se za každou cenu ukázalo, kde je pravda.

Jo, pravda… Co to vůbec je? A záleží na tom? Po tom, co mám za sebou, o tom dost pochybuju.

Přísahám. Nedopoval jsem, ale vím, co si možná myslíte. To přece říká každý sportovec, který má pozitivní test.